Úvod    Povídky    Texty    Kontakt

Naše skupina vznikla na jaře roku 1981 v Roštíně. Zakládajícími členy jsme byli já a Jiří Pánek. Pamatuješ, Jirko, jak jsme táhli na dvoukoláku tu obrovskou reprobednu ze starého kinosálu? Naše první aparatura, vážila asi 200 kg. V místě nebyl nikdo vhodný k doplnění kapely, vlastně tady bylo pár muzikantů, ale buď neměli patřičné zkušenosti, nebo se zajímali o zcela jiný hudební žánr, nic proti skupinám ABBA či Boney M. Ale ti kluci měli nástroje a tak třeba naše první bicí jsme měli od nich asi rok půjčené. Pátrali jsme tedy v okresním městě Kroměříži, kde bylo muzikantů vždy dost. Tak se přidávali, baskytarista Jan Klčo, jinak můj vrstevník a kamarád z učení, který hrál na elektrickou kytaru dříve než já. V patnácti letech už vyráběl různé boostery a efekty ke kytaře. Z vojny přišel právě kytarista a zpěvák, později klávesista Olda Sigmund. Ten také doporučil bubeníka a zpěváka Františka Daniela. A byli jsme kompletní. Vlastně jsme se původně měli jmenovat Laser. Ale nakonec jsme se dohodli na jménu Prorok.

Scházeli jsme se každou neděli v Roštíně. Zkoušeli jsme v místní škole, která tehdy byla prázdná a nevyužitá. Dávali jsme dohromady jednak repertoár a také nástroje a aparaturu. Cvičili jsme a chystali se na tehdy povinné "přehrávky", bez kterých nemohla žádná kapela veřejně vystupovat. Vzhledem ke stylu repertoáru skupiny, rock šedesátých a sedmdesátých let, jsme museli většinu převzatých skladeb otextovat česky. Velkou naší výhodou bylo, že jsme si také sami skládali a textovali vlastní věci. Byli jsme mladí, nezkušení a hráli jsme naplno, někdy až moc nahlas, v souladu s nepsaným zákonem, že rocková hudba by potichu hraná "umělecky" nevyzněla, taková blbost... Okna třídy v I. patře roštínské školy se otřásala. Když bylo teplo, otevřeli jsme je dokořán. Byl tady ale jeden problém. Termín našich zkoušek se dokonale kryl s časem konání bohoslužby v sousedním kostele. To byl fakt problém. Já jsem v té době byl starostou obce Roštín, tehdy to vlastně byla funkce předseda MNV, a staral jsem se mimo jiné, aby byl klid a pořádek v obci, no a teď tohle??!! V té škole jsme se samozřejmě zamykali, aby nás nikdo nerušil při naší umělecké aktivitě. Občas se stalo, že jsme zamknout zapomněli a tak jsme mívali někdy nějakou návštěvu. Většinou to byl pan farář Mařík a přišel nám promluvit do našich nesmrtelných duší, že jestli bychom jako nemohli hrávat trochu méně hlasitě, že si při bohoslužbě pan varhaník plete noty a občas prý místo svého partu začne hrát s námi Párply nebo Uriáše, no a farníci že neznají ty naše texty, že by prý jinak zpívali také s námi, například se jim líbil Park od již zmíněných Uriah Heep, krásné trojhlasy, chorály jako do kostela... Jinak ale byl pan farář, doktor Mařík velice přátelský, byl to totiž také muzikant. Pocházel z Bratislavy a na studiích teologie hrával na piáno s jazzovou kapelou. Vždy jsme se s ním dohodli a slíbili, že příště už budeme určitě méně hluční. Ono to ze začátku zkoušky šlo dodržet. Jenže s přibývajícím časem jakoby nám slábnul sluch nebo co, nakonec jsme byli zase stejně hluční a pan farář přišel zase, pokud nebylo zamčeno. Nic proti panu faráři, ale jednou jsme měli opravdu vzácnou návštěvu..

Bylo to jednoho krásného letního dne. Okna třídy v I. patře školy byla opět dokořán a my jsme zrovna cvičili myslím, že Carlose Santanu – Samba Pa Ti. Když vtom náhle, otevřely se dveře, a kdo tam nestál? Vlado Čech – bubeník Blue Effect!!! Byli jsme jako opaření, bubeníkovi vypadly samovolně paličky z rukou, přestali jsme samozřejmě hrát a nechápavě jsme se na sebe dívali. Já jsem věděl, že Vlado jezdí občas do Roštína na chatu svého tchána, ale že by jej zajímali takoví amatéři jako my? Vlado byl velmi přátelský a vyptával se, co hrajeme, kolik toho zkoušíme na přehrávky atd. Také si sedl za naše bicí značky Amati a zahrál si s námi toho Santanu. Strašně do toho mlátil, přehlušil nás všechny, ještěže už bylo po mši. Ale hrál přesně jako automat. Pak jsme si sedli a on povídal, jak doma cvičí v paneláku. Dal nám také několik cenných rad, jako např. teď tady nechte bubeníka s baskytaristou a vy ostatní jděte na pivo. Až prý bude sehraná rytmika, můžete se přidat vy ostatní. Časem jsme jeho rady ocenili, nejen kvůli tomu pivu samozřejmě. Později jsem se dozvěděl, jak to vlastně bylo. Vlado Čech v tom roce – 1981 spolu s Leškem Semelkou opustili Blue Effect a založili SLS – Společnost Leška Semelky. Na tu chatu v Roštíně tehdy přijeli spolu, Lešek ale nebyl asi natolik zvědavý na amatéry, čekal v hospodě a popíjel pivo. Později mi to vyprávěla hospodská, tehdy moje tchyně Jarmila, dej jí Pán Bůh věčnou slávu. Přišli tam k pultu se džbánkem pro pivo takoví dva hezcí vlasatí kluci. V hospodě byla také otevřená okna, takže bylo slyšet náš rámus z nedaleké školy. A Vlado zavětřil a ptá se, že kdo to tam někde hraje. A paní Jarmila na to, to je můj zeť, on tam zkouší s kapelou. Asi jsme opět zapomněli zamknout a bylo to. Jak říkám, vzácná návštěva přišla mezi nás. Potkal jsem Vlado Čecha od té doby ještě několikrát, vždy byl velmi přátelský. V létě 1986 jsem se pak dozvěděl tu smutnou zprávu o jeho předčasném úmrtí. R.I.P. Vlado, kamaráde...

Tak jsme cvičili a cvičili a připravovali se na povinné přehrávky. Ty se konaly vždy 1x v roce. Přehrávky jsme s úspěchem absolvovali a začali veřejně vystupovat. Hráli jsme na tanečních zábavách v blízkém i dalekém okolí. Časem jsme si myslím udělali dobré jméno mezi ostatními kapelami z našeho regionu a měli jsme i svůj dav věrných fanoušků. Rádi vzpomínáme obzvláště na pár opravdu věrných. Jedním byl Miloš. Byl obětavý, zařizoval nám dopravu, dělal bedňáka, rozvážel plakáty a všeobecně se o nás jako o kapelu staral během našeho vystoupení i mimo něj. Byl to takový náš neplacený manažer a maskot skupiny. Obsluhoval nás, zásoboval nás pitím a vodil nám do zákulisí holky - fanynky co nám pak o pauzách hopsaly na klínech a myslely si, že jsme nějaká profesionální rocková kapela z nějakého velkého města. Bylo vidět, že se moc nevyznaly. Našim ženám a přítelkyním Miloš nikdy nic neřekl, zavčas nás upozornil, že se blíží ty naše drahé polovičky a holky zase odklidil do přítmí okolních míst. Fakt dobrý fanoušek a kamarád, a silný. Dávali jsme mu nosit ty nejtěžší bedny. A stejně vždycky vydržel až do rána. My už jsme toho měli nad ránem docela dost, byli jsme unavení z uměleckých výkonů i z chlastu co nám celý večer nosil, on byl čilý jako rybička. Miloš totiž spával přes den a v noci pracoval, byl tak zvyklý léta. Byl povoláním pekař. Občas Miloše potkám, je ještě spokojenější než tehdy, ani se mu nedivím, bydlí ve velkém domě uprostřed krásného parku, asi tušíte kde. Bylo toho na něj moc, tolik zážitků... No jo, do půllitru se vejde jen půl litru.

Druhým věrným fanouškem na kterého rádi vzpomínáme byl Ikaros. Tak jsme mu říkali, ale jmenoval se Jarda. Myslím, že se znal s naším basákem Honzou z fabriky. To jméno Ikaros dostal od nás a myslím, že si jej zasloužil, ačkoliv dopadl mnohem lépe než jeho předchůdce ze staré báje. On jezdíval na všechna naše vystoupení a zábavy na malém motocyklu Jawa, tehdy nazývaném pincek. A bylo mu jedno, jestli je červenec a 30 stupňů plus, nebo je únor a 10 stupňů minus. Zvládal to perfektně. Také jednou přijel, bylo to myslím v lednu na Nové Dědině, museli jej z toho pincka sundat hasiči pořadatelé, a nechat ho 20 minut rozmrznout u velkých kamen a lít do něho slivovici. Když ho nesli, vypadal jako socha sedícího Mahátmy Gándhího. Nevím, jak jel tehdy zpátky, ale asi to zvládnul, protože příště přijel zase, a zase na pincku. Tak teď k tomu jménu. To jsme jednou byli na návštěvě doma u našeho basáka Honzy. Bydlel v činžáku, v bytě ve II. patře. Nevím, odkud nebo kam jsme tehdy jeli, ale je fakt, že jsme tam seděli, poslouchali muziku a popíjeli. A to docela dost. No a během naší návštěvy se tam objevil tenhle náš fanda Jarda a vesele popíjel s námi, a také docela dost, navzdory tomu že měl dole toho svého pincka. Najednou se vypařil a my jsme si mysleli, že už má asi opravdu dost a jel nebo tlačil domů nebo co. Nevěnovali jsme tomu pozornost a vesele se bavili dále. Vtom náhle někdo zvoní u dveří. Honza povídá, to je asi Jarda a vrací se, něco si zapomněl, možná klíčky od pincka ( ikdyž tam žádné nebyly ), nebo je to jen záminka a chce pokračovat s námi v umělecké nečinnosti dále. Omyl. Byla to paní sousedka z přízemí a pronesla tu dnes už opravdu památnou větu:

My jsme byli všichni najednou střízliví a nevěděli jsme, jestli se máme válet smíchy, nebo se máme zdekovat dřív, než přijedou policajti a koroner. Ale všechno to dopadlo dobře, Ikaros byl za chvilku mezi námi a připíjeli jsme si spolu na jeho krátký, ale šťastný let z II. patra dolů. Říká se, že opilí mají štěstí, nevím co je na tom pravdy, ale náš Ikaros Jarda fakt štěstí měl, nikde ani škrábnutí. Ještě že se netrefil do toho svého pincka tam dole. Jak se nám prve vytratil, to se prý šel provětrat na balkón. Nevím, co ho to napadlo kolik toho v sobě měl, ale asi se v ten moment cítil, že může všechno, rock, blues, psychedelic, new age, létat, skákat a padat, jak to popisoval náš letecký průkopník Evžen Čihák ve svém díle "Jak jsem létal a padal". Dodnes si myslím, že v ten moment dopadu Jarda nevěděl, jestli je na Zemi nebo na Marsu, akorát nevím, kde by v té době sehnal v Kroměříži LSD. Ale jméno dostal hezčí, Evžen by se k němu asi nehodil, byl to od té doby Ikaros, jako název jedné z našich vlastních písní. Na naše vystoupení a zábavy jezdil dále i po této příhodě, žádné problémy, ruce, nohy, křídla, pincek, všechno v pořádku. Mimo jiné hrál také trochu na kytaru, a když jsem si pořídil novou, tehdy na svou dobu dosti dobrou kytaru Diamant, prodal jsem mu svoji Irisku. Od té doby jsem jej nepotkal. Možná sedí zavřený doma a cvičí a cvičí, a neví, že proběhla sametová revoluce. Nebo, nedej Bože byl zase u někoho na návštěvě, ale už ve třetím patře a nebo ještě výše. Je to asi osud, ( někdy také o plot, nebo o pincka...aaaaaau ). Nebo pohár také přetekl a bydlí také tam, vždyť víte, s Milošem.

A čas běžel dál, hrálo se skoro každý týden. Čím déle jsme hráli po zábavách, tím méně jsme už zkoušeli ve zkušebně a tím více jsme si dopřávali během našich produkcí vlastní potěšení ze hry, bavení fanynek a popíjení alkoholu, jak se říká drogy, sex a rock´n´roll neboli po moravsku - víno, ženy, zpěv. Domů jsme se vracívali kolem čtvrté až páté ráno, až jsme sklidili aparaturu a nástroje do I. patra roštínské školy. Byli jsme většinou už pořádně utahaní, a to dokonce už i náš maskot Miloš. A potom to ráno..."Kdybys tak náhodou se cítil, že jsi sám...." Ano, už tušíte, Přátelé Zeleného údolí, nedělní Studio Kamarád. Tak jsem se probouzel po předešlé náročné noci s naší kapelou. Hlava duněla z chlastu, uši bolely od decibelů, jazyk jako struhadlo a oči pálily od cigaret, zase kocovina jako prase. Ještě že jsem nemusel vstávat do práce, nebo na nedělní mši do kostela, jako jsme museli chodit s bráchou do šestnácti let ve Střílkách. Ale byly jiné problémy. Bylo kolem jedenácté hodiny dopoledne, z kuchyně už voněl připravovaný oběd, skončilo Studio Kamarád a nedospaného tátu, živitele rodiny se zbytkovým alkoholem v krvi tahají z postele dvě malý holky a ještě ho přitom olizuje pes. A hlavou táhnou zase ty myšlenky, co bylo včera a zase ty tiché přísahy a sliby, že už příště určitě nebude tolik hýřit. Ale znáte to, sliby chyby, za týden se stejná situace opakovala. Ale co, byli jsme mladí a hloupí. Hráli jsme všude kolem dokola po obcích, ale jak řekl Ježíš, "Nikdo není ve své vlasti prorokem". Ani my jsme nebyli výjimka, ačkoliv jsme vlastně Proroci byli, v Roštíně jsme hráli jen jednou.

Bylo to na Silvestra roku 1981 v dolní hospodě, u již zmíněné paní Jarmily, mojí tchyně. Pojali jsme tuto akci opravdu lidově. Olda vyměnil klávesy za akordeon, Jirka za saxofon a klarinet, a hráli jsme kromě našeho repertoáru i lidovky, takzvané dechovky. Bubeník Franta bohužel nemohl s námi hrát, nedostal z domu povolenku, bylo mu 20 let, studoval vysokou a měl přísné rodiče. Museli jsme narychlo angažovat jiného bubeníka, byl to nějaký Arnošt z Kroměříže. To co jsme potřebovali zahrál dobře a byla s ním sranda, jako svačinu si s sebou přivezl igelitku plnou nastrouhaných jablek s křenem - na Silvestra, fakt samorost, smrděl jako zmoklý pes. Ale zvládli jsme to. I jiné průsery a trapasy jsme zvládli. Jednou jsme měli hrát ve Střílkách, v obci ve které jsem prožil mládí a založil v roce 1975 s bráchou dvojčetem Pavlem a kamarádem Břeťou Půdou naši první kapelu, blues-rockové trio M.P.M. Chtěl jsem se samozřejmě ješitně ukázat před mým bývalým domácím publikem se svou novou kapelou. Bylo to na jaře, koncem března. To na venkově začínají jarní práce, na zahrádce, na poli a vůbec, kolem rodinného domu je pořád co dělat. Měli jsme v Roštíně před domem pár okrasných stromků - javorů. Na jaře se vždy musely ostříhat a ořezat větve, aby vyrostly nové, mladé. To byla sobota dopoledne, večer jsme měli hrát ve Střílkách v tom kulturáku, ve kterém jsem kdysi v suterénu zkoušel s tou mojí první kapelou. A já jsem šel stříhat ty okrasné javory. Říkám stříhat, a to byl ten problém. Kdybych si vzal pilku a řezal, bylo by to v pohodě, ale já idiot si vzal ty zahradnické nůžky, znáte to, mají takovou silnou zpětnou pružinu. Nejprve jsem stříhal pravou, to celkem šlo. Ale časem jsem pocítil v pravé ruce únavu a vystřídal jsem tedy levou..!!! Chápete? Já, kytarista a levou. Samozřejmě jsem těch 5 stromků ostříhal, ale už po obědě jsem toho litoval. Neudržel jsem v prstech žádné ruky ani cigaretu..., a večer jsme měli hrát. Ale nakonec to do večera trochu povolilo, asi díky tehdy populární vietnamské masti, a zahráli jsme dobře i ve Střílkách.

Nebo v Divokách. Mimo jiné to bylo naše poslední vystoupení. Bylo to v sobotu, 11.12.1982. V pátek večer mne přepadla bronchitida a přestával jsem slyšet - další taková rána pro muzikanta, zalehlé uši, jako ty prsty ve Střílkách. Ještě horší, těma prstama tam vždycky něco zašmidláte, ale když neslyšíte, to můžete hrát jako Jimi Hendrix, ale neslyšíte to, takže nevíte jestli nehrajete třeba o dva tóny mimo, navíc když vám v sále zhasnou světla pro intimo při ploužácích.... Prý Love hurts, houby Love, Ears hurts, mohu potvrdit, jak jsem uši napínal, abych slyšel basu a bicí. A ještě k tomu nám v sobotu dopoledne onemocněla malá dcera Edita. Kluci přijeli nakládat aparaturu a nástroje a já neslyšící a kašlající jsem jel do města s manželkou a dcerkou na pohotovost. Dcerka dostala nějaké kapky, já kalciovku. Po ošetření jsem je zavezl domů a jel jsem za kapelou do divocké školy. Mezitím asi zabrala kalciovka, nebo alternativní medicína coby pivo s vodkou, a z těch všech stresů se mi vrátily i ty zbytky sluchu a hlasu a tu akci jsme odehráli v pohodě. "Jo, muzika je těžká věc", říkával Milošek, když táhl tu nejtěžší reprobednu našeho baskytaristy. "Moje řeč, o zdraví se musí pečovat," říkával zase pro změnu náš klávesista Olda. To když nám zase skákaly po klíně ty postpubertální fanynky, dnešní padesátnice, tak dodal: "Běžte zavčas na oční, nebo budete chodit na kožní..." Bohužel, po akci v Divokách už žádná jiná akce nikdy nebyla. Dva členové vysokoškoláci nastupovali v lednu na vojnu. Jedním byl Jirka, klávesista. Druhým byl Franta, bubeník a zpěvák. O bubeníka by nešlo, Franta poslední akce stejně většinou zpíval, museli jsme vrátit půjčené bubny a Franta coby vysokoškolák si nové koupit nemohl. Na bicí už od léta s námi hrával Ota Stratil nebo Petr Letko, oba z Kroměříže, a měli svoje bicí. Spíše šlo o zpěváka, žádný z nás ostatních nezpíval tak aby mohl Frantu jako sólového zpěváka nahradit. Tak jsme to odpískali, s tím že možná to někdy ještě vzkřísíme, toho Proroka.

No tohle...., a stalo se. Léta Páně 2015, po 33 letech se mi v listopadu ozval Franta Daniel. Že by jako nechtěl budit spícího Proroka, ale že bychom si přece jen mohli sem tam někdy zahrát a hlavně, že má chuť nahrát některé ty naše vlastní skladby na CD placku. On se mezitím zdokonalil na kytaru a dokonce zkoušel chvilku s nějakou rockovou kapelou jako kytarista, ale nesedli si prý žánrově, což se ani nedivím, jak znám Frantu a jeho vyhraněný styl. Jediný kdo hrát nepřestal od našeho rozchodu v prosinci 1982 byl asi Olda. Hrál se spoustou kapel, od Avionu až po Kosovce. A to stihl ještě chodit do práce, včelařit a mít kozí farmu. Nezmar. A hraje i nadále, teď právě s partičkou Karburátor Blues Band. Basák Honza hrál nějaký čas s jednou kapelou v Kroměříži takovou tu kavárnu, jak se říká. Hrál jsem s nimi také párkrát, když jsme neměli zrovna žádné hraní a potřeboval jsem nějakou kačku na přilepšenou, ale nebylo to nic pro mne. Honza pak přestal hrát nadobro a dnes už má nějaké problémy s rukama, asi dna nebo co. Osobně mám podezření, že to může být Ikarův syndrom - černé svědomí za ten neřízený let jeho kamaráda a našeho fanouška Jardy Ikarose z jeho balkónu tenkrát. Škoda, ale Honza se schází s námi také občas. Na zkoušky už nám ale jezdí druhý baskytarista, můj dlouholetý kamarád, spolupracovník a spoluhráč z několika kapel Peter Cvoliga ze Zborovic. Výborný baskytarista, zpěvák, světoběžník a všeuměl. Uměl vyrobit pistoli i s tlumičem, nebo na koleně vyrobil pár elektrických kytar a baskytar. Navrhl jsem mu tehdy název značky Frompine - složení anglických slov z a borovice - Zborovice, ikdyž kvalitní kytary se vyrábí z javoru, olše nebo z mahagonu. Peter vařil výborný hovězí guláš a uměl upéct vynikající maso, a nejen zvěřinu. Když se něco v práci slavilo, přinesl třeba na plechu upečené srnčí. Až jsme to snědli a zapili, začal štěkat...., prý nejlepší přítel člověka, a jmenoval se Azor. Tak alespoň jsme věděli s kým jsme měli tu čest povečeřet.

V devadesátých letech Peter pracoval asi 3 roky v Chicagu. To jsem jednou seděl doma večer u televize, bylo to na Silvestra 1995. Manželka Dana se starší dcerou Andreou obsluhovaly v hospodě, mladší dcera Edita byla někde u kámošky. Najednou zvoní telefon. Zvednu to a tam se ozve "Hello Frankie, how are You?". Samozřejmě jsem Petera poznal po hlase, i s tou angličtinou s moravským přízvukem, kterou jsme se mimochodem učili spolu za dlouhých večerů a nocí, když jsme spolu 5 let pracovali ve stejné fabrice, na stejné dílně a na stejné směně. Říkám, co blbneš Peťo, kde jsi? A on že, konečně jsem na té správné polokouli....A vysvětlil mi, že se prostě sbalil, opustil tady rodinu, manželku, milenku, kapelu a všechno ostatní a letěl do USA. Vždycky po tom toužil, poznat ten jiný svět, cestovat. A také se mu to povedlo, co si vydělal, většinou procestoval. Projel celý státy od severu k jihu, od východu k západu, poznával lidi a život, jamoval třeba s černošskou kapelou na ulici v New Orleans. A procestoval nejen státy, byl také na Novém Zélandu, v Austrálii, v Rusku, v Saudské Arábii a kdoví kde ještě. Teď má svoji vlastní stavební firmu a občas jezdí do Norska na ryby. Ale muzice se věnuje stále. Má vybavení jako profesionál, asi 3 baskytary Fender Jazz Bass, čtyřstrunné, pětistrunné, několik kytar, několik aparátů, PA systém atd. My jsme od roku 1983 zkoušeli s Peterem, který právě přišel z vojny, s klávesistou Milanem Šónem a bubeníkem Robertem Svobodou ( který mimochodem dneska už hraje pár let někde s Hendrixem ). Pořád jsme chtěli něco dát dohromady, zkoušeli jsme, ale nepodařilo se nám to. Až jsme v roce 1988 založili ještě se třemi spoluhráči a zpěvačkou, už bez Roberta a Milana ale s Jirkou Pánkem kapelu Audio v Morkovicích. Kytarista Mirek Polišenský, bubeník Ladislav Trávníček, klávesista Franta Jašek a zpěvačka Leona Vojtášková. Kapela jako Chicago, dvoje klávesy, dvě kytary, saxofon, basa, bicí, zpěvačka, zvukař Jeff, celkem nám to šlapalo, až nás někdy podezírali, že hrajeme z playbacku. A jednou mne lákali do tehdy vůbec nejlepší kapely v regionu. Bohužel ale jako zpěváka, ne kytaristu. To mne skoro trochu urazilo. Gary Moore a Empty Rooms. Moje parketa, ale zpěvák? To nee.

Ta kapela Audio ve zmenšené sestavě i s Peterem hrála ještě v loňském roce na jaře. Já jsem v roce 1990 odešel pracovat do Německa a na čas jsem kytaru pověsil na pověstnou pink floydovskou Zeď. Jirka záhy odešel také a hrával sám na klávesy a kytaru po svatbách a menších akcích. Znova jsem začal hrát v roce 1996 opět s Jirkou, hráli jsme jen sami dva - duo Ramsay. Jezdili jsme po svatbách a oslavách a takových akcích, no znáte to, víceméně pro peníze, než pro radost ze hry. Byla to ale sranda, jako vždy s Jirkou, Když jsem šel od vás...však víš. V roce 2000 jsem skončil, už mne to nebavilo, pořád dokola to samé, každá sobota, člověk už mohl přitom číst noviny nebo knížku jak to bylo pořád stejné. Na dlouhý čas jsem na muziku skoro zanevřel. Jirka pokračoval dále v této činnosti se svojí dcerou Denisou. Po sedmi letech, v roce 2007 mne zase začaly svrbět prsty a znovu jsem nakoupil nástroje a aparatury. To jsme se sešli po nějaké době s Oldou, ano s naším Oldou z Proroka. A že prý bychom mohli dát něco dohromady. Měl s sebou pár kamarádů, dobrých muzikantů, všechny jsem samozřejmě znal. Jirka Horváth bicí, Ivan Jireš baskytara, Laďa Malý kytara, Olda samozřejmě klávesy a já kytara. Celkem nám to šlapalo. Jenže Olda v tu dobu hrál s kapelou Kosovci a byl smluvně vázaný. Kdo zná Kosovce, tak ví, že jsou dost dobří a že mají vyprodáno více jak rok dopředu. No a Olda z toho rozjetého vlaku nemohl vyskočit, aniž by si nenamlátil, jak se říká. Škoda, hrálo nám to dobře. Měli jsme se jmenovat Baccara Beat. Ve Střílkách v té době hrála kapela Bursugy - Jezevci. Hrál tam ze Šlágru známý Luděk Čihánek na klávesy a můj mladší brácha Milan Maštalíř na kytaru, Jenda Lechner baskytaru a Marek Jandl na bicí. Hráli takový hezký syrový blues a folk-rock, tak začínali. Pak se to nějak zvrtlo a začali hrávat po zábavách, Kabáty, Turbo a tak. Bráchovi se to přestalo líbit tak odešel.

Spolu jsme pak založili folk-rockovou formaci, jmenovala se Feels. Na postu baskytaristy se časem mimo jiné vystřídali dva již zde zmínění hráči Peter Cvoliga a Ivan Jireš. Houslistka Dáša Skácelová, kytarista a banjista, multiinstrumentalista Zdeněk Ferenc, bubeník, perkusista, flétnista a mentalista Aleš Novák, párkrát s námi bubnoval také známý bubeník Radek Štěpán ml. řečený Radúz. A jeden čas s námi zpívala bráchova dcera a moje neteř Aneta. Hráli jsme nějaké věci od Marsyas, ale hlavně svoje vlastní věci a zhudebnělé lidové texty a básně. Vystoupili jsme na pár letních festivalech a na oblastních kolech Porty. V roce 2008 jsme hráli na Folkparádě na Kamínce v Roštíně, po nás nastupovali na pódium Blue Effect. Když jsme se míjeli s klukama z Blue Effect, všichni do jednoho včetně Radima nám podali ruce a že prý docela dobrý. Dodnes se pyšníme, že jsme jim jako dělali předskokany. Postupně se ale naše nadšení ze hry vytratilo, tento druh muziky už netáhne lidové masy jako dříve, nanejvýše tak pár jedinců nebo skupinek, tak se časem stane, že když není pro koho hrát, přestane vás to bavit. Mimo jiné, tu Folkparádu na Kamínce zrušili také z těchto důvodů, chodilo tam čím dál tím méně lidí. Já jsem se opět na pár let hudebně odmlčel. No, spíše jsem se trochu uzavřel a než jsem zase všechno už poněkolikáté rozprodal, stačil jsem si sám nahrát několik CD svých vlastních věcí. Jsou na SoundCloud. Brácha Milan hraje teď s basistou Alešem Fritcherem, kytaristou Zdeňkem Ferencem a bubeníkem Petrem Sedláčkem ve formaci Blues d´Effect, takový hezký věci, převážně blues.

Tak to by bylo, včera. A dnes? Scházíme se tedy, 1x až 2x do měsíce podle možností každého z nás. Nic neřešíme, netlačíme na pilu, jak se říká. Chce to čas a toho máme docela dost. Párkrát jsme se sešli v Kroměříži v hospodě, jen tak na pivko, sem tam se sejdeme na půli cesty, ve Zdounkách v hospodě. Po letech zavzpomínáme na ta krásná osmdesátá léta, a jak jen jsme tohle všechno mohli přežít... A co dál? Co zítra? Nechceme hrát už na zábavách, pro veřejnost, to jsme se shodli. Dneska je dobrých kapel docela dost, spíše dost a nemají ani všechny kde hrát. Myslíme ale než se v našich letech setkávat jen na očním, kožním nebo urologii, raději si ještě uděláme nějakou tu radost a občas, párkrát do měsíce si zahrajeme, jen tak, sami pro sebe. A co na to Olda? Samozřejmě si opět neodpustil nějakou tu jeho perličku:

Ano, a časem i to CD snad natočíme. Techniku už na to máme. Ještě pár měsíců cvičit a dostat to zase do krve. Museli jsme si zase nástroje a aparatury nakoupit, to co jsme někteří z nás všechno poprodávali. Ale pozitivní na tom je, že si teď kupujeme už jen ty nejlepší nástroje a aparatury, ne že by to hrálo samo, to ne, musíme pořádně zamakat a cvičit. Ale o tom se nám tehdy ani nesnilo, když jsme klížili a letovali reprobedny a osazovali je reproduktorama ukradenýma z veřejných rozhlasů z okolních obcí a sháněli podpultové zesilovače Music 70 z Tesly Vráble. Nebo chodili po schůzích a žadonili u Osvětové besedy o mixpult a reprobedny. Mimochodem, náš bubeník si koupil nyní konečně svoje první bicí v životě. Když začal loni v prosinci cvičit, zpočátku mu to moc nešlo a zlobil se sám na sebe a my jsme jej utěšovali, že se to časem poddá a půjde to. Já jsem mu říkal, že kdybych já nehrál 33 let na kytaru, tak nezahraju dneska ani tu Dajánu. A dneska už hraje zase jako zamlada, ikdyž jinak teď vypadá, jak zpívá také dnes už veterán Petr Janda. Ale to my všichni vypadáme jinak, stačí se mrknout na ty fotky, žádný z nás už není ten růžolící kučeravý boy co býval, kromě Oldy, ten med a kozí mlíko mají asi něco do sebe... Ale jak říká klasik,"Neberme život příliš vážně, živí z něj stejně nevyvázneme".

Šestým členem naší kapely byl a je stále Drahomír Lechner z Počenic, ( to zní jako svobodný Pán z Velhartic ), zvukový technik a perfekcionalista co se týče znalostí historie rockové hudby, náš nehrající kapitán, zřejmě jediný sportovec z kapely, zvaný Jeff. Ještě se mu nepodařilo mezi nás zavítat. On je totiž i ve svých šedesáti letech stále aktivní sportovec a občas se mu něco poláme, nebo si otočí chodidlo o 180 stupňů, no a s tím se pak blbě chodí natož tak jezdí autem, to musíme přece pochopit. Ještě že pracuje u pojišťovny, akorát nevím, jestli mu někdo dává nějaké bonusy a kolik má v těle ještě původních nezlomených kostí. Občas si voláme nebo napíšeme. Mluvil jsem s ním nedávno. Jde zase na nějakou operaci s nohou, to víte, v našich letech se to všechno láme jedna radost. A bolí to všechno nějak víc. Srdce by chtělo, ale tělo se brání. Dobře nám tak. Měli jsme být už dávno radši tam, však víte, s Hendrixem, nebo třeba s Milošem a Ikarosem Jardou... Ne, to raději ne, ale o Jeffa se trochu bojím. Víte, že v Počenicích prý za posledních 30 let bylo 35 sebevražd? A nikdo neví proč. Že by Ořecháč? Zřejmě Boží trest za sex, drogy a rock´n´roll. Ještě že se netrestá za seniorský sport, jen modřinama a zlomeninama, máš štěstí Jeffe. Ale ukaž se někdy, až odložíš berle a ortézy, budeme Tě potřebovat u mixu...

Býval jsem docela hubený, takový normální klučina, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v mém věku. Bylo léto, já tehdy ještě žák základní školy ve Střílkách. Právě skončil školní rok a začaly prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsem se těšil, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšil jsem se, že zase pojedu za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsem se narodil a do osmi let bydlel a chodil do školy. Těšil jsem se také na svého kmotra, strejdu, co mně naučil rybařit a dělat spoustu jiných důležitých věcí. Byl to mamčin bratr. Vyrůstal jsem totiž bez vlastního otce, pouze s mamkou a otčímem, a ten mně toho v životě moc nenaučil. O všechno se bál, nářadí si zamykal do dílny a pro jistotu jej měl ještě zamčené ve velké dřevěné truhlici. Nevěřil, že bych uměl třeba opravit psovi boudu nebo spravit plot, aniž bych nepolámal kladívko. Když jsem si chtěl něco spravit na kole, musel jsem využít chvíle, kdy byl v práci. Potajmu rychle odemknout dílnu šperhákem, poté odemknout truhlu náhradním klíčem, o kterém ani nevěděl, že existuje. Rychle udělat co bylo třeba a zase rychle všechno vrátit na své místo a pozamykat. Panečku, to byl adrenalin.

Nejhorší to bývalo v neděli. To jsem si nesměl ani očistit kolo a boty od bláta. Vždycky hlasitě volal: Neper v tú nedělu !!! To bylo po moravsky, jako abych ničím nemlátil, že je neděle. On byl totiž zapřisáhlý katolík, a v neděli musel být klid. Ráno do kostela a domů. Chraň bůh jít do hospody na pivo. V hospodě byl vždy asi jen jedenkrát v roce, to když měli včelaři výroční schůzi. To vypil tak dvě sodovky, snědl pár obložených chlebíčků a doma pak nadával, že smrdí kouřem. Ten by měl žít tak dneska. Můj soused nejraději řeže dříví v neděli, k tomu má tak dvě a půl promile a nadává u toho sprostě jako ten pověstný dlaždič. Můj otčím Jara pracoval v tehdejším družstvu jako krmič v kravíně. Původně byl zootechnik, ale neměl na to patřičné školy a jako věřící se neztotožňoval s umělým oplodňováním, tak musel dobré místo opustit a šel třikrát denně krmit krávy. To bylo jediné štěstí pro mně, že jsem si mohl v době jeho nepřítomnosti zařádit v jeho, tedy naší dílně. Tak to bývalo, ale časem jsem si na otčíma a jeho povahu i zvykl. Moje mamka Emilie chtěla, abych mu říkal nějak jinak než otčím, tak jsem mu prostě začal říkat strýcu. A nebýt toho, že mně nutil chodit každou neděli do kostela a sem tam mi nějaká ta facka přiletěla - ne že bych si jako správný puberťák nezasloužil, měl jsem strýca svým způsobem i docela rád. Hlavně když krmil v kravíně. Chodil jsem mu také často pomáhat. Mamka pracovala také v tom stejném kravíně. Tehdy jsem jako kluk měl spoustu času, a když už mně nebavilo honit se za balónem na hřišti, rajtovat na kole nebo běhat po lese jako indián, šel jsem do družstva za našima. Tam jsem měl prozkoumanou kdejakou kolnu a boudu, věděl jsem kde je zaparkovaný který traktor nebo stroj, a vše jsem měl důkladně prolezlé a vyzkoušené. Nastartovat pásáka, kombajn nebo traktor a popojet s ním sem a tam a zpátky, to nebyl žádný problém. A když mně ani tohle už nebavilo, šel jsem pomáhat strýcovi a mamce do kravína.

Krmení bylo docela namáhavé pro moje hubené mladé tělo, ale místo dnešních posiloven, k nezaplacení. Později, na střední škole jsem se chlubil před kamarády svými bicepsy a trapézy. Mamce jsem většinou jen shrnul hnůj pod kravami na hnojný pás a navezl suchou slámu na podestýlku. To byly krásné časy, psal se rok 1966. Nikdo nikam nespěchal, nebyla televize, vlastně byla, ale my jsme ji ještě neměli, nebyly počítače ani mobily. Po večerech jsme tak nanejvýš poslouchali rádio, hráli člověče nezlob se a dámu, nebo si četli knížky. A já jsem četl hrozně rád. Mohu potvrdit slova klasika, že za všechno co je ve mně dobrého, vděčím knize. Dodnes si pamatuji na svou první velkou knížku, co už jsem uměl dobře číst. Jmenovala se Paví očko a byla o malém černouškovi v Africe, co měl spoustu kamarádů zvířátek a toužil vidět sníh. Nebo Jasmínek v zemi lhářů, velmi zvláštní knížka, další na kterou nikdy nezapomenu. Pak přišly další, Verneovky, Mayovky, Lovci mamutů, Robinson Crusoe, Bílý Tesák, Čapek, a mnoho dalších. Ony totiž nám knihy pomáhají v útlém věku rozvíjet fantazii. Také jsme chodívali do kina a později jsme se dívali na filmy v televizi, ale takové pasívní sledování děje nikdy nenahradí tu tvorbu vlastní představivosti jakou má v sobě dobrá dobrodružná kniha.

