František Machara

        Music & Pictures & Stories

MEZI RYBAMI A VODNÁŘEM


" Když něco není vidět, neznamená že to neexistuje..."
William Doves


                Býval jsem docela hubený, takový normální klučina, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v mém věku. Bylo léto, já tehdy ještě žák základní školy. Právě končil školní rok a začínaly prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsem se těšil, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšil jsem se, že zase pojedu za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsem se narodil a do osmi let bydlel a chodil do školy. Těšil jsem se také na svého kmotra, strýce, co mě naučil rybařit a dělat spoustu jiných důležitých věcí. Byl to matčin bratr. Vyrůstal jsem totiž bez vlastního otce, pouze s matkou a otčímem, a ten, dej mu přesto pánbůh věčnou slávu, ten mě toho v životě moc nenaučil. O všechno se bál, nářadí si zamykal do dílny a pro jistotu jej měl ještě zamčené ve velké dřevěné truhlici. Nevěřil, že bych uměl třeba opravit psovi boudu nebo spravit plot, aniž bych nepolámal kladívko. Když jsem si chtěl něco spravit na kole, musel jsem využít chvíle kdy byl v práci. Potajmu rychle odemknout dílnu šperhákem, poté odemknout truhlu náhradním klíčem o kterém ani nevěděl že existuje. Rychle udělat co bylo třeba a zase rychle všechno vrátit na své místo a pozamykat. Panečku, to byl adrenalin. Nejhorší to bývalo v neděli. To jsem si nesměl ani očistit kolo a boty od bláta. Vždycky hlasitě volal: Neper v tú nedělu !!! To bylo po moravsky, jako abych ničím nemlátil, že je neděle. On byl totiž zapřísáhlý katolík, a v neděli musel být klid. Ráno do kostela a domů. Chraň bůh jít do hospody na pivo. V hospodě byl vždy asi jen jedenkrát v roce, to když měli včelaři výroční schůzi. To vypil tak dvě sodovky, snědl pár obložených chlebíčků a doma pak nadával, že smrdí kouřem. Ten by měl žít tak dneska. Můj soused nejraději řeže dříví v neděli, k tomu má tak dvě a půl promile a nadává u toho sprostě jako ten pověstný dlaždič.
                Můj otčím pracoval v tehdejším družstvě jako krmič v kravíně. Původně byl zootechnik, ale neměl na to patřičné školy a jako věřící se neztotožňoval s umělým oplodňováním, tak musel dobré místo opustit a šel třikrát denně krmit krávy. To bylo jediné štěstí pro mě, že jsem si mohl v době jeho nepřítomnosti zařádit v jeho, tedy naší dílně. Tak to bývalo, ale časem jsem si na otčíma a jeho povahu i zvykl. Moje matka chtěla abych mu říkal nějak jinak než otčím, tak jsem mu prostě začal říkat strýcu. A nebýt toho, že mne nutil chodit každou neděli do kostela a sem tam mi nějaká ta facka přiletěla - ne že bych si jako správný puberťák nezasloužil, měl jsem strýca svým způsobem i docela rád. Hlavně když krmil v kravíně. Chodil jsem mu také často pomáhat. Matka pracovala také v tom stejném kravíně. Tehdy jsem jako kluk měl spoustu času, a když už mě nebavilo honit se za balónem na hřišti, rajtovat na kole nebo běhat po lese jako indián, šel jsem do družstva za našima. Tam jsem měl prozkoumanou kdejakou kolnu a boudu, věděl jsem kde je zaparkovaný který traktor nebo stroj, a vše jsem měl důkladně prolezlé a vyzkoušené. Nastartovat pásáka, kombajn nebo traktor a popojet s ním sem a tam a zpátky, to nebyl žádný problém. A když mě ani tohle už nebavilo, šel jsem pomáhat strýcovi a matce do kravína. Krmení bylo docela namáhavé pro moje hubené mladé tělo, ale místo dnešních posiloven, k nezaplacení. Později, na střední škole jsem se chlubil před kamarády svými bicepsy a trapezy. Matce jsem většinou jen shrnul hnůj pod kravami na hnojný pás a navezl suchou slámu na podestýlku.
                To byly krásné časy, nikdo nikam nespěchal, nebyla televize, vlastně byla, ale my jsme ji ještě neměli, nebyly počítače ani mobily. Po večerech jsme tak nanejvýš poslouchali rádio, hráli člověče nezlob se a dámu, nebo si četli knížky. A já jsem četl hrozně rád. Mohu potvrdit slova klasika, že za všechno co je ve mě dobrého, vděčím knize. Dodnes si pamatuji na svou první velkou knížku co už jsem uměl dobře číst. Jmenovala se Paví očko a byla o malém černouškovi v Africe, co měl spoustu kamarádů zvířátek a toužil vidět sníh. Nebo Jasmínek v zemi lhářů, velmi zvláštní knížka, další na kterou nikdy nezapomenu. Pak přišly další, Verneovky, Mayovky, Lovci mamutů, Bílý Tesák, Čapek, a mnoho dalších. Ony totiž nám knihy pomáhají v útlém věku rozvíjet fantazii. Také jsme chodívali do kina a později jsme se dívali na filmy v televizi, ale takové pasívní sledování děje nikdy nenahradí tu tvorbu vlastní představivosti jakou má v sobě dobrá dobrodružná kniha...

Úryvek z připravované povídky...



Copyright © František Machara