Konečně prázdniny. Jedu k babičce do Jižních Čech. Autobusem do Brna a dále vlakem do Českých Budějovic. Cestou si vždycky čtu, většinou nějakou knížku nebo časopis. Tenkrát jsem odebíral časopis Pionýr, později se jmenoval Větrník. Také jsem si kupoval ABC. Ve Větrníku bývaly na pokračování různé povídky, v ABC zase bývaly zajímavosti z techniky. Při čtení mi cesta ubíhala rychleji. Cestou se ve vlaku střídají cestující, někteří vystoupí, jiní nastupují, jako partička trempů, co jedou někam na osadu k Sázavě. Ve vlaku jsem vždy sedával po směru jízdy, občas jsem na chvilku zvedl oči od čtení a pozoroval ubíhající krajinu. Pamatuji si, když jsem jel tudy poprvé sám, zažil jsem jednou šok. Bylo mi tenkrát devět let. Přijeli jsme do Jihlavy. Vlak zastavil, lidé vystupovali a nastupovali. Měli jsme trochu delší přestávku a cestující si mohli zajít na perón ke stánku, koupit si noviny, kávu, pivo nebo limonádu. Několikrát se vlak jakoby pohnul, nevěděl jsem co se to děje. Seděl jsem dále na svém místě a četl. Asi po dvaceti minutách se ozvala píšťalka výpravčího, vlak se pohnul a ve mně to také cuklo. Vlak se rozjel, ale jel totiž jakoby opačným směrem, jako bychom se vraceli zpátky. Začal jsem zmatkovat a díval jsem se z okna, opravdu jedeme pozpátku. Naštěstí mi to jeden starší spolucestující, co tudy jezdívá často, záhy vysvětlil. V Jihlavě je totiž taková křižovatka železnic. Přepřahají tady lokomotivu a takovým velkým obloukem se z nádraží najíždí na jinou kolej, co vede směr České Budějovice. To se mi ulevilo, jen jsem si přesedl naproti na volné místo, abych se díval zase po směru jízdy. Pomalu jsme opouštěli Vysočinu, a jak jsme se blížili k Českým Budějovicím, přestal jsem číst a raději se díval z okna. Vracely se mi vzpomínky na dětství. Krajina posetá malými rybníčky, sem tam nějaký malý lesík, louky s pasoucími se krávami, malebné jihočeské vesničky. Na každé návsi malý rybníček, hejna hus a kachen kolem. Už abych byl v té malé vesničce u babičky. V Českých Budějovicích jsem si koupil jízdenku směr Strakonice, do Střelských Hoštic. Byla to železniční trať České Budějovice – Plzeň. Většinou jsem jel osobním vlakem, který stavěl na každém nádraží. Cesta trvala déle, ale zase jsem se mohl rozhlížet po známé krajině. Přejeli jsme řeku Vltavu a míříme dále na severozápad. Zliv, Protivín, Strakonice. Moje rodné město. Těsně před Střelskými Hošticemi křižujeme řeku Otavu. Řeka mého mládí, moje první rybářské zážitky, kromě desítek okolních rybníků a potoků. Jedním potokem je také Březový potok. A právě sem se těším.

Vystupuji z vlaku a jdu cestou k malé vesnici. Jmenuje se Lhota Střelskohoštická. Tady bydlí moje babička a tady jsem bydlel s rodiči osm let, než jsme se přestěhovali na Moravu. Přecházím betonový most, vlevo je velké stavidlo na potoce. Vždy v létě se zastavilo a koryto potoka sloužilo jako koupaliště. Tady jsem se naučil asi ve čtyřech letech plavat. Sem jsme také chodívali se strýcem rybařit a chytil jsem zde zatím svoji největší štiku. Měřila 92 cm. Pod stavidlo se chodívalo prát prádlo. Gumové klekačky, valchy, šmolka a mýdlo s Jelenem. Tehdy nebyly ani elektrické pračky natož tak automatické. Ještě pár minut a budu u babičky. Babička byla taková drobná, menší postavy, stále veselá a většinou chodívala stále stejně oblékaná. Nosívala dlouhé domácí šaty, na nich zástěru s velkými kapsami. V nich měla většinou nějakou dobrotu, hašlerky, lesněnky nebo nějaké jiné bonbóny. Na hlavě nosila šátek. Jmenovala se Anna, bylo jí 64 let. Byla pracovitá, celý den se nezastavila, stále něco doma kutila, vařila, uklízela doma, na dvoře, ve stodole i ve chlévech, a ještě chodila pracovat na pole. V 53 letech ovdověla. Děda zemřel na astma, bylo mu 63 let. Jmenoval se František, jako já. Mně bylo tehdy rok a půl, ale dědu si mlhavě pamatuji. Pamatuji si, jak mně choval, houpal na kolenou a zpíval mi. Také si vzpomínám, že mi vyprávěl o tom, jak se potopil Titanic. Jak tak přemýšlím, jsem už za mostem, co vede přes potok. Cestou míjím vpravo rybník, je plný kachen a hus. Opodál na louce se pasou krávy, kozy a pár ovcí. Na levé straně na posečené louce je pár ženských a klábosí. Před nimi na trávě je rozložené prádlo. Tady jej suší a bělejí na sluníčku. Hlídají, aby jej nepřeběhly husy nebo jiná zvířata, co se pasou opodál. Pozdravím a vcházím mezi první domky ve vesnici. Zanedlouho již vidím na návsi malebnou kapličku. Vedle ní stojí krásná košatá lípa. Vpravo vedle cesty je hospoda. Otevřenými okny je slyšet klábosení štamgastů a cinkání sklenic, stavěných na těžké porcelánové tácky, co se tenkrát v hospodách používaly. Nalevo od cesty je na návsi obchod se smíšeným zbožím, vedle místní národní výbor a vedle něj – můj rodný dům.

Babička stojí na zápraží a vyhlíží mně. Ví, že vlak přijíždí v určitou hodinu a tak čeká tu pravou chvíli, kdy se objevím. Zamávám na pozdrav a vidím, že má slzy na krajíčku. Přivítáme se a chvilku si povídáme, jak se máme my doma a co je nového tady. Vytáhl jsem z batohu bavlněný šátek – dárek od mamky, ví, že je babička ráda nosí. Přiběhne k nám její pes, vlčák jménem Kazan. Chvilku si mně prohlíží a očichává, nedůvěřivě pokukuje, jako by za ten rok, co jsme se neviděli, zapomněl, kdo jsem. Za chvíli ale už je se mnou kamarád, jako by si vzpomněl, jak jsme spolu chodívali do lesa na houby nebo na borůvky. Také na ryby s námi chodil a plašil nám je, když se koupal mezi našimi nahozenými pruty. Ptám se po strejdovi, kdy přijede s rodinou. Vždy sem jezdívali alespoň na čtrnáct dnů na začátku prázdnin. Bydleli kousek od Prahy, v Nučicích u Rudné. Strejda, teta a dvě sestřenice. Ty byly obě kolem mého věku, tak jsme si náramně rozuměli a zažívali jsme krásné chvíle o prázdninách. Babička řekla, že přijedou až v sobotu dopoledne. Strejda s tetou budou mít v podniku celozávodní dovolenou. Odložil jsem si batoh do kuchyně, vyndal si domácí oblečení a převlékl se. Babička si brala hrábě a chystala se jít na louku obrátit seno. Měli jsme kousek od Březového potoka louku a pole. Tam jsme chodívali pomáhat našim, ještě když jsme tady bydleli. Mívali jsme tři krávy, kozu, prase a ovce. Krom toho také samozřejmě slepice, králíky, husy, kachny, krůty a také holuby. Teď má babička jen slepice, husy, králíky a jednu kravičku. Ta se prý pase na té naší louce. Tak jsem řekl, že půjdu s ní na louku a pomůžu jí. Bylo po páté hodině odpoledne. Na louce jsme obrátili seno a popohnali Straku, tak se jmenovala babiččina kravička, kousek dál. Vždy mně zajímalo, jak to, že ta kráva neuteče, že se v klidu pase na jednom místě. To samé husy. Ráno je vyženete na náves, ony se přidají k ostatním z okolních domků, a jdou na rybník. Tam jsou celý den, pasou se a koupou v rybníce. Večer přijdou samy domů. S krávou je to trochu jinak. Tu musíte zavést na pastvu a zase pro ni přijít.

Vloni, vzpomínám si, stalo se, že jsem zavedl ráno Straku na pastvu a šel s klukama na potok. Koupat se, chytat ryby a raky. Všechno jsme vždy pouštěli. U vody tak náramně ubíhal čas, kolikrát jsme zapomněli i na oběd a přišli jsme domů odpoledne, až nám už kručelo v žaludku. Najedli jsme se a znovu vyrazili k vodě. Ten den se schylovalo k bouřce. My jsme ale byli tak zaneprázdněni svými skopičinami, že jsme to ani nezpozorovali. Až když se náhle setmělo, pořádně párkrát zahřmělo, došlo nám, že bychom měli hnát krávy domů. Rozběhl jsem se kolem potoka k naší louce. Jak bylo ale trochu méně vidět, začínalo už pršet, nevšiml jsem si elektrického ohradníku, nataženého kolem sousedovy pastviny. Soused asi svým krávám natolik nevěřil, že neutečou, tak si pořídil tuhle vymoženost. No a já v tom běhu jsem krásně naletěl, naběhl jsem přímo na ten drát. Měl jsem jej tak ve výši svých prsou. Na holém a mokrém těle to mělo docela dobrý účinek a trochu to se mnou zatřepalo a sedl jsem si na zadek. Nicméně tam nebyl takový proud, co by mohl člověku ublížit. Vstal jsem, otřepal bláto z trenýrek a pokračoval dále k naší louce. Co to? Straka nikde. Tak to bude průšvih, babička mi pěkně vynadá. Kráčím tedy k domovu, nikde po cestě ani živáčka. Všechno se to před bouřkou včas schovalo. Domů jsem přišel mokrý a první nahlédnu do chléva. Sláva. Straka je doma, a husy také. Kazan, doposud schovaný v boudě, vyběhl ke mně a zaštěkal. Vtom vykoukla ze dveří babička. To máš štěstí, že jsem byla na louce skupit seno do kopek. Myslela jsem si, že bude bouřka, tak jsem Straku vzala domů. Byl jsem rád, jak to dopadlo, a babičce jsem se za to omluvil.

Obrátili jsme seno, chvilku poseděli na břehu potoka a povídali si. Vzali jsme Straku a hnali ji domů. K večeru se přehnala malá bouřka, ale za pár minut přestala. Vysvitlo sluníčko a ráno byl opět krásný červencový den. Chystal jsem se na ryby. S babičkou jsme naplánovali, že odpoledne až přijdu, svezeme suché seno domů. Bylo to druhé seno, takzvaná otava, nebo také votava, jak se říkalo tady v Čechách. Stejné jméno jako řeka, na kterou jsem se chystal na ryby. Dopoledne jsem rybařil na Otavě, celkem se dařilo, nějaký kapr, cejni, plotice a tloušti. Strejda mně naučil docela dobře rybařit, používat návnady a nástrahy. Ale také mně naučil vážit si přírody, jak se chovat u vody a pouštět ryby zpátky do vody. Pokud si rybu nechceš vzít domů, pusť ji hned zpátky do vody. A to vlastně dělám dodnes. Se strejdou jsme si užili spousty legrace, ať už na rybách nebo v lese, když jsme chodili na dřevo, na houby nebo na borůvky. Kolem naší vesnice je spousta takových malých lesíků, většinou borových. Ale kousek dál po proudu Otavy jsou lesy rozlehlejší a tam jsme chodívali na lesní jahody a na borůvky. Pozorovali jsme tam často stáda muflonů. Na druhou stranu od vesnice, směrem na Horažďovice jsme mívali pole. Bylo hned vedle železniční trati. Šlo se tam přes louku a polní cestou mezi takovými náspy. V nich byly velké díry. Tam měli svá doupata sysli. Vzpomínám jako ještě malý kluk, že jsem se jich bál. Na naše pole se muselo projít pod železnicí takovým tunelem, kterým vedla ta polní cesta. Tam jsem chodíval za našima, když jsem přišel ze školy a měl jsem na stole lístek, abych přišel pomáhat na pole.

U našeho pole byl velký, asi jednohektarový rybník. Jmenoval se Pustý. Byla tam taková chatička, něco jako rybářská bašta, dřevěné molo a u něho přivázaná lodička. Když bylo po práci na poli, chodili jsme se do rybníka koupat nebo jsme se projížděli na lodičce. Také jsme sem chodívali se strejdou rybařit. Když se podařil nějaký pořádný kapr, vzali jsme ho domů. Tenkrát nebyly žádné povolenky ani rybářské lístky. Ale většinou jsme chodívali jen na Březový potok. Bylo to pár minut od domova a ryby tam byly také. Čistá voda, kolem potoka rákosí. Ráj pro štiky, okouny, líny a tlouště. Nikdy jsme nešli rybařit, abychom přišli domů a nic nechytili. Jak jsem již řekl, většinou jsme všechno pouštěli, ale když se podařila nějaká velká štika nebo lín, přinesli jsme jej domů. Tak jsem dneska dopoledne rybařil na Otavě a půjdu domů. Poobědvali jsme a odpoledne vzali vozík a až do večera sváželi seno. Ještě jsme ho vynesli na půdu, kde už bylo letošní první seno. Večer jsme si s babičkou povídali, co je potřeba udělat na domku. Až přijede strejda, musíme spravit plot za stodolou, vyměnit na střeše pár tašek, natřít vrata a uklidit na sýpce. Už jsem se na strejdu těšil. I na tetu a sestřenice. Teta s holkama budou pomáhat babičce s domácností, úklidem a vařením, a my se strejdou budeme dělat ty chlapský práce. Jak jsem říkal, strejda mně naučil všechno, co má správný kluk na vesnici umět. Ačkoliv byl nyní vlastně skoro Pražák, pocházel z tohoto stavení a nic z toho co se naučil od svého otce, mého dědy, nezapomněl. Strejda se jmenoval také František. Babička mi ráno dala za úkol zabít a stáhnout králíka, že bude v sobotu na oběd, až přijedou Pražáci. Moc rád jsem tohle zrovna nedělal, ale ráno po snídani jsem šel, vybral z králíkárny toho největšího králíka, zabil a stáhl jsem ho. Umyl jsem ho pod pumpou, co byla na dvoře na studni, a uložil do hrnce s vodou do předsíně na zem. To byla taková chladnička. Sem se ukládalo všechno, mléko, máslo, sádlo, maso a ve vědru byla vždy studená voda na pití. Žádnou elektrickou chladničku babička tehdy neměla, ale tady v předsíni bylo krásně chladno, až to někdy záblo do nohou, když jsem tam přecházel bos. A to i v parném létě. Kdysi, když jsme tady ještě bydleli, mívali jsme tři krávy. Tady v rohu stávala odstředivka mléka a vedle ní buben na stloukání másla. Všechno mléko, co se nadojilo, se tady zpracovávalo. Syrovátka a kozí mléko bylo pro prasátko. Máslo, tvaroh a smetana, byla pro nás. Měli jsme také pod sýpkou pec, kde se pekl domácí chléb. Tak to bylo skoro v každém stavení tady na malé vesnici.

Odpoledne jsem šel s klukama na potok. Koupali jsme se, hráli karty a chytali do rukou malé rybky a raky. Jen tak pro zábavu. K večeru to vypadalo zase na bouřku, celý den bylo horko a dusno. Mouchy a ovádi kousali, krávy se jen oháněly. Šel jsem pro naši Straku a vedl ji domů, raději zavčas, než aby to dopadlo jako minule. Sotva jsem ji dal do stáje, začalo bouřit a za chvilku tady byl pořádný déšť. Babička mně tentokrát pochválila. Husy už byly doma také. U večeře jsme si chvilku povídali, pak jsme šli spát. Nemohl jsem chvíli usnout, přemýšlel jsem. Těšil jsem se na zítřek, až půjdu strejdovi s rodinou naproti k vlaku. Strejda František pracoval v Praze v Hlubočepech, v podniku Rako. Vyráběly se tam dlaždice a obkladačky. Teta Libuše pracovala v Loděnicích u Prahy v podniku Gramofonové závody, kde se vyráběly gramofonové vinylové desky. Sestřenice Anna a Libuše chodily také ještě do Základní školy. Od tety jsem občas dostal pár gramodesek, většinou to byly vyřazené, takzvané zmetky, co nesměly jít do prodeje. Byly úplně funkční, akorát měly většinou obráceně nalepené etikety. Tak jsem měl tehdy docela velkou diskotéku. Poslouchal jsem písničky našich zpěváků a skupin, co byly v tehdejší době populární. Rangers, Olympic, Matadors nebo Blue Effect. Zpěváci Gott, Spálený, Neckář, Matuška atd. Vzpomínkami na naše Pražáky jsem pomalu usnul. Ráno mně probudil jako obvykle kohout a jeho kokrhání. Podívám se z okna, zase krásné ráno, azurová obloha. Z kuchyně jsem slyšel, jak babička poslouchá rádio a prozpěvuje si. Vstal jsem, nasnídal se a šel jsem na dvůr. Kazan jako obvykle skákal kolem mně. Odvázal jsem Straku, pustil husy z chléva a vyhnal je na náves. Jedna husa zůstala doma, babička ji hned brzy ráno zavřela do dřevěné bedny. Straku jsem zavedl na louku na pastvu. Chvilku jsem si hrál s Kazanem, házel jsem mu klacek a on aportoval. Bylo teprve kolem sedmé hodiny. Vlak, kterým přijede strejda, tady bude až deset minut po deváté. Mohl bych se projít s Kazanem k našemu poli a k rybníku Pustý. Odtud je kousek po polní cestě do Střelských Hoštic. Tak jsme vyšli. Obešli jsme Březový potok po mostě a za mostem zahnuli po polní cestě k železnici. Kráčeli jsme kolem písečných náspů, kde jsem se kdysi bál těch syslů. Teď jsem v dírách žádného nikde neviděl, zřejmě ucítili Kazana a schovali se.

Prošli jsme tunelem pod železnicí a zamířili kolem pole k rybníku. Na břehu vedle chatky seděli dva rybáři a měli nahozeno. Původně jsem chtěl s Kazanem obejít rybník dokola, ale nechtěl jsem, aby Kazan skočil vedle rybářů do vody, jak to měl ve zvyku, a neplašil jim ryby. Pokračovali jsme tedy dále po polní cestě, která vedla ke Střelským Hošticím. Bylo to takové krásné, malebné městečko. Byla to podle dnešních parametrů taková spádová obec. Byla zde pošta, základní škola, kostel a hřbitov, obchody s potravinami, s průmyslovým zbožím, obuví, oděvy, trafika, cukrárna atd. Také zde byla velká kasárna. Tady sloužil můj táta Pavel základní vojenskou službu, a tady se také potkali s mou mamkou. Táta po skončení vojenské služby zůstal u vojska jako civilní zaměstnanec. Jezdil s Tatrou 111, vozil proviant a různé zboží do kasáren. Procházíme s Kazanem ulicí vedoucí k náměstí. Jindy v tuto dobu by tady nebylo žádné rušno, ale v neděli tady bude pouť, tak se to tady hemží lidmi. Na plácku, kde dneska stojí Motorest, je plno pouťových atrakcí, kolotoče, malý, velký, střelnice, houpačky a spousty stánků. Zítra půjdeme ráno do kostela a potom na kolotoče. Na náměstí vlevo stojí Základní škola. Tady jsem nastoupil jako prvňáček v září roku 1960 do školní lavice. Vzpomínám na našeho pana učitele. Jmenoval se Josef Němec. Vedle školy stojí kostel a za kostelem je velký hřbitov. Tam je hrob mého dědy. Ikdyž mi bylo tenkrát rok a půl, na ten pohřeb si pamatuji. Do kostela jsme chodívali pravidelně každou neděli. Pod kostelem, kousek nad jezem řeky Otavy stojí stará továrna na knoflíky. Má vysoký komín, na kterém vždy bývalo velké kulaté čapí hnízdo. Čápy jsme vždy pozorovali z naší třídy ze školy. Po škole jsme si šli většinou koupit nějaký pamlsek do cukrárny, kokosek za korunu nebo Lipo za padesát haléřů. To aby nám cesta domů lépe ubíhala. Bylo to od nás tři kilometry. Ráno jsme se kolem sedmé scházeli na návsi a spolu pak šli do školy. Chodilo nás ze Lhoty tak pět. Do školy jsme přišli tak akorát před tři čtvrtě na osm. Vyučování začínalo o tři čtvrtě na osm. V létě to bylo dobré, horší to bylo v zimě. To se šlo ve sněhu špatně, cesta se moc často neprohrnovala. Museli jsme vycházet z domu dříve, abychom to stihli.

Pamatuji si, jednou na jaře jdeme ze školy, bylo to v dubnu 1961. Byli jsme už za železničním přejezdem a proti nám jede na kole pan Vojík. Pracoval na nádraží, v takovém tom domku u závor. Měl na starosti výhybky a zvedání a spouštění závor. Byl původním povoláním holič. Chodívali jsme se k němu všichni stříhat. Většinou to vzal mašinkou dohola, na tom nebylo co pokazit. Tak jede na kole proti nám a volá na nás. Slyšeli jste to, kluci? Gagarin. Gagarin vyletěl. Za prvé jsem nevěděl co nebo kdo je to Gagarin, a za druhé jsem nevěděl odkud a kam a za co vyletěl. Až doma jsem se dozvěděl z rádia, že to byl sovětský kosmonaut, a že ten den vyletěl do vesmíru. Pár dní nato už denně vyhrávala v rádiu ta písnička – Dobrý den majore Gagarine, tak jsme se konečně dočkali… My se také dočkáme, viď Kazane? Za chvilku pojede kolem rychlík z Plzně na České Budějovice. Jdeme s Kazanem teď tou cestou, kterou jsme se vracívali ze školy domů. Blížíme se k železničnímu přejezdu u nádraží. Před přejezdem vpravo je Hostinec u Hosnedlů. Ten je ale nyní zavřený, otevírá se až po poledni. Za hospodou, hned u kolejí je domek pana Vojíka, co jsem se k němu chodíval stříhat. Dnes už se stříhat tak často nechodím. Co vypukla Beatlemánie, kluci začali nosit sestřih podle Beatles. Pan Vojík asi není moc rád, má méně práce, ale to hlavní, sklápět a zvedat závory, přehazovat výhybky, to mu zůstalo. Přešli jsme s Kazanem trať, a šli na nádraží na nástupiště. Naproti nádraží bývaly veliké haldy koňských a kravských kopyt a rohů. Ty sem svážely vlaky snad z celé republiky. Odtud se to vozilo do Střelských Hoštic, do té fabriky, kde se z toho vyráběly knoflíky a různé jiné doplňky. Právě začal zvonit zvonec u přejezdu a závory se pokládaly dolů. V dálce, někde za lesem od Horažďovic, bylo slyšet hluk blížícího se rychlíku. Tím přijel strejda s rodinou. Tady ale rychlíky nikdy nestaví, museli vystoupit o zastávku dříve, ve stanici Babín neboli Horažďovice předměstí. Tam přesednou na osobní vlak, co jede z Klatov, přes Sušici a Horažďovice do Strakonic. Rychlík projel opravdu rychle. Závory se zvedly. Výpravčí, co před chvílí zdravil strojvedoucího rychlíku, přešel po nástupišti a zmizel v kanceláři. Schoval se před sluníčkem, které ačkoliv bylo pár minut po deváté, začalo už pořádně hřát. Za chvilku začal opět zvonit zvonec a závory šly dolů. V dálce jsem zahlédl vlak, jak vyjíždí z lesa. Ten les byl vlastně už v jiném kraji. Tady jsme v severozápadním cípu jihočeského kraje, les už je kraj západočeský. Netrpělivě jsme s Kazanem čekali, až vlak zastaví.

Konečně, zaskřípaly brzdy kov na kov, a vlak zastavil u nástupiště. Lidé začali vystupovat z vagónů, obcházeli mně, jak jsem tam stál s Kazanem a čekal. Najednou jsem zahlédl strejdu. Nešlo jej přehlédnout, měřil tak 185 cm a převyšoval všechny ostatní kolem. Svým vzhledem, postavou, chůzí i chováním a humorem mi vždy trochu připomínal herce Jindřicha Plachtu. Zato teta. Asi zase přibrala. Byla pravý opak strejdy. Vysoká byla dost, ale také trochu široká. A obě sestřenice se také za rok spravily. Tak přemýšlím, měl jsem ty králíky asi zabít dva. No uvidíme. Šel jsem se s rodinkou přivítat. Kazan zavrčel, všechny nedůvěřivě očichal, ale za chvilku už byl zase se všemi kamarád. Vzal jsem tetě kufr, strejda nesl také velký loďák, jak se mu říkalo. Holky měly jen ty svoje kabelky. Strejda s rodinou jeli vlakem z Prahy Smíchova do Plzně. Tam přestoupili na rychlík Plzeň – České Budějovice. Cestou z nádraží k vesnici jsme si povídali. Jak je v Praze, co nového u nás a tady u babičky. Ten necelý kilometr cesty od nádraží nám hezky uběhl. Babička už vyhlížela na zápraží. Zase měla slzičky v očích, když se vítala se všemi. Dneska nikam k vodě nepůjdu, máme si se strejdou, tetou a sestřenicemi toho tolik co vyprávět. Strejda se samozřejmě zeptal co ryby, jestli berou. Pověděl jsem mu, jak jsem byl rybařit na Otavě. Chytával jsem většinou na splávek. Prut mi koupil právě strejda, když mi bylo osm let. Od té doby také rybařím. On měl svoji výbavu na sýpce ve skříni. Zítra je neděle, půjdeme do kostela a potom na kolotoče. Na ryby půjdeme spolu až v pondělí ráno. Odpoledne pak musíme opravit plot a vyměnit pár tašek na střeše u stodoly. Strejda byl ke všemu šikovný a dovedl leccos opravit. Chodili za ním kluci ze vsi, když se dozvěděli, že je tady u babičky. Spravoval jim bicykly, vyměňoval špice a centroval kola. Nasazoval také topůrka do sekyrek, lopat a motyček. Ta si sám na koleně vyráběl z buku, olše, břízy nebo lísky. Dovedl vyrobit celé hrábě, nebo také stoličku k dojení krávy a spoustu dalších věcí potřebných v domácnosti na vesnici. Vloni jsme spolu postavili novou králíkárnu a Kazanovi novou boudu. Babička si povídala s tetou a holkama, takové ty řeči, co vedou ženské. Mezitím připravovala oběd. Vývarovou králičí polévku s játrovými knedlíčky. Z trouby už voněl slaninou prošpikovaný pečený králík. Ten bude s bramborem. K tomu okurkový salát. A po obědě pivo. To měl strejda moc rád, a babička také. My s tetou a holkama máme studenou vodu z předsíně s domácím malinovým sirupem.

Strejda s tetou a holkama se převlékli do domácího oblečení. Měli připravený pokoj vedle kuchyně. My s babičkou jsme spávali naproti ve velké světnici. Byla tam velká kachlová kamna s pecí. Tam se mi náramně dobře spalo. Uprostřed místnosti byl velký stůl a šest židlí. Pod oknem byla pohodlná pohovka a vedle starý kredenc, plný porcelánových hrnků a skleniček. V rohu starožitná postel s vysokými pelestmi a péřovými peřinami. Tam spávala babička. Ve světnici se také obědvalo. Vedle kuchyně, mezi světnicí byla koupelna a záchod. Kuchyně byla trochu menší místnost, ale byl tam také stůl a čtyři židle. Z kuchyně vedlo okno do sousedovy zahrady. Z pokoje a ze světnice vedla okna na dvůr. Dvůr byl velký, před domem byl od silnice obehnán kamennou zídkou. V ní byla malá vrátka, kterými se chodilo. V rohu dvora pak byla velká vrata s klenbou. Dále dvůr pokračoval ve tvaru písmene L za dům ke stodole. Vedle stodoly vpravo byly v kamenné zídce dveře vedoucí na pole. Z druhé strany stodoly vlevo byl obrovský jasan. Babiččin dům byl poslední ve vsi, vlevo vedle silnice, co směřovala do vesnice Sedlo. Teď jsme se strejdou obcházeli stavení a Kazan se předváděl. Honil po dvoře slepice a kohouta. Zkontrolovali jsme také králíky a šli jsme se podívat na rozbitý plot u stodoly, co máme v plánu jej v pondělí opravit. Také jsme nahlédli do stodoly, a dívali se, kolik musíme vyměnit na střeše tašek.

Vrátili jsme se na dvůr a šli k velkým vratům. Ta bychom chtěli natřít. Strejda spočítal, kolik musíme koupit barvy. Když prý už budeme natírat velká vrata, natřeme i malá vrátka, kterými se chodí nejčastěji. Hned u vrátek v rohu, měl Kazan svoji boudu. Za boudou byly dveře do chléva, tam bydlela naše Straka a v ohradě husy. Všichni byli teď na pastvě. Jedna husa byla ale zavřená v ohradě. Odpoledne ji babička zabije a připraví na neděli k obědu. Ostatní husy se večer vrátí, pro Straku zajdeme se strejdou. Chce se podívat ke stavidlu, prozkoumat rákosí a zkusit jaká je voda. Teta s holkama pomohli babičce v kuchyni dovařit oběd a chystali nádobí na stůl. Za chvilku nás už volali ke stolu. Opláchli jsme si ruce pod pumpou a šli do domu. Vonělo to náramně. Polévka byla na stole. Nalévali jsme si každý sám, kdo kolik chtěl a snědl, knedlíčků bylo také dost, na každého vyšlo pět. Babička měla ráda králičí hlavu z polévky. Obrala ji vždy dokonale, líčka, jazyk a krk, pak ji ještě rozloupla a snědla i mozeček. Nám se strejdou to nijak nepřišlo, ale teta s holkama se po sobě dívali nějak divně. Dojedli jsme polévku a holky přinesly na stůl pekáč s králíkem, hrnec s vařenými brambory a misky s okurkovým salátem. Když babička odklopila poklici z pekáče, teta s holkama se opět po sobě podívali. Nevím, co mívají na oběd doma, ale jak to vypadá s jejich postavami, dietní králičí to asi nebude. Nicméně si maso vzali všichni, a za chvíli zbyly na pekáči jen kosti. Kazan se bude mít, určitě si ještě pár kostí zahrabe někam na dvoře v rohu, zásoba na horší časy. Ale neboj, Kazane, zítra bude pečená husa, knedlík a zelí. Je přece neděle, a ještě k tomu pouť ve Střelských Hošticích. Strejda si dal po obědě pivečko. Pak si zašel na sýpku do skříně pro dalekohled. Vždy jej nosíval, když jsme šli ven. Měl přírodu rád, stále pozoroval okolní louky, pole a lesy, co se kolem kde děje. Byl také členem místního mysliveckého sdružení a zúčastňoval se honů. Neměl ale žádnou pušku a nestřílel zvěř, byl jen jako honec. Mezi ostatní myslivce chodíval víceméně jen z kamarádství.

Vzal jsem Kazana a vyrážíme se strejdou. Teta pomůže babičce s přípravou husy, sestřenky se pustily do nádobí a pak že se půjdou projít k potoku. Nešli jsme cestou k potoku přes náves, ale zamířili jsme cestou, co vede severně od vsi, k malému lesíku. Hned ještě ve vsi se cesta zvedá do prudšího kopce. Tady jsme v zimě sáňkovali. Přišli jsme nahoru na kopec k lesíku a rozhlížíme se. Je odtud na všechny strany krásný výhled. Za jasného počasí, když je dobrá viditelnost, je směrem k jihu vidět v dálce pouhým okem Boubín. Na jihozápadě pak mezi zvlněnými šumavskými lesy hrad Kašperk. Dalekohledem je pak vidět ještě dále. Jdeme po kraji lesa a díváme se po houbách. Moc ještě nerostou, chtělo by to více popršet. Cestou míjíme kamenný svah. Tady mi strejda několikrát ukazoval zmije. Vyhřívají se tu na sluníčku a zanechávají po sobě staré kůže, když se vysvlečou. Já moc hady nemám rád, mám před nimi respekt, ale strejda, ten se jich nebojí. Vytáhne z kapsy nůž a za chvilku má z větve, co ulomil z keře u cesty, krásnou dlouhou vidlici. Prohledává kamení a nahlíží do otvorů, jestli nějakou zmiji nespatří. Dneska asi ale žádnou nechytne. Máme s sebou Kazana, pořád pobíhá kolem nás, čenichá a funí, občas zaštěká. To vyplaší asi všechno živé kolem. Tak jdeme dále. Polní cesta se nyní stáčí od lesa směrem k Březovému potoku. Jsme asi dva kilometry severně od stavidla u mostu, co vede k naší vesnici. Tady je na potoce další stavidlo, nedaleko samoty. Je to pár domků na kraji lesa a je to už v plzeňském kraji, nedaleko za lesem jsou Horažďovice. Strejda se chce podívat k Pustému rybníku vedle našeho pole. Přejdeme po stavidle na druhou stranu potoka a polní cestou jdeme k železnici a k tunelu, kudy jsem šel dneska ráno do Střelských Hoštic. U rybníka je klid, žádný rybář už tady není. Strejda obhlíží dalekohledem okolí. Pak se dívá na hladinu a spokojeně pokyvuje hlavou. Na hladině se tvoří sem tam velká kola, jak ryby sbírají potravu. Občas vyskočí nějaký kapřík nad hladinu a plácne sebou zpátky do vody. Vypadá to, že v pondělí půjdeme na ryby sem Fando, říká strejda. Na lodičce si zakrmíme kus od břehu a zachytáme na splávek. Večer si uvaříme trochu kukuřice s hrachem a kroupami, a nasbíráme u hnoje nějaké žížaly. K tomu ještě napaříme pár rohlíků. Ty pak nakrájíme na kolečka a ještě rozdělíme na půlky. Takto připravené se sbalí do ruličky a dávají jako nástraha na háček. Všechny kaprovité ryby mají rády pečivo. Hlavně karasi a kapři. Líni a okouni mají raději žížaly, amuři zase preferují kukuřici. Už se na rybaření se strejdou moc těším. Obešli jsme rybník dokola a pomalu se vracíme polní cestou pod železnicí zpátky k potoku. U stavidla je celkem rušno.

Je sobota odpoledne, je krásně horko, koryto potoka je plné vody a na březích jsou skupinky lidí, co si přišli užívat koupání a opalování na sluníčku. Jsou tady také naše holky, sestřenice Líba a Anča. Baví se s kamarádkami a také si užívají sluníčka. Musí nachytat trochu toho bronzu, jsou oproti ostatním trochu bílé. Ale za pár dnů budou také opálené jako ostatní. Strejda se dal do řeči s kamarádem, co se znají spolu od mládí. Já jsem šel s Kazanem k partě kluků, co tady sedí na břehu potoka a mastí karty. Jsou tu moji dva bývalí spolužáci ze školy. Chvilku si povídáme a vzpomínáme. Jedním je Míla, tak jsme mu říkali, ale jmenoval se Miloslav. Měl ještě mladšího bratra. Jejich rodiče mají ve vsi hospodu. Druhý spolužák je Tonda. K nim jsme chodívali dívat se na televizi, měli ji asi jako první ve vsi. Tondův tatínek jezdil jako strojvedoucí s lokomotivou, maminka byla doma s malou sestrou. Tak si povídáme a plánujeme, že zítra půjdeme na kolotoče, že se tam potkáme. Odpoledne nám uběhlo a chýlí se k večeru. Strejda s kamarádem mezitím odešli do hospody na pivo. Mají si také co vykládat, od podzimu se neviděli. Strejda mi jen kývl, když odcházel, abych věděl, že mám vzít Straku domů z pastvy. Zavolal jsem na Kazana, který se proháněl po louce, a jdeme pro Straku, která už byla napasená a jen polehávala ve stínu vzrostlé lípy. Šli jsme pomalu domů. Na návsi bylo slyšet veselo otevřenými okny z hospody. Hrála tam harmonika a zpívalo se. To asi náš strejda. On i moje mamka uměli hrát docela dobře na harmoniku, to zednické piáno, jak se tady říkalo. Uměli spoustu těch českých lidových písniček. Večer po práci se parta sousedů scházela na návsi u kapličky a hrálo se a zpívalo. My jsme naslouchali a učili se také zpívat ty písničky. Tak jsme přišli domů, Kazan se hrnul k boudě, kde si nechal nějaké kosti od oběda, asi už mu pěkně vyhládlo. Zavedl jsem Straku do chléva a šel se umýt k pumpě. Doma jsem si vzal krajíc chleba, namazal si ho sádlem a posypal čerstvou pažitkou ze zahrádky. To jsem měl moc rád. Babička s tetou něco kutili v kuchyni. Za chvilku přišly holky od potoka, najedly se, a že půjdou ještě na náves za kamarádkami. Mně se dneska už ven nechtělo, nějak jsem toho měl od rána dost. Vzal jsem malý kbelík a šel na dvůr ke hnojáku, co byl vedle velkého jasanu u stodoly. Narýpal jsem trochu žížal pro ryby a dal je do zavařovací sklenice s dírkovaným víčkem. Uložil jsem je s trochou hlíny a trsem trávy do chladného sklepa co byl pod sýpkou. Pak jsem nabral na sýpce ze sudu kukuřici, hrách, přidal k tomu kroupy a dal jsem to vařit do hrnce na sporák. Lehl jsem si na pohovku a chvilku četl, než se návnada uvaří. Teta se šla podívat za strejdou do hospody. Babička seděla u rádia a poslouchala svůj oblíbený pořad, Hrají a zpívají Plzeňáci. Měla v Plzni sestru a takto na ní asi vzpomínala. Odstavil jsem uvařenou kukuřici s hrachem a kroupami, scedil vodu, dal jsem tu návnadu do kbelíku s víkem a zanesl do sklepa. Umyl jsem se u pumpy a šel si lehnout na pec. Těšil jsem se na zítra, do Střelských Hoštic na kolotoče. Brzy jsem usnul, ani jsem neslyšel, kdy přišel strejda s tetou a sestřenice domů.

Ráno patřilo opět kohoutovi a jeho kokrhání. Probudil mne, tak jako každý den, za okny zase krásná modrá obloha. Vstal jsem a nasnídal se. Holky už byly také po snídani a parádily se v koupelně před zrcadlem. Babička se strejdou byli na dvoře a povídali si. Teta se strojila v pokoji. Babička mi řekla, že dneska nemusím se Strakou na pastvu, vzala ji tam prý sousedka hned brzy ráno. Bylo něco po sedmé hodině, mše v kostele začínala ve čtvrt na devět. Máme dost času. Strejda si dával lahvové pivo, prý potřebuje vyprošťováka po včerejšku. Trochu to s kamarády přehnali, také co, když se tak dlouho neviděli. A navíc jej nechtěli pustit z hospody, kdo by jim také hrál? Teta prý přišla ještě před půlnocí, holky byly doma před setměním, asi kolem deváté. Chudák strejda. Přišel až o půl třetí. Nejdříve říkal, že slušný člověk chodí domů za světla, ale tak dlouho to tam nevydržel. Nakonec prý všichni stejně odpadali jeden po druhém, tak to také zabalil. Nikdy neutratil ani korunu, všichni jej měli rádi, a když jim hrál, tak mu poroučeli pití a platili za něj. Teď prý má žaludek jako na vodě, ani nesnídal, a kdo ví, jestli bude obědvat. Ani cigareta, že mu nějak nechutná, včera prý stáhl jen za večer dvacítku Aster. Do toho nějaké to pivo a rum. Jo, muzikanti to měli vždycky těžké. Ale počítám, že po mši v kostele si zase na jedno s kamarády zajde. Teď se strejda na chvilku vytratil, myslel jsem, že se mu neudělalo dobře, ale za chvilku vyšel ze sýpky se vzduchovkou, co jí měl také ve skříni vedle rybářského náčiní. Vedle králíkárny na dřevěné desce na zídce míval připíchnutý terč a do něj se trefoval asi tak z deseti metrů. Teď tam jeden nový připíchnul, a že si zastřílíme, aby nám čas lépe utekl. On učil střílet i svoje holky a tetu. Teta ale byla na takovou činnost trochu alergická, spíše bych řekl trochu levá, jak se říkalo u nás. Strejda nabil a střílel do terče. Babička na něj volá, hlavně ať se trefí do terče, ať nemáme zítra k obědu zase králíka. Strejda se zazubil, že snad vidí dobře. Pak mně zavolal, ať si to jdu také zkusit párkrát, tak jsem chvilku střílel. On si mezitím otevřel další pivko. Líba s Ančou se někam rychle vytratily, asi věděly proč. Musely by také střílet. Bral jsem to jako trénink na pouť do střelnice, zkusím tam vystřelit nějakou tu růži. Po čtvrt hodince jsem vzduchovku odložil a šel se chystat na cestu. Teta s babičkou už byly připravené, holky se opět chichotaly z koupelny a strejda se právě převlékl a vyšel z pokoje. Babička ještě šla na zahrádku, co byla za zídkou u pole, a natrhala pár květin do kytice, že ji vezmeme dědovi na hrob. Kazanovi jsme řekli, ať hlídá dům, a vyšli jsme. Bylo krátce po půl osmé.

Na návsi už bylo také pár skupinek lidí, co chodili v neděli do kostela. Babička se přidala k sousedkám a šla s nimi. Cestou si povídali. Já se strejdou jsme šli spolu. Teta s holkama šli za námi. Občas remcala, že by jela raději autobusem, ale strejda jí řekl, že jí trochu pohybu neuškodí. Autobus tudy stejně jezdíval tak párkrát za den, ale byla neděle, a to nejezdil vůbec. Všichni chodili pěšky. Ke kostelu jsme přišli asi deset minut po osmé. Už vyhrávaly varhany a my jsme zasedli do lavic. Mše byla dneska slavnostnější a delší než jindy. Během bohoslužby jsem zahlédl pár svých spolužáků a spolužaček ze školy. Určitě se po mši ještě uvidíme, pomyslel jsem si. Z kostela jsme po mši šli na hřbitov, na hrob dědy. Přinesl jsem do vázy čerstvou vodu od pumpy a babička tam dala kytici, co natrhala doma na zahrádce. Chvilku jsme u hrobu postáli a pak jsme šli na náměstí obejít stánky a podívat se, co kde mají. Babička že prý půjde se sousedkami domů a nachystá oběd, než přijdeme. Strejda se samozřejmě vytratil a šel doplnit pitný režim. Holky si už kupovaly Štěstí za korunu, jak se tomu říkalo. V papírových sáčcích bývaly takové ty cetky, korálky, prstýnky a náušnice z kočičího zlata. Teta zaparkovala samozřejmě u stánku s cukrovou vatou a tureckým medem, jak jinak, musí doplnit cukry a kalorie spálené cestou sem a připravit se na cestu zpátky. Já jsem šel ke střelnici a díval se, co tam mají. Pak jsem si koupil pět ran na růže, čtyři jsem trefil a jednou minul. To celkem šlo. Dal jsem tetě a holkám každé jednu růži, tu čtvrtou jsem si nechal pro babičku. Šli jsme s holkama na kolotoč a teta šla hledat strejdu. Bylo tak půl desáté, domluvili jsme se, že po jedenácté půjdeme domů na oběd. Párkrát jsme se potočili na kolotoči, pak jsme měli už točení dost.

Zahlédl jsem kamarády spolužáky z naší třídy a šel jsem za nimi, popovídat si. Holky tam měly také své kamarádky a chodily s nimi kolem stánků a dívaly se, co kde mají. Míla s Tondou stáli s klukama ze Střelských Hoštic, z Poříčí a Kozlova před školou a povídali si. Mně se vyptávali, jak se máme na Moravě a tak. Šli jsme se projít dolů po náměstí k řece Otavě. Za mostem vlevo je na řece velký šikmý jez. Sedli jsme si na břeh a klábosili. Jarda Křižan z Kozlova, on byl o rok starší než my, ale chodil do třídy s námi. Bylo mu třináct a už kouřil. Vytáhl ty svoje Filtry a nabízel nám také. Žádný z nás ale nechtěl, nekouřili jsme ještě. Já jsem začal až za pět let, v sedmnácti. Asi po hodince jsme se zvedli a šli pomalu zpátky na městečko, podívat se ke kolotočům. Všude bylo moc lidí, hlava na hlavě, to nebylo nic pro mně. Mám rád lidi, ale jakmile je někde více jak šest lidí, jsem nesvůj. Tak to mám od malička. Mám raději klid v lese nebo u vody na rybách. Jen aby to zítra vyšlo, aby to strejda zase nezopakoval. Tady zatím žádnou harmoniku neslyším, tak zatím dobré. No však je teprve po půl jedenácté, před polednem. Ještě jsme s klukama obešli párkrát náměstí a pořád jsme si měli o čem povídat. Co jsme se odstěhovali na Moravu, setkáváme se jen jednou do roka, o prázdninách. Za chvíli na věži kostela odbilo jedenáct, rozloučil jsem se s kamarády a šel se podívat po strejdovi, tetě a po holkách. Holky stály u hospody, každá měla pár růží ze střelnice, jednu ode mně, další dostali asi od místních krasavců. Říkaly, že teta už strejdu našla a že každou chvíli vyjdou z hospody. A za chvilku už vyšli, strejda byl trochu v náladě a táhl tetu na kolotoč. Ta ale nechtěla, neměla pochopení pro legraci jako strejda. Tak jsme šli pomalu cestou domů, kde už na nás čekala babička s obědem.

Cestou teta zase párkrát zalamentovala, že jí bolí nohy, že jí tlačí boty, je jí horko atd. Strejda ji vždycky odbyl, že by měla zhubnout a nejíst tolik sladkého. Holky se jen uchichtávaly, také rády jedly sladké. To já a strejda ne, my jsme byli odjakživa na maso. Teď jsme se těšili na tu husičku, co nám babička připravila k obědu. Zvlášť strejda, to víte, po pivečku vyhládne. Já jsem sice pivo neměl, ale na husu jsem se těšil také. Cesta nám pěkně uběhla a už jsme byli u našeho domku. Kazan začal vyvádět, jak nás slyšel přicházet, a babička stála na zápraží. Už byla zase po domácku, šaty, zástěru, a na hlavě šátek. Dal jsem jí tu vystřelenou růži, ona si ji zapíchla do květináče s muškátem, co byl na okně od pokoje do dvora. Bylo před polednem, šel jsem se převléknout do domácího oblečení, což byly jen trenýrky a tričko. Nejraději jsem chodíval celé léto bos. Vždycky jsem dostal na louce pár včelích žihadel, ale babička říkala, že je to zdravé. Hrál jsem si na dvoře s Kazanem, a za chvilku nás babička volala k obědu. Měla dobrou vývarovou polévku z hovězí kosti a domácí nudle. Potom už to hlavní, pečená husa, knedlí a zelí. To byla dobrota. Najedli jsme se všichni, a ještě zůstalo kus masa na pekáči. Kazan dostal opět tu jeho laskominku, kosti a pár kousků kůže, co nechala teta s holkama, prý je to moc mastné. Po obědě přinesla babička točené pivo ve džbánku, byla pro něj v hospodě, než jsme přišli domů. Tentokrát jsme si pivo dali všichni, to k huse se zelím a s knedlíkem prý patří. Strejda šel po obědě na sýpku pro rybářské náčiní, musí si to prý dát trochu do pořádku, navázat si nějaké návazce a převinout vlasec na navijáku. Přivezl si s sebou novou cívku a pár nových háčků. Také už se na zítra těšil, jak si zarybaříme. Teta si šla jako obvykle po obědě lehnout a číst si nějaký časopis. Líba s Ančou pomáhali babičce s nádobím a s úklidem. Já jsem si nachystal dva rohlíky a dal je napařit do hrnce nad párou. Potom jsem rohlíky ještě za tepla nakrájel na kolečka a ty rozřezal příčně na půlky. Takto vzniklé půlměsíčky jsem svinul do malých závitků. Ty jsem uložil do krabičky a utěsnil víčkem. Spolu s vařenou kukuřicí s hrachem a kroupami a žížalami jsme měli na zítřek návnadu a nástrahy připravené.

Šel jsem za strejdou. Seděl na zápraží a navíjel si nový vlasec z cívky na naviják. Měl k tomu takový přípravek, co si vyrobil sám. Díval jsem se, jak mu to jde. Když byl hotov s navíjením, navázal si ještě pár nových háčků na návazce. Vedle u zápraží měl připravené ostatní náčiní, podběrák, vidličky, kyblík, sedačku a malý kufřík s takzvanou rybářskou bižuterií. Já jsem měl také vše připravené na zítra. Chceme vyjít časně ráno, po šesté hodině. Nejlépe se chytá po ránu, dokud není takové horko. Strejda měl hotovo, dal si věci jen za dveře na chodbu, a že prý si skočí na jedno točené do hospody. Já jsem vzal Kazana a šli jsme se projít zadními vrátky vedle stodoly na pole. Hned za kamennou zídkou u pole jsme měli houpačku. Tu nám tady udělal kdysi dávno strejda s mým tátou. Byla celá dřevěná, jako úzká branka na kopanou, na ní shora zavěšené dva provazy a na nich připevněné dřevěné prkénko. Jednou jsem z té houpačky spadl dozadu. Pořádně jsem se praštil do hlavy, jen to zabrnělo. I hvězdičky jsem chvilku viděl. Od té doby jsem si dával pozor, a vždy se pořádně při houpání držel. Přešli jsme pole s jetelinou a mířili k malému lesíku za cestou, co vede k vesnici Sedlo. Tady tekl malý potůček, obtékal naši ves obloukem a ústil do rybníka, co byl za mostem. Šli jsme s Kazanem podél potoka až k rybníku. Bylo tady jako obvykle plno kachen a hus. Tady se nerybařilo, bylo tady mělké a bahnité dno, tak akorát pro ty kachny a husy. Kazan začal běhat kolem dokola a plašil ty vodní ptáky. Musel jsem jej zavolat a šli jsme mezi domky přes náves k domovu. Z hospody už zase bylo slyšet harmoniku. A jéje, strejda je zase ve svém živlu. Tak to nebude jen jedno točené. Jen abychom ráno nezaspali. Před naším jsem potkal Líbu s Ančou. Prý se jdou koupat, že jsou domluvené s kamarádkami. Poťouchle se přitom usmívaly. To asi nebudou jen kamarádky, pomyslel jsem si. Že už by se jim zapalovala lýtka? No, je to možné, voni v Praze jsou asi vo kapánek chytřejší, jak se říká. Dal jsem Kazana na dvůr, hned běžel k boudě a chroupal kosti od oběda. Nahlédl jsem do domu. Babička poslouchala nedělní pohádku z rádia, teta asi spala v pokoji. Šel jsem do světnice, sedl si na pohovku a asi hodinku jsem si četl. Vzal jsem si s sebou pár knížek, pro případ, že by pršelo a nedalo se jít ven. Dneska bylo krásně, ale byla neděle a já, nevím proč, neděli jsem nikdy neměl moc rád. Takové to lenošení nebylo nic pro mě. Nicméně, teď jsem si četl Poplach v Kovářské uličce od Václava Řezáče. Měli jsme tuto knihu ve škole jako povinnou četbu, mě se ale tak líbila, že jsem si ji chtěl opět přečíst.

Dočetl jsem kapitolu a knížku odložil. Šel jsem se podívat na dvůr. Kazan vyběhl z boudy a lísal se mi k noze. Půjdeme se projít k potoku, a podívat se na vodu. Počasí bylo krásné, doufám, že zítra to také vydrží. Zdá se, že ano. Bylo bezvětří, nikde ani mráček, sluníčko se chýlilo k západu, nad šumavské hory v dáli. Jdeme s Kazanem tentokrát úzkou uličkou mezi domky, cestou co vede na louky pod lesem. Za vsí je cesta lemována z obou stran kamennými zídkami. Ty kameny jsou většinou placaté a jsou na sebe naskládány jen tak, na sucho. Stejné kamenné zídky oddělují jednotlivé sousední pozemky a brání ovcím a kozám co se tady pasou přebíhat na cizí pastviny. Kamenné zídky jsme minuli a zamířili k velkému rákosí u potoka. Sedl jsem si na břeh a Kazan si lehl vedle mne. Pozoruji vodní hladinu u rákosí. Každou chvíli se voda rozčeří a objeví se velká vlna a hlasité šplouchnutí. To tady loví štika. Budeme se sem muset některý den se strejdou také podívat. Většinou s sebou nosím jen jeden prut se splávkem a strejda také. Zítra si vezmeme s sebou určitě také přívlačové pruty a nějaké třpytky. Dodnes nepoužívám na dravce žádné woblery, twistery a podobné nástrahy. Ani mrtvé nebo živé rybky. Vystačím si jen se třpytkami tak, jak mne to naučil strejda. Co asi strejda dělá? Jako bych to viděl. Sedí s harmonikou, hraje a zpívá, před sebou na stole pivečko a Astry. Kamarádi štamgasti sedí kolem něj a také zpívají. Taková je tady na vesnici kultura, co taky? Fotbal se tady nehraje, kino tady žádné není, tak jen ta hospoda. Tam se chlapi setkávají, klábosí, popíjejí, hrají karty nebo kulečník nebo si zazpívají. V hospodě také zařídíte vše, co potřebujete. Sháníte nějakého řemeslníka nebo potřebujete s něčím poradit nebo pomoct, vždy se v hospodě někdo najde. Seděli jsme s Kazanem na břehu potoka asi hodinu a kochali se pohledem na okolní přírodu. Kazan párkrát skočil do vody a přeplaval na druhý břeh a zase zpátky. Teď, když bylo nedaleké stavidlo zastavené, mělo koryto potoka tak šest metrů. Když bylo stavidlo vypuštěné, brodívali jsme se potokem a chytali mezi kameny do rukou mřenky, oukleje a plotičky. Tenkrát tady byly také spousty raků a škeblí. Teď je koryto potoka plné a jsou tady různé další druhy ryb, co sem proplouvají proti proudu z řeky Otavy, a zůstanou tady za stavidlem, když se zastaví. Štiky, okouni, kapři, karasi, jelci a líni. Občas se podaří i nějaký ten pstruh nebo úhoř. Jen sumce jsme tady nikdy nechytili.

Vstal jsem a šli jsme s Kazanem pro naši Straku. Zase pěkně napasená ležela pod košatou lípou. Dívám se směrem ke stavidlu, jestli tam nejsou naše holky, ale už tam nebyly. Bylo tam jen pár kluků, co ještě pásli krávy. Zase mastili karty. Jdeme po cestě do vsi, za chvilku už slyšíme ten známý hluk a zpěv z hospody. Ten strejda je fakt nezmar. Ale jednou, dvakrát do roka se sejde s kamarády, tak ať si to užije. Strejda sem jezdívá ještě na podzim, jak začínají hony. To jezdí sám, bez tety a holek. Má starou motorku s postranním vozíkem ( sajdou ), značky Ogar. To byla předválečná česká soukromá firma. Později se sloučila s firmou Jawa. Když jsme byli s mamkou jednou u strýce doma na návštěvě, provezl nás po Praze. Mamka seděla za strejdou na sedadle, já jsem byl v sajdě. Zavezl nás na Václavák, do ZOO, na letiště, na Hradčany a na Petřín. Také jsme si jednou vyjeli na Karlštejn a do nedalekého Berouna. S tou motorkou přijel také párkrát k nám, na Moravu. To přijel i s tetou. Holky tehdy byly někde na táboře nebo u druhé babičky, co bydlela ve stejné obci, v Nučicích u Prahy. Strejda byl strašně hodný člověk, byl pořád samá legrace, nikdy jsem jej neviděl zamračeného nebo rozzlobeného, nic ho nerozházelo. Ani když mu teta nadávala, že přišel z hospody pozdě domů. Ikdyž měla tak metrák, chytil ji do náruče a zatočil se s ní dokola. A teta hned zjihla a přestala nadávat. Doma u nich ale do hospody moc nechodíval, jednou, dvakrát do měsíce. Kupoval si domů lahvové, občas poslal holky do hospody pro cigarety a točené pivo do džbánu. Dneska si teda užije točené a nějakou tu štamprli. Ráno ale zřejmě bude kruté. U rybníka si ale klidně může zdřímnout, já mu ten jeho prut pohlídám.

Zavedl jsem Straku do chléva, Kazan se schoval v boudě a věnoval se kostem z husy. V pokoji byly holky a povídaly si, zřejmě zážitky z dnešního dne. Teta s babičkou byli v kuchyni a něco kuchtili. Ohlásil jsem jim příchod, a že je Straka doma. Husy už doma byly. Babička mi podala talířek s ještě horkými bramboráky, co právě usmažila a hrnek s čajem. Povečeřel jsem, převlekl se a šel do koupelny se umýt. Chtěl bych si jít dneska brzy lehnout, abych byl ráno včas vzhůru. Nepotřebuji ani budík, kohout je přesný jako hodinky. Nejpozději v pět vstanu. Vylezl jsem si na pec a chvilku ještě přemýšlel o zítřku. Zase jsem dlouho nemohl usnout, tak to mám vždy, když se na něco moc těším. Slyším ještě tetu, jak se baví v pokoji s holkama, chystají se také už do postele. Babička je ještě v kuchyni, uklízí nádobí a poslouchá rádio. Vím, že nepůjde spát dříve, než přijde strejda z hospody. Pak si půjde lehnout. Ráno povede Straku na pastvu sama, my se strejdou už budeme na rybách a teta s holkama se krávy bojí. Najednou slyším Kazana, jak štěká. Za chvilku se otevřou dveře a strejda je doma. Tak to nevím, jak se mu dneska podařilo tak brzy uniknout z toho klubu. Baví se chvilku s babičkou. Pak nahlédne do světnice a ptá se, tak co Fando, jsi nachystaný na ráno? Říkám, že ano a ptám se, jak se mu podařilo utéct z hospody. On, že tam přišel jeden jeho kamarád, nějaký Pepík, co hraje také na harmoniku, a že mu ji předal na chvilku, a vzal to přes záchody ven a domů. Chudák Pepík, ten si užije do svítání. Možná bude ještě hrát, až my půjdeme na ryby. Tady v hospodě nemají žádnou zavírací dobu, jen otevírací, v deset dopoledne. Podíval jsem se na budík na kredenci, bylo deset minut po deváté. Venku se už stmívalo. Otočil jsem se ke zdi a zkoušel usnout. Jak všechno kolem ztichlo, bylo slyšet otevřenými okny z nedaleké hospody hlas harmoniky a zpěv štamgastů. Po chvíli jsem usnul.

Ráno jsem už nemohl dospat a byl jsem již před pátou hodinou vzhůru. Asi dříve než kohout. Opláchl jsem se v koupelně a převlékl se. K ránu je trochu chladno, tak jsem si vzal na trenýrky ještě tepláky a na tričko teplákovou bundu. Obojí si pak během dne určitě vysvleču. Uvařil jsem si čaj, namazal chleba s máslem a medem a posnídal. Pak jsem ještě připravil pro sebe i strejdu svačinu na dopoledne, chleba s máslem a paštikou a jablko. Do batohu jsem si dal litrovou láhev s vodou a sirupem. Strejda si určitě vezme s sebou pár lahvových piv. Šel jsem pustit slepice na dvůr a ze sklepa jsem vzal návnadu a nástrahy, co jsem předem připravil. Nachystal jsem na zápraží pruty a ostatní náčiní. Zrovna jsem dával svačinu a návnadu s nástrahami do batohu, když mne zdraví strejda, že už se také chystá. Už také posnídal, vzal si svůj batoh a dával tam svoji svačinu a pár piv. Pochválil mně, že jsem všechno připravil a poděkoval za svačinu. Ještě zkontroloval, jestli má dost cigaret, a mohli jsme vyrazit. Nakonec jsme brali s sebou jen pruty na plavanou, že vláčet půjdeme zase příště. Měli jsme nachystanou na odpoledne tu práci, tak že nám to dneska bude stačit. Vyšli jsme z domu tak ve tři čtvrtě na šest. Bylo trochu chladno, ale krásně modrá obloha, bezvětří a jasno. Z hospody se už nic neozývalo, asi všichni brzy odpadli. K rybníku to máme necelé dva kilometry, tak dvacet minut cesty volnou chůzí. Cestou si se strejdou povídáme. Ptá se, jak se má jeho sestra Emilka, moje mamka, a co strýc Jara, to je můj otčím. Říkám, že je všechno v pořádku, mamka že se těší, že zase někdy za ní přijede s tetou a s holkama. Cesta nám uběhla jako nic, už procházíme tunelem pod železnicí a kolem našeho pole k rybníku. Jakmile přijdeme k rybníku, oba se strejdou pozdravíme – Dobrý den vodo, nebo také Petrův Zdar, po rybářsku. Nad hladinou se táhne lehký opar, je něco po šesté hodině ráno, tak za dvacet minut vyjde sluníčko nad obzor a bude nám hřát do zad. Potichu skládáme náčiní na břehu, chystáme vidličky a usazujeme stoličky. Já jsem vyndal z batohu kyblík s návnadou a podal strejdovi krabičku s napařenými rohlíky a sklenici se žížalami. Odvázal jsem od mola lodičku, vzal kyblík s návnadou a dovesloval tak deset metrů od břehu. Rozhodil jsem potichu kukuřici s hrachem a kroupami nalevo i napravo od lodičky, vždy tak v okruhu pěti metrů. Já budu nahazovat vlevo a strejda vpravo. Pomalu jsem dovesloval zpět ke břehu, vystoupil a přivázal loďku zpátky k molu. Strejda už měl prut nachystaný, ještě si nastavoval splávek na přiměřenou hloubku. Já jsem si také nachystal prut a nastavil splávek.

Nyní musíme chvíli počkat, než se hladina uklidní, tím krmením se vždy trochu ryby vyplaší, zvláště když je v rybníku menší hloubka, jako tady. Mezitím si připravíme nástrahy na háčky. Já zkusím jako první rohlík, strejda zkusí žížalu. Zapálil si ještě cigaretu a otevřel pivko. To je pohoda co Fando? Máš pravdu Fando, říkám mu, neznám lepší zábavu, než takhle sedět u vody. Snad by mi nevadilo, ani kdybychom nic nechytili. Jak se díváme na hladinu rybníka, sem tam se dělají kola a z vody vystupují bublinky, to jak ryby začínají jezdit kolem břehů, shánějí potravu ze dna a tím se uvolňují malé vzduchové kapsičky z bláta. Teď je ten pravý čas nahodit pruty do vody. Vstal jsem ze stoličky, popošel trochu stranou vlevo a nahodil tak deset metrů od břehu. Strejda dokouřil, napil se piva a udělal to co já, vpravo. Splávky se na hladině posadily, napnuli jsme trochu vlasce a vložili pruty do vidliček. Ještě jsem trochu povolil brzdu u navijáku, to kdyby náhodou zabral nějaký velký divočák, aby mi neujel i s prutem do vody. Strejda udělal to samé. Teď už jen sedět a čekat. A o tom to přece je, nejsme na žádných závodech, chce to trpělivost, času máme dopoledne dost. Právě vychází sluníčko a začíná pomalu hřát do našich zad. Potichu si povídáme, skoro šeptáme. Z rákosí se ozývá skřehotání žab, sem tam nad hladinu vyskočí nějaký kapřík. Za chvilku se strejdovi pohne splávek, malinko se ponoří a hned se zase zvedne. Je to dobré, ryby už si našly krmení rozprostřené na dně. Najednou se splávek znovu ponoří a rychle se rozjede směrem od břehu. Strejda zvedne prut z vidliček, podrží naviják a zasekne. Utáhne trochu brzdu a začne navíjet. To bude asi lín, říká, pěkně to ve vodě vibruje. Podávám mu jeho podběrák a za chvilku už v něm má krásného zeleného krasavce, lína. Vytáhne ho, a položí s podběrákem na travnatý břeh. Vyhákne mu háček z tlamky a změří ho. Má 37 cm. Pěkný kousek. Pustí jej zpátky do vody a kontroluje žížalku na háčku, je ještě celá. Nahodí znovu. Blahopřeji, Fando, říkám strejdovi. Děkuji, však se také dočkáš, odpoví mi. A za chvilku se můj splávek položí na stranu a pak se mírně ponoří. To bude asi karas, ti to takhle berou zespodu. Splávek se ponořil a rozjel vlevo a pryč od břehu. Zvednu prut, přibrzdím naviják a zaseknu. Ryba začala kličkovat ve vodě, ale nebyl to asi žádný velikán, docela lehce se dala přitahovat ke břehu.

Vzal jsem do levé ruky podběrák a rybu nasměroval k němu. Už to vidím, je to karas, asi tak 30 cm. Vytáhnu jej podběrákem z vody, ani ho nepokládám na zem a neměřím, vyháknu mu háček z tlamky v podběráku a pouštím jej zpátky do vody. Tak jedna jedna, říká strejda, a zapálil si další Astru. Rohlík na háčku byl skoro celý pryč, teď zkusím také žížalu. Sotva nahodím, jen jsem položil prut do vidliček, ani jsem nepovolil brzdu a už mi zase něco bere. Zvednu prut, a zaseknu. Cítím jen nepatrný odpor, a táhnu rybu ke břehu. To vypadá na cejna, žížalky se mu zachtělo. Už ho vidím, rychle to vzdal a nechal se vláčet po hladině, je to cejn, a nemá ani 25 cm. Vytáhnu ho podběrákem, vyháknu háček a pouštím jej do vody. Žížala je pryč, tak aspoň se trochu nakrmil. Dávám na háček další žížalu a chystám se nahodit. Najednou strejdovi zavrčí brzda u navijáku, až jsem se lekl. On rychle sáhl po prutu a už zápasí s rybou. Tohle nebude nic malého, povídá. Měl pravdu, pro žížalu si tentokrát přišel pořádný kapr. Strejda jej vytáhl podběrákem na břeh, vyhákl mu háček a měří ho. Má 62 cm, pěkný šupináč. Ten půjde s námi dneska domů, povídá strejda a dává jej s vezírkem ke břehu do vody. Křížovou dvojsmyčkou jej přiváže k vidličce a chystá si na háček další nástrahu, tentokrát že zkusí zase rohlík. Tak to šlo celé dopoledne, tahali jsme rybu za rybou a pouštěli zpátky do vody. Kolem desáté hodiny jsme si dali malou pauzu a posvačili jsme. Já jsem chytil ještě tři karasy, dva cejny, lína, okouna a dva kapry. Strejda chytil ještě čtyři kapry, dva líny, jednoho velkého cejna, okouna a dva karasy. Po jedenácté hodině začalo být celkem horko a ryby už přestaly tolik brát. Řekli jsme si, že to pro dnešek stačí a začali jsme balit. Posbírali jsme náčiní, strejda vytáhl kapra z vody a poděkovali jsme Svatému Petru za dnešní úspěšný rybolov. Vydali jsme se na cestu ke vsi.

Domů jsme přišli kolem tři čtvrtě na dvanáct. Kazan už nás vítal a očichával vezírek s kaprem. Babička s tetou právě dovařili oběd, Líba s Ančou přišly chvíli před námi od potoka, byly se koupat a opalovat. Už to na nich bylo trochu znát. Uložili jsme náčiní na chodbu za dveře, strejda dal kapra do smaltované vaničky s vodou. Chvilku se nehýbal a plaval břichem vzhůru, ale za pár minut se probral, otočil se hřbetem vzhůru, pohyboval ploutvemi a kroužil dokola kolem stěn. K večeru jej strejda zabije, vykuchá a zítra bude k obědu. Dneska máme hrachovou polévku a švestkové knedlíky s tvarohem a cukrem. To asi navrhla teta, ty knedlíky. Ale bylo to moc dobré a pochutnali jsme si. Strejda po obědě šel opět na jedno točené do hospody. Teta s babičkou sklízeli nádobí a holky jim pomáhaly, potom prý půjdou zase na potok. Já jsem šel do stodoly, a nachystal jsem plaňky na opravu plotu. Strejda je už vloni nechal udělat u zdejšího truhláře. Potom jsem ještě nanosil ze stodoly asi dvacet střešních tašek na opravu střechy a vytáhl jsem také dlouhý, tak šestimetrový žebřík, a postavil jej ke stodole, k místu, kde budeme tašky vyměňovat. Kazan běhal a skákal kolem mne a rozháněl slepice. Strejda přišel tak za hodinku z hospody, vzal ze sýpky nářadí a hřebíky, a šli jsme opravovat plot, co odděloval náš dvůr od sousedovy zahrady. Bylo potřeba vyměnit asi patnáct planěk, já jsem odstraňoval ty staré, strejda přibíjel nové. Za hodinku jsme měli plot hotový. Strejda si zapálil a vykouřil jednu Astru a napil se piva, co jsem mu přinesl. Pak vylezl po žebříku na střechu stodoly. Volal na mne, ať jdu kousek stranou, a začal střechu rozebírat. Ty prasklé a špatné tašky házel pod sebe, ke zdi stodoly na zem. Naštěstí byly prasklé a špatné jen v jednom místě střechy, a to tam, kde sahaly větve velkého jasanu, co stál vedle stodoly. Zřejmě při bouřce, nebo při nějakém velkém větru se větve střechy dotýkaly a poškodily ji. Strejda ještě malým smetáčkem ometal střešní latě od prachu a kousků prasklých tašek, aby ty nové pěkně seděly. Házel jsem strejdovi potom ty nové tašky, on je chytal a vyměňoval.

Asi za dvě hodiny jsme byli s prací hotovi. Uklidili jsme nářadí a žebřík, staré plaňky z plotu spolu s prasklými taškami jsme dali za vrata stodoly. Plaňky některý den pořežeme na polínka, tašky naskládáme za zídku k zahrádce. Strejda mi říkal, že se v hospodě domluvil s kamarádem na zítřek na ráno. Pojede prý na motorce do Horažďovic, a že strejdu vezme s sebou. Chce tam koupit tu barvu na vrata a pár štětců. Tak já budu zatím uklízet na sýpce sám, říkal jsem, a šli jsme se umýt pod pumpu. Odpoledne přišly holky od vody, už vypadaly trochu zdravěji, když byly opálené, i jakoby trochu zhubly. Teta s babičkou šly hned odpoledne na besedu k sousedce. Přišly pozdě odpoledne. K večeru se začalo nějak mračit, a trochu se zvedal od jihozápadu, od Šumavy vítr. Kazan už asi něco větřil a zalezl do boudy. To vypadá na déšť, říká babička a měla pravdu. Kolem sedmé hodiny se setmělo a začalo hustě pršet. Strejda si pochvaloval, že jsme ten plot i střechu opravili právě včas. To by se mělo zapít, řekl, a otevřel si dalšího lahváče. V předsíni na zemi jich měl plnou bednu. Já jsem si udělal čaj a vzal si chleba se sádlem a pažitkou k večeři. Babička s tetou a holkama také povečeřeli, strejda že si vezme něco později, ještě chce zabít a vykuchat toho kapra. Šel jsem do světnice, lehl si na pohovku, že si budu chvilku zase číst. Měl jsem stále rozečtenou tu knížku, Poplach v Kovářské uličce.

Za okny bylo slyšet, jak kapky deště bubnují do střechy králíkárny. Teta s babičkou a holkama si povídali v kuchyni a strejda zápasil s kaprem v koupelně. Zpíval si při tom. Chvilku jsem si četl na pohovce u rozsvícené lampy. Dočetl jsem další kapitolu, knížku odložil a lehl si na pec. Jen tak jsem přemýšlel a pomalu usínal. Ani jsem neslyšel babičku, když si šla lehnout. Ráno mně vzbudil zase kohout, vyhlédnu z okna, už přestalo pršet. Bylo ale zamračeno, dneska to na opalování nebude. Babička už poslouchala v kuchyni rádio a prozpěvovala si. Teta s holkama asi ještě spali, strejda se v koupelně holil, když prý jede do většího města. Posnídali jsme, já jsem se umyl a převlékl do tepláků. Vyšel jsem na zápraží, Kazan skákal kolem mne a loudil, jestli nemám pro něj něco dobrého od snídaně. Bral zavděk i suchou kůrkou od chleba. Strejdův kamarád právě přijel na motorce před naše, strejda nasedl a odjeli. Šel jsem na sýpku uklízet. Byla zde spousta různých věcí. Pytle s obilím, sudy s kukuřicí, s hrachem, z trámů visely plátěné pytlíky s mákem a nasušené bylinky, co babička ráda sbírala na loukách. V části u štítu kdysi býval holubník. V rohu místnosti stojí velká truhlice. Otevřel jsem ji. Byla plná různých věcí, staré noviny a časopisy, některé asi ještě z doby první republiky. V postranní přihrádce jsem objevil poklad. Byla to na dřevěné tyčce svinutá americká vlajka. Rozvinul jsem ji, byla jako nová. Tu prý dostala babička od Američanů v pětačtyřicátém, když nás tady osvobodili. Bylo jí tehdy 42 let. Projížděli tudy ve svých džípech a zastavili se ve zdejší hospodě na pivo. Na vlajce bylo tehdy jen 48 hvězd, Aljaška a Havaj se staly státy federace až v roce 1959.

Šel jsem ten objev babičce ukázat. Vyprávěla mi o tom, jaká to byla tenkrát sláva. Vzpomněla si, že dostala kromě vlajky a různých čokolád, bonbónů a žvýkaček ještě něco. Šla do světnice a z kredence vzala starou světle hnědou kabelku. Z ní vytáhla složený silonový šátek. Byla na něm československá vlajka z roku 1937, tedy ještě s územím Podkarpatské Rusi. Babička mi šátek podala, a že prý si jej mám nechat. Ten šátek mám dodnes doma. Strejda si tenkrát vzal tu americkou vlaku, babička mu ji dala, ale prosila ho, ať ji nikde nikomu neukazuje, bála se, byla tenkrát taková doba. Navíc babiččin bratr Jan a sestra Ema emigrovali ještě před válkou do USA, tak prý byla naše rodina pořád nějak pod dohledem tehdejších mocipánů. S bratrem, nyní Johnem a sestrou Emmou si ale psávali dopisy, občas babička dostala i nějaký balíček s kávou, čokoládami a tak. Babička měla jednu takovou zvláštnost. Když se jí zdálo o koních, během dvou dnů vždy dostala dopis, od sestry nebo od bratra. Zvláštní, ale fungovalo to. Šel jsem znovu uklízet na sýpku. Přeskládal jsem pytle a sudy na jednu stranu místnosti, kterou jsem předtím vyklidil a vymetl. Všechny věci, co nebyly k ničemu jsem snášel dolů po schodech a dával je na hromadu ven ke dveřím, že se babička podívá a rozhodne, co se spálí nebo vyhodí. Vymetl jsem také pavučiny pod stropem a zametl schody. Babička přišla, podívala se na věci, co jsem vynesl ze sýpky, řekla, že to mohu všechno vyhodit nebo spálit. Na dvoře uprostřed jsme měli velkými kameny obložené ohniště, kolem byly udělané z půlek kmenů na špalkách sedačky. Tady jsme někdy sedávali po večerech a dělali táborák, opékali si špekáčky nebo na roštu ryby. Nanosil jsem věci, co byly na spálení vedle ohniště. Ostatní věci na vyhození, co nešly spálit, jsem dal na hromádku vedle králíkárny. Ty pak naložíme na kolečka a vyvezeme na místní skládku, co byla za vsí. Bylo po jedenácté, když přijeli strejda s kamarádem na motorce. Přivezli asi pětilitrový kyblík s tmavě hnědou barvou a pár štětců. Holkám strejda podával nějaké bonbóny, tetě a babičce máslové sušenky. Mně koupil zavírací nůž, takzvanou rybičku, mám ji dodnes. Když jsem strejdovi ohlásil, že mám sýpku uklizenou, pochválil mne a šel to zkontrolovat. Ukázal jsem mu hromádku věcí, co jsem vynesl a on, že teda uděláme večer táborák. Špekáčky babička doma vždy nějaké měla. Babička s tetou už připravovali na stůl oběd, rybí polévku a smaženého kapra s bramborovým salátem. To bylo jako o Vánocích. Já jsem rybí polévku moc rád neměl, nikomu jsem to však neříkal a snědl jsem ji. Strejda by určitě řekl, co jsi to za rybáře, když nejíš rybí polévku.

Poobědvali jsme, holky se ujaly nádobí, babička s tetou ještě měli v troubě buchty, ty Honzovy, jak se říkalo. Strejda jako obvykle, že si zajde na jedno točené, ryba prý má plavat. Odpoledne prý bychom mohli vzít vozík a zajet do lesa na trochu chvojí a pár kousků dřeva na večerní táborák. Také se podíváme, jestli už něco neroste, nějaké ty houby. Přikývl jsem a šel nachystat vozík, sekyrku a pilu. Také jsem vzal dva menší proutěné košíky, kdybychom opravdu nějaké houby našli. Chvilku jsem si hrál s Kazanem na dvoře, házel jsem mu klacek a on pro něj běhal a nosil mi ho zpátky. Přišly holky a povídali jsme si. Pak se šly chvilku houpat na houpačku. Mezitím přišel strejda domů, převlekl se do domácího, a že prý můžeme jít. Líba s Ančou, že půjdou s námi. Vezl jsem vozík, strejda nesl pilu a sekyrku, holky nesli košíky na houby. Nejraději jsme chodívali do lesíka směrem na Sedlo, bylo to nejblíže od našeho domu. Tady ty lesy byly většinou borové, sem tam nějaký smrk a jedle. Lesní cestou jsme šli asi tak patnáct minut, pak jsme zahnuli vpravo do hustšího porostu, kde byla sem tam nějaká nízká tráva. Tady rostou většinou křemenáče a kozáci. Ve vysokém lese pak spíše klouzci a hřiby borové. Také tu rostlo hodně lišek, u nás na Moravě se jim říká kuřátka. Pár jsme jich našli, k tomu nějaký ten klouzek, křemenáč a hodně těch hříbků borových a kozáků. Za chvilku jsme měli skoro plné dva košíky. My jsme se strejdou naložili na vozík pár kousků dřeva a nahoru dali chvojí. Holky se mezitím pásly na lesních jahodách a borůvkách. Jahod bylo letos hodně, borůvek moc ještě ne. Ty teprve začínají dozrávat. Strejda povídá holkám, že ať si sem zajdou některý den s tetou a vezmou nějaký džbánek na ty jahody. Teta je má prý ráda s cukrem a se smetanou. To holky určitě také. V duchu jsem strejdu podezíral, že se jich chce zbavit, a tajně doufá, že v lese zabloudí. To vypadá, že budeme mít zítra k večeři smaženici, a ještě nějaké ty houby nasušíme do polévky, povídám, abych zahnal hříšné myšlenky. Také bychom mohli udělat zítra k obědu kulajdu. Ale to nechám raději babičce a tetě, my chceme zítra se strejdou natřít ta vrata a vrátka. Cestou zpátky jsme uřezali asi šest lískových prutů, na opékání špekáčků. Jsou lepší ze syrového dřeva, alespoň v ohni nechytnou, povídá strejda. Přivezli jsme dřevo a suché chvojí domů a složili jej u ohniště. Holky nesly košíky s houbami babičce. Babička byla ráda, hned se s tetou pustili do čistění a krájení hub. Některé dávali na drátěné rošty, ty byly na sušení. Zbytek nakrájeli na kousky, že budou zítra do polévky a večer ještě na smaženici. Já se strejdou jsme šli do stodoly pro ty dřevěné plaňky, co jsme včera vyměnili v plotě. Vytáhli jsme kozu na řezání dřeva a pořezali jsme je na kousky. Také dřevo, co jsme přivezli z lesa, jsme pořezali. Suché chvojí jsme nasekali na menší větve a dali do ohniště. Na to jsme naskládali dřevo a založili takzvanou pagodu. Já jsem šel pro staré noviny na podpal, strejda zatím nařezal špekáčky a přinesl je k ohništi. Kazan zavětřil nějakou dobrotu a už se od ohniště nehnul. Neboj, také jeden dostaneš, Kazane, říká mu strejda. Kazan jakoby rozuměl, lehl si za dřevěné poleno a trpělivě čekal. Strejda si zapálil Astru a ještě hořící zápalkou zažehl náš táborák. Zavolali jsme tetu s babičkou a holky. Přišli a přinesli nakrájený chleba, pár talířků a na misce hořčici a nastrouhaný křen. Strejdovi pár lahvových piv.

Chtělo by to točené, říká strejda, ale dneska už do hospody nepůjdu. Líbo, Ančo, vezměte si džbán, a zajděte do hospody, peníze si vezměte v pokoji, mám tam v šuplíku v nočním stolku u postele peněženku. Jo, a přineste mi sem z hospody tu moji harmoniku, co ji tam mám. Paní Brůhová vám ji dá. Líba s Ančou se zvedly a šly. Má je strejda pěkně vycvičené, pomyslel jsem si, poslouchají na slovo. Dřevo už se krásně rozhořelo a pagoda se rozpadla. Napíchli jsme špekáčky na pruty a začali je opékat. Jak to zavonělo, Kazan zavětřil, vstal a začal se lísat babičce u nohou. Sundal jsem svůj špekáček z prutu a položil ho na zem, aby trochu vychladnul. Napíchl jsem si na prut další. Holky tady byly za chvilku zpátky i s pivem a harmonikou. Cestou ještě vzaly strejdovi půllitr a nám hořčicové sklenice. Za chvilku jsem měl špekáček opečený, zkusil jsem ten Kazanův, jestli nepálí. Byl už jen teplý, tak jsem mu jej podal. Hned se do něj s chutí pustil, myslím, že jej ani moc nekousal. Špekáčky jsme si dali s chlebem, hořčicí a křenem. K tomu trochu točeného pivečka, jen tak na trávení. Strejda si dal trochu více, zapálil si tu svoji Astru, dokouřil, a popadl harmoniku. Hrál, zpíval a my s ním. Seděli jsme, dokud se úplně nesetmělo. Táborák dohořel, šli jsme se trochu umýt a zalehnout. Dneska asi usnu brzy. Snad bude zítra hezky, abychom mohli natírat. Už se těším. Otočil jsem se ke zdi a brzy nato usnul. Ráno mně tentokrát probudil Kazan, to vítal asi pošťáka. Že by babičce přišel dopis? Neříkala nic o koních. Nebyl to dopis pro babičku, pošťák jí přinesl důchod. Vstal jsem, umyl se v koupelně a převlékl. Vyhlédl jsem na dvůr, bylo zase krásné červencové ráno. Šel jsem se nasnídat, strejda s tetou už byli také vzhůru, jen holky se ještě válely v pelechu. Babička také snídala a k tomu poslouchala rádio. Měla ráda bílou kávu a do ní si drobila suchý chleba. Já jsem měl po ránu chuť spíše na sladké, většinou si dávám chleba nebo rohlík s máslem a medem, nebo s marmeládou, k tomu čaj nebo kakao. Strejda, to byl masožravec už od rána, nejraději měl chleba a kus salámu, párek nebo klobásku. Posnídali jsme a šli se strejdou na dvůr. Kazan běhal kolem nás a předváděl se, zase prohnal po dvoře slepice a kohouta. Vzali jsme v komoře barvu, štětce, rukavice a malý dvoják žebřík. Strejda mi ulil trochu barvy do druhé plechovky, že on si vezme na starost vrata, já že budu natírat vrátka. Tam jsem žebřík nepotřeboval. Nachystali jsme se a začali natírat, nejprve z venku. Strejda si u toho prozpěvoval, ale za chvilku slezl ze žebříku, sundal rukavice a zapálil si cigaretu. Mezitím došel do pokoje, a přinesl malé tranzistorové rádio, co s sebou vozíval. Postavil jej na okenní parapet a zapnul, prý aby nám to šlo lépe při muzice. Večer, povídá strejda, když to zvládneme, mohli bychom zajít k potoku, provětrat ty naše přívlačové pruty. Nějaká ta štika nebo tloušť by mohli zabrat, co ty na to? Povídám, že to bychom mohli, a dal jsem se do práce.

Teta s holkama si vyšli k potoku, babička šla do obchodu nakoupit, asi za deset minut byla zpátky, a že bude vařit oběd. Nám práce šla pěkně od ruky, jak se říká a ještě před jedenáctou jsme měli natřené z venku. Strejda si občas dal pauzu na cigaretku a pivečko, ale stejně byl rychlejší než já, ikdyž vrata byla daleko větší, než ty moje vrátka. Přestěhovali jsme se dovnitř a do poledne ještě natřeli každý tak polovinu ze dvora. Z kuchyně to náramně vonělo, asi nějaké maso, pomyslel jsem si. Mezitím přišli teta s holkama od vody, teta zase lamentovala, že je horko, že se asi na sluníčku spálila a tak. Babička nás volala k obědu. Umyli jsme se pod pumpou a šli do světnice. Babička dneska připravila hovězí guláš s chlebem. Poobědvali jsme, strejda poslal holky pro točené do džbánku, po takové dobrotě, to prý musí být jedině točené pivo. Holky byly za chvilku zpátky, každá si koupila ještě lízátko od cesty. Dal jsem si také malou skleničku piva, strejda si nalil do půllitru, vyšel na zápraží a zapálil si tu svoji Astru. Asi tak hodinku jsme odpočívali, potom jsme pokračovali v natírání. Kolem třetí hodiny jsme měli hotovo, sklidili jsme žebřík, zbylou barvu jsme slili do jedné plechovky, vyprali štětce v ředidle a sedli si na zápraží. Tak Fando, povídá strejda, zvládli jsme to. Já si teď skočím do hospody na jedno, nachystej pruty, malý podběrák, nějaké třpytky a až se vrátím, vyrazíme k vodě. Nachystal jsem náčiní na zápraží, a chvilku jsem si hrál s Kazanem. Strejda byl asi za dvacet minut zpátky. Vzali jsme pruty, podběrák, malý kufřík s bižuterií, a vyšli z čerstvě natřených vrátek ven. Jdeme k potoku zadní cestou, ne ke stavidlu, tam je ještě moc rušno v tuto chvíli. Chceme jít až tam, kde se potok zatáčí a je zde již méně vody, je tam takový brod, tudy se přehání krávy z jedné pastvy na druhou. Jsou tady ale pod brodem velké tůně a kolem obou břehů velké rákosí. Ideální pro číhající dravce. Tak se na ně trochu podíváme. Stojíme na břehu, tak asi 10 metrů od sebe, a prohazujeme potok u rákosí. Musí tady být, každou chvilku to někde šplouchne a hladina se zavlní. Netrvalo dlouho a něco mi zabralo. Zpočátku to nevypadalo na nic velkého, ale jak jsem navíjel a přitahoval rybu k sobě, čím dál tím více jsem cítil odpor a prut se ohýbal do tvaru luku. Strejda vytáhl svůj prut na břeh, vzal podběrák, a šel mi na pomoc. Tak to jsem si nemyslel, je to velký bolen. Kde se tady vzal? Strejda povídá, že sem musel připlout časně na jaře z Otavy, když bylo po deštích více vody, možná, že pochází až někde z nádrže Orlík, tam je jich prý hodně. To je nakonec jedno, teď je tady a náš. Vytáhli jsme jej podběrákem z vody a dali na břeh. Strejda ho měří, má 43 cm, ten půjde s námi domů, Fando, povídá, a píchl mu nůž za hlavu, címž jej usmrtil. Měl jsem obrovskou radost, takový bolen, a můj první vůbec. Je to vlastně kaprovitá ryba, jediná dravá z kaprovitých ryb. Naproti u břehu potoka opět něco zalovilo. To bude štika, říká strejda, jdu na ní. Vzal prut a nahodil proti proudu tak dvacet metrů, pomalu navíjel. Já jsem také nahodil, ale po proudu, u našeho břehu.

Prohazovali jsme vodu křížem krážem asi deset minut, vtom najednou strejda prudce zasekl prut a ozvalo se šplouchnutí. Bojoval asi také s pořádnou rybou, podle toho, jak se prut ohýbal. A opravdu, byla to velká štika, asi ta, co před chvílí lovila u rákosí. Už ji táhne ke břehu, nechce se jí, jezdí sem a tam a kličkuje, ale není jí to nic platné. Trojháček na třpytce a pevný vlasec, z toho se nedostaneš, kudlo. Odložil jsem svůj prut a šel tentokrát já, strejdovi na pomoc s podběrákem. Podebral jsem štiku, skoro se do podběráku nevešla, ale vytáhl jsem ji a položil na břeh. Pořádný kousek, říká strejda a měří ji. 71 cm, tak Fando, povídá, myslím, že máme zítra o oběd postaráno, vzal opět svůj lovecký nůž z kufříku a štiku zapíchl za hlavou. Ještě se chvilku třepala. Pokračovali jsme ve vláčení, ikdyž už jsme měli splněno, jak se říká. Za chvilku strejda vytáhl pěkného okouna, neměřil ho, jen odhadl, tak 28 až 30 cm. Pustil ho zpátky do vody, okoun prý má moc kostí, smál se. Mně za pár minut zabral tloušť, nebyl moc velký, tak 25 cm, ani jsem ho nebral do podběráku, ještě ve vodě jsem ho vyháčkoval a pustil. Tak jsme chytali asi ještě hodinku. Strejda chytil ještě tři okouny, čtyři tlouště a jednu menší štiku. Já jsem vytáhl ještě dva tlouště, dva okouny a větší štiku. Všechno už jsme pustili zpátky do vody. Bylo kolem sedmé hodiny, sbalili jsme náčiní, ryby dali do podběráku a rozloučili se s vodou. Šli jsme směrem ke stavidlu, a cestou vzali domů naši Straku. Měla jako vždy pořádně napasené boky. Přišli jsme domů, strejda mi vzal prut, že je oba uloží na chodbu. Zavedl jsem Straku do chléva, husy už byly doma. Strejda řekl, že ještě vykuchá a očistí ryby, chtěl by je ráno vyfiletovat a upéct jen tak na másle s kmínem. Babička byla ráda, že má o zítřejší oběd postaráno, stačí jen uvařit brambory, polévka prý bude česnečka s opékaným chlebem a strouhaným sýrem. Babička si vzala stoličku a hrotek, a šla podojit Straku. Teta s holkama chystali večeři, chleba s paštikou a nastrouhaným křenem, to jsem měl hrozně rád. Povečeřeli jsme, babička poslouchala ty svoje Plzeňáky, teta s holkama se okoupali a šli do pokoje. Strejda očistil a vykuchal ryby, povečeřel, a že si zajde zase na jedno do hospody mezi kamarády, a že si musí koupit cigarety. Já jsem se umyl, převlekl a šel do světnice. Vzal jsem si časopis, a chvilku si na pohovce četl. Asi za půl hodinky se mi začaly zavírat oči, odložil jsem časopis, pustil rádio a vylezl si na pec. Babička rádio vypne, až půjde spát. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

Ráno se vzbudím trochu později, neslyšel jsem kohouta ani Kazana, bylo už po osmé. Babička s tetou si povídali v kuchyni, strejda něco kutil na dvoře a holky se parádily v koupelně, asi se chystaly na potok za kamarádkami a kamarády. Umyl jsem se, převlékl a posnídal. Vyšel jsem na dvůr, strejda opravoval vozík na dřevo. Zajedeme do lesa na dříví, Fando, povídá, vezmeme si také košíky a nasbíráme zase nějaké houby na smaženici a na sušení. Přikývl jsem, vzal Kazana a šli jsme. Cestou mi povídal, potkal se včera v hospodě s kamarádem z dětství, bydlí teď ve Strakonicích a pracuje ve Zbrojovce. Léta se prý neviděli, tak docela dlouho v hospodě poseděli a popili. Domů prý přišel až před půlnocí. Ale měli prý jen pivo, tak byl ráno čilý a vstával kolem sedmé. Přijeli jsme k lesu a za chvilku jsme měli vozík plný dřeva. Pak jsme se šli podívat na nějaké ty houby. Našli jsme jich za hodinku plné dva košíky, většinou borové hřiby, křemenáče a kozáky, také pár klouzků a lišek. Strejda vzal vozík se dřevem, já jsem hrdě nesl dva košíky s houbami. Kazan nenesl nic, jen tak obíhal kolem nás a plašil koroptve a bažanty ve křoví. A tak to šlo den co den. Buď jsme chodili do lesa na dřevo a houby, nebo jsme chodili na ryby a koupat se k rybníku nebo ke stavidlu. Párkrát jsme byli se strejdou rybařit i na Otavě pod železničním mostem. Za pár dní jsme měli na dvoře pěknou hromadu dříví, a plátěný pytlík plný nasušených hub. Skoro každý večer k večeři smaženici. Čas ubíhal a blížil se konec července. Strejdovi a tetě končila dovolená a budou muset jet domů. Holky, že by tady ještě zůstaly u babičky, ale teta byla proti, že potřebuje, aby jí doma něco pomohli, a že můžou být ještě u druhé babičky, co bydlela kousek od nich, ta že bude ráda, že není sama. Já jsem se také chystal, že pojedu domů na Moravu. U nás právě začínaly žně, a já jsem chodíval v tu dobu na brigády do družstva. To mi domluvila vždy mamka. Chodili jsme většinou jen na pole nakládat balíky slámy, nebo k sušičce a čističce obilí. Vydělal jsem si za 14 dnů pár stovek a měl jsem na kolotoče o pouti, nebo na nějakou knížku či časopis. Pouť bývala ve Střílkách kolem půli srpna, to už také bývalo většinou po žních a slavily se Dožínky. Tady u babičky se mi moc líbilo, užili jsme si se strejdou spoustu legrace. Ale po měsíci už jsem se také těšil k nám na Moravu.

V pátek ráno se strejda s rodinou vypravovali na cestu domů. Rozloučili se s babičkou a šli na nádraží. Šel jsem s Kazanem je doprovodit. Vzal jsem tetě ten její kufr, cestou jsme si povídali. Holkám bylo smutno, že musí odjet domů, měly tady vždy hodně kamarádek a kamarádů ve svém věku a trávily s nimi spoustu času u vody. Přišli jsme na nádraží, strejda šel koupit jízdenky, my jsme postávali na nástupišti. Za chvilku už bylo slyšet od Strakonic blížící se vlak. Strejda přišel a za chvilku vlak přijel a zastavil. Rozloučili jsme se, s tím, že se za rok zase určitě uvidíme. Strejda povídá, že možná přijede koncem léta k nám na Moravu, a ať pozdravuji mamku a strýce. Pak nastoupili do vlaku, zavřeli za sebou dveře, pan výpravčí zapískal a vlak se rozjel. Ještě se strejda vyklonil z okna vagónu a zamával. Za chvilku vlak odjel a zmizel v nedalekém lese před Horažďovicemi. Tam zase musí strejda s rodinou vystoupit a čekat na rychlík do Plzně. Šel jsem s Kazanem zpátky ke vsi. Ještě jsem byl před mostem a slyšel jsem, jak projíždí rychlík, s kterým odjede můj strejda, teta a sestřenice do Plzně. Odtud přestoupí na rychlík do Prahy. Před polednem budou doma. Šli jsme s Kazanem zpátky domů k babičce a bylo nám trochu smutno, alespoň mně, Kazan se choval jako obvykle. Teď jakoby se tady zastavil čas, všechno bude zase jako dříve, zítra ráno odjedu já, a babička zůstane opět sama jen se zvířátky. Přecházím most u stavidla, už se tady koupou kluci a holky, ženské perou prádlo pod stavidlem na žulových kamenech, opodál se pase naše Straka, kterou sem ráno babička přivedla na pastvu. Najednou se mi zdálo všechno jiné, nic mne nebavilo, odjel můj nejmilejší člověk, kamarád, můj kmotr, po kterém jsem dostal jméno, můj strejda Fanda. Přišli jsme s Kazanem domů, babička seděla na zápraží a míchala těsto na koláče. Poznala po mně, že je mi smutno a těšila mně, že příští léto se zase setkáme všichni. Moc mně to nepotěšilo, ale musím se nějak zabavit, něco dělat, abych zahnal chmury a na chvíli zapomněl. Vzal jsem si košík, a že půjdu chvilku do lesa s Kazanem na houby. Chodil jsem po lese jako bez duše a sbíral houby, Kazan pobíhal kolem mne a šmejdil v každém křoví, jestli tam nebude něco k snědku. Asi po mně poznal, že nemám dneska náladu si s ním hrát, aniž bych mu něco házel, nosil mi klacky a borové šišky k nohám, když jsem si chvilku sedl na pařez a čistil houby rybičkou, co mi dal strejda. Košík už jsem měl plný hub, zvedl jsem se a šli jsme cestou zpátky ke vsi. Kazan zalezl do boudy a okousával nějakou kost, umyl jsem se u pumpy a zanesl košík s houbami do předsíně. Odpoledne je nakrájím na rošty a dám sušit na sluníčko. Ať má babička nasušené na zimu. Za chvilku mně volala k obědu. Dneska jsme měli fazolovou polévku a koláče. Bylo to moc dobré. Po obědě šla babička k sousedce na besedu. Já jsem vzal košík s houbami, sedl si na zápraží a krájel je na sušení.

Houby jsem dal na roštech na sluníčko, vzal Kazana a šli jsme k potoku ke stavidlu. Bylo tady pár kluků a holek, koupali se, hráli karty a opalovali na sluníčku. Také jsem se vykoupal, Kazan vždy skočil za mnou do vody, jako by se bál, že se topím, byl mi pořád na blízku. Vydrželi jsme tady až do večera, pak jsem vzal Straku domů a uvázal ji ve chlévě. Babička poslouchala rádio a večeřela brambory s podmáslím. Pak šla Straku podojit. Já jsem také povečeřel a šel si balit věci do batohu. Ráno musím vstát brzy, před devátou musím vyjít na vlak. Ten jede deset minut po deváté, je to ten samý osobák, co s ním přijeli před čtrnácti dny strejda s rodinou. Šel jsem se do koupelny vykoupat, převlékl jsem se a šel si chvilku číst do světnice. Ještě jsem si nastavil budíka na sedm hodin, kdybych se náhodou neprobudil, abych nezaspal. Slyšel jsem, jak babička přišla z chléva a nalévala čerstvé mléko do velké konve v předsíni. Odložil jsem knížku a šel za babičkou do kuchyně. Povídali jsme si, jak to uběhlo, co jsem přijel, a ptala se, kdy se zase uvidíme. Řekl jsem, že to uteče a zase za ní přijedu. Ještě chvíli jsme si povídali, ona se šla pak umýt a já jsem si šel lehnout na pec. Dneska nechci pouštět ani rádio, chci spát. Otočil jsem se ke zdi a brzy usnul, ani babičku jsem neslyšel, kdy přišla do světnice. Ráno mně vzbudil budík, co jsem si ho večer nastavil. Slezl jsem z pece a šel se umýt a převléct. Vyhlédl jsem ven, bylo zase to krásné ráno, nikde ani mráček. Kazan běhal po dvoře a honil slepice a kohouta. Babička právě přicházela z návsi, byla zavést Straku na pastvu a chvíli se prý zdržela u sousedky na kus řeči. Máš v kuchyni snídani a svačinu na cestu Fando, říká mi. Poděkoval jsem a šel se nasnídat. Připravila mi smažená vajíčka, chléb a čaj. Na svačinu mi připravila dva chleby se sádlem a nakrájenými vařenými vajíčky, a dvě jablka. Dal jsem si svačinu do batohu a odložil na podlahu do předsíně. Bylo teprve před osmou hodinou, měl jsem ještě čas. Zavolal jsem Kazana a šel se s ním projít kolem návsi. U kapličky seděli na schodech moji bývalí spolužáci Míla s Toníkem. U lípy měli opřená kola, chystali se jet do Střelských Hoštic, podívat se k Otavě. U jezu je prý nový pionýrský tábor, tak to jdou obhlédnout, jestli tam nejsou nějaký hezký holky. Tak jsem se s nimi rozloučil, že už jedu dneska domů. Sedli na kola a rozjeli se po návsi směrem k mostu. Zavolal jsem Kazana, obešli ještě náves a kolem hospody se vraceli k domu. Babička měla otevřená okna ze světnice i z pokoje a větrala peřiny na parapetech. Dala se do úklidu, asi se chce také nějak zabavit, když tady bude nyní sama. Vzal jsem si svůj batoh, převlékl se na cestu a loučil se s babičkou. Měla zase slzičky v očích a dělala mi na čele křížek. Objal jsem ji a políbil, slíbil jsem jí, že zase přijedu za rok na kus prázdnin. Pak jsem se rozloučil s Kazanem, tentokrát musí zůstat doma s babičkou.

Vykročil jsem z vrátek, ještě voněly čerstvou barvou. Cestou po návsi jsem se párkrát ohlédl k domu č. 23. Babička stála na zápraží a mávala mi na cestu. Vešel jsem přes náves mezi domky a zamířil k mostu. Vpravo za stavidlem na louce se pásla babiččina Straka. Zamával jsem na ni, ale ani nezvedla hlavu a pásla se dál. Za stavidlem dováděli kluci a holky ve vodě. Zamával jsem jim na pozdrav a pokračoval cestou k nádraží. Koupil jsem si na nádraží jízdenku do Českých Budějovic, vyšel na nástupiště a čekal spolu s pár dalšími cestujícími na vlak. Za pět minut už bylo slyšet jeho houkání, jak vyjížděl z lesa od Horažďovic, pan Vojík spouštěl závory u přejezdu a zvonil zvonec. Vlak přijel a nastoupili jsme. Sedl jsem si k oknu a dal batoh nahoru do síťky na zavazadla. Vlak se rozjel a já jsem oknem pozoroval zase tu známou krajinu, přejeli jsme most přes Otavu a blížili se ke Strakonicím. Byl to osobní vlak, a zastavoval v každém malém nádraží. Strakonice, opět moje rodné město. Také zde pracovala moje mamka, než přešla do zemědělského družstva ve Lhotě. Tady pracovala ve fabrice Fezko, vyráběly se zde různé textilní výrobky na export do celého světa. Pozoroval jsem krajinu, cesta ubíhala, lidé vystupovali a nastupovali na nádražích, a za chvíli jsme přejeli řeku Vltavu a byli v Českých Budějovicích. Vystoupil jsem a šel koupit jízdenku do Brna. Na velké tabuli jsem zjistil, kdy mi to jede. Měl jsem čas tak akorát na limonádu na nástupišti. Vlak už tam stál, nasedl jsem a čekal. Ozvala se píšťalka výpravčího a vlak se rozjel. Seděl jsem opět u okna po směru jízdy. Tentokrát se mi ani moc nechtělo číst, knížku si dočtu až doma, když třeba bude pršet a nebude se hodit jít ven. Jak se tak dívám z okna, zamyslel jsem se a vzpomněl si na tuto cestu asi před čtyřmi lety. Tenkrát na jaře v březnu jsme se přestěhovali s rodiči na Moravu. Druhou třídu základní školy jsem dochodil už ve Střílkách, a na prázdniny mně naši zavezli tehdy poprvé k babičce. Po prázdninách pro mě přijel tehdy jen táta sám, mamka pracovala v zemědělském družstvu v kravíně a nemohla si odjet kdykoliv by chtěla. Táta pracoval také ve stejném družstvu, jezdil traktorem. On se chtěl stěhovat na Moravu, mamka nechtěla nechat babičku samotnou. Táta ale chtěl být blíže ke svým rodičům, byl Slovák, babička s dědou bydleli kousek za hranicemi, v Horné Súči v okrese Trenčín. Také jsem tam občas za nimi jezdíval s našima. Táta byl ale od té doby, co odešel od armády takový stále nespokojený, míval problémy s alkoholem, nadělal nějaké dluhy a nakonec se chtěl s mamkou dát rozvést. Ona mu to rozmlouvala, on nakonec odešel z družstva a šel někam na Ostravsko jezdit nákladním autem. Domů jezdil nejdříve každý týden, potom za čtrnáct dnů, nakonec někdy nepřijel ani měsíc. Za dva roky nato, co jsme se přestěhovali na Moravu, se naši nakonec stejně rozvedli.

Teď tak sedím ve vlaku a vzpomínám, jak jsem se tehdy s tátou vracel od babičky z prázdnin. Bylo tehdy horko, a táta měl pořád žízeň, hlavně na pivo. Skoro na každém nádraží vyběhl z vagónu a sháněl se po pivu. Většinou si přinesl hned dvě v kelímku. Mně koupil limonádu se slánkou, tehdy se prodávala v igelitovém sáčku. Nevím přesně, kde to bylo, ale myslím, teď jak se dívám, bylo to asi na nádraží v Jindřichově Hradci. Vlak zastavil a on opět vystartoval pro pivo. Tentokrát byl pryč ale nějak dlouho. Ozvala se píšťalka, vlak se rozjel, a táta nikde. Jeli jsme asi dvě hodiny, blížili jsme se k Brnu a táta zatím nepřišel. Už jsem přemýšlel, co budu dělat, peníze jsem u sebe neměl, ani jízdenku, to měl u sebe táta. Domů bych asi trefil, z nádraží v Brně na autobusovou zastávku, tenkrát byla hned naproti vchodu do nádraží. Horší to bude s penězi, řidič mně asi zadarmo nevezme, možná kdyby tam jel někdo známý zrovna do Střílek, mohl bych ho požádat, aby mi koupil jízdenku, že bych mu to potom přinesl. Tak to tedy nevím, jak to dopadne, právě jsme přijížděli na nádraží v Brně. Vzal jsem si malý batůžek, co jsem měl s sebou a nejistě vystoupil z vlaku. Fando, volá táta na nástupišti. Ohlédnu se a on se potácí ke mně, a že nezlob se, mně to málem ujelo. Naskočil jsem do posledního vagónu, že na příštím nádraží přijdu za tebou, ale usnul jsem. Vzbudili mně spolucestující až tady v Brně. Tak to nakonec dopadlo dobře, ale přiznám se, měl jsem chvílemi trochu strach. Takový byl můj táta.
Teď už se nebojím, cestuji sám a rád jezdím vlakem. Jak jsem tak vzpomínal, ani nevím, kde to vlastně jsme, okolní krajinu jsem vůbec nevnímal. Nějak mně to trochu uspávalo, bylo horko a polední sluníčko začalo svítit přímo do našeho kupé. Opřel jsem se o opěradlo, závěsem, co visí u okna jsem si trochu zakryl obličej, a chvíli jen poslouchal monotónní zvuk, jak kola vlaku přejíždí spoje na kolejích. Přivřel jsem oči, ale stále jsem viděl prosvítající světlo, jak se slunce opíralo do okna vagónu. Zdálo se mi chvilkami, že usínám. Najednou se setmělo úplně, jako by někdo zhasnul. Co to? Tady přece žádný tunel nebýval. Někde z dálky se ozývá, Fando, Fando, vstávej, už musíme jít na autobus. Co to je? To je, to je přece hlas mého bratra, jmenuje se Pavel a jsme dvojčata. Vstávej, Fando, musíme si pohnout, aby nám neujel autobus do Brna. Vyskočil jsem z postele, to není možné, tak to byl jen sen? Nebo Déja Vu?

Bývali jsme docela hubení, takoví normální klučinové, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v našem věku. Bylo léto, my tehdy ještě žáci základní školy ve Střílkách. Právě skončil školní rok a začaly nám prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsme se těšili, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšili jsme se, že zase pojedeme za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsme se narodili, do osmi let bydleli a chodili do školy. Tak pojď bráško, půjdeme vkročit do té zlatonosné řeky Otavy spolu...

Jmenuji se František, můj bratr byl Pavel. Byli jsme jednovaječná dvojčata, hodně podobní, nepoznala nás ani vlastní babička. Narodili jsme se ve Strakonicích, záhy nás ale převezli do nemocnice v Písku, ve Strakonicích ještě tehdy neměli inkubátory. Potřebovali jsme je, drali jsme se na svět předčasně, v sedmém měsíci, tak jsme potřebovali trochu dopéct. Vážili jsme dohromady spolu tak něco přes tři kila. Mamka vůbec nevěděla, že bude mít dvojčata, tenkrát nebyly žádné ultrazvuky a tak. Pavel dostal jméno po tátovi, já po svém kmotrovi, strejdovi, byl to mamčin bratr. Ale i náš dědeček se jmenoval František. Později jsme se z legrace ptali mamky, proč nám nedala Petr a Pavel, prý, že jí to tehdy v tom šoku ani nenapadlo. Já jsem ale se svým jménem spokojený, jméno je přece vedlejší. Hlavně, že budu den za dnem hodnější, to není z mojí hlavy, to je z jedné mojí oblíbené knížky. No, moc hodní jsme s bráškou nebývali jako kluci. Zlobili jsme a stále vymýšleli nějaké lumpárny. Vždycky jsme ale dostali výprask oba, aby to bylo spravedlivé. Když jeden z nás třeba rozbil okno, jak jsme si kopali s balónem na dvoře, nebo vypustil králíky, sváděli jsme to jeden na druhého. Táta odpásal řemen a bylo to, dostali jsme oba a někam se uklidili.

Asi když nám byly čtyři roky, chytli jsme spálu. Byli jsme ve Strakonicích v nemocnici. Bylo to někdy na jaře, měli jsme pokoj v prvním patře budovy. Tehdy byla k obědu mléčná polévka s rýží, my jsme ji neměli rádi, tak když odešla sestra, vylili jsme ji z okna ven. Pod okny ale zrovna nějaký pán, asi zahradník okopával záhony, a dostal sprchu. Podíval se nahoru do okna, a za chvíli už byl u nás v pokoji i s doktorem a sestrou. Rýže s mlékem mu ještě kapala z vlasů na podlahu. Zase jsme dostali, ale ne řemenem, jen tak vynadáno. Tak to šlo s námi stále, chodili jsme všude spolu, jeden bez druhého jsme neudělali krok a nikdy jsme se nenudili, zato rodiče a babička si s námi užili. Když nám bylo osm, přestěhovali jsme se s rodiči na Moravu, do obce Střílky v okrese Kroměříž. Bylo to v březnu, v roce 1962. Přišli jsme do školy a měli jsme nové spolužáky a kamarády. Vzpomínám si, jak se nám zprvu smáli, že zpíváme, to jako že jsme měli ten jihočeský přízvuk, ale časem si zvykli a my jsme se brzy aklimatizovali i v moravštině. A lumpárny jsme páchali nadále. Tehdy v březnu tady bylo ještě docela dost sněhu, dělali jsme si bunkry a prolézali tunely ve sněhu. Za hřištěm měl náš pan ředitel Batěk takovou mini meteorologickou stanici, takové zařízení, co měří a zaznamenává teplotu, rychlost větru a tak. A na kovovém podstavci byla umístěna skleněná koule, která zaznamenávala sluneční svit a posun během dne, a do papírku se stupnicí vypalovala stopu. No a my jsme panu řediteli tu kouličku sebrali a nesli jsme si ji domů. Jenže jak bylo hodně toho sněhu, zanechávali jsme za sebou stopy, a pan Batěk šel po těch našich stopách, a přistihl nás, jak si s tou koulí před domem hrajeme a házíme si s ní jako s míčem. Zase jsme doma dostali řemenem. Pan Batěk byl dobrý učitel a ředitel. Uměl pěkně kreslit, a když jsme potom jako asi desetiletí kouřili, nakreslil nás na nástěnku ve škole, jak sbíráme nedopalky a kouříme. Ty nedopalky vždycky odhazovali cestující na náměstí u zastávek autobusu. Ve Střílkách se křižovaly autobusové linky Kroměříž – Kyjov a Brno – Gottwaldov, dnešní Zlín. Autobusy zde měly delší pauzu a cestující stihli nějaké to občerstvení v hospodě. Před odjezdem autobusu jich pár ještě kouřilo venku, a když už měli nasedat, odhazovali nedokouřené cigarety na zem. Autobusy odjely a my jsme s bráchou sbírali, a nejenom my, bývalo nás tam více začínajících kuřáků. Ale to byly jen takové frajerské pózy.

Znovu jsme doma dostali, ale už ne řemenem. Ve třídě ve škole jsme nejprve seděli s bráchou spolu, ale většinou jsme zlobili a také nás učitelé nemohli rozeznat, tak nás rozsadili daleko od sebe. Já jsem seděl v první lavici v levé řadě, Pavel seděl v poslední lavici v pravé řadě. Ale stejně to nebylo nic platné, občas jsme se spolu prohodili, a nikdo nic nepoznal. Pavel byl lepší na matematiku a dějepis, já jsem byl lepší na fyziku a zeměpis. A takto jsme si známky navzájem vylepšovali. Šlo to ale jen do určité doby, později jsme už začali být trochu rozdílní, jednak v povahách, a jednak v tom, že jsme chodili rozdílně oblékaní. Naši rodiče se tehdy rozvedli, a přestěhovali jsme se z náměstí, kde jsme doposud bydleli, do domku pod lesem, ten koupil náš otčím Jara, kterého si mamka vzala za manžela. Byl o hodně starší než mamka, a byl to takový domácí kutil, nikam moc nechodil, jen do práce a domů. Choval včely a králíky, pěstoval ovoce a zeleninu a také pár keřů vína. No a právě gumovým šlauchem na stáčení vína jsme pak většinou dostávali. Ale časem jsme se uklidnili, začali spíše sportovat, hrát fotbal a hokej, a také hodně číst, kouření už nás nezajímalo. Chodívali jsme do kina, tenkrát běžely ty filmy jako Vinnetou, Sedm statečných a tak, chodili jsme do kina ale do nedalekých Zástřizel nebo do Chvalnova. Ve Střílkách se tehdy rekonstruoval Kulturní dům. Jak jsme se blížili k pubertě, začali jsme se věnovat více učení, a začaly se projevovat nepatrné rozdíly v našich povahách. Pavel byl vždy takový důslednější než já, měl většinou vyznamenání, já jsem byl trochu na učení lenoch. Domácí úkoly si dělal hned, jak jsme přišli ze školy, já jsem praštil s aktovkou, najedl se a běžel ven za klukama na hřiště. On tam potom přišel také. Večer jsem chtěl, aby mi dal úkoly opsat, nikdy to neudělal, chtěl, abych si to vypracoval sám, což jsem nakonec musel a vděčím mu za to dodnes. Kolem čtrnácti jsme se začali zajímat o hudbu. Měli jsme od naší tety z Prahy spoustu gramodesek a o prázdninách jsme si vydělali na brigádě v družstvu nějaké peníze, tak jsme si koupili gramorádio. Poslouchali jsme z rádia jednak všelijaké hitparády, a hlavně písničky na vinylových deskách. Měli jsme spoustu času, naši chodili pracovat do družstva a vraceli se každý den kolem půl osmé domů. Bývali jsme doma sami, později s babičkou, která se k nám z Jižních Čech přistěhovala. Tehdy jsme si koupili také naši první kytaru, později i druhou, a měli jsme o zábavu postaráno. Už nás lumpárny nebavily, měli jsme jen jeden druhého. Kupovali jsme si různé zpěvníky a učili se hrát a zpívat, v létě jsme dělali s kamarády táboráky, zpívali písničky od Rangers, Greenhorns a tak. K tomu jsme ještě sbírali známky, nálepky od zápalek a obaly od žiletek. Těch jsme měli opravdu hodně velkou sbírku a ve škole jsme se s ní chlubili. Bohužel nám ji ale nějaký šikovný spolužák tenkrát ve škole ukradl, dodnes nevím kdo. Také jsme sbírali obaly od cigaret. V srpnu 1968 přijeli na dlouhou návštěvu soudruzi okupanti z východu. Chodívali jsme se dívat k silnici č. 50, kudy projížděly kolony tanků a obrněnců a skrývali se v křoví, aby nás neviděli. Pomáhali jsme starším kamarádům psát vápnem na vozovku ty nápisy, jako Běž domů Ivane, čeká tě Nataša nebo směrovky Moskva 1.800 km a tak podobně.

Mamce a strýcovi se v říjnu narodil náš mladší bráška Milan, a my s Pavlem jsme byli rázem na vedlejší koleji, jak se říká. Tehdy se všechno točilo kolem malého, poznali jsme to i na chování strýca, ale my jsme si vystačili sami. Vzali jsme kytary, když bylo teplo, šli jsme do lesa nebo na hřiště, v zimě jsme chodívali hrát k babičce do jejího pokojíku. Také jsme se začali učit jako samouci angličtinu, to abychom věděli, o čem ty kapely a zpěváci zpívají. Ve Střílkách byl v zámku u náměstí Dětský domov, říkalo se tomu polepšovna. Když jsme ještě zlobívali, strašil nás strýc, že nás sem zavede. Teď jsme tady měli pár kamarádů, co uměli hrát na kytaru nebo na piáno, flétnu a tak. Chodívali jsme za nimi na hřiště a učili se spolu písničky od Beatles, Rolling Stones, Boba Dylana, a samozřejmě našich Olympic, Matadors, Flamengo, George and Beatovens a jiné. Většinou tady byli dobří a přátelští kluci a rád na ně vzpomínám. Měli od správy domova nakoupené nástroje, elektrické kytary, baskytaru, bicí, piáno a různé dechové nástroje. Zkoušeli jsme s nimi jako taková naše první kapela, ale jen tak, nikde jsme nevystupovali. Osazenstvo domova se často měnilo, ti kluci byli většinou z Brna a okolí a sem tam se jim zachtělo domů a tak utíkali. Chytili je a pobývali pak na samotkách a nemohli si jít s námi zahrát. V patnácti jsme uměli už docela dobře hrát na kytary. Končil školní rok a měli jsme se rozhodnout, co dál. Pavel měl vyznamenání, mohl by jít klidně na Gymnázium nebo na nějakou střední školu, ale tehdy to nebylo tak jednoduché se tam dostat. Byla doba nesvobody, na školy se dostávaly jen děti pohlavárů nebo protekčních rodičů po známostech. V patnácti je navíc kluk ještě nezralý, sám neví, co by chtěl v životě dělat. Pamatuji se, že jsem chtěl být chvilku kominíkem, pak pekařem nebo traktoristou. Pavel zase zedníkem nebo tesařem. Skoro se trefil, šel se učit truhlářem do Rousínova. Já jsem chtěl jít s ním také, ale strýc zavelel, že prý na co budete mít oba stejné řemeslo, ať jdu někam jinam. Mně ale práce se dřevem bavila, přihlásil jsem se tedy na střední školu do Hodonína, jako seřizovač dřevoobráběcích strojů. Jenže pro nízkou poptávku se ten rok první ročník neotevřel a já jsem musel na poslední chvíli jít do učení, jako soustružník kovů, do učiliště Pal Magneton v Kroměříži. Strýc mně přihlásil i na internát, což se kluci od Ostravy a Brna divili, že kdyby to měli jako já 24 km, že by určitě dojížděli denně. Jenže strýc nás chtěl mít s bráchou pryč z domu a co nejdále. Chtěl mít svoji novou rodinku jen pro sebe.

Nám to ale s Pavlem nevadilo, v pátek jsme přijeli domů z internátu, převlekli se a vypadli do lesa nebo na hřiště za klukama. Také jsme už k šestnáctému roku začali pokukovat po holkách a v létě jsme chodívali na koupaliště do Koryčan a seznamovali se s místními krasavicemi, bylo to ale jen takové kamarádství, širší spolky kluků a holek, ještě žádné dvojice. Ve třetím ročníku učení jsme mívali už jen jeden den školy a zbytek týdne praxe. Škola byla v Kroměříži a na praxi jsem jezdil do Morkovic, do dceřiné společnosti Pal Magneton. Ve fabrice jsem poznal spoustu kamarádů a kamarádek. Také jednu zvláště příjemnou a milou, až jsme se začali navštěvovat i o víkendech. Bráchu Pavla jsem vzal s sebou, ta moje Bětka měla také dobrou kamarádku Hanku a bylo to. Chodívali jsme po procházkách, v létě na koupaliště, do kina, později na taneční zábavy. Nebo jsme u Hanky u nich doma s rodiči hrávali karty a poslouchali písničky. Tak jsme se kamarádili dlouho, už jsme byli s Pavlem vyučení, stále jsme se navštěvovali. Nikdy ale mezi námi nebylo víc, než kamarádství, proto nám to asi vydrželo tak dlouho. Ve Střílkách na náměstí byla hospoda, v levé části byl lokál a v pravé taková jako kavárna. Byl tam musicbox s populárními písničkami. V sobotu odpoledne a večer jsme se tady scházeli a pouštěli si ty písničky a tancovali. Později jsme s bráchou přinesli náš gramofon a začali pouštět ty naše gramodesky, co jsme jich měli stovky. Také jsme si později koupili magnetofon a aparaturu, a dělali diskotéky a fonotéky. Stalo se to pravidlem, a na naše sobotní akce se sjížděla mládež ze všech okolních obcí. V té době už jsme přestali s bráchou sportovat, hrávali jsme v místním oddílu kopané za dorost, začali jsme kouřit a chodili jsme do hospody hrávat kulečník. V osmnácti jsme šli na podzim k odvodu. Já jsem po vyučení pracoval už v Kroměříži, Pavel pracoval v Koryčanech, v UP závodech. Čekali jsme na povolávací rozkazy na vojnu. Já jsem jej dostal někdy v březnu 1973, ale Pavel pořád nic, jakoby na něj zapomněli. Já jsem tedy narukoval, 1. dubna 1973 do Seredi na Slovensko, k ženijnímu praporu. Shodou okolností se mnou rukoval ke stejnému praporu, ke stejné rotě a četě, kamarád z Koryčan, Víťa Šimčík. Po měsíci, po takzvaném přijímači, nás převeleli do Komárna. To byla dovolená, ne vojna. Jezdili jsme s motorovými čluny na soutoku Váhu a Dunaje, opalovali se, koupali, chytali ryby, jako na dovolené. S Pavlem jsme si psali skoro každý týden, jak se máme, co doma a tak. Sem tam mi poslal něco na přilepšenou, pracoval a vydělával si. Také za mnou jednou v létě přijel i s pár kamarády od nás. Pořád mu ještě nic od vojáků nepřišlo, tak se nakonec přihlásil na střední průmyslovou dřevařskou školu v Bystřici pod Hostýnem.

Po půl roce nás z Komárna rozházeli do různých útvarů po celé republice. Já jsem se ocitl až v Krušných horách, ve městě Kadaň. Shodou náhod jsem se zde potkal s klukem, co se učil v Rousínově s bráchou Pavlem, Milošem Vysloužilem. Vojnu jsem měl dobrou, byl jsem často se svým člunem mimo kasárna, jezdil jsem k Mělníku na Labe, když zde brodily tanky, nebo na přehradu Jesenice u Chebu, tady se plavily Skoty a takzvaná Ótečka. Zase jako na dovolené, alespoň v létě. Koupání, opalování, rybaření a večer do hospody na pivo. V zimě to bylo horší, já, můj lodník a radista jsme se oblekli, ale když jsem viděl potápěče, jak se třepe zimou v neoprenu, bylo mi ho líto. Pavel nastoupil v září do školy a psávali jsme si stále, minimálně jedenkrát za čtrnáct dnů. Párkrát za mnou přijel i s kamarády, když se vydali na čundr. Když jsem pobýval v kasárnách, nebylo žádné cvičení, chodili jsme s pár kamarády hrávat s kapelou. Vystoupili jsme jedenkrát i na té vojenské soutěži ASUT. Byla tady ale celkem velká konkurence, další kapela, co byla v našem útvaru, hrála bluegrass a byla opravdu moc dobrá, ti postoupili dál do oblastního kola, do vyšší soutěže do Karlových Varů. Do finále v Kroměříži se ale tenkrát nedostali, asi proto, že bluegrass vymysleli Američané a ne třeba Poláci nebo Rusové, neměli angažovanou tvorbu, jako na Děčínské kotvě nebo v Sokolově. Vojna utekla jako nic, nemohu si stěžovat, měl jsem vojnu dobrou, žádná šikana, nic takového, prima parta kamarádů. Jen toho času mohu litovat, nejkrásnější roky, devatenáct a dvacet let. Přišel jsem domů z vojny a nastoupil opět do Pal Magnetonu v Kroměříži. Tehdy bývaly ještě pracovní soboty, každá druhá v měsíci. Na podzim zemřela naše babička Anna. Pavel jezdil domů ze školy a z internátu každý pátek. V té době se k nám a k našim kytarám, přidali dva kamarádi, kytarista Břeťa Půda a bubeník Josef Opravil. Ten jezdil do Zástřizel k dědovi. Pavel si v té době pořídil baskytaru, já s Břeťou jsme hráli na kytary a Josef na bicí. Ty jsme vlastní neměli, tak jsme si je půjčovali od místní dechovky. Dávali jsme dohromady aparaturu a začali zkoušet. Díky tehdejšímu starostovi se nám podařilo mít pro sebe docela velkou zkušebnu v budově místního národního výboru. Byla tam velká kamna, mohli jsme si zatopit, mohli jsme přijít kdykoliv zkoušet, měli jsme i vlastní klíče. Problém jsme ale začali mít s bubeníkem Josefem, občas nepřijel na zkoušku a vymlouval se, že nemohl. Pak jsme se dozvěděli, že byl v Přerově na výstavě psů, asi ho to bavilo více než muzika, tak jsme ho vyhodili. Chvilku pak s námi zkoušel kamarád Jarek Sedlář, ale nějak mu to nesedlo. Později, když už jsme měli po přehrávkách a začali hrát pro veřejnost a na zábavách, dělal nám zvukaře.

Břeťa nakonec koupil bicí a byli jsme jen trio. Všichni jsme zpívali a měli jsme docela úspěch. V roce 1975 a 1976 jsme hrávali po okolních obcích. Jmenovali jsme se podle našich počátečních písmen z příjmení – M.P.M. Naše skupina se věnovala převážně vlastní tvorbě ačkoliv navzdory svému nástrojovému obsazení si zpočátku brousila a lámala zuby na kapelách stylu Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath, Led Zeppelin, Omega atd. Jak bylo v té době zvykem, nebylo možné zpívat jinak než česky, tvořila si kapela svoje vlastní texty na převzaté písně. Postupně se ale čím dál více formace věnovala své vlastní tvorbě, žánrově téměř nezařaditelné do žádné škatulky co se týče tehdejší hudby. Členové skupiny se zajímají o současné hudební dění a poslouchají celé spektrum tehdejších žánrů. Snad nejblíže k porovnání byla hudba skupin jako Cream, Doors a pod. V zemi české pak Blue Effect nebo The Progress Organization z období LP Barnodaj. Na jaře 1976 jsem odešel pracovat do Prahy, potřebovali jsme koupit lepší výbavu a nástroje, a já jsem tehdy jediný z kapely vydělával, Břeťa byl ještě v učení a Pavel na střední škole. Na jaře 1976, bylo to na Velikonoce, jsem se poznal s mojí budoucí ženou Danuší. Bydlela v nedalekém Roštíně, a jak jsme tady a v okolí hrávali, jezdili za námi ještě s pár kamarádkami. Nějak jsme si padli do oka a trochu se do sebe zakósli, jak se říká tady na Moravě. Ale ve vší počestnosti, chodívali jsme na koupaliště, jezdili pod stan na Smraďavku, a chodili do letního kina v Roštíně. V neděli večer mně doprovázela k autobusu, když jsem jel do Prahy. Kolikrát mi autobus také ujel, někdy jsem chytl ještě vlak ve Zdounkách, co jezdil ze Zborovic do Kroměříže, ale párkrát jsem šel i z Roštína pěšky do Kroměříže. Kdybych radši počkal na ranní autobus, bylo by to nastejno, když jsem přišel do Kroměříže na nádraží, ten autobus zrovna přijel. Ale bylo léto, teplé noci, chodíval jsem rád pěšky. Tak to bylo, když jsme o víkendu nikde nehráli, přijeli jsme s Pavlem a Břeťou do Roštína za kamarádkami, Pavel i Břeťa tady měli také svoje favoritky, ale opravdu jen kamarádky. Jindy zase přijely ony za námi do Střílek, chodili jsme do lesa a po loukách, jen tak na procházky do přírody, nebo na taneční zábavy v okolí. Náramně jsme si s Danuší rozuměli, a trávili spolu kromě naší kapely skoro všechen volný čas. Ani doma jsem už moc nepobýval, v pátek jsem přijel z Prahy a vystoupil skoro pokaždé v Roštíně. Jen když jsme někde měli hrát v sobotu, jel jsem do Střílek na zkoušku. V Praze jsem pracoval na stavbě, docela dost jsem si tenkrát vydělával, asi třikrát více, než ve fabrice. Byla to ale dosti namáhavá a pro mě jednotvárná práce. Hledal jsem něco jiného, co bych časem mohl dělat.

Vzpomněl jsem si, že mi na vojně říkali, když jsem odcházel do civilu, že můžu jít se svou praxí někde na loď, třeba k Československé plavbě Labsko – Oderské, měl jsem vystavený i certifikát o počtu najetých motohodin na řekách Váh, Dunaj, Vltava a Labe, a na vodních nádržích Jesenice a Nechranice. Zašel jsem v Praze Holešovicích do kanceláře na ředitelství ČSPLO a poptal se tam. Ano, můžete nastoupit k nám ihned. Na dva měsíce půjdete na kurz do Děčína, na kapitánské zkoušky, je to i s ubytováním. To bych ale už nebyl doma vůbec, pomyslel jsem si a odmítl nabídku. Ještě s kamarádem, co byl na stavbě také jen pro peníze, jsem se přihlásil nakonec na střední průmyslovou školu stavební. Byla to večerní škola s maturitou, něco jako Kroupa, Hujer a spol. z Marečku, podejte mi pero. Bylo to na Žižkově, v budově vysoké školy ekonomické. K tomu jsem si ještě začal dělat řidičský průkaz na auto. Ta škola byla původně ve čtvrtek večer, asi dva měsíce jsem tam tak chodil, potom to ale přesunuli na pátek večer. A to byl problém, já jsem v pátek už dopoledne jezdil domů, kvůli tomu jsem přes týden dělal přesčasy, abych mohl přijet v pondělí dopoledne a odjet v pátek dopoledne. Nakonec jsem se ze školy odhlásil. Řidičák na auto jsem ale udělal, na Žižkově. V lavici se mnou seděl známý moderátor z televize Štěpán Škorpil. Léto uběhlo, hráli jsme často po zábavách, přišlo září, a Břeťa dostal povolávací rozkaz na vojnu. Přes nějaké známé si vyřizoval modrou knížku, ale nevyšlo mu to. V té době již pracoval ve Střílkách v obchodě, vyučil se prodavačem. Tak jsme s tím museli počítat, koncem září jsme hráli naši poslední zábavu, bylo to ve Chvalnově v hospodě na náměstí. Za týden pak tu hospodu zbourali, ne že bychom tam nějak řádili, ale bylo to v plánu, ta demolice. To byl vlastně náš poslední kus s kapelou M.P.M. Břeťa odešel v říjnu na vojnu, na Šumavu k pohraničníkům. My s Pavlem jsme párkrát zkoušeli s náhradním bubeníkem, ozvalo se nám jich hned několik, ale buď nezpívali, nebo nechápali naše vlastní věci, co jsme v té době převážně hráli. Nakonec jsme se rozhodli počkat, a obnovit naši kapelu v původní sestavě. Přešla zima, a já jsem na jaře 1977 odešel z Prahy. V té době už jsem chodil s Danuší docela na vážno, a chystali jsme svatbu. Už v zimě, když jsem přijel z Prahy, bydlel jsem s ní u rodičů v Roštíně. 1.dubna jsem nastoupil do fabriky, kde pracoval také Dančin otec, do Pilany ve Zborovicích. Bráška Pavel se chystal dokončit střední školu, pokaždé když jel v pátek domů, zastavil se u nás v Roštíně na besedu.

30.dubna 1977 jsem se oženil s Danuší Kolajovou. Ona měla ekonomickou školu a pracovala na Okresním národním výboru v Kroměříži jako účetní. Užívali jsme si jaro a léto spolu, jezdili po výletech, na koupaliště, večer jsme chodívali do Letního kina, které o prázdninách hrávalo denně. Můj bratr Pavel narukoval v říjnu na dva roky na vojnu. My jsme se chystali stavět v Roštíně rodinný dům, bylo to hned vedle Kolajových, kde jsme bydleli. Stál tam na tom místě takový zbor, starý přízemní domek určený k demolici. Ještě během podzimu jsme jej zbourali a suť odklidili. Strýc z rodiny nám nechal udělat projekt na dům, během zimy jsme vyřizovali stavební povolení, půjčky a ostatní náležitosti ke stavbě. 1.května 1978 jsme byli na projížďce autem, jeli jsme ke koryčanské přehradě, a směrem na Stupavu, tam kvetly na louce vždy krásné petrklíče. Na druhý den se nám narodila dcera Andrea. Začali jsme stavět dům, kopal jsem základy a betonoval. Danuše se starala o malou dcerku. Ráno jsem byl v práci, odpoledne na stavbě, když jsem měl odpolední, ráno jsem pracoval na stavbě a odpoledne byl v práci. Takový stereotyp. Stavba nám rostla a naše Andrea také. Přešlo léto a na podzim, koncem září přišel z vojny Břeťa. Hned se stavil, co nového a tak, často mi chodíval pomáhat na stavbu. Jednou přijel, a že prý se po nás ptají kluci muzikanti z Koryčan ze Skupiny Sekvence. Dělali v kapele nějaké změny a potřebovali bubeníka a kytaristu. Tak jsme tam s Břeťou zajeli, a na čas se v kapele usadili. Vedl to tehdy klávesista Olin Berka, takový poloprofesionál, hrával už předtím v několika kapelách v Koryčanech a i jinde. Na kytaru tam ještě hrál Milan Jurák, byl ze Slavkova u Brna, a byl coby kytarista výborný. Baskytaru tam hrál Jenda Šmehlík, původně z Koryčan, teď bydlel někde ve Veselí na Moravě. Zkoušky jsme mívali každou neděli v Blišicích, u Olina doma. Přijel jsem vždy autobusem do Střílek k Břeťovi, spolu jsme pak jeli do Koryčan a pěšky do Blišic, když jel autobus. Když nejel, byla neděle, šli jsme do Blišic přes pole pěšky. Tak jsme nazkoušeli repertoár, udělali povinné přehrávky a začali objíždět okolí po zábavách.

Na podzim přišel Pavel z vojny, už dopředu jsme Olinovi ohlásili, že budeme chtít obnovit naši kapelu, až se brácha vrátí z vojny. Souhlasil s tím, a měl už za nás náhradu. Na stavbě už jsme dělali dokončovací práce a Pavel mi jezdil také pomáhat, hlavně s usazováním oken a dveří, to ovládal, byl přece truhlář. Nyní se po vojně vrátil do Bystřice po Hostýnem, do fabriky TON. Asi byl dobrý, udělal si zde jméno, ještě než šel na vojnu. Po škole dělal mistra na dílně, teď už pracoval jako vedoucí výroby celého provozu. Byl konec října, na domě jsem ještě zapravoval vrata do garáže. Vzpomínám si, bylo to v neděli ráno, 28.října 1979. Den předtím, v sobotu tady byl za mnou bráška Pavel, a dokončili jsme usazení všech oken a dveří v domě. Před domem jsem měřil otvor na modřínová vrata, nechali jsme je vyrobit na zakázku. Bylo tak půl jedenácté, kolem našeho do hospody pro pivo šel můj kamarád Jarek. Hned se ptá, tak co? Pavel je doma, kdy začnete s kapelou zase. Já mu povídám, že určitě brzy. Přes zimu budeme cvičit a na jaře půjdeme na přehrávky. Jarek řekl, tak to je fajn, všichni už se na vás těší, na M.P.M. Já se také těším, povídám. V tu chvíli jsem netušil, že můj bráška Pavel, je už asi 7 hodin mrtvý.

Byli s Břeťou a pár kamarádkami v sobotu večer na zábavě někde v Kojetíně, cestou se stavili ještě v Kroměříži, a domů se vydali tak po třetí hodině. Před půl čtvrtou ráno, na silnici mezi Jarohněvicemi a Šelešovicemi, na kluzké vozovce, v mlze a s řidičem s třemi promile v krvi, seděl Pavel na sedadle vedle. Vzadu byl Břeťa a dvě kamarádky. Auto dostalo v levotočivé zatáčce smyk a narazilo do stromu. Pavel zemřel na místě, řidič na druhý den v nemocnici. Břeťa a holky byli zranění ale jen lehce. Mně se náhle jakoby zhroutil svět, když jsem se to dozvěděl. Říkám si, že je mne od té doby nějak jenom půl. Dlouho mi trvalo, než jsem to vůbec pochopil, co se stalo. Člověk vydrží hodně, všechno časem přebolí, ale nikdy nezapomene. Ani já, nikdy na tebe nezapomenu, bráško Pavle, složil jsem ti písničku, má název Chybíš mi bráško, je na SoundCloud pod názvem Miss You Brother. Chybíš mi čím dál více, R.I.P. Pavle.

Moře neklidu, moře krizí, moře rozhodujících okamžiků. Takový byl, nebo tak mi připadal můj dosavadní život. Po tragédii s mým bratrem Pavlem, mi dlouho trvalo znovu začít normálně žít, bavit se a pracovat. Velkou oporou mi v té době byla moje rodina, hlavně manželka a děti. Dokončili jsme náš rodinný domek a přestěhovali se do nového. Ještě stále jsem měl docela dost práce kolem domu, dvůr, zahrada a všechno, co s tím souvisí. Chodil jsem do práce a vydělával. Manželka Danuše byla doma na mateřské a starala se o domácnost a dceru Andreu. V té době jsem s kamarádem Jirkou a spolu s třemi muzikanty z Kroměříže založil v Roštíně kapelu Prorok. Hrávali jsme po zábavách v okolních obcích a na čas jsem byl zase trochu v pohodě. 1. února 1982 se nám narodila druhá dcera Edita.

Čas běžel dál, skupina se koncem roku rozešla kvůli odchodu dvou spoluhráčů na vojnu. Na jaře 1983 přišel z vojny kamarád Peter, pracovali jsme spolu ve fabrice ve Zborovicích. Ještě než šel na vojnu, dávali dohromady také kapelu s pár kamarády ze Zborovic. Bubeník Robert, kytarista Ilja a zpěvák Milan. Hráli dobrou jednoduchou muziku, ve stylu tehdy populárních Katapult. Jenže odchodem na vojnu se také rozešli. Nyní chtěli pokračovat dále, ale zpěvák už prý neměl zájem a kytarista Ilja také ne. Zkoušeli jsme tedy s Peterem a Robertem, a přizvali k sobě dobrého klávesistu Milana Šóna. To celkem šlo, Milan také skládal svoje věci a já a Peter také. Zkoušeli jsme ve Zborovicích na Sokolovně a vypadalo to, že nám to půjde. Párkrát jsme si zahráli i před publikem, ale ne na zábavách, jen tak na nějakých odpoledních akcích pro děti a tak. Časem se ale začaly projevovat mírné rozpory mezi námi třemi a klávesistou Milanem, názory na budoucí podobu repertoáru. Milan opustil styl svojí vlastní tvorby a tíhnul spíše ke komerční podobě kapely, takzvané kavárně a hraní pro peníze. My jsme s Peterem a Robertem chtěli hrát spíše pro nás samotné a tvořit si svůj styl. Jenže to nebylo jednoduché se tenkrát nějak uplatnit, tak jsme vlastně jenom zkoušeli a zkoušeli, pro sebe a pro naši zábavu. Byl to náš koníček. V tom roce jsme si s manželkou koupili naše první auto, byla to Škoda 120GLS, doposud jsme jezdili s autem jejích rodičů. V práci jsem začal dělat přesčasy, abychom to všechno zvládali, půjčky, auto, dovolené a tak. Také jsme si pořídili první barevnou televizi a hifi věž. Vše bylo většinou na splátky a české výroby. Ale bylo to funkční a o to šlo. S Peterem a Robertem jsme spolu pracovali ve stejné fabrice a denně byli spolu ve styku. Robert pracoval na jiné dílně, ale já a Peter jsme byli spolu na jedné dílně i na stejné směně. Každou volnou chvilku jsme seděli a vymýšleli co dál. Mezitím jsme se spolu učili angličtinu a také noty a hudební teorii. Na ranní směně to moc nešlo, ale na odpolední a noční, to jsme poslouchali kazetový magnetofon, nebo hráli na kytaru. Peter byl šikovný na všechno. Z plechu vyrobil obal na kytaru i se zámkem, ten jsme měli schovaný na dílně za skříňkou a podle potřeby jej vytáhli a muzicírovali. Ostatní spolupracovníci o odpoledních a nočních pauzách hrávali většinou karty nebo popíjeli. Tak to šlo s námi stále dál a hledali jsme nějaké kluky k doplnění kapely. Pár jsme jich navštívili, ale nic z toho nebylo. Buď neměli nástroje, nebo byli z daleka a neměli jak jezdit na zkoušky. Naše kapela pomalu skomírala. Doma jsme měli občas s manželkou kvůli naší kapele a častým zkouškám tichou domácnost, ani se nedivím, pořád se zkoušelo, ale nikde se nehrálo. Domek, dvůr a zahrádku jsme měli již v pořádku, ale práce je kolem domku stále. A času nezbývalo. Na nějaký čas jsem trochu zvolnil a věnoval se více rodině. Holky už byly větší a manželka šla pracovat do místní hospody. Měla to přes jeden dům vedle nás, a bavilo jí to, ikdyž byla původně účetní. Začali jsme jezdit na dovolené k Balatonu, a to pravidelně každé léto, až do roku 1986. S muzikou jsme na pár let slevili, ale občas jsme se sešli a zahráli si jen tak, pro potěšení.

V roce 1984 na jaře, usmálo se na nás konečně štěstí, ozval se mi kamarád Jirka z Proroka. Přišel z vojny a nastoupil jako učitel do základní školy ve Zdounkách. Ihned jsme se s Jirkou, Peterem a Robertem sešli, a začali cvičit u Jirky ve škole v kabinetu. K nám se přidala dokonce zpěvačka Leona ze Zdounek. Zpívala výborně a cvičili jsme tedy nějaké věci, co jí seděly, navzdory našim původním plánům o naší vlastní tvorbě. Museli jsme trochu slevit a přistoupit na kompromis, chtěli jsme už konečně hrát. Časem jsme se přesunuli ze školy do místního kulturního domu, a zkoušeli zde na jevišti. A zase jen zkoušeli a zkoušeli, nic víc. Celkem nám to šlo, ale neměli jsme pořádnou aparaturu, abychom mohli vystupovat nebo hrát na větších akcích. Se zvukem nám pomáhal náš další kamarád ze skupiny Prorok, Drahomír, zvaný Jeff. Pracoval také ve Zborovicích ve fabrice, tak jsme se vídali denně. Nosil nám nahrávky a vybírali jsme vhodné písničky, co by nám a naší zpěvačce seděly. Nacvičené jsme měli na přehrávky, ale stále jsme neměli pořádné ozvučení. Obcházeli jsme různé místní organizace a žadonili o sponzorské dary, nikde jsme nepochodili. Tak to šlo s námi dobrých pár let. Bubeník Robert musel vrátit půjčené bicí, a že prý končí. Škoda, byl coby bubeník dobrý, ale také jako zpěvák a kamarád. Zpěvačka Leona šla na vysokou školu do Brna, a že už nebude mít čas na zkoušky a tak. Naše kapela opět pomalu končila na úbytě. Doma to opět občas zaskřípalo, ale bylo to vždy a zase jen kvůli ztracenému času na zkouškách s kapelou, co zkouší a nikde nehraje. Manželka ale věděla, že je to můj velký koníček, a že se jej jen tak nevzdám. Vždyť spolu jsme se poznali také jen díky tomu, že jsem hrával v kapele M.P.M. Bylo to víceméně takové škádlení, věděla, že se jinak může ve všem na mně spolehnout, rodinu jsem měl vždy na prvním místě, po hospodách jsem nechodil, hlídal jsem holky a učil se s nimi, když měla službu v hospodě. Po chvílích jsem pracoval a doma na zahradě postavil sklep a nad ním takovou chatku na nářadí. Nakonec jsem ji ale obložil palubkami, zavedl elektřinu a vyrobil dvě dřevěné postele, vybavil nábytkem, rádiem a televizí. Občas jsme tam v létě přespávali a koupali se na dvoře v bazénu, jako na dovolené. Jedenkrát za týden jsme pravidelně jezdívali k našim do Střílek. Manželka a holky si povídali s babičkou, mojí mamkou. Já jsem většinou s mladším bráškou Milanem hrál na kytaru, on už uměl také docela dobře hrát. Strýc Jara vždy něco kutil na zahradě nebo na dvoře, nebyl společenský. Párkrát jsme byli navštívit také moji babičku a dědu u Trenčína. Tátu jsem ale dlouho neviděl, byl prý pořád někde v Ostravě, kde pracoval. Na jaře 1986 pak zemřel, přejel ho vlak. Strýc Jara zemřel také v tom roce, na podzim. Mamka zůstala od té doby sama. V tom roce jsem se začal zajímat o počítače a elektroniku. Odebíral jsem tehdy populární časopis Amatérské rádio, a spolu se zvukařem Jeffem, který měl elektrotechnickou průmyslovku, jsme studovali různá schémata zapojení plošných spojů ke kytarovým efektům, mixážním pultům a tak. Nakupoval jsem desítky různých časopisů o počítačích a doufal, že jednou budu nějaký vlastnit.

V létě 1987 jsme s rodinou jeli na dovolenou poprvé k moři. Do tehdejší Jugoslávie. Vyřídili víza a naplánovali trasu. Nešlo to jinudy než přes Maďarsko, kolem Balatonu, kam jsme jezdívali předchozí čtyři roky. Cestou jsme se zastavili u našich známých, co jsme u nich bydlívali. Bylo to ve městě Keszthely u rodiny Mihály. Rodina byla tak v našem věku a děti měli také tak věk kolem našich holek. Byli velmi přátelští, ale horší bylo se s nimi domluvit. Když jsme sem přijeli poprvé, ještě přes Čedok, myslel jsem si, že se domluvím anglicky, ale chyba. Maďaři se vždy učili spíše německy a rusky, než anglicky. Ale nakonec jsme si porozuměli i bez učebnic a slovníků. Tak jsme tehdy u nich přespali a ráno jeli dále, přes Zagreb a Split na Makarskou riviéru, do městečka Tučepi. Tehdy ještě nebyla žádná dálnice, jezdilo se těma klikatýma úzkýma cestičkami, kolem Plitvických jezer, a cesta trvala asi devatenáct hodin. Ale bylo tam nádherně, a když jsme poprvé uviděli to azurové moře, zalíbilo se nám tam, a byli jsme tam spolu ještě několikrát. Někdy na podzim, v roce 1987 přišel za mnou zvukař Jeff, a že prý v Morkovicích na Sokolovně dávají dohromady nějakou kapelu kluci z okolí. Potřebují prý baskytaristu a kytaristu, případně klávesistu. Tak jsme sedli do auta a místo zkoušky jeli do Morkovic. Ti kluci měli opačný problém než my, měli veškeré vybavení a ozvučení, ale neměli s kým hrát. Okamžitě jsme se k nim přidali a začali zkoušet. Párkrát s námi ještě zpívala i Leona. To byla kapela, dali jsme jí název Audio. Obsazení jako Chicago, místo zpěváka zpěvačka, ale jinak dvě kytary, dvoje klávesy, bicí, baskytara, Jirka hrál občas i saxofon, komplet ozvučení, za mixpultem Jeff. Veškeré ozvučení vyrobil kytarista Mirek, byl elektrotechnik. Za elektronickými bicími seděl bubeník Ladislav, perfekcionalista co cvičil vše do puntíku přesně. Druhé klávesy a kytaru střídal klávesista a zpěvák František. Tak jsme cvičili a chystali se na jaře na přehrávky. Mezitím odešla zpěvačka Leona, a většinou jsme zpívali já a druhý František. Přehrávky jsme udělali a začali objíždět okolí po zábavách. Měli jsme jednak dobře nacvičeno a také slušnou aparaturu, častokrát se nás ptali, jestli prý nehrajeme z playbacku. To nás celkem potěšilo.

Na jaře 1988 jsem po jedenácti letech odešel z fabriky ze Zborovic, kamarád Peter odešel samozřejmě také. On šel někam do Prahy na montáže, já jsem šel do Kroměříže do firmy Agrostav. Konečně jsem si zase volně vydechl, že nebudu zavřený ve fabrice. Navíc platili o moc více. Začal jsem pracovat na dílně jako stavební zámečník, z dřívějších zaměstnání jsem uměl docela dost, měl jsem svářečský průkaz a byl vyučen strojařskému řemeslu. Časem jsem byl v partě zkušených pracovníků a docela dobře si vydělával. Pracovalo se ale jen na jednu směnu a to bylo dobré. Občas jsme jezdili na montáže po okresních stavbách, ale byly to vždy jen akce na jeden den. Doma jsem měl více času na rodinu a manželce už tolik nevadilo, že občas jedu v neděli dopoledne na zkoušku kapely do Morkovic. Zkoušek už tolik nebývalo, jen když jsme chtěli nacvičit něco nového do repertoáru. Teď už se více hrálo, než zkoušelo, a konečně to přineslo i nějaký peníz do rodinného rozpočtu. Rok uběhl a přišel listopad 1989 a zvonění klíčů. Sametová revoluce, nové naděje, nové rozhledy a velká euforie. V práci i v občanském životě. V práci mi nabídli funkci mistra na dílně, vzal jsem ji. Spolu s kamarádem Kamilem jsme vedli zámečnickou dílnu. On měl na starosti sériovou výrobu, kde se vyráběly ocelové rámy pro obytné buňky, já jsem měl na starosti kusovou výrobu zámečnických prvků pro stavby.

Během roku 1990 se začala rýsovat spolupráce s německým partnerem, měl zájem jednak o naše levné výrobky a také levnou pracovní sílu. Já jsem se kromě angličtiny ještě naučil základy němčiny, a to mi časem otevřelo cestu na Západ. V září roku 1990 jsme jeli s ředitelem firmy a s jedním technikem do německého Norimberku, ke stavební firmě, co stavěla rodinné domky v okolí města, takzvané satelity. Od nás chtěli, abychom jim vyráběli, dodávali a montovali veškeré zámečnické výrobky, jako schodišťová a balkonová zábradlí apod. Na stavbách jsem tři dny zaměřoval schodiště a balkóny, ta firma chtěla zřejmě hodně ušetřit, neměli ani vypracovaný projekt, takže to bylo tehdy všechno na mně. Ale zvládl jsem to, a všechno zakreslil. Ještě před odjezdem jsme se cestou z Norimberku stavili v Ingolstadtu, ve firmě, kde se vyrábí auta značky Audi. Jen tak na exkurzi. Dále jsme jeli přes Mnichov a navštívili světoznámý Oktoberfest, který navzdory svému jménu začíná vždy kolem dvacátého září, kvůli počasí. To byla podívaná, v životě jsem nic takového neviděl, tolik stánků a stanů s pivem, klobásami a preclíky, obrovské atrakce a tisíce lidí. Z Mnichova jsme vyjížděli kolem desáté hodiny a přes Salcburk a Linec jeli do Vídně. Domů jsme přijeli kolem druhé hodiny ráno. Doma jsem vše překreslil do výkresů a v práci jsem to předal na dílnu k výrobě. Pan Koch, tak se jmenoval ten německý zákazník, si přál všechno z lehkých materiálů a pozinkované, u nich to bylo tehdy už standard, všechno pozinkované. Jen vnitřní zábradlí bylo obyčejné, jen základní barva. Dostal jsem za úkol vybrat si k sobě tři zámečníky a odjet do Norimberku na ty jejich stavby, a vše připravit na montáže. V té době jsem také odešel z dobře rozjeté kapely Audio, Jirka záhy odešel také, ale kapela pokračovala ve zmenšené sestavě dále. Do Německa jsme jezdili vždy tak na čtrnáct dnů, někdy na tři týdny, a montovali ty výrobky, co nám od nás vozili na stavbu. Bydleli jsme v třípokojovém starém bytě ve městě Fürth. Bylo to asi 10 km od místa stavby. Byli tam se mnou tři kluci, všichni z Kroměříže, Josef, Pavel a Mirek. Doma jsme měli normální plat a v Německu diety. Samozřejmě jsme šetřili, jídlo jsme si vozili s sebou z domova, na pivo jsme šli jednou za týden. Za ušetřené marky jsme pak nakupovali věci jako, fritézy, mikrovlnky, hifi věže a tak. Já jsem také přivezl domů pár těch věcí, co se u nás ještě teprve začínaly objevovat v obchodech, ale hlavně, kdykoliv jsme bloudili po Quelle a podobných supermarketech, postával jsem v sekci elektroniky, přesně u počítačů. Ty ceny byly ale i v Německu dosti vysoké, nechtěl jsem jen tak nějaký Sharp, Atari nebo Commodore, chtěl jsem už PC. Na ten jsem si ale musel ještě něco našetřit. Ale podařilo se mi to.

Pracovali jsme v Norimberku s malými přestávkami asi rok. Ten pan Koch, co jsme pro něj pracovali chtěl být nějaký rychlozbohatlík nebo co, chtěl až moc šetřit. Mysleli jsme si, že máme všechno v pořádku, jak nás ujišťoval, pojištění, pobytové i pracovní povolení. Bohužel, byli jsme tam oficiálně celý ten rok na černo. Poznali jsme to jednou na stavbě, zrovna jsme montovali venkovní zábradlí ke schodišti. Já jsem přivařoval konzolu k plotně u schodiště, a najednou slyším, jak mi něco funí u krku. Sundám si kuklu a ohlédnu se, byl to policejní pes, a všude kolem policejní VW Transportéry. Byli jsme všichni obklíčeni a jednoho po druhém nás nakládali do těch aut a vozili k výslechu. Nás čtyři rozdělili a byli jsme každý jinde. Mne zavezli do nedalekého Schwabachu, nabídli mi tlumočníka, já jsem ho odmítl, že ho nepotřebuji, to moji kluci ho potřebovali, uměli tak akorát Guten tag, Arbeit, Bier, Bitte a Danke. Vyslechli mně, vysvětlil jsem jim, že jsme tady přes naši firmu a pan Koch měl podle smlouvy zajistit pracovní a ubytovací povolení a pojištění. Ověřili si to telefonicky s našim ředitelem, řekli, že tedy dobrá, ale do půlnoci jsme museli opustit území Německa. My jsme se na bytě rychle sbalili, vzali jen to nejnutnější a jeli k hranicím. Cestou jsme se však ještě zastavili u jednoho známého, čechoněmce pana Pazdernika, co sem utekl v osmašedesátém, od té doby tady žije a má obchod s elektronikou. U něj jsme poslední dobou nakupovali ty věci jako napařovací žehličky, fény, vysavače apod., co jsme vozili domů svým manželkám jako bolestné, že musely být doma samy s dětmi. U pana Pazdernika jsme utratili nějaké ty marky a chystali jsme se na cestu. Pověděli jsme mu ten náš podělaný příběh s panem Kochem. On nám řekl, moment kluci, já někam zavolám. Měl nás rád, jednak proto, že jsme mu tam utratili docela dost za ten rok, a jednak také proto, že byl v Kroměříži na vojně, asi z nostalgie. Jinak pocházel někde od Pardubic. Tak pan Pazdernik položil sluchátko a zasmál se na nás. To vypadalo dobře, myslím. A také že ano. Sehnal nám práci u malé stavební firmy, kousek od Norimberku, v Zirndorfu. Museli jsme ale odjet domů, podle nařízení Policie. Až si vyřídíme u nás dokumenty, můžeme kdykoliv přijet a ihned nastoupit k té firmě.

Přijeli jsme domů, kolem půlnoci, cesta nám trvala tak sedm hodin, tehdy končila dálnice D1 kousek za Berounem, v Německu také nebyla až k hranicím, končila někde u Ambergu. Jezdili jsme přes Rozvadov a Plzeň. Na druhý den jsme se sešli v práci a začali vyřizovat dokumenty. Tehdy ještě šlo, vzít si neplacené volno na tři měsíce. Zaměstnavatel za vás platil sociální a zdravotní pojištění. Vyřídili jsme to tedy a poté si vyřídili pracovní a ubytovací povolení a pojištění pro práci gastarbeit v Německu. Pavel ale s námi jet nemohl, byl mladý, čerstvě ženatý a mněl nějakou půjčku, a nemohl by ji splácet. Tak jsme jezdili jen tři, já, Josef a Mirek. Pracovali jsme u malé rodinné firmy, byli to dva bratři, Harald a Jürgen Streichsbier, firma se tak také jmenovala, Gebrüder Streichsbier Bauuntenehmen, Pozemní stavitelství, bratři Streichsbierové. Pracovali jsme na stavbách a dělali všechno možné. Josef jezdil z nákladním autem Mercedes, Mirek jezdil se stavebním jeřábem. Mně si vybral náš parťák Günter k sobě, jako jediný jsem uměl číst výkresy v němčině a tak jsme se spolu dobře domluvili. Byla s ním legrace, začal se kvůli Josefovi a Mirkovi učit česky. První, co mu šlo dobře, bylo kurva. Günter bydlel v asi 90 km vzdáleném městě Lauf, denně jezdil do práce, ale jezdil po dálnici, říkal, že to má tak půl hodinky cesty, no v Německu nebyla na dálnicích omezená rychlost. Měl auto Toyota, už nevím co za model, ale byla to čtyřkolka. On byl strašný bordelář, v autě měl na zemi všude nedopalky od cigaret, kouřil jednu od druhé, prý vykouřil až 80 denně. Kouřil výhradně značku HB, a jezdil si je kupovat jedenkrát za čtrnáct dnů k nám na tržnici k Vietnamcům, prý do Egeru, to je Cheb. Také tam jezdil tankovat levný benzín. Každé ráno nás nakládal po cestě do práce. Pořád kašlal, říkali jsme mu, že bude mít brzy plíce díravé, on jen řekl: To nic, koupím si je potom nové. V té době jsme bydleli v autokempu v obytném přívěsu. Ten jsme si museli koupit asi za 600 marek a umístit jej do kempu na stanoviště, připojit jej na elektřinu a plyn. Tam jsme si vařili a spali jsme, umývat jsme se chodili do společných sociálních místností. Jednou za měsíc jsme platili za energie a místo v kempu. Po třech měsících jsme museli na týden nastoupit u nás ve firmě na týden do práce, a pak jsme mohli zase vzít neplacené volno a odjet na Západ. Jinak jsme domů jezdívali tak jednou za čtrnáct dnů, na víkend. Měli jsme na stavbě dobrou a dobře placenou práci, o tom se nám tady ani nesnilo, vydělali jsme si za měsíc to, co tady za rok. Šetřili jsme a jídlo si jako obvykle vozili z domu, sem tam jsme zašli na bavorské pivo. Za dva měsíce co jsem si tehdy vydělal jsme si koupili nové auto Škoda Favorit. Za další výdělky jsme si celkem našetřili a samozřejmě jsem si od pana Pazdernika přivezl můj první nový počítač PC XT Compaq. Měl ještě monochromatický monitor a 20 MB pevný disk. Stál něco přes tisíc marek. Měli tam už i PC AT, ale ten byl dvakrát až třikrát dražší. Tehdy mně to stačilo.

Tak jsme pracovali a vydělávali si. Občas jsme v sobotu večer s Mirkem zajeli na nějaký koncert, když tady hrála nějaká známá kapela. Josef s námi nejezdil, byl starší než my a takový usedlejší, četl si nebo se díval v přívěsu na televizi, na fotbal. Většinou jsme jezdili do asi 20 km vzdáleného Erlangenu, tam bývaly často v kulturním domě koncerty. Tak jsme za ty necelé dva roky navštívili koncerty Deep Purple, Uriah Heep, Nazareth, Status Quo a další. Jen mně mrzí, že jsme jednou odjížděli v pátek večer domů, a na druhý den v Norimberku hrál Carlos Santana. Toho jsem chtěl opravdu vidět a slyšet naživo. Bohužel, ale aspoň jsem si koupil pár videokazet VHS s jeho koncerty. Na stavbách firmy jsme dokončovali práce, blížil se konec roku a firma dávala vždy kolem dvacátého prosince zaměstnancům volno až do šestého ledna. My jsme se s majiteli dohodli, že tedy skončíme naši smlouvu. Oni souhlasili, s tím, že si pro plat za prosinec přijedeme po šestém lednu. Měli jsme v bance v Zirndorfu založený účet a tam nám chodily peníze z firmy. Já jsem se celkem s majiteli, bratry Streichsbierovými spřátelil a rozuměli jsme si. Mladší Jürgen byl trochu lepší povahy než Harald. Nabízel mi tehdy, jestli nechci v Německu zůstat pracovat na stálo a přestěhovat se tam i s rodinou. Přemýšlel jsem o tom a doma jsme to také probírali s manželkou a dětmi, ale tehdy jsme si říkali, však u nás bude také za pár let dobře, tak jako v Německu. Za pár let jsem toho rozhodnutí litoval, ale doma je doma. Ještě jsme se ten večer zúčastnili předvánočního firemního večírku a rozloučili se. Každý jsme dostali na památku pozlacený přívěsek na klíče s firemním logem. Nasedli jsme a vydali se na cestu domů. Bylo kolem desáté hodiny večer, na hranicích byly trochu kolony, ale většinou jen kamióny, my jsme se moc nezdrželi. Cestou jsme se většinou stavili někde na české jídlo, Josef se vždy těšil na pořádné vepřové se zelím, byl to gurmán. Nám s Mirkem stačil buď řízek nebo guláš. Domů jsme přijeli po sedmé ráno. Za pár dní budou Vánoce, naštěstí my už vezeme dárky, už nemusíme nic shánět. Byl konec roku 1992 a od prvního ledna jsme byli už jen Česko. S Josefem a Mirkem jsme se domluvili, že pojedeme ve čtvrtek, sedmého ledna do Norimberku pro peníze. Mirek s Josefem jeli spolu Mirkovým autem Ford Orion, co si koupil za výdělek, já jsem jel s manželkou a kamarádem Ivošem a jeho manželkou Zdenkou naším Favoritem. Před cestou jsme si ještě museli vyřídit na rychlo nové pasy České republiky. Na hranicích v Rozvadově nás česká hraniční kontrola zastavila, a že paní Macharová tady musí zůstat, my můžeme jet dále. Vylekali jsme se, co se stalo, ale po minutě co nás příslušník nechal smažit, nám řekl, že stačí, když si svůj nový pas podepíše, a může jet s námi. Spadl nám kámen ze srdce, zasmáli jsme se a jeli na Norimberk. Ve firmě jsme si vyzvedli peníze a vyrazili do města. Mirek s Josefem jeli hned zpátky domů.

To bylo něco pro naše ženy. Obchod vedle obchodu, boty, kabelky, oblečení a tak. Nás už s Ivošem bolely nohy, ženský lítaly dál, ještě Quelle a další, a za chvilku byla tma. Když už jsme tady, říkám Ivošovi, pojď, ukážu Ti jednu slavnou uličku, říkalo se jí Hure Strasse, ulice kurev. Byla hned za branou a zdmi starého města Norimberk. Procházeli jsme tudy i s našimi ženami, a to byl problém, sem směli jenom pánové. Naproti té staré zdi, na druhé straně ulice byl jeden sexshop vedle druhého, a navzdory tomu, že byl leden a asi kolem nuly, před každým vchodem postávalo pár spoře oděných děvčat a nabízely své služby. Když jsme procházeli kolem, častovaly nás nějakými nadávkami, ty směřovaly na naše ženy, asi něco jako proč taháme dřevo do lesa, nerozuměl jsem jim, němčina to nebyla, nejspíš to byly pracovnice ze vzdálenějšího východu od nás, nejspíše z Rumunska. Ivoš se červenal a odvracel tvář ke zdi, já mu říkám, jen se dívej, to už dlouho neuvidíš. Tak jsme prošli tu čarovnou uličku a vyšli na náměstí. Schválně jsem zatajil, že kousek od hlavní brány byl peepshow bar, jmenoval se Sexy Land. Byli jsme tam jednou na čumendu, to ještě, když jsme tady pracovali poprvé, ještě s Pavlem. Za jednotné vstupné 5 marek jste tam mohli být neomezeně dlouho. Ve velké hale byl vlevo bar, kde jste si mohli dát pivo, kávu nebo drink, uprostřed bylo takové molo jako na přehlídky modelek a na konci mola byl prosklený oktagon, vysoký až ke stropu. Vpravo pak byly takové boxy s dveřmi. My s Josefem a Mirkem jsme si dali u baru pivo a sledovali ty umělkyně, co se předváděly na molu a v oktagonu. Byla tam i jedna mulatka, ženská, ale měla pánské přirození. Pavel se zajímal o ty boxy vpravo. Tam se zavřel a do drážky vedle tmavého okna vhodil jednu marku. Okno se rozsvítilo a za ním bylo vidět zase jednu umělkyni, co se předváděla pouze pro vás. Pavlovi se to asi líbilo a chtěl vhodit další minci. Ta mu ale vypadla z ruky a on ji potmě hledal na zemi a šmejdil kolem dokola rukama. My jsme se mu smáli, jestli má rozum, co tam všechno na zemi může být, otřepal se a prý čert vem jednu marku, ať se má uklízečka dobře. Tak tam bychom naše ženy asi nevzali, ani by je tam nepustili, bylo to jen pro pány. Přešli jsme zpátky ke vstupní bráně a zamířili k autu, co jsme měli zaparkované u nádraží. Bylo hned v centru, blízko vstupní brány do starého města. Navrhnul jsem, abychom tady někde v hotelu přespali a jeli domů až ráno, ale ženský chtěly jet co nejdříve domů, asi aby mohly všechno to, co nakoupily rychle vyzkoušet. Ivoš se podřídil, a že prý se budeme cestou střídat v řízení. Cítil jsem se docela unavený, ale vyjeli jsme.

Chvíli jsme si povídali, potom to vzadu ztichlo, naše ženy usnuly. Cesta v noci rychle ubíhala, kolem desáté jsme byli už za Prahou. Ivoš byl stále vzhůru a mluvil se mnou. Těsně před Brnem jsem chytl najednou mikrospánek a propadal se někam do tmy. Kdo ten pocit zažil, ví, že v ten moment je vám všechno jedno. Najednou se mnou Ivoš zacloumal, nespi, nespi. Lekl jsem se, otevřel na sebe okno a lapal po čerstvém studeném vzduchu. To mně probralo. Na prvním odpočívadle jsem pak zastavil a prošel se kolem auta. To mně probralo docela a za chvilku jsme pokračovali v cestě a domů dojeli v pořádku po půlnoci. Naše ženy vůbec nic nevěděly, spaly dál, unavené po tom výkonu, co absolvovaly v obchodech. Dodnes jsem kamarádovi Ivošovi vděčný zato, že neusnul. Možná bych jen auto odřel o svodidla, ale kdo ví, co se všechno mohlo stát. Od té doby už nikdy nejezdím na delší cestu v noci. Po víkendu jsem se vrátil zpátky do firmy a pokračoval ve své práci. V té době se ale začaly poměry ve firmě trochu měnit, snižovala se výroba a vyrojilo se spousty soukromých firem s podobným zaměřením ve výrobě jako my. Snižovaly se stavy, odpadla nám sériová výroba, pár lidí odešlo. Kolega Kamil převzal i moje zámečníky a měl jen kusovou a zakázkovou výrobu stavebních prvků, a já jsem dostal funkci mistra přidruženým řemeslům, klempíři, pokrývači, izolatéři, malíři a natěrači. Byly to takové malé skupinky pracovníků, ale práce bylo dost a bavilo mně to. Jezdil jsem shánět zakázky u firem i u soukromých osob, měřil střechy, místnosti na malování, rozpracovával rozpočty, objednával materiál a vozil jej s vozidlem Avia Furgon na stavby dělníkům. Seděli jsme s kolegou Kamilem v jedné kanceláři. Já jsem tam měl počítač a učil se ve volných chvílích programovat, už mně nebavilo jen tak u toho sedět a dělat rozpočty. Začínal jsem s Turbo Pascalem asi jako každý. Ten běžel ještě pod operačním systémem DOS. Později přišly na trh Windows 3 a 3.1 od Microsoftu. Tam už se pracovalo s objekty a přešel jsem na Delphi v programovacím jazyce Borland Pascal. Pak jsem zkoušel Visual Basic a další. Nejvíce mne ale zaujal programovací jazyk Unix. Začal jsme se o něj zajímat více. Později mně zaujaly různé síťové programy a systémy jako Lantastic, Novell Netware, Windows Server apod. Na podzim roku 1993 jsem absolvoval kurz u firmy RTS v Brně, byla to firma co vyvinula program na tvoření položkových rozpočtů ve stavebnictví. S tím programem jsem pracoval a tvořil tehdy rozpočty pro řemeslné práce v naší firmě.

Moje manželka Danuše tehdy pracovala v podniku Jednota. Nejprve byla v hospodě v Roštíně. Tu ale zprivatizovali a dostali do vlastnictví dědicové původních majitelů a začali ji rekonstruovat. V Roštíně zrovna otevřeli novou hospodu U lípy, na náměstí. Nastoupila tedy tam, ale za pár měsíců zařízení nabídl podnik Jednota do soukromého pronájmu a hospodu vzali tři podnikatelé. Danuše šla pracovat do Kroměříže, do restaurace Jednota. Jednou tak sedím v práci v kanceláři a při tom poslouchám rádio. Najednou slyším hlas jednoho kamaráda z ředitelství, že hledají do podniku mzdovou účetní. Hned jsem vzal telefon a řekl mu, že už ji mám. Danuši jsem zavolal do práce, ihned souhlasila. Na druhý den už jsme na ředitelství domluvili její nástup do zaměstnání. Počátkem měsíce května nastoupila do práce ve firmě Agrostav. Absolvovala pár nějakých školení a kurzů, od doby její ekonomické školy se toho dosti změnilo, a byla spokojená se svou prací. Každý den jsme jezdili do práce i z práce spolu, volné víkendy, pohoda. Horší to začalo být s námi řemeslníky. Práce bylo čím dál méně, jak rostly nové firmy jako houby po dešti. Připravovalo se zrušení celé naší PSV – přidružené stavební výroby. V té době, v roce 1994 jsem si založil živnostenský list na obchodní činnost a účetnictví. Měl jsem pár kamarádů a známých co si založili podnikání a potřebovali vést jednoduché účetnictví. Jednu dobu jsem jich měl sedm. K tomu jsem ještě doma prodával cigarety, kávu a později počítače a mobilní telefony. V září jsem od firmy Agrostav odešel a nastoupil ke stavební firmě Sanas v Hulíně. Tady jsem pracoval na přípravě výroby jako rozpočtář, hodil se mi ten kurz u RTS. Navíc jsem uplatnil znalosti síťových systémů, pracovali tady s programem Lantastic. Po půl roce se firma dostala do problémů, propustila většinu zaměstnanců a nechala si jen projekční oddělení a přípravu výroby. Vlastně jen majitelé sháněli práci, my jsme s projekcí vypracovali rozpočet a to celé pak nabídli do veřejné soutěže. Když tu práci dostali, zadali to jiné firmě k realizaci. V té době nás přestěhovali z Hulína do Kroměříže, do budovy VAK na Kojetínské ulici. Tehdy se tam objevil také můj kolega a kamarád z Agrostavu Kamil. Pracoval na projekci a líbilo se mu tam. Bylo ale otázkou času, kdy se firma položí. Zavčasu jsem odešel, dokud ještě má firma na výplaty. Kamil to štěstí neměl, když se firma položila, už nedostal poslední výplatu.

Ještě v projekčním oddělení jsem se seznámil s kamarádem Františkem. Pracoval v okresním úřadu na živnostenském oddělení. Když jsem mu vypracovával rozpočet na garáž a viděl mně pracovat s počítačem, jen tak mimochodem prohodil, že na živnostenském shánějí správce počítačové sítě. Nyní jsem si na něj vzpomněl a zašel za ním. Vedoucí mi dal formulář, abych se přihlásil do konkurzu, zájemců je prý více. Vyplnil jsem formulář a přišel za dva dny na konkurz. Vedl jej můj pozdější kolega Leon. Nevím, jestli jsem byl tak dobrý, nebo na něj zapůsobilo, že jsem muzikant, byl jsem vybrán já ze třech přihlášených. Byl tady síťový systém Novell pod DOS. Na evidenci a zprávu živnostníků se používal síťový program, k tomu většina uživatelů používala tehdejší vynikající software, textový editor T602. Spolu s kolegou Leonem jsme prováděli školení na obsluhu uvedených programů. Byli jsme celé oddělení prima parta, Leon byl také muzikant a párkrát jsme si spolu zahráli na akcích pořádaných v rámci stmelení kolektivu. Jednou jsme byli na chatě v Rajnochovicích, podruhé jsem domluvil u kamaráda ve Vlkoši návštěvu vinného sklepa. Práce mne bavila, měl jsem při tom spoustu času na sebevzdělávání. Když síť běžela jak má, nebyl žádný problém a žádná práce. V té době, v roce 1995 zrovna vyšly nové Windows 95. Byl to první operační systém, který už startoval s podpůrným DOS na pozadí, uživatel již o něm ani nevěděl. Také se v tomto roce objevil předchůdce internetu, takzvané BBS. Pomocí modemu jsme se na bíbíesky připojovali a stahovali si různé programy, hry a software k veřejnému a bezplatnému využití. Já jsem dosud doma používal k vedení účetnictví program Kalkul firmy PeliCo. Běžel tehdy jen pod DOS a používal systém správu databáze FoxPro. Později jsem zakoupil program od firmy Cígler Software Money6. Běžel také pod DOS, ale měl lepší správu a indexování databází. Od něj sem přešel a dlouho používal Money S3, který běžel už zcela pod Windows a používal správu databází SQL. Kromě různých účetních programů jsem se zajímal také o hardware samotných počítačů. Přečetl jsem stovky různých časopisů a s nástupem internetu prostudoval spousty různých manuálů a příruček. Na jaře roku 1996 jsem se seznámil s mým budoucím vedoucím v novém zaměstnání. Tehdy ale ještě pracoval také na okresním úřadě. Při jedné příležitosti mi nabídl, jestli nechci jít s ním do okresní nemocnice, on tam nastupuje od srpna jako hlavní ekonom a hledají tam vedoucího výpočetního střediska a správce sítě v jedné osobě. Nabídl mi docela dobré finanční podmínky oproti živnostenskému úřadu. Nabídl jsem tehdy mému vedoucímu odchod dohodou a nastoupil od 1. srpna do nemocnice. V červenci jsme ještě byli na dovolené ještě s jednou rodinou v Itálii u moře. Doposud jsme jezdívali na dovolené jen tady u nás v Česku nebo na Slovensko, Duchoňka, Senec a tak. Starší dcera Andrea už s námi moc jezdit nechtěla, bylo jí osmnáct, dokončila právě zdravotní školu a nastoupila do zaměstnání v nemocnici. Do Itálie ale s námi jela. Manželka pracovala stále ve firmě Agrostav jako mzdová účetní. O víkendech ještě chodila pomáhat kamarádovi Jožkovi, co byl s námi na dovolené v Itálii, do hospody U lípy v Roštíně.

Někdy na podzim v roce 1996 jsem se dal dohromady opět s kamarádem Jirkou, co odešel z kapely Audio, hrával sám na klávesy po takových menších akcích, svatbách, oslavách a tak. Koupil jsem si opět kytaru a aparaturu a začali jsme jezdit po akcích spolu jako duo Ramsay. Hráli jsme skoro každý týden, každou sobotu, každý Silvestr. V té době jsem byl docela vytížený, říkal jsem, že mám čtyři zaměstnání. Chodil jsem do práce v nemocnici, doma prodával cigarety, kávu a mobilní telefony, na zakázku skládal a prodával počítače, po večerech dělal účetnictví a po nocích jezdil hrát. Peníze se jen hrnuly, ale ty přece nejsou všechno. To je pravda, ale bez nich je to také na nic. A navíc, měl jsem štěstí, to co jsem dělal mně docela bavilo. Ale co zdraví? Za pár let takového bohémského života jsem začal pociťovat různé neduhy, odezva probdělých nocí a nepravidelného stravování. Kolikrát jsme přijeli z nějaké akce, ze svatby když skončila trochu dříve, nemohl jsem usnout, šel jsem a ještě zapnul počítač a do rána dělal účetnictví, tak dlouho, až už jsem na to neviděl. Postupně se mi zhoršil zrak a musel jsem mít na čtení brýle. Mladší dcera Edita dokončila letos základní školu a chystala se po prázdninách nastoupit také na zdravotní školu. V létě jsme po deseti letech jeli opět k moři, na stejné místo jako v roce 1987, do Chorvatska. Do stejného městečka, ke stejné rodině. Jen od té doby postavili nový dům blíže k pláži. Byli s námi opět kamarád Jožka s rodinou. Bylo tam krásně, mnoho věcí se změnilo, nové hotely a penziony, spousty stánků. U moře jsem si trochu odpočinul. Dcera Andrea už tou dobou chodila na vážno s přítelem Martinem z nedalekých Malínek. Byla s námi také na společné dovolené naposled. Přijeli jsme domů a začalo to znovu, práce, obchod, účetnictví, hudební akce. Koncem roku 1997 jsem míval problémy se zažíváním. Manželka Danuše odešla od firmy Agrostav, která se chystala do likvidace. Shodou okolností se naskytlo místo mzdové účetní v nemocnici, a byli jsme tam už z rodiny tři. Až udělá Edita zdravotní školu, budeme tam asi všichni. V lednu 1998 jsem musel jít náhle na operaci, ozval se žlučník, tak šel ven. Na chvilku jsem trochu zpomalil, ale opravdu jen na chvilku. Chodil jsem po zdravotních procházkách a přestal kouřit. Jel jsem na tři týdny do lázní do Karlových Varů.

V práci mně mezitím zastupoval kolega Mirek, přišel tehdy na výpočetní středisko záhy po mně a s ním ještě technik Zdeněk, ten měl na starosti tiskárny, skenery a fyzické čistění počítačů. Funkci správce hardware sítě pak zastával Mirek, já jsem byl vedoucí střediska a měl na starosti jen software sítě, účetní a evidenční programy nemocničního informačního systému. V lázních mně trochu otrnulo a začal jsem opět kouřit. Bydlel jsem na pokoji s kamarádem Jardou, byl od Ostravy a také muzikant. Chodívali jsme spolu hrávat kulečník a na pivo. S rodinou a s kolegy v práci jsem byl v kontaktu denně, díky mobilním telefonům. Přijel jsem z lázní a nastoupil do práce. Hned ráno jsem zažil šok. Býval jsem tam vždy první, před šestou hodinou, a kontroloval systém databází, zálohy a tak. Po mně půl hodinky chodíval Zdeněk, Mirek chodíval na sedm, měl nevidomou manželku, a vodíval jí do práce. Pracovala naproti nemocnice v psychiatrické léčebně na ústředně jako telefonistka. Zdeněk najednou povídá, Mirek už nepřijde, teď tady pracuje nějaká Jitka. Říkám mu, jak to? Vždyť jsem s ním včera večer mluvil mobilem, nic neříkal. Zdeněk se jen poťouchle usmívá. Za chvilku se otevřou dveře a vstoupí známá postava, cca 190 cm, vždyť to je Mirek. Moment, říká Zdeněk, dovol, abych ti představil naší novou kolegyni Jitku. Myslel to vážně, Mirek se během mojí nepřítomnosti přeonačil jako transsexuál na ženu Jitku, ale zatím prý jen virtuálně. Tak tě vítám Jitko, povídám, ale moc mi to nešlo z úst. Ale co, každý je nějaký a prý všechno, co člověk dělá, je lidské. Doma jsme chystali svatbu. Mezitím co jsem byl v lázních, vyhlédli si Andrea s Martinem v Roštíně starší domek, že si jej časem opraví, byl ale ihned obyvatelný, nakoupili si nějaký základní nábytek a za dva měsíce, co bydleli u nás, se nastěhovali. Svatba byla plánovaná na 20. června. Obřad v Kroměříži na radnici, hostina v hospodě U lípy v Roštíně. Hrát bude samozřejmě Jirka a já mu také sem tam helfnu. Ten den se konaly myslím parlamentní volby, bylo horko a přešla také pořádná bouřka. Svatba se ale vydařila, já jsem si zahrál s Jirkou a všichni byli spokojení. Hostů bylo asi padesát. Já jsem pokračoval zase v tom svém tempu, čtyři zaměstnání. V létě jsme jeli zase do Chorvatska k moři, opět s kamarádem Jožkou a jeho rodinou. Jožka byl o deset let mladší než já, měli s manželkou Martinou dvě děti, Romana a Lenku. S námi jela už jen Edita. Našla si tam kamarádku z Prahy a spolu chodily na diskotéky a měly tam pár známých místních krasavců. Po dovolené bylo jako vždy brzy a život běžel dál tím tempem co dříve. Na podzim jsme prodali našeho Favorita a koupili si auto Škoda Felicia. V práci byla celkem pohoda, měl jsem spoustu času a věnoval se dalšímu učení a zdokonalování v informačních technologiích. Jinak to šlo pořád dokola, práce, doma obchod, večer účtování, o víkendech hraní. Uběhl rok a v létě jsme byli opět na stejném místě na dovolené, opět ve stejné sestavě s Jožkou a jeho rodinou. Po dovolené zase práce a tak to běželo ve stejných kolejích, jako rozjetý vlak, co nikdo neřídí a nemůže zastavit, dokud nedojde palivo nebo energie.

Jitka, dříve Mirek, byla čím dál tím jiná, než dříve. Brala nějaké hormony a začala jí růst prsa. Ale to bylo tak všechno, jinak to byl pořád muž. Ptali jsme se, co jako bude dále, ale ona, že to není tak jednoduché, že musí jít na operaci, ale před tím že by se museli s Pavlou rozvést. A to nechtěla. Co kdyby se s Pavlou něco stalo a tak. Takže žili takhle dál spolu, říkala si Jitka, ale vlastně to byl Mirek. Občas měla svůj den, a byla normální jako dříve. Co jsme se znali těch pár let, zpozoroval jsem, jak často mění záliby a koníčky. Jednou začali s Pavlou zpívat v nějaké punkové kapele, a natočili i CD. Za pár měsíců je to přestalo bavit a vrhli se na skákání padákem v tandemu. Pak zase nakoupili CB, občanské radiostanice, to ještě než byly mobily, a po večerech ladili kanály a naváděli kamioňáky na cestách přes město. Za měsíc nato založil Mirek v Chropyni, kde bydleli, městské noviny a vrhl se na sazbu a tisk novin v programu Page Maker. Vydal ve spolupráci s městským úřadem pár výtisků, pak to položil a ještě pár týdnů se nechal zapírat, když mu volal chropyňský starosta do práce. Zanedlouho se vrhnul na operační systém od IBM OS/2. Přeinstaloval pár počítačů, zanedlouho zjistil, že Windows jsou přece jen lepší a instaloval zase vše zpátky. Pak si nakoupil různé fotoaparáty, zrcadlovky a začal fotit. To mu šlo moc dobře a měl opravdu hodně podařených snímků, většinou noční ulice Kroměříže a také krajinky. Nicméně za pár měsíců fotoaparát odložil a vrhnul se na operační systém Linux. K tomu jsem mimochodem našel časem cestu i já, a používám jej souběžně s Windows dodnes. Jenže Jitka Mirek ne, ti museli zase dále. Poslední co si pamatuji, si koupil iMac, takový ten All in one, všechno v jednom. A tak to šlo dále. V nemocnici jej někdo chápal a bral to tak jak to je, když se cítí v cizím těle, většina to ale nechápala a myslela si, že se jen chce nějak zviditelnit. Známý primář, nebudu jmenovat, se mně občas ptal, tak co, už jste si sáhl na ty kozy? No fuj, tak to tedy ani náhodou, povídám. Blížil se konec roku 1999 a v médiích se začaly šířit informace a zaručené zprávy, že zkolabují počítačové sítě a servery, starší počítače že to nezvládnou a tak. Naprogramoval jsem testovací software na disketě, abych vyzkoušel pár starších počítačů, které jsme ještě měli v síti. Byly to 486ky, jak se jim říkalo. Z diskety nabootovat a zkontrolovat nastavený datum a hodiny pro přechod na rok 2000. Pár jsem jich vyzkoušel a nezjistil žádný problém. Všechny počítače v síti se navíc po vlastním bootu ze svého disku připojily na síťový server, který jim dal centrálně nastavený datum a čas. Nicméně jsme si s Jirkou dali po dlouhé době na Silvestra pauzu a strávil jsem jej v práci u počítače. Na internetu jsem sledoval jak přechází letopočet podle časových pásem, Tokio, Hong Kong, Bangkok, Bombaj, Moskva, a nic, nic se nestalo. Po půlnoci jsem restartoval na dálku jeden ze starších strojů v síti, nic se nestalo, najel jako obvykle a za minutku se objevil na síti s aktuálním datem a časem. Ještě že jsme neposlechli ty všechny rádce a nejlepší dodavatele, a nenakoupili u nich nové počítače za pár set tisíc, jak nám nabízeli. Můj vedoucí Radek vyslovil záhy pochvalu celému našemu oddělení. Tu noc jsem zašel za dcerou Andreou, byla v práci a sloužila na neurologickém oddělení noční. Spolu jsme si a ještě s její kolegyní připili na úspěšný nový rok 2000.

Úspěšný rok to byl jen částečně. V práci jsem se začal ve volných chvílích věnovat programování v html a php, a vytváření web stránek pro známé a menší firmy. Rozšířil jsem si oblast podnikání ještě o poskytování software a poradenskou činnost. Vytvářel jsem různé aplikace jako e-shopy, objednávkové formuláře, evidenční databáze v SQL a tak. Kvůli změně živnostenského zákona jsem ukončil činnost ve zpracování účetnictví a na doma jsem si nechal pouze obchodní činnost. Prodával jsem nadále jen cigarety, mobilní telefony a sim karty a dobíjecí kupóny operátorů. Přestal jsem také skládat počítače na zakázku a nadále prodával jen hotové značkové sestavy. Nejvíce se tehdy prodávaly značky HP a model Brio. Na jaře jsem také přestal hrávat s Jirkou po svatbách a podobných akcích. Už mně to nějak přestalo bavit, bylo to pořád stejné, víkend co víkend. Už jsem ty věci uměl doslova zpaměti a mohl jsem u toho klidně číst knížku nebo časopis. Tehdy jsem na tu muziku skoro zanevřel. Chtěl jsem prostě trochu zvolnit a trochu si užívat volné víkendy. Práce jsem měl tak či tak dost, ale když se mi chtělo, pracoval jsem, když jsem se chtěl raději dívat na televizi nebo si číst, počítač jsem ani celý den nezapnul. Manželka chodívala o víkendech stále pomáhat Jožkovi do hospody, a s ní většinou i dcera Edita, když nešla někam s kamarádkami a kamarády za zábavou. Spíše s kamarády, měla vždy spíše kamarády než kamarádky. Na jaře jsme jí koupili v autobazaru starší auto, Škoda Rapid, dostala jej k osmnáctinám, když si udělala řidičák. V létě jsme jako obvykle naplánovali dovolenou v Chorvatsku. Tentokrát s námi jel kromě Jožky s rodinou ještě můj kamarád a vedoucí z práce Radek se svou rodinou. On ale neměl řidičák a ani auto, půjčili jsme si tehdy od našeho dodavatele počítačové techniky jejich sedmimístnou dodávku Ford Transit. Jožka jel s rodinou se svým autem, my tři jsme jeli s Radkem a Martou, dětmi Ondrou a Danielou dodávkou. Radek byl kromě zaměstnání výborný fotograf. U moře jsem to už znal a nebavilo mně jen ležet a smažit se na slunci. Nechali jsme na pláži naše ženy s dětmi, a já a Radek jsme vzali auto a jezdili po okolních krásných horách. Radek fotil krásné výhledy shora na moře. Zajeli jsme také na nejvyšší horu pohoří Biokovo, gora Sv.Jure. Na dovolenou letos jeli také dcera Andrea s Martinem, shodou okolností jen týden po nás a kousek od Tučepi, do obce Živogošče, vzdálené asi 14 km. Jednou ráno, co už nás nebavilo jen ležet na pláži, jsme si udělali s Jožkou a rodinou výlet do známého poutního místa Medžugorje, bylo to v Bosně a Hercegovině, asi 70 km od místa, kde jsme bydleli. V červnu v roce 1981 se tady měla zjevit šesti malým dětem Panna Maria. Prošli jsme poutní místo, všude jen plno stánků se vším možným, plno lidí. Ale krásná krajina kolem.

Cestou zpátky jsme se stavili v kempu v Živogošče, navštívit Andreu a Martina. V té době už měli svůj domek v Roštíně trochu spravený, tak si dopřáli svoji první dovolenou spolu u moře. Bydleli v kempu pod stanem, ale byli spokojení. Chvíli jsme s nimi poseděli a popovídali si. K večeru jsme pak jeli zpátky do Tučepi. Radek s rodinou tehdy s námi nechtěli jet, že si den před tím objednali fish piknik s okružní cestou kolem nedalekých ostrovů. Ty ostrovy naproti pobřeží se zdály být docela blízko, nejblíže byl ostrov Hvar. Posledních pár dovolených jsem se na pláži nudíval, někdy jsem si četl, jednou jsem si vzal s sebou i notebook, ale dlouho jsem u toho stejně nevydržel. Párkrát jsem se ráno sebral, vzal batůžek, pár plechovek piva, svačinu a kolem sedmé ráno, za chládku vyrazil do hor. Přišel jsem až večer, nohy mně bolely, ale byl jsem spokojenější, než když jsem celý den ležel na pláži. Jindy jsem zase šel pěšky do města Drvenik, asi 24 km. Tam jsem si sedl na nábřeží, četl si, popíjel pivo z plechovky a celý den pozoroval, jak najíždějí auta na trajekt, co je převáží na 6 km vzdálený ostrov Hvar. K večeru jsem se vydal zpátky 24 km. Byl jsem z našeho osazenstva jediný, kdo to takhle měl, ostatní se raději koupali a smažili na sluníčku. Jednou mně napadlo, že bych si mohl zaplavat na ten ostrov Hvar, plaval jsem vždy rád. Tehdy mi to ale rozmluvil náš pan domácí, že se to prý zdá blízko ten ostrov, ale ve skutečnosti je to 15 km, a každý rok se tam někdo s takovým nápadem jako já, utopí. Chtěl jsem plavat, a Jožka že popluje vedle mě na loďce, ale prý tam jsou dosti zrádný proudy a může se stát, že plavete a jste na jednom místě třeba dvě hodiny. Tak jsem to tenkrát vzdal, a musel se po zbytek pobytu zabavit jinak. Dovolená byla jako vždy krásná a utekla jako nic. Vrátili jsme se domů, a začal zase ten normální kolotoč, práce, doma obchod, po večerech jsem vytvářel na zakázku programy nebo webové stránky. V té době jsem jich měl asi deset. Mimo jiné jsem spravoval pár e-shopů a také stránky obce Roštín. Ty jsem založil už v roce 1997 a spravuji je dodnes. Kromě počítačů jsem začal prodávat a instalovat u zákazníků registrační pokladny se snímači čárového kódu, něco jako dnešní EET, ale přes klasickou síť, wi-fi ještě nebyla tenkrát pro tento hardware tak rozšířena. Dodával jsem komplet sestavy, počítač, pokladna, tiskárna a skener. K tomu veškerý software, účetní program s propojením skladů zboží a automatickým odečítáním položek při prodeji přes pokladnu a čárový kód. Prodal jsem tehdy asi dvacet takových sestav. Spousty práce a zase po večerech a nocích. Místo po zábavách a svatbách jsem opět trávil noci prací, ráno do práce a pořád dokola. Někdy jsem se cítil unavený z toho všeho, peníze byly dobré, ale občas jsem chtěl již zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu. Nakonec to někdo nebo něco nade mnou udělalo za mne.

Přešel podzim, blížila se zima a Vánoce. Zase ten shon a bláznění, nakupování, všude plno lidí, neměl jsem nikdy rád žádné svátky, ani Velikonoce, hody, ani Vánoce. Jezdívali jsme tehdy nakupovat do Brna, ve Slatině bývaly hned vedle hlavní cesty dvě čínské tržnice. Měli tam spousty oblečení, prý značkového, a také všelijaké věci do domácnosti. Tehdy jsme tam jeli také s naší Felícií, nakoupit dárky k Vánocům. Bylo to v neděli, 17. prosince 2000. Nikdy nezapomenu ten den, to ráno, kdy jsme vyjeli z domu. Bylo krásně slunečno, ale celkem chladno. Manželka Danuše si sedla dozadu za mne, dcera Edita seděla vedle mne. Jeli jsme ke Střílkám na silnici č. 50, a pokračovali až k Holubicím, kde jsme vždy najížděli na starou silnici od Vyškova na Brno, kolem Rohlenky až na kraj Brna, do Slatiny. Byl tehdy celkem hustý provoz, všechno to někam spěchalo za nákupy. Jeli jsme v koloně aut, občas někdo předjížděl, aby tam byl o minutu dříve. Tak kolem půl jedenácté přijíždíme k té křižovatce u Holubic. Před námi i za námi kolony aut. Popojíždíme vždy po pár metrech a zase stojíme, jak auta před námi zastaví na křižovatce a dávají přednost projíždějícím po hlavní cestě. Přejedou vždy tak dvě, tři auta a zase se stojí. Blížíme se ke křižovatce, před námi je už jen jedno auto, nějaká stará rezavá Audi, asi 20 let stará. Po hlavní silnici přejede pár aut a už se rozjíždíme. Audi je tak v půlce cesty, a náhle jako by zabrzdilo a stojí. Já už jsem byl najetý za ním, půlkou auta už v křižovatce. Co se děje, myslím si, že by se mu něco pokazilo? Podívám se dozadu, couvnout už nemohu, za mnou těsně už stojí jiné auto, co teď? To bylo poslední, co jsem si během pár vteřin uvědomil. Najednou Danuše vykřikla, proboha ať brzdí. To se z levé strany přihnal kamión, vůbec nebrzdil a narazil do nás z levé strany. Pak najednou strašné ticho, jen mlhavě si vzpomínám, jak jsem přivolaným záchranářům diktoval naše rodná čísla, co jsem si vždy pamatoval zpaměti, otočil se vedle na dceru, jestli je v pořádku. Byla v bezvědomí. Vytáhli ji z auta ven a odváželi do nemocnice. Dozadu jsem na manželku neviděl, nemohl jsem se pohnout, byl jsem zaklíněný mezi volantem. Pak mi řekli, že ji odváží vrtulník, jehož zvuk jsem někde z dáli slyšel. Mne museli vystříhat hasiči, celý předek a levý bok auta jsem měl kolem sebe. V momentě, kdy mne tahali z toho vraku jsem omdlel a probral se až za tři dny v nemocnici.

Slyším někde z dálky hlas své matky, dcery Andrey a jejího manžela Martina. Byl jsem na ARO, v nemocnici u Sv. Anny, na Pekařské ulici. Oči jsem měl zalepené vazelínou, nic jsem neviděl. Zato jsem cítil vše ostatní, obě nohy, hlava a levá i pravá ruka, všechno to bolelo. K tomu každou chvíli mi automat měřil tlak, a zrovna na pravé ruce, kde jsem měl utržený sval, půlku bicepsu, mám jej tak dodnes. Levou ruku jsem měl zlomenou v zápěstí, levou nohu vyhozenou z kyčle, prasklou lebku, natržená játra a mnoho dalších poranění. Nejhůře na tom byla moje pravá noha, hlavně koleno. Čéšku jsem měl rozdrcenou od prasklé tyče řízení na sedm dílů. Pěkně mi ji ale sdrátovali a dali do ortézy. Dcera Edita byla převezena do úrazové nemocnice na Ponávce. Měla prasklou holenní kost a dali jí tam šroub. Měla lehký otřes mozku a pár jizev na obličeji. Jinak prý byla v pořádku a komunikovala s našimi, co ji také navštívili. Já jsem se také zotavoval a za pár dnů, ještě před Vánocemi mne přeložili na standardní pokoj. Okny jsem viděl na Špilberk. Nejhůře na tom byla manželka Danuše. Tu tehdy vrtulník převezl do nemocnice v Bohunicích. Měla těžce poraněnou hlavu a byla v komatu. Andrea s Martinem za ní jezdili každý druhý den, doma se nám mezitím starali o dům a domácnost. Po Vánocích propustili dceru Editu domů s ortézou a berlemi. Mne převezli 27. prosince do naší nemocnice v Kroměříži, tam mně skoro denně navštěvovali rodina i kolegové z práce a známí. Všichni mi dávali naději, že to bude s Danuší snad dobré, a že se z toho dostane. Také jsem věřil a doufal. Přešel konec roku, Silvestr a Nový rok. S manželkou to bylo pořád stejné, byla stále v umělém spánku a neprobírala se. Já jsem byl jako zaměstnanec nemocnice na nadstandardním pokoji s televizí a vlastním sociálním zařízením, kolegové z práce mi dokonce přinesli i notebook, abych se nenudil a mohl na internet nebo zaúčtovat nějaké faktury co se mi za tu dobu nahromadily v práci. Nic z toho mne však nebavilo, nic už nebylo pro mě důležitější, než moje rodina a stav mojí ženy Danuše. Nemohl jsem spávat, po nocích jsem si stále promítal v hlavě tu událost, a také jsem se častěji modlíval. Ale jinak, mám takovou svoji modlitbu, něco jako němou konverzaci s něčím, co nějak tak vnitřně cítím, že je nad námi i mezi námi všemi, co nás všechny navzájem spojuje a obklopuje. Byl jsem vychováván jako křesťan a také jsme chodívali do kostela, ale dneska mám už jiné cítění, a jestli je nějaký Bůh, ať je to cokoliv, slunce, prostor, energie, čas, nebo něco jiného, tak je přítomen všude, a nebudu se modlit k něčemu, co vytvořil člověk a dal to do nějakého chrámu páně. Vždyť i ve Starém zákoně je o tom psáno v desateru, a jestli Mojžíš opravdu viděl hořící keř, nebo si jen tenkrát něco šlehl, desatero jako morální kodex bylo napsáno a měli bychom jej respektovat, bez rozdílu. Takovými myšlenkami jsem probděl pár bezesných nocí. V pondělí 8. ledna mne propustili domů, do domácího prostředí, tam se prý tělo uzdravuje lépe. Bylo mi to divné, měli v plánu přece se mnou začít rehabilitovat, cvičit chůzi a tak. Asi už věděli lépe než já, co se má stát. Doma bylo dobře, všichni se o mne starali, Edita se učila, Andrea nakupovala a vařila, Martin se staral o topení, zametal sníh a ostatní věci kolem domu. Já jsem jen ležel, občas přesedl na křeslo a projel se po pokojích. K večeru ten den, ležím na posteli a poslouchám rádio. Pamatuji se, že zrovna zpívala Enya píseň Only time. Edita seděla na posteli vedle mne a učila se. Vtom zvoní telefon, Andrea jej v kuchyni zvedne a začne brečet. Přiběhne k nám do pokoje a prý mamka právě zemřela. Všichni jsme se najednou i s Martinem, který přišel zespodu začali objímat a plakat. I teď, kdy píšu tenhle příběh po devatenácti letech, u toho brečím. Druhá z velkých ran v mém životě, nejprve bratr Pavel, teď manželka Danuše. Dcery s Martinem a manželčinými rodiči tehdy vše zařídili kolem pohřbu. Na ten si vzpomínám jen mlhavě, byl jsem pod sedativama.

Nastoupil jsem opět na hospitalizaci do nemocnice a chodil na rehabilitace, plavat do bazénu a učil se chodit o berlích. Za pár týdnů jsem už chodil bez berlí, jen s ortézou na koleně. Nastoupil jsem znovu do práce a začal dohánět, co jsem zameškal. Dcera Edita už se zcela zotavila a nastoupila znovu do školy, chystala se na jaře k maturitě a musela také dohnat, co zameškala. Tehdy jsem zrušil všechny aktivity co se týká prodeje a obchodu doma, nechal jsem si jen tvorbu web stránek a software na zakázku. Edita na jaře úspěšně odmaturovala a nastoupila do zaměstnání. Nešla ale do nemocnice, ale jako asistentka do zubní ambulance v Kroměříži. Měla volné víkendy, žádné služby a byla spokojená. Bydleli jsme spolu v našem domě. Jako dárek k maturitě jsem jí koupil takového malého skůtra, aby si na kole nenamáhala tu nohu, ve které měla ocelovou tyčku. Do práce jsme jezdili tím jejím Rapidem, já jsem měl z auta na dvoře vrak, a sebraný řidičák. Vrak jsem nakonec dobře prodal a za ty peníze nechal udělat manželce pomníček na hřbitově. V létě jsem si koupil nové auto Opel Astra. Než mi vrátili řidičák, řídila jej Edita, ráno mně vyložila u nemocnice a odpoledne vyzvedla z práce, nakoupili jsme a jeli domů. Policie ten náš případ vyřešila jako oboustranné zavinění, já jsem neměl vjet do křižovatky, pokud jsem si nebyl jistý, že tento úkon dokončím, řidič kamiónu tam ten den neměl co dělat, byla neděle, navíc prý to byla černá jízda, jel na sedmdesátce devadesát a nebrzdil. Nevím, co za to dostal on, já jsem dostal podmínku dva roky a na dva roky sebraný řidičák. Za rok jsem si požádal a vrátili mi jej. Když jsem si pro něj byl v Brně u soudu, ještě jsem jim tam v soudní síni na počkání opravil počítač, co jim právě klekl. S dcerou jsme skoro denně chodívali nebo jezdili na hřbitov, na hrob. Nechali jsem tam udělat novou dlažbu a postavili lavičku, kde jsme chvilku sedávali a povídali si v duchu s Danuší. Zalili jsme květiny a zapálili svíčky. Na pomníček jsem jí nechal napsat nápis, Jen láska je věčná. Ano, všechno časem pomine, přes to moře nepokojů, krizí a rozhodujících okamžiků.
Nikdy na Tebe nezapomeneme Danuše.

Říkají mi Jimy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit.

Autobus projíždí po silnici Route 50 rovinatou nevadskou pouštní krajinou, cestou udělá pár kratších zastávek a jednu půlhodinovou na oběd. Kolem jedné hodiny odpoledne znovu vyjíždíme a za hodinku již poznávám siluety známého města v dáli, mého rodného města Carson City. Vystoupím z autobusu a procházím halou k východu ven z autobusového nádraží, hned vedle je také velké vlakové nádraží. Ulici Caroline street přecházím na druhou stranu na chodník a směřuji vlevo, směrem k našemu domu. Za pár minut už stojím před starším vysokým domem, kde mám v prvním patře svůj byt. Vejdu do domu, hned za dveřmi vpravo na stěně je řada poštovních schránek. Otevřu tu svoji se jménem James Winter, je plná všelijakých reklamních letáků, ale je zde i pár dopisních obálek. Letmo si je prohlédnu, reklamní letáky vhodím do koše u zdi, a pokračuji po schodech nahoru. U dveří svého bytu se na chvilku zastavím a naslouchám. Nic neobvyklého neslyším, odemknu tedy dveře a vkročím do předsíně. Nic se tady za ten rok nezměnilo. Projdu chodbou přes malou kuchyňku do pokoje, první co udělám, odhrnu tmavé závěsy, otevřu okno a vpustím sem čerstvý vzduch a slunce. Pokoj se rozzářil slunečním světlem a oknem vlétl dovnitř závan čerstvého vzduchu.

Hodil jsem batoh na křeslo vedle pohovky, dopisy na malý stolek uprostřed místnosti. Zapnu rádio a otevřu lednici. Sáhnu po láhvi vodky a naliju si pořádný drink. Sednu si na pohovku a zapálím cigaretu, láhev jsem postavil na stolek a chvíli jen tak seděl a popíjel. Přemýšlím, co bude dál. Měl bych zítra zajít za svým kamarádem Edem. Ed Marshall vlastní malý autoservis, když jsme si nedávno volali, slíbil mi, že by mohl mít pro mne nějakou práci, až vyjdu ven. O peníze mi nešlo, spíše se někde uchytit a mít normální práci. Peněz mám na svém účtu dost, a celou dobu kdy jsem byl v kriminále, jsem vždy řádně platil nájemné za byt včetně všech poplatků za služby a energie. Ed by mi také mohl pomoct s autem, budu nějaké potřebovat k cestám do práce a na nákupy. Vstal jsem, vypnul rádio a zapnul televizi. Dávali nějaký hudební pořad, nechal jsem to tam a nalil si další drink. Z okna bylo slyšet ruch města, hlavně z vlakového nádraží naproti přes ulici. Vlaky přijíždí a odjíždí, lidé přicházejí a odcházejí. Normální, obyčejný den. Pomalu popíjím a přecházím do kuchyňky. Budu si muset zajít pro nějaké jídlo, přemýšlím, alespoň něco jen tak na večeři, zbytek si nakoupím zítra, až půjdu za Edem. U dveří bytu zazvonil zvonek. Kdo to asi je?, přemýšlím. Jdu otevřít, je to domácí, pan Goldfield. Dobrý den pane Wintere, tak vás vítám zpátky, jsem rád, že jste v pořádku doma. Dobrý den, povídám, a děkuji, že jste mi to tady pohlídal, všechno je v pořádku. Rozloučili jsme se, pan Goldfield mi ještě podal nějakou úřední obálku od soudu, co převzal za mne a odchází.

Zavřel jsem dveře a šel do koupelny, co byla vedle kuchyňky, a dal si teplou sprchu, abych smyl zbytky prachu a pach z vězeňského prostředí. Oblékl jsem si čisté prádlo a špinavé dal prát do pračky. Vzal jsem si jen peněženku a vyšel ven na ulici. Zamířil jsem k rohu ulice, kde byl obchod vždy otevřený skoro celý den, od šesté ráno do desáté večer. Nakoupil jsem nějaké pečivo, máslo, sýry, vejce, pár konzerv, plechovek piva, láhev vodky a cigarety, pro začátek to stačí, zbytek nakoupím zítra v supermarketu. Vrátil jsem se zpátky domů a připravil si večeři. Při jídle jsem sledoval televizní zprávy. Pak jsem si nalil drink a otevřel plechovku s pivem. Probral jsem pár dopisů, co ležely na stolku, nic důležitého, nějaké bankovní výpisy, pár účtenek od nájemce, jinak nic. Jen ten dopis, co mi předal pan Goldfield, byl od soudu, můj propouštěcí protokol. Doklady jsem založil do zásuvky ve skříni a už jsem skříň chtěl zavřít, zahlédl jsem v její pravé části, mezi zimním oblečením svoji starou kytaru Gibson. Stojí zde v rohu skříně, jako by ten rok na mne čekala, že ji zase vezmu do rukou, naladím a vyloudím z jejího nitra nějaké to svoje blues. Nostalgie, vzpomínky na naše lepší časy, kdy jsem hrával v místní kapele večer co večer v jedné kavárně v centru města. Kdybych tenkrát zůstal u muziky v Blues baru a netoužil mít více, možná bych neskončil tam, kde jsem nakonec skončil.

Měl jsem tehdy všechno, co si kdo jiný mohl přát. Krásný dům na předměstí, dvě auta v garáži, hezkou mladou přítelkyni Lisu, psa Ronyho, dobrou práci a spoustu přátel a známých. V sousedství jsem byl oblíbený a platil vždy za slušného člověka. Ve dne jsem sice skoro celé dopoledne prospal, odpoledne se ale věnoval práci kolem domu a s Lisou podnikali výlety do parků a lesů, k nedalekému jezeru nebo na pobřeží k moři na pláže, nebo jezdívali spolu po nákupech. Večer jsem kolem sedmé hodiny jel do centra, a do rána hrával s kapelou. Každý den kromě pondělí, to mívala kavárna Blues bar zavřeno. Lisa pracovala jako kadeřnice v centru města v jednom salónu krásy, jmenoval se Rose Beauty. Nemusela pracovat, měli jsme peněz vždy dost, ale těšilo ji, že si může vydělat sama a utrácet za různé ty šaty, oblečení a doplňky, že se nemusí starat, jestli utratí něco navíc, aniž by se to promítlo do našeho domácího rozpočtu. Jak se ale říká, s jídlem roste chuť a časem jsme oba začali žít nad poměry a utrácet více a více. Dražší auta, večeře v luxusních restauracích, dovolené v exotických zemích a tak. Lisa si našla pár kamarádek, s kterými se navštěvovali, když jsem po večerech a nocích hrával v baru. Někdy nepřišla ani na noc domů, že přespala u kamarádky ve městě. Bylo to čím dál častěji. Nakonec odešla z práce, ale utrácet nepřestávala a měla čím dál větší nároky. Už to mezi námi nebývalo jako dříve, čím dál častěji jsme se hádali, až jsem jednoho rána přijel domů z baru, a dům byl skoro vystěhovaný. Vzala si téměř všechno, všechny svoje věci, pár tisíc v hotovosti, auto, co jsem jí koupil a také psa Ronyho. To mne asi mrzelo nejvíce, měl jsem ho rád, poslední dobou skoro více, než Lisu. Později jsem se dozvěděl, že si Lisa vedle svých kamarádek našla ještě i kamaráda, jmenoval se Mark, více nevím. S ním pak prý odešla někam na sever, prý do Seattlu, do státu Washington. Nepátral jsem po tom, bylo mi to jedno, ale můj život se tehdy docela změnil.

Začal jsem pít, v baru jsem míval problémy, častokrát jsem přišel pozdě, párkrát jsem nepřišel vůbec, až si kapela nakonec našla jiného kytaristu, já jsem sbalil tu svoji gibsonku a odešel. Dům jsem nakonec prodal, prodal jsem i svoje drahé BMW, pronajal si tento byt a koupil si staršího Forda Mustanga. Díky kamarádu Edovi jsem sehnal dobrou práci v jeho umývárně aut vedle servisu, který mu patřil. Časem jsem se ze všeho trochu vzpamatoval, a začal normálně žít. S kamarádem Edem jsme chodívali občas do baru na pár drinků, zahrát si bowling, nebo jsme zašli na fotbal. On byl asi o sedm let starší než já, ale rodinu také neměl. Měl jen starší sestru, která bydlela s rodiči v nedalekém městě Reno. Já sourozence nemám žádné a moji rodiče zemřeli před 12 lety při autonehodě. Tehdy jsem zrovna dokončil střední školu, většina mých vrstevníků se chystala na universitu, já jsem nastoupil k armádě, když se to stalo. Z armády jsem záhy odešel a živil se všelijakou prací, od úpravy zahradních trávníků, přes prodej různých domácích spotřebičů, až jsem nakonec skončil v tom Blues baru jako kytarista. Tam jsem hrával více jak čtyři roky a poznal jsem tady také svoji Lisu.

Tenkrát bylo krátce před Vánocemi, pracoval jsem v té nonstop autoumývárně od rána a pomalu se blížil večer. Před šestou hodinou chodíval na noční směnu spolupracovník Tom. Já jsem dělal jen přes den, on si brával jen noční směny, byl ještě mladý a nevadilo mu to, byl sám, rodinu žádnou neměl, jen svou přítelkyni Sáru. Ta pracovala v nedalekém nonstop supermarketu u pokladny, a brala si také jen noční směny. Ten večer přišel Tom o něco dříve. Všude bylo plno aut a lidí, jako každým rokem v tuhle dobu před svátky, všichni pospíchali, aby dohonili, co zmeškali a odkládali na poslední chvíli. Do umývárny právě vjíždí velké černé GMC Yukon. Řidič vystupuje, podává Tomovi kupón, a odchází do Minibaru vedle umývárny. Byl oblečený jako na nějaký rockový koncert, celý v koženém. Vysoké černé boty s přezkami, černé kožené kalhoty a černá kožená bunda posetá lesklými cvoky. Na krku tmavý šátek, bylo mu asi tak dvacet osm, třicet let, jako mně. Začalo hustě sněžit, rozloučím se s kolegou Tomem a jdu na parkoviště ke své staré fordce. Právě nasedám do auta, když vtom slyším zapištět brzdy a tlumený náraz. Ohlédnu se směrem k Minibaru, v hustém sněžení není moc dobře vidět, přijdu blíže a na zemi, před dodávkou leží nějaký člověk. Řidič vyběhne ven, a že prý jej vůbec neviděl, že mu tam náhle vběhl do cesty, jak vyjížděl od čerpací stanice, kde tankoval. Lidé okolo se sbíhali, někdo volal sanitku, ale myslím, že tady lékaři nic nezmohou.

Ten chlap byl asi mrtvý, a byl to ten Tomův první dnešní zákazník, ten, co šel před chvílí do Minibaru, ten rocker. Podle svědků si dal u baru pivo, pak s někým rozčileně telefonoval mobilem, křičel a nadával nahlas a při tom vyběhl z baru přímo té projíždějící dodávce do cesty. Za chvilku přijela rychlá ambulance a také policejní hlídka. Sanitka tělo nevzala, lékař konstatoval smrt, přivolali tedy koronera a ten jej odvezl. Policie sepisovala výpovědi svědků, bylo to celkem obtížné a zmatené, kvůli hustému sněžení. Řidiče dodávky odvezli s sebou k výslechu, dodávku odvezli technici také. Vrátil jsem se zpátky za Tomem do umývárny, byl zaneprázdněn prací a za zavřenými vraty nic neviděl a kvůli hluku z myčky nic ani neslyšel. Právě skončil mytí vozu a vyjížděl s ním na zadní parkoviště, kde si klienti svá umytá auta vyzvedávali. Říkám mu, co se stalo, a že ten klient si své auto asi už nevyzvedne. Tom se zamračil a povídá, co já s tím teď, měli bychom to ohlásit policii. Podíváme se do auta po nějakých dokladech, povídám, a vezmu si od Toma klíče, že se tam podívám. Tom musel odejít, právě mu přijel další zákazník. Navlékl jsem si rukavice, nastoupím do auta a dívám se do přihrádky u spolujezdce, nikde nic, ani za protisluneční clonou nic. To je divné, myslím si, nahlédnu dozadu na zadní sedadla, také nic. Vystoupím z vozu a jdu dozadu ke dveřím do kufru. Pomalu je otvírám a najednou vidím, v kufru leží tělo nějaké ženy, vedle ní velká hnědá taška. Ta žena byla mrtvá, i bez koronera jsem poznal, že byla uškrcena, ještě měla kolem krku smyčku silného silonového vlasce, zřejmě takového, co používají rybáři na velké dravce. Měla na sobě světle zelenou halenku, černou koženou bundu a tmavé džínsy. Na nohou měla polovysoké černé kožené boty. Mohla mít tak kolem dvaceti pěti lety. Tak tohle byla pořádná ryba, pomyslel jsem si ironicky. To není dobré, to musíme s Tomem oznámit. Nahlédnu ještě do té velké tašky, co ležela vedle mrtvoly. Jako když dostanu něčím po hlavě, taška byla plná peněz, plná balíčků svázaných bankovek, odhadem určitě tak dvě stě tisíc dolarů. Spolu s penězi ještě revolver, dvoje černé kožené rukavice a dvě černé lyžařské kukly. Zapnul jsem tašku a přemýšlím. Ten chlap je mrtvý, zatím nikdo neví, že sem přijel tímto autem, než to policie zjistí, bude to chvíli trvat. Sebral jsem tašku s penězi, zavřel a zamkl jsem auto a šel opatrně zadem, aby mne nikdo neviděl, ke svému autu. Stále hustě sněžilo, myslím, že mne nikdo nezahlédl. Otevřel jsem kufr své fordky a tašku tam zamkl.

Z umývárny bylo slyšet, že Tom právě dokončuje auto předchozího zákazníka, a už tam čekal další. Zašel jsem za ním a podávám mu klíče od toho Yukonu s tím, že jsem tam nic nenašel. Říkal dobrá, že klíče dá do Minibaru barmanovi, ať je dá ráno Edovi do kanceláře, kdyby je někdo hledal. Ed tady dneska nebyl, brzy ráno odjel do Las Vegas kvůli nějaké obchodní schůzce, že přijede až pozdě večer. Vrátil jsem se ke svému autu, nasedl a nastartoval. Chvilku jen tak sedím a přemýšlím, co mám dělat. Ještě je čas vrátit tašku s penězi zpátky a vše ohlásit, nejsem na tom tak zle, nějaké peníze mám, ale pak si říkám, tomu mrtvému rockerovi a té ženě v kufru už chybět nebudou, ikdyž k nim nepřišli asi poctivou prací, vzhledem k tomu co je s nimi v té tašce. Nakonec mne přemohla ta stará známá chamtivost a rozhodl jsem se, že si je nechám. Jen se potřebuji zbavit té tašky, pistole, rukavic a kukel. Vyjel jsem z parkoviště, projel městem a zastavil před naším domem. Vyšel jsem nahoru a v bytě si vzal svůj starší malý černý kufřík. Vrátil jsem se k autu, kufřík dal vedle na sedadlo a vyjel ulicí směrem ke staré chudinské čtvrti, že se tady těch věcí někde zbavím. Stále hustě sněžilo, nikde nebylo ani živáčka, všichni bylo doma pěkně v teple.

Objel jsem párkrát blok, kde kousek od silnice byly u parkoviště velké kontejnery a popelnice s odpadem. Nikde nikdo. Zastavím u jednoho kontejneru, vezmu kufřík a vystoupím z auta. Otevřel jsem kufr a rozepnul tašku s penězi. Peníze jsem přeskládal do kufříku, tašku vhodil do kontejneru. Pistoli, rukavice a kukly jsem vhodil do jiného kontejneru, co stál opodál. Vzal jsem kufřík, zavřel zadní dveře, nasedl a rozjel se zpět k městu. Zaparkoval jsem u nádraží, vzal kufřík a šel do haly k bezpečnostním schránkám. Tam jsem kufřík s penězi uložil a zamkl. Bylo něco po sedmé hodině, bylo tady pár cestujících, co čekali na vlak, ale nic neobvyklého, vypadal jsem normálně jako jeden z nich, co se chystá na vlak, má ještě čas a na hodinku si uloží zavazadlo do úschovny. Právě jsem vykročil, že půjdu na parkoviště, když za sebou slyším známý hlas. Jimy, jak se máš? Byl to kamarád Brian, baskytarista, co jsme spolu hráli v Blues baru. Uvědomil jsem si, že je dneska pondělí a kapela má volno. Co ty tady, ptá se. Já, že jdu naproti sestřenici, nic lepšího mně v ten moment nenapadlo, má přijet do města za kamarádkou, tak jí jdu naproti k vlaku. Ty přece žádnou sestřenici nemáš, směje se Brian. To je jedno, jsi svobodný, můžeš si chodit, s kým chceš. Já jsem vyprovázel manželku s dětmi, jeli na svátky k jejím rodičům do Sacramenta. Já za nimi pojedu až dvacátého třetího, budeme mít přes Vánoce v baru volno. Chvilku jsme si povídali a rozloučili se. Počkal jsem čtvrt hodinky, abych se ujistil, že Brian už odjel z parkoviště. Potom jsem se vrátil k autu a jel domů.

Přijel jsem k domu, zaparkoval a vyšel nahoru ke svému bytu. Nalil jsem si pořádný drink, pustil televizi a sedl si na pohovku. Právě běžely zprávy a oznámení o pátrání po dvojici, která má na svědomí loupež v kasinu, v nedalekém Renu. Jejich popis podle svědků odpovídal přesně těm dvěma mrtvým od Edova servisu. Pár svědků také popsalo to auto, s kterým odjížděli. Už tedy vyhlásili celostátní pátrání po voze i po té dvojici. Je tedy otázkou pár hodin, než policie zjistí, kdo je ten mrtvý v márnici a také najdou určitě brzy to auto na parkovišti u myčky. Teď už to nejde vrátit, musím jen doufat, že si mne nikdo nebude s tím nijak spojovat. Dával jsem si pozor a nikde nezanechal své otisky, měl jsem naštěstí rukavice, což v tomto počasí není nijak neobvyklé. Navíc kvůli hustému sněžení nebudou nikde ani moje stopy. Tak jsem se utěšoval, dopil jsem a nalil si další drink, a přitom přemýšlel, jak se to asi stalo. Ti dva vyloupili to kasino, to je zřejmé. Potom odjeli sem na jih, ale cestou se museli pohádat, a on ji v afektu uškrtil. Ne, to nebylo v afektu, to by ji uškrtil rukama, musel mít ten vlasec připravený a musel to mít už v plánu, že se své společnice zbaví. Ale kdo ví, jak to bylo, byly to jen úvahy. Jak tak sedím, popíjím a přemýšlím, ozval se telefon. Trhnul jsem sebou, až jsem sklenici s vodkou málem upustil. Klid, říkám si, a jdu k telefonu, vedle televize. Zvednu sluchátko a říkám, prosím, kdo volá. To jsem já Jimy, Ed. Právě jsem přijel z Vegas a je tady policie. Našli tady to pohřešované auto a představ si, je v něm v kufru mrtvá žena. Byla prý poraněná při přestřelce v kasinu v Renu, a nakonec uškrcena. Policie si vyžádala seznam všech zaměstnanců a prověřuje okolnosti té nehody tady u servisu. Volám ti proto, že jsi tady v té době také byl, a zítra se máš dostavit na okrsek jako svědek. Poděkoval jsem Edovi za zprávu a řekl, že tam ráno zajdu, jen ať řekne Tomovi, aby tam ráno vydržel déle.

Nazítří ráno jsem po snídani vyjel směrem do centra města a cestou se zastavil na policejním okrsku u kapitána Mesnera, u kterého jsem se měl zastavit, jak mi včera večer volal Ed. Celou noc ještě hustě sněžilo, napadlo dobré půl stopy sněhu a mně se trochu ulevilo, že se snad žádné moje stopy, ani stopy pneumatik mého auta nenajdou. Mesner mne zavedl do malé místnosti a posadil mne ke stolu, sám si sedl naproti, vytáhl z kapsy zápisník s tužkou a začal si dělat poznámky. Předem mne uklidnil, že to není žádný výslech, jen rutina, že se ptá každého, kdo v té době byl poblíž a mohl něco zahlédnout. Řekl jsem mu tedy tu moji verzi příběhu, samozřejmě jen po tu dobu, co jsme s Tomem zaparkovali auto na parkovišti, zběžně jsem jej prohlédl kvůli dokladům, pak jsem mu odevzdal klíče a odjel domů. Pane Wintere, opravdu jste při prohlídce vozu nic neviděl, nebylo tam žádné zavazadlo, nějaká velká hnědá taška, nic takového?, ptá se. A do kufru auta jste se nedíval? Řekl jsem, že opravdu nic tam nebylo a že do kufru jsem se nedíval, jen jsem auto zamkl a klíče předal kolegovi. Kapitán si vše poznamenal, řekl, že dobrá a že můžu jít. Vstal jsem a měl se k odchodu. Cestou ven z budovy jsem na schodech potkal dva strážníky, jak vedou nějakého bezdomovce, jeden vedl chlapa za pouta, druhý strážník nesl v ruce tu hnědou tašku, tu která měla být navždy pohřbena pod tunou odpadků někde na smetišti. Hrklo ve mně, ale nedal jsem na sobě nic znát. Moje otisky na ní přece být nemohou, určitě ale prohledají celé okolí a všechny kontejnery na parkovišti a nebude trvat dlouho a najdou také revolver, rukavice a lyžařské kukly. Samozřejmě, ale pořád to nemusí nic znamenat, tady v té části města bydlí tisíce lidí a mohl to tam vyhodit kdekdo.

To se mi honilo hlavou, když jsem jel autem do práce k Edovi. Vystřídal jsem unaveného Toma, měl se také dostavit na okrsek kvůli výpovědi. Ani jsme se spolu o té věci nebavili, chtěl jsem jen, ať potvrdí svojí výpovědí tu mojí tak, jak to bylo po tu dobu, než z parkoviště odešel obsloužit svého zákazníka. Jen mi v hlavě pořád vrtalo, jak mohli policajti tu tašku tak rychle najít. Mesner není hloupý, když se ukázalo, že ta dvojice je ta co má na svědomí to kasino, a že jsou oba po smrti, zajímalo jej, kde ale jsou peníze? Napadlo jej možná, že se to nějak zvrtlo, že třeba měli komplice, došlo k hádce, někdo peníze vzal a přemýšlel tak jako já, chtěl se zbavit tašky, vzal jen peníze a tašku někde pohodil. Asi nechali prohledat brzy ráno všechny popelnice a kontejnery dříve, než jej vozy vyvezou na skládku. Ten bezdomovec byl možná ranní ptáče a chtěl si také dříve, než vozy vyjedou do ulic, trochu přilepšit, no a našel zrovna tu tašku, za kterou mohl někde v zastavárně nebo bazaru nějakou tu babku dostat.

Během dopoledne jsem se věnoval práci a na chvíli zapomněl na to všechno. Kolem poledne je vždy slabší provoz, momentálně žádný zákazník, zašel jsem si tedy do Minibaru na kávu a hamburger. Sedl jsem si ke stolku u okna, abych viděl ven, kdyby někdo přijel k myčce. Snědl jsem hamburger, popíjím kávu a vychutnávám si cigaretu. Na stěně v televizi běží polední zprávy. Zase ve mně hrklo, zrovna jsem se napil kávy a málem mi zaskočilo. Na obrazovce vidím ty známé věci z hnědé tašky, revolver, černé rukavice a lyžařské kukly. To by ještě šlo, moje otisky tam žádné nemají, bylo jasné, že to musí najít, prohledali určitě všechny popelnice a kontejnery v celém okolí. Najednou se mi sevře hrdlo a udělalo se mi špatně, jen tak, že jsem nezvracel. Na obrazovce se objevil můj Ford Mustang. No vlastně nebyl to ten můj, tenhle byl modrý, já mám zeleného. Nerozuměl jsem doslova, co o tom voze říkají, ale vzápětí se tam objevil ten bezdomovec, co jej vedli ráno na okrsek a něco povídal, za zády ukazovali ty kontejnery, kam jsem odhazoval ty věci z tašky. Musel ležet někde poblíž, schovaný pod kartóny a určitě mně viděl přijet a házet ty věci do kontejnerů. Možná si ale něco šlehl nebo měl krabici levného vína a viděl trochu jiné barvy, jako Vincent van Gogh, když maloval ty svoje obrazy a viděl fialové obilí. Ale co, takových aut tady přece jezdí, navíc je tady rozdíl v té barvě, a to auto už může být klidně někde v Californii. Určitě budou ale pátrat i tady a v okolí.

Vypadl jsem z Minibaru a rychlými kroky si to namířil ke svému autu. U myčky zatím nikdo nebyl, vzal jsem auto, zajel s ním do myčky, zavřel vrata a spustil program. Právě včas. K servisu právě přijíždělo policejní auto a ta dodávka, co včera srazila toho rockera. Z policejního auta vystoupil kapitán Mesner a dva detektivové s řidičem té dodávky. Vypadalo to, že budou provádět rekonstrukci té nehody. Mesner se rozhlížel kolem dokola jako ostříž. Určitě hledá nějakého Mustanga, ještě že jsem toho svého uklidil do myčky a byl právě celý pod bílou pěnou. Tak na 15 minut mám pokoj, ale potom budu muset vyjet ven, naštěstí na druhou stranu, na parkoviště, kam není odsud vidět. Ale u policajtů člověk nikdy neví. Naštěstí byli nyní zaneprázdněni tou rekonstrukcí. Zdálo se, že je všechno podle výpovědí svědků v pořádku a za půl hodinky všichni odjeli. Řidiče s dodávkou propustili a ten si jel po své práci. Já jsem mezitím vyjel druhou stranou ven z myčky na zadní parkoviště. Právě mi přijel zákazník a šel jsem se mu věnovat. Tak jsem pracoval a čas v klidu utíkal až do večera, pak přišel Tom a vystřídal mne.

Cestou domů jsem přemýšlel co s těmi penězi. Teď nemohu jít, vzít si je a uložit na účet do banky, v bankách mají nyní určitě pokyny nahlásit nějaké náhlé peněžní transakce. V úschovně kufřík také nemohu nechat více jak tři dny, musím jej co nejdříve vyzvednout a schovat někam jinam, ale určitě ne domů, do svého bytu. Co takhle v práci do skříňky, co mám v kanceláři v autoumývárně? To je také riskantní. Co kdybych se jich jednoduše zbavil, raději být v pohodě na svobodě, než mít peníze a bát se, že vám každou chvíli někdo zaklepe na rameno nebo zazvoní u dveří od bytu. Cestou jsem se zastavil v supermarketu a nakoupil si domů nějaké zásoby jídla a pití. Vzal sem si schválně navíc u pokladny takovou velkou papírovou tašku, do které by se mi vešel ten můj kufřík s penězi. Od supermarketu jsem zajel na parkoviště u nádraží. Zaparkoval a z papírové tašky vyndal nákup na sedadlo vedle. Vystoupil jsem z auta a šel směrem k budově nádraží, do haly, k těm bezpečnostním schránkám. Odemkl jsem tu schránku, vyndal kufřík s penězi a vložil jej do papírové tašky. Rozhlédl jsem se napravo nalevo, vše bylo v pořádku, nic podezřelého jsem nezaregistroval. Pomalu jsem se vracel na parkoviště ke svému autu. Nasedl jsem, vyndal kufřík a položil jej na podlahu. Nákup jsem naskládal zpátky do papírové tašky a jel domů.

Zaparkoval jsem před domem, vystoupil a šel nahoru, v jedné ruce tašku s nákupem, ve druhé kufřík s penězi. Nákup jsem dal do kuchyňky na stolek, kufřík do skříně, vedle mé staré kytary. Šel jsem si dát sprchu a převléknout se. Věci z nákupu jsem uložil do lednice a do skříňky nad dřezem. Zapnul jsem televizi, nalil si drink a zapálil cigaretu. V klidu jsem sledoval večerní televizní program, popíjel a pokuřoval. Pootevřel jsem okno do pokoje a vpustil dovnitř čerstvý prosincový vzduch. V televizi už nebylo ve zprávách nic nového, možná už případ uzavřeli, viníci jsou mrtví, ale sám tomu nevěřím, myslím, že budou pátrat dále, pokud nenajdou peníze nebo nějaké souvislosti s jejich zmizením. Myslím, že důkladně proklepli toho řidiče dodávky, jestli nebyl třeba jejich komplicem a nesrazil toho rockera schválně, ale určitě tu dodávku technici prolezli a nenašli žádné stopy. Stopy, teď mně to napadlo, co když nakonec budou prohledávat přece jenom všechny podobné Mustangy a přijdou i na toho mého, vezl jsem v něm přece tu hnědou tašku s penězi. Nějaké stopy, byť mikroskopické tam určitě zanechala. Musím své auto zítra důkladně uklidit a vydesinfikovat i uvnitř. Jak tak přemýšlím, ozve se u dveří mého bytu zvonek.

Málem mi vyskočilo srdce z hrudi, vypadla mi cigareta z ruky, rychle jsem ji zvedl z koberce a skleničku s pitím postavil na stolek. Ruka se mi třásla, že bych mohl v cukrárně cukrovat moučníky. Pomalu vstanu a jdu ke dveřím do bytu. Nahlédnu kukátkem a trochu se uklidním, byl to jen pan domácí, pan Goldfield, majitel tohoto domu a něco mi nesl. Byl původem Žid a přistěhoval se do města i s rodinou někdy v sedmdesátých letech. Vlastnil ve městě nějaké obchody, pak je prosperující prodal a koupil tenhle bytový dům. Otevřu dveře a pozdravím. Dobrý večer pane Wintere, tady vám nesu něco na zub, manželka pekla koláče, a že prý mám zanést také sousedům. To je od vás pěkné povídám, děkuji a pozdravujte vaši paní. To nestojí za řeč, povídá pan Goldfield. Víte pane Wintere, dneska dopoledne tady byla policie, nějaký kapitán Mesner, a vyptával se na vás. Polkl jsem naprázdno a v momentě mi vyschlo v krku, začaly se mi klepat kolena, ještě že si toho pan domácí nevšiml. Víte, povídá, já vás znám dlouho, a řekl jsem mu o vás jen to dobré, nájem i ostatní poplatky za služby platíte včas, a pokud vím, žádné finanční potíže nemáte. To je asi kvůli té nehodě u Edova servisu, co se stala v pondělí, povídám a trochu jsem se uklidnil. Asi ano, tak dobrou noc, řekl pan Goldfield. Dobrou noc a děkuji, povídám a zavřel jsem dveře. Tak přece si mne kapitán Mesner prověřuje, no vždyť mám Mustanga, ikdyž zeleného, a také neuklizeného. Nejraději bych ho vyčistil ještě dnes večer, ale to by bylo ještě podezřelejší, v případě, že mne už sledují. Snad ne, pomyslel jsem si, kapitán už by na mne dávno vletěl se svými techniky. Nalil jsem si další drink a zapálil další cigaretu. Trochu jsem se uklidnil, ale na televizní pořady jsem neměl ani pomyšlení. Vyvětral jsem pokoj, vypnul televizi, zhasnul a šel spát.

Ráno jsem vstal docela brzy, ještě nebylo ani pět. Venku tma, jen pouliční světla a světla z nádraží osvěcují náš dům. Udělal jsem si kávu a rychlou snídani, dva toasty se sýrem a šunkou. Posnídal jsem, vypil kávu a vykouřil cigaretu. Oblékl jsem se, vzal malou tašku co jsem nosíval jen tak, na doklady, mobil a cigarety. Zamkl jsem dveře od bytu, sešel po schodech dolů a vyšel před dům. Další šok, moje auto tam nebylo. Co teď? Jestli mi ho ukradli, to by ještě šlo, ale co když už jej mají technici kapitána Mesnera a prohledávají ho? Každopádně to musím ohlásit. Vzal jsem si taxi, a cestou volal Edovi a Tomovi do práce, že se malinko zdržím, že musím na policii, nahlásit krádež auta. Ed i Tom že v pořádku, ať dám vědět, kdybych něco potřeboval. Nechal jsem si zastavit u okrsku a vešel do služebny. Službu konajícímu strážmistrovi jsem nahlásil zmizení svého vozu, zapsal si moje jméno, telefon, bydliště, místo odkud auto zmizelo, značku, model, barvu a číslo a že mohu jít, že mi dají vědět. Je to dobré, pomyslím si, kdyby jej odtáhli policajti, už by to asi věděli i na služebně. Vyšel jsem ven, vzal si taxík a jel do práce. Ještě jsem přijel včas a Tom mohl jít domů. Edovi jsem nahlásil, že jsem tady a že snad bude všechno v pořádku. Ptal se mne, jestli nebudu potřebovat nějaké auto, říkám že ne, že jsem si včera nakoupil a domů si vezmu taxi, nebo pojedu autobusem. Řekl dobrá, ale kdyby něco, dej vědět. Poděkoval jsem mu a šel po své práci, právě mi přijel zákazník. Během dne se nedělo nic zvláštního, přes oběd jsem zašel do Minibaru na steak a kafe. Dal jsem si i jedno pivo, chvíli poseděl a sledoval provoz venku na ulici. Odpoledne začali jezdit opět zákazníci, tak čas uběhl a byl tady večer. Zrovna přišel odpočinutý Tom a předal jsem mu službu.

Chystám se jít k ulici na taxi nebo autobus, vtom zastaví u chodníku policejní auto a zase ten Mesner. Pojďte pane Wintere, nasedněte, svezeme vás. V první moment ve mně zase hrklo, ale dneska byl Mesner o něco přívětivější, sedl jsem si dozadu a řidič se rozjel od chodníku. Pak auto otočil a jeli jsme nyní na opačnou stranu, než jsem bydlel a než byl policejní okrsek. Ptám se, co se děje, kam jedeme. To nic pane Wintere, našlo se zřejmě vaše auto, chtěl bych abyste se na něj podíval, jestli je vaše. Ulevilo se mi, ale jen částečně, stále ještě jej mohou zavézt k technikům na kontrolu. Jedeme asi dvě míle, najednou kousek od nájezdu na rychlostní komunikaci, vidím vpravo u cesty nějaký ohořelý vrak. Že by to byl můj Mustang? Byl to můj mustang, a byl téměř zničený ohněm. Levý blatník byl ale téměř neporušený, podle té zelené barvy jsem poznal, že je to můj vůz. Také přivolaný policejní technik konstatoval, že podle zachovalého vin kódu patří auto mně. Předstíral jsem zklamání, ale jen naoko, byl jsem vlastně rád, že celý vůz ohořel, tudíž nebude možné provést žádné jiné kontroly a identifikace vnitřního vybavení. Kapitán Mesner se samozřejmě zeptal, jestli jsem pojištěný, řekl jsem že samozřejmě. Něco si napsal a že mne zavezou příslušníci domů. On tam ještě s dvěma detektivy zůstal a prověřoval stopy kolem vraku. Policajti mne přivezli až k domu, poděkoval jsem, vystoupil a šel nahoru do svého bytu. Připravil jsem si večeři, osprchoval se a povečeřel. Nalil jsem si drink a otevřel pivo. Seděl jsem, popíjel a kouřil. Zapnul jsem televizi, vybral si program s hudebním pořadem a odpočíval. Přemýšlel jsem, jak to vyřeším s tím kufříkem s penězi. Na nic jsem zatím nepřišel. Vyvětral jsem, vypnul televizi, zhasnul a jen tak jsem chvíli ležel a přemýšlel. Pak jsem vstal, zavřel okno a šel jsem si opět lehnout. Ani nevím, jak dlouho jsem ležel, usnul jsem a probudil se až ráno.

Vzbudil jsem se jako pokaždé před pátou, připravil si snídani a posnídal. Dal jsem si kávu a cigaretu. Dnes je dvacátého třetího prosince, Vánoce se blíží. Od zítřka budu mít tři dny volno, Ed vždy přes svátky servis a umývárnu zavírá. V provozu zůstává jen samoobslužná čerpací stanice a Minibar, ale ten jen v omezeném provozu, od osmé ráno do šesté večer. Vyšel jsem z bytu, sešel dolů po schodech a vykročil na ulici. Hned za rohem je autobusová zastávka, chvilku jsem počkal, přijel autobus, nasedl jsem a jel do práce. Byl jsem tam ještě dříve, než když jsem jezdíval autem. Pozdravil jsem Toma a šel se převléci. Popřál jsem mu hezké svátky, on už na noční nemusí. Popřál mi také a prý že od půlnoci už neměl žádný kšeft. Snad bude už trochu menší provoz, většina lidí už je doma a do práce nejezdí. Kolem desáté musím zavolat do pojišťovny, kvůli mému autu. Nepředpokládám žádnou velkou sumu, vůz byl asi 16 let starý, ale alespoň něco, když si budu chtít pořídit něco lepšího. Vlastně bych si mohl koupit i nový vůz, s těmi penězi co mám v kufříku, by to nebyl žádný problém, ale to bych na sebe mohl upozornit policejní detektivy, Mesner nikdy nespí. Za chvilku se za mnou stavil Ed, popřál mi také dobrou službu a hezké svátky. Servis dal na starost mechaniku Paulovi, a že dneska odjíždí se sestrou a rodiči z Rena na svátky do Aspenu v Coloradu, slíbil jim to už dávno, tak teď konečně svůj slib splní. Popřál jsem Edovi také hezké svátky, on sedl do svého Jeepa Grand Cherokee, zamával mi a odjel.

Seděl jsem v kanceláři a četl si. Od rána doposud jsem měl pouze dva zákazníky. Před desátou jsem zavolal do pojišťovny a domluvil si schůzku na šestého ledna. Mám s sebou přinést jen protokol od policie a technický průkaz od vozu. Dopoledne jsem měl ještě tři zákazníky. V poledne jsem zašel do Minibaru na hamburger, pivo a kávu. Dojedl jsem, popíjel pivo a pokuřoval. Oknem jsem jako obvykle sledoval provoz na ulici, a vyhlížel zákazníky. Zatím nic. Dneska večer se asi trochu zdržím, musím odstavit umývací linku, vše vyčistit a vypustit vodu z hadic, aby nezamrzla, kdyby přišel náhlý silný mráz. Je tady sice vytápění, ale člověk nikdy neví co se může stát, a technologie a celé zařízení provozu není nic levného. Mám kamaráda Eda rád a vím, že se hodně nadřel a snažil se, než tady ten servis a umývárnu vybudoval od nuly. Dal mi práci když jsem byl v maléru a já se snažím jej nezklamat a pomáhat mu jak mohu, není pro mne problém vzít i jinou práci ve svém volném čase, když je potřeba. Práce bylo dnes čím dál méně, přišel za mnou mechanik Paul, že také nemá do čeho píchnout, že nemá ani nic objednaného, že čeká jen na telefonu, kdyby někdo potřeboval něco narychlo, pneumatiku, vyměnit žárovku, nebo tak. Řekl jsem, že to mám také tak, nikdo nepřijel už dvě hodiny. Blížila se šestá večer, začal jsem provádět čistění a údržbu linky. Zhasnul jsem neonový poutač u cesty, Paul to udělal za pár minut také. Zavřel jsem rolovací vrata u myčky a pokračoval v údržbě.

Když jsem otevřel vzduchové filtry a vyměňoval náplně, napadlo mne, kam bych mohl schovat ten kufřík s penězi. Tady v tom ventilátoru je kromě místa pro filtr ještě dost prostoru vedle, aby se tam takový kufřík vešel. Když jej zabalím do nějakého pevného igelitového pytle, připevním jej lepicí páskou ke stěně, je to ideální místo jako skrýš. Tady by nic ani Mesner nikdy nehledal. Určitě to tak udělám, jen nechci jít po ulici nebo jet autobusem ani taxíkem s kufříkem v ruce. Musím si půjčit nějaké auto. Zašel jsem za Paulem a povídám mu, že mi Ed nabídl půjčit nějaké auto, když mi to moje ukradli. On že určitě, vem si támhle to modré Volvo řekl, tady máš, a podával mi klíče, papíry jsou uvnitř. Díky Paule, řekl jsem mu a šel pokračovat v údržbě. Cestou k myčce jsem si spokojeně pohvizdoval svoji oblíbenou Still Got The Blues od mého favorita jménem Gary Moore. Dokončil jsem veškerou údržbu a vše zabezpečil, jen ten levý ventilátor jsem nechal bez krytu, že sem ještě dneska večer přijedu a schovám tady ten kontraband, než se vše přežene a kapitán Mesner bude v koncích s vyšetřováním a vzdá to. Moc tomu ale nevěřím, je jako pitbull, jen tak se nevzdá a svou kořist nepustí. Paul přišel popřát hezké svátky a jel domů k rodině.

Pozamykal jsem umývárnu a šel k parkovišti pro Volvo. Byl to ten model XC90, takové hezké SUV. Sedl jsem, nastartoval a jel k domovu. Zaparkoval u domu, vystoupil a vyběhl nahoru do bytu. Ve skříni jsem vzal malý kufřík s penězi a v kuchyni ve skříňce velký pytel na odpadky. Vyšel jsem z bytu, zamkl a seběhl ze schodů, vykročil na ulici a šel k autu. Odemkl jsem, sedl si za volant, kufřík dal na sedadlo spolujezdce a přikryl ho tím černým pytlem na odpadky. Vyjel jsem z naší ulice na hlavní a pokračoval do středu města a dále k Edovu servisu. Přijel jsem na křižovatku k náměstí Garden Park, na semaforu naskočila červená. Zastavil jsem. Vtom vidím ve zpětném zrcátku, blíží se ke mně policejní auto. Zastavilo těsně za mnou, snad mne opravdu sledují? Asi ne, to už by dávno vyběhli z auta a já ležel na zemi v poutech. Naskočila zelená, rozjel jsem se a pokračoval dále po hlavní ulici. Policejní auto odbočilo za křižovatkou vpravo, zbytečně jsem se strachoval. Člověk se ale nemá nikdy radovat předčasně. Přijel jsem k Edovu servisu a odbočuji vlevo na parkoviště, další šok, stojí tam policejní hlídka. Nikde žádné jiné auto na parkovišti. Zaparkuji a vystupuji z vozu. Přišel ke mně seržant a ptá se, co tady dělám. Řekl jsem mu, že tady pracuji a zapomněl jsem v autoumývárně zastavit vodu, tak jsem se vrátil abych to napravil. Podíval se na mne, vzal baterku a svítil si do mého auta skrze okna u dveří, aby se ujistil, že tam něco neskrývám. Tmavý pytel a pod ním kufřík naštěstí neviděl, zasalutoval a odešel k policejnímu vozu. Nasedl a auto odjelo.

Zůstal jsem na parkovišti úplně sám. Chvíli jsem počkal, nic se nedělo, otevřel jsem dveře u spolujezdce, vzal kufřík s penězi a pytel, auto zavřel a zamknul. Šel jsem k zadním dveřím myčky, odemkl a vešel dovnitř. Zavřel a zamknul za sebou dveře. Ani jsem nerozsvítil, znal jsem to tady po paměti a také sem pronikalo dosti světla z pouličních lamp z ulice. Vylezl jsem na žebřík co jsem tady nechal připravený, kufřík zabalil dvojmo do igelitového pytle, přelepil několikrát lepicí páskou a ještě pevně přilepil ke stěně ventilátoru. Namontoval jsem kryt zpátky, slezl dolů, sklidil žebřík a chystal se odejít. Ještě jednou jsem vše zkontroloval a ujistil se, že je vše v pořádku. Poté jsem odemkl, vyšel ven, zavřel za sebou a zamkl. Nastoupil jsem do auta, nastartoval a vyjel z parkoviště na hlavní ulici. Tou dobou bylo už všude liduprázdno, bylo kolem deváté večer, předvečer Štědrého dne, všichni seděli doma s rodinami, u večeře, u televize, nebo sladce usínali po pár deci dobrého vína na pohovkách. Těšil jsem se domů, konečně to ze mne spadlo, takové nějaké pnutí, neklid a napětí, opět jsem se cítil zase v klidu a pohodě, jako dříve, před tím, než mne moje chamtivost přivedla až sem. Přijel jsem domů, dal si rychlou sprchu a připravil malou večeři. Najedl jsem se, dal si kávu, otevřel jsem okno a zapálil si cigaretu. Televizi jsem už ani nepouštěl, zapnul jsem jen rádio, nalil jsem si trochu vodky, popíjel, kouřil a poslouchal svůj oblíbený Blues Channel. Přitom jsem pomalu usínal. Probudil mne až chlad z otevřeného okna, vstal jsem, přivřel okno a znovu si lehl a sladce usínal, rádio mi hrálo celou noc to sladké blues.

Je ráno, jsou Vánoce. Nikdy jsem je neměl rád. Možná proto, že nemám žádnou rodinu, že nemám s kým sdílet radost z těch dárků pod stromečkem, nemám se s kým na nic těšit, nebo jít do kostela na půlnoční mši a procházet se zasněženou ulicí, chodit bruslit na kluziště v parku, nebo jen tak sedět doma, v domku s krbem a pozorovat jak venku sněží, celým domem voní purpura a děti už nemohou dospat a dočkat se druhého dne, zvědavé, co jim kdo nadělil do punčochy. Dneska nechci vstávat, chci ležet a užívat si lenošení co nejdéle. Mám tři dny volna, mohl bych si někam odpoledne zajet, podívat se k jezeru nebo do lesa. Uvidíme, jak se mi bude chtít. Jak tak přemýšlím, zazvoní náhle můj mobilní telefon. Kdo to může být, divím se, málokdo zná moje číslo, jen pár lidí z práce jako Ed, Paul, Tom a barman Bob z Minibaru. Možná ještě kluci z kapely, Brian, Johny, Steve a Frank. Podívám se, není to nikdo z nich, číslo nemám uložené. Vezmu to tedy a nestačím se divit, je to Lisa. Vzpomněla si na mne po dvou letech, a prý že se moc omlouvá a moc jí to mrzí, že to s námi tak dopadlo. Její přítel byl prý nakonec docela jiný, vyklubal se z něj despota a hrubián, začal ji podvádět, nakonec ji bil, až musela od něj utéct ke kamarádce, u které nyní bydlí v Seattlu. Řekl jsem jí, že mne to mrzí, ale že už mám teď svůj život a nechci se vracet zpátky. Ptala se, jestli někoho mám, zalhal jsem, řekl jsem, že ano, že mám přítelkyni a popřál jsem jí hezké svátky. Popřála mi také, a že jí to mrzí, že by se chtěla vrátit ke mně, plakala při tom, docela mi jí bylo líto. Tím jsme se rozloučili a že si třeba občas zavoláme. Už bylo rázem po lenošení, docela mně to probralo, zase ta nostalgie, vzpomínky a vůbec, jsou Vánoce a člověk je tak nějak více otevřený a citlivější než kdy jindy. Vstal jsem, k snídani si udělal jen kávu, dal si cigaretu a pivo, také pár drinků k tomu. Zavolám Lisu zpátky, rozhodl jsem se náhle.

Možná, že za to mohla ta vánoční atmosféra, možná těch pár drinků navíc, prostě jsem se najednou jako mávnutím kouzelného proutku trochu změnil. Vzal jsem svůj telefon a zavolal na poslední číslo, zavolal zpátky Lise. Vzala to téměř ihned, a povídá, Jimy, čekala jsem, že zavoláš, jsem tak ráda. Řekl jsem jí, že jsem lhal, když jsem jí říkal, že nejsem sám. Bydlím sám v malém bytě Liso, jestli chceš, můžeš se ke mně vrátit a zkusíme to spolu znovu od začátku a budeme se snažit nezkazit si to nějakými hloupostmi jako tehdy. Řekl jsem jí moji adresu, kde bydlím. Slyšel jsem, jak zavýskla radostí, a že se tedy po Vánocích sbalí a přijede ze Seattlu sem za mnou. Ještě jednou jsme si popřáli hezké svátky, a rozloučili se. Přemýšlel jsem, co bude dál. Tady v tom mém malém bytě bychom asi bydlet oba nemohli, budeme si muset pronajmout něco většího. Věděl jsem, že dole v přízemí má pan Goldfield jeden třípokojový byt volný, měl ho rezervovaný pro svého synovce, který bydlí v Salt Lake City v Utahu, a chce se prý časem přestěhovat sem, do Nevady. Zítra za panem Goldfieldem zajdu a poptám se na ten byt. Mohli bychom tam s Lisou zatím bydlet, alespoň než si najdeme třeba něco jiného, a pokud by se synovec pana domácího rozmyslel a chtěl se přestěhovat, uvolnili bychom mu ten byt. Tak jsem to naplánoval, a při tom jsem se přistihl s myšlenkami, že se vlastně už těším, že změním svůj dosavadní mládenecký život, že budeme s Lisou zase spolu a časem založíme i rodinu. S těmito myšlenkami jsem v pohovce začal pomalu sladce usínat. Spal jsem asi hodinku, pak mne náhle probral hluk z nádraží naproti, přijel zrovna nějaký spěšný vlak, a také sem otevřeným oknem zavanul chladný vzduch.

Vstal jsem a přivřel okno. Šel jsem do kuchyňky, že si připravím něco k obědu, nic svátečního, jen tak něco rychlého. Ráno jsem ani nesnídal, jen kávu, popíjel pivo a vodku a kouřil, ale něco bych měl sníst, můj žaludek už se ozýval. Z lednice jsem vzal pár plátků rybího filé, byl to takový polotovar, již obalené v trojobalu, stačilo jej dát na pánev s olejem a usmažit. Také bramborové hranolky, co jsem vytáhl z mrazicího boxu, byly již předsmažené, ty jsem vložil do mikrovlnné trouby a za minutku byly hotové. Za dvacet minut jsem byl už i po obědě. Uklidil jsem nádobí do myčky a šel do pokoje. Pootevřel jsem okno, sedl si na pohovku a nalil další drink, zapálil cigaretu a v pohodě lenošil dál. Z rádia hráli stále to moje oblíbené blues. Jak tak sedím, napadlo mne náhle, co ten kufřík s penězi, ukrytý v Edově autoumývárně. Já se k němu dostanu vlastně, až bude další odstávka provozu, a to bude až v létě, na Den nezávislosti, kolem čtvrtého července, to bývá vždy pár dnů zavřeno. Co když budeme s Lisou chtít třeba větší byt nebo nějaký domek, někde na klidném předměstí, jako jsme měli tenkrát. Nějaké peníze mám, nevím jak je na tom Lisa, ale ty peníze z kufříku by se nám teď určitě hodily. A právě Lisa by mohla ty peníze vzít a vložit je na účet do banky, bylo by to méně nápadné, prostě se přestěhovala, založila si zde účet v bance a uložila si svoje úspory. Ne, to není logické, proč by tahala hotovost ze Seattlu až sem? Lépe bude, když jí ty peníze dám a ona s nimi zajede někam jinam, třeba do Las Vegas, a tam je uloží. Ještě stále nevím, jestli nejsem pod dohledem kapitána Mesnera, a jestli si mne, Lisu a peníze nebude policie nějak navzájem spojovat. Musíme být opatrní, budu muset Lise o tom všem povědět. Ale co když to tajemství neudrží a někomu něco řekne? Mohu jí důvěřovat? Nevím, ale zítra ráno musím zajet do Edova servisu a vzít kufřík s penězi opět k sobě a někam jej zatím ukrýt.

Dneska z plánovaného výletu už nic nebude, venku se nějak setmělo, zatáhla se obloha a začalo zase hustě sněžit. Vypnul jsem rádio a zapnul televizi. Nalil jsem si další drink a zapálil cigaretu. Až do večera jsem sledoval pořady v televizi, popíjel vodku a kouřil. Nepřestával jsem ale myslet na Lisu a nás dva, co bude dále, a jestli nedělám chybu, že se jí chci svěřit s tím vším. Co kdybych jí neřekl všechno tak jak se to odehrálo, co kdybych jí řekl jen, že jsem ty peníze prostě jen našel někde zapomenuté, třeba na zastávce autobusu nebo na parkovišti u nádraží. Že jsem je chtěl odevzdat na policii, ale nakonec jsem si je nechal. Věřila by mi Lisa? Nevím, možná ano, ale určitě také sleduje občas zprávy a viděla v televizi tu pátrací akci po vyloupení kasina v Renu, a že se uloupené peníze hledají. Ve zprávách sice mluvili o třech stech tisících dolarů, ale tak to bývá, že si vyloupený podnik sumu navýší, pojišťovna pak ztrátu uhradí a podnik vlastně na tom ještě vydělá. To jen ale, pokud se nepodaří pachatele dopadnout. V tomto případě však pachatele mají, ale ty peníze nikoliv, proto policie bude pátrat dále, než případ odloží. Až potom uhradí pojišťovna kasinu ztrátu. Tak jsem o tom všem přemýšlel, večer se nachýlil k desáté hodině, šel jsem si dát sprchu, něco povečeřel, vypnul televizi a zapnul rádio. Na Blues Channel dneska dávali medailónek mého jmenovce Jimyho Hendrixe, který pocházel z nedalekého Seattlu. Zavřel jsem okno a šel si lehnout. Při tónech bluesové kytary jsem pomalu usínal.

Ráno jsem se vzbudil něco po sedmé, posnídal, otevřel okno a chvilku seděl na pohovce v pokoji a kouřil. Z rádia hrálo už jiné blues. Zajedu do Edova servisu pro kufřík a cestou se stavím u pana Goldfielda, zeptat se na ten byt v přízemí. Dneska si žádný drink zatím nedám, až později, musím být střízlivý, venku stále hustě sněží a co kdyby se něco po cestě stalo, nechci zbytečně na sebe upozornit, kvůli nějaké nehodě nebo něčemu takovému, aby měl kapitán Mesner nebo místní policie důvod mne vyšetřovat nebo kontrolovat moje auto. Vstal jsem, zavřel okno, vzal tašku s doklady, klíče od auta a šel ke dveřím. Vtom někdo u dveří zazvoní. Zase mi srdce poskočilo, lekl jsem se, málem jsem upustil klíče na zem. Kdo to může být, pomyslím si, možná pan Goldfield a zase mi nese něco dobrého od své ženy. Dobrá, alespoň se jej zeptám na ten byt. Nahlédnu kukátkem ve dveřích, nebyl to pan domácí, byla to Lisa. Co tady proboha dělá? Asi už to nemohla vydržet a rozjela se za mnou ještě včera v noci. Co teď, přemýšlím, nějak jí to musím říci, že musím na chvíli odjet, hlavně aby nechtěla jet se mnou. Otevřel jsem dveře, stála tam jen tak, dlouhé tmavé vlasy ještě pokryté čerstvým sněhem, jak jí napadal na hlavu cestou k našemu domu. V jedné ruce velkou cestovní tašku, přes rameno druhé ruky malou kabelku. Na sobě dlouhý kabát s kožešinovým límcem, na nohou vysoké boty.

Byla stále stejně krásná jako dříve. Hodila tašku na zem a skočila mi do náručí. Ach Jimy, jsem tak ráda, že jsem u tebe, nemohla jsem to vydržet a čekat, celou noc jsem nemohla spát, tak jsem brzy ráno nasedla do auta a přijela za tebou. Chvilku jsme jen tak stáli a objímali se, pak jsem vzal její tašku a pozval ji dále do svého bytu. Rozhlédla se kolem a sníh v jejích vlasech v teple začal tát a měnit se v malé kapky vody. Sundal jsem její kabát a pověsil na věšák v chodbě. Šli jsme do pokoje a sedli si na pohovku. Řekl jsem jí, že musím na chvilku odjet do práce, že máme sice přes svátky zavřeno, ale že musím něco zabezpečit, je to tak na hodinku. Mezitím ať si udělá pohodlí, vezme si něco v lednici v kuchyňce k snídani, udělá si kafe, v baru je pití, pustí si televizi a tak. Řekla dobrá, ať si nedělám starosti, že se obslouží a počká tady, než se vrátím. Políbili jsme se, vzal jsem tašku s doklady, klíče, oblékl si bundu a vyšel ven z bytu na chodbu. Teď k panu domácímu ještě nepůjdu, je teprve po osmé hodině a nechtěl bych rušit jejich klid, třeba snídají nebo ještě leží v posteli. Jako židé Vánoce jako takové neslaví, ale kdo ví, jaké mají rituály, mají tu svoji chanuku, a možná jiné zvyklosti na tento den. Zajdu tam prostě až později během dne. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ten byt nikdy nebudu potřebovat.

Sešel jsem po schodech dolů a vykročil ven na ulici, ke svému autu. Kousek opodál vidím zaparkované auto s poznávací značkou státu Washington, to bude asi auto, kterým přijela Lisa. Jako by mi někdo sáhl ledovou rukou na krk. Byl to modrý Ford Mustang, přesně ten model jaký jsem měl já zelený. Zase se mi sevřelo hrdlo, vzpomněl jsem si na bezdomovce, co identifikoval tehdy auto u kontejnerů na odpadky. Je to jen náhoda, pomyslel jsem si, takových aut přece tady jezdí desítky. Nasedl jsem do Volva, nastartoval a rozjel se poloprázdnou ulicí směrem k Edovu servisu přes centrum, na druhou stranu města. Přijel jsem k autoumývárně, parkoviště prázdné, nikde nikdo, jen nad Minibarem svítil neonový nápis OPEN, Bob před půlhodinou otevřel. Nejel jsem na parkoviště, ale zastavil pod střechou u vrat do myčky. Vystoupil jsem, nechal motor běžet, odemkl dveře kanceláře a odtud otevřel shrnovací vrata. Vyšel ven k vozu, nastoupil a zajel s ním dovnitř. Vypnul motor a vystoupil, zavřel vrata a zamkl zevnitř venkovní dveře od kanceláře. Chvilku jsem naslouchal, nic neobvyklého neslyšel. Vzal jsem žebřík, postavil pod ventilátor, vylezl nahoru a odmontoval kryt. Odstranil jsem lepicí pásku a vzal kufřík zabalený do plastového pytle a snesl jej dolů. Uložil jsem jej do kufru auta a zavřel. Vylezl znovu na žebřík a namontoval kryt ventilátoru zpět. Slezl jsem dolů a odnesl žebřík dozadu do skladu. Otevřel vrata od myčky, nasedl do auta a vyjel ven, opět jsem nechal motor běžet, šel zpátky dovnitř a zavřel vrata. Vyšel jsem ven a zamkl za sebou dveře kanceláře. Nasedl do auta a mířil z parkoviště na hlavní ulici. Celou dobu se kolem servisu nic nedělo. Jen pár aut přijelo k samoobslužné benzínce, řidiči natankovali a odjeli.

Vracel jsem se ulicí přes centrum k našemu domu. Co asi dělá Lisa, pomyslel jsem si, určitě na mne netrpělivě čeká, že si popovídáme, co jsme oba za ty dva roky, co jsme spolu nebyli, prožívali. Vzpomněl jsem si na Ronyho, našeho psa, co je vlastně s ním, zatím o něm nemluvila, zřejmě zůstal u té její kamarádky, u které poslední dobou bydlela. Přijel jsem k domu a zaparkoval. Před chvílí začalo zase hustě sněžit a Lisin Mustang už byl pod pořádnou sněhovou pokrývkou, už nebylo rozeznat ani jeho barvu. Rozhlédl jsem se kolem, nikde ani živáčka. Vystoupil z vozu, zamkl a šel ke dveřím domu. Odemkl jsem a vyšel nahoru po schodech. Otevřel dveře do bytu a volám, Liso, už jsem tady. Nic se neozvalo. Vysvlékl jsem se, nahlédnu do pokoje a vidím, jak Lisa spokojeně leží na pohovce a spí. V noci toho moc nenaspala, tak ať se trochu prospí, myslím si. Nechal jsem ji v pokoji a šel do kuchyňky. Z lednice jsem si vzal plechovku s pivem, sedl si na židli ke stolu, trochu pootevřel okno a zapálil si cigaretu. Popíjel jsem pivo, kouřil a přemýšlel, mám Lise říci celou pravdu, nebo jen nějakou tu svoji verzi o tom, že jsem kufřík s penězi někde našel. Lisa mne zná, ví, že nesnáším, když někdo lže, povím jí to tak, jak to bylo. Ona to pochopí, a tím více mi bude věřit. Pokud chceme začít spolu nový vztah, měli bychom si říkat od začátku jen pravdu, ať je jakákoliv. Já znám také Lisu, kdysi měla také takové zásady, ale právě peníze nás nakonec odcizily. Co když mi navrhne, abych šel raději na policii a všechno to ohlásil. Projevil účinnou lítost a peníze vrátil, možná bych dostal jen podmíněný trest, nic jsem přece neudělal, nikoho nezabil, žádnou škodu nespáchal. Jen jsem nevypovídal pravdu a zamlčel důležité informace. Budou mi ale věřit? Co těch údajných sto tisíc dolarů, které budou na základě výpovědi majitele kasina chybět? Nebudou mi věřit, že jsem část peněz někam neukryl. Ne, na policii bych nešel, to bych ty peníze raději anonymně poslal tomu kasinu, kdyby Lisa trvala na tom, že si je nenecháme.

Tak sedím, popíjím pivo a pokuřuji, vstoupila náhle do kuchyňky Lisa. Trochu ještě ospalá a rozcuchaná. Ale stále stejně krásná, jako dříve, když jsme se poznali v Blues baru. Vstal jsem, objal ji a políbil. Řekl jsem, ať se posadí, že jí udělám kávu a něco k jídlu. Sedla si ke stolu a zapálila cigaretu. Připravil jsem nám oběma každému dva toasty se sýrem a šunkou a k tomu kávu. Sedl jsem naproti ní a řekl, že s ní musím o něčem mluvit. Nejprve, že se ale najíme. Dojedli jsme a popíjeli kávu. Poděkovala za svačinku, usmála se na mne a prý tedy, ať mluvím. Moment, ještě si dáme drink, zvedl jsem se a šel do pokoje do baru pro láhev vodky a dvě sklenice. Z lednice jsem vzal pár kostiček ledu, vhodil je Lise do sklenice a zalil vodkou, věděl jsem, že má ráda vodku s ledem. Sedl jsem si naproti, přiťukli jsme si na zdraví a napili se. Odložil jsem sklenici na stůl a zapálil sobě i Lise cigaretu. Potom jsem jí vypověděl všechno tak, jak se to seběhlo, všechno s taškou s penězi, o tom, jak jsem se té tašky zbavil, i pistole a ostatních věcí. Také o tom bezdomovci, jak identifikoval to auto, i o kapitánu Mesnerovi, že mne vyslýchal. O tom, jak jsem schoval kufřík s penězi a dneska jej ze skrýše vyzvedl. Lisa trpělivě naslouchala, chvilkami zvedla obočí a nedůvěřivě zamrkala, mezitím dokouřila cigaretu, zapálila si hned další, nalila další dvojitý drink sobě i mně, nakonec řekla, no páni Jimy, to sis teda užil. Žádné výčitky, žádné přesvědčování abychom šli na policii a peníze vrátili, nic takového. Řekla jen, že na to nikdy nemůže policie přijít, pokud budeme opatrní a neuděláme žádnou chybu. Řekl jsem jí, že mám plán a navrhl jsem, že ona vezme ty peníze a zajede někam, nejlépe do Las Vegas, pronajme si na pár dní v hotelu pokoj a postupně po menších částkách peníze uloží v bance na účet, který si tam otevře. V tom městě gamblerů to není nic neobvyklého, lidé tam sází sumy peněz, vyhrávají a prohrávají, a výhry si ukládají do banky. Tam nikdo nepátrá po tom, odkud jsou ukládané peníze. Lisa s tím souhlasila a řekla, že dobrá, že se hned ráno vydá na cestu. Pak jsme šli do pokoje a vzali s sebou láhev vodky misku s ledem a sklenice. Pustili si televizi, seděli, popíjeli a kouřili.

Vyprávěla mi, jak se tenkrát seznámila s Markem. On ji prý úplně oblbnul a svými sladkými řečmi obelhal. Prý ať s ním odjede do Seattlu, že tam má slíbenou dobrou práci a ona že si může otevřít svůj kadeřnický salón, když bude chtít, že má dost peněz a že se budou mít dobře. Když přijeli do Seattlu, pár dní bydleli u Markova kamaráda, potom se přestěhovali do staršího domku na předměstí, který si Mark pronajal. Mark začal pracovat se svým kamarádem v nějaké agentuře, ve firmě co hledá a zprostředkovává pracovní místa různých profesí, něco jako lovci hlav, jak se říká. Neměl ale požadované výsledky, časem byl pro firmu spíše nepotřebný, jen projížděl benzín a mrhal vynaložené prostředky, nakonec jej z práce vyhodili. Začal se flákat po barech, pít a hrát na automatech, prostě jako obyčejný gambler. Lisa o tom dlouho nic nevěděla a ani netušila, když ráno odjížděl jako do práce, že nikde vlastně nepracuje a jede do města popíjet po barech a hrát automaty. Časem se jejich vztah začal hroutit, Markovi docházely peníze, hádali se a párkrát také Lisu zmlátil a vymáhal od ní peníze, které měla ještě ode mne. Asi po roce a půl, Lisa si našla ve městě kamarádku Jenny. Ronyho mezitím dala do psího útulku, což ji mrzí dodnes. Jednou večer, přijel zase Mark opilý a vrhl se na Lisu, ať mu dá nějaké peníze. Když odmítla, pokoušel se jí škrtit. Vysmekla se mu a praštila ho po hlavě těžkým popelníkem, co ležel na stole. Poté zavolala policii. Ti přijeli, zjistili podle podlitin, že Lisa jednala v sebeobraně, Marka sebrali a Lise navrhli, ať se raději odstěhuje někam pryč. Lisa se tehdy přestěhovala k té své kamarádce Jenny. Nakonec zjistila, že Mark dluží peníze spoustě lidí, dluží nájem za dům, auto a tak. Když mu to vše sečetli, dostal u soudu rok vězení a náhradu škody.

Tak to je ten můj podělaný příběh, řekla Lisa se slzami v očích. Opřela se mi o rameno a chvíli jsme jen tak seděli a objímali se. Pak Lisa vstala, že nám připraví něco dobrého k obědu, ať prý se nechám překvapit. Řekl jsem dobrá, a předstíral, že budu určitě překvapený, ikdyž jsem dobře věděl, co mám ve své ledničce, tak co by asi mohla připravit. Nicméně jsem vstal a požádal Lisu o klíče od jejího Mustanga, že tam přenesu kufřík s penězi, které chce Lisa ráno zavézt do Las Vegas vyprat, jak se říká. Podala mi klíče, vzal jsem své od Volva a vyšel ven z bytu. Sešel po schodech dolů a vykročil na ulici k zaparkovaným vozům. Přestalo sněžit a chvílemi vysvitlo mezi mraky slunce. Místy i trochu zahřálo, bylo bezvětří, žádná zima, jen tak kolem nuly, přesto byla ulice liduprázdná. Jen sem tam projelo nějaké auto, taxík, nebo autobus. Z protějšího nádraží bylo slyšet zvuk přijíždějícího vlaku. Odemkl jsem auto, otevřel kufr a vzal zabalený kufřík s penězi pod paži. Zavřel a zamkl jsem Volvo a přešel k Lisinu Mustangu. Byl celý zasněžený. Oprášil jsem rukou trochu sněhu ze dveří na straně spolujezdce, na straně od chodníku a odemkl auto. Otevřel jsem a nasedl dovnitř. Z kufříku jsem odstranil lepicí pásky a vyndal jej z toho igelitového pytle na odpadky. Pak jsem jej dal na podlahu před sedadlo spolujezdce. Pytel jsem sbalil do malého balíčku, že jej vyhodím do popelnice před domem. Kolem zrovna projíždělo auto a zastavilo někde před naším domem, neviděl jsem přes zasněžené čelní sklo nic, jen slyšel, jak někdo vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Auto se pak rozjelo a zase bylo ticho. Ještě jsem vše zkontroloval, vystoupil z vozu a zamknul. Ráno půjdu k autu s Lisou a než vyjede, odmetu sníh z kapoty. Teď to nechám tak, alespoň auto nikdo nepozná. Před domem jsem vyhodil do popelnice sbalený pytel na odpadky, otevřel hlavní dveře a chystal se po schodech nahoru ke svému bytu. Již v přízemí jsem cítil nějakou vůni, to asi Lisa připravovala to překvapení na oběd.

Přicházím ke svému bytu, vidím, dveře jsou otevřené. Přijdu blíže a málem jsem omdlel. Na chodbě u kuchyňky stojí kapitán Mesner. Polil mne studený pot a jen tak, že se mi nepodlomila kolena. Mesner stojí a povídá si s Lisou. Dobrý den pane Wintere a hezké svátky, povídá. Nezlobte se, že vás ruším i o Vánocích, ale to víte, my pracujeme stále. Nesu vám ten protokol pro pojišťovnu o likvidaci vašeho auta, jeli jsme s kolegou kolem, tak jsem se stavil, on mne za chvilku vyzvedne, jak pojede zpátky. Pachatele jsme nenašli, zřejmě utekli a jsou už teď bůhví kde v Californii. Trochu se mi ulevilo a nedal jsem na sobě nic znát. S mou přítelkyní Lisou jste se už seznámili, řekl jsem už docela klidným hlasem. Ano, povídá Mesner, je moc milá, nabídla mi kávu, ale odmítl jsem, už musím běžet, řekl a vyšel z bytu ven. Zavřel jsem dveře a šel za Lisou do kuchyňky. Tak teď už jsme jako Bonnie a Clyde, pomyslel jsem si. Teď budeme muset být moc opatrní, řekl jsem Lise, ten Mesner je jako buldok, jen tak se nevzdá, nemá rád nevyřešené případy. Lisa řekla, že bude vše dobré, teď abych šel do pokoje, má tam pro mne to překvapení. Šla hned za mnou a zakrývala mi oči svými malými dlaněmi. Vstoupili jsme do pokoje a ona řekla už, a odkryla mi oči. No páni, na stolku bylo nádherně prostřeno. Čistý ubrus, láhev vína, dvě sklenice, dvě hořící svíčky po stranách, uprostřed mísa plná bramborového salátu. Dva příbory, dva talíře a na nich krásně propečené voňavé steaky se zeleninovou oblohou. Jsi čarodějka Liso?, ptám se. Tak to je opravdu překvapení. Jak jsi to dokázala, kde jsi to všechno vzala? Směje se a prý, že salát a steaky koupila cestou sem v nějakém bistru.

Nechala si vše připravit a zabalit s sebou, tady to jen ohřála a naservírovala. Zeleninu a víno koupila také tam. Všechno měla zabalené v té své tašce, co měla s sebou. Políbil jsem ji, objal a sedli jsme si. Tak dobrou chuť miláčku, řekla Lisa, popřál jsem jí nápodobně a pustili se do našeho vánočního jídla. Netušil jsem, že je to náš poslední společný oběd. Poobědvali jsme, otevřeli láhev vína a nalili si s přípitkem na náš budoucí společný život, na zdraví a štěstí. Hlavně štěstí budeme potřebovat, pomyslel jsem si. Zbytek dne jsme jen tak prolenošili u televize, povídali si, plánovali budoucnost, popíjeli a pokuřovali. K večeři jsme si dali jen lehký zeleninový salát. Osprchovali se a šli si lehnout. Ráno musíme vstávat brzy, Lisa má před sebou docela dlouhou cestu, musím vstát s ní a omést její auto od sněhu. Ještě jsem vyvětral pokoj od cigaretového kouře a zavřel okno. Zapnul jen potichu rádio a zhasnul světlo. Lehl jsem si k Lise a přitulil se k ní. Objímali jsme se, líbali a hladili. Ještě před spaním jsme se po dlouhé době spolu pomilovali. Byla to stále ta stejná Lisa, něžná a milá, křehká a přítulná, zase jsem ji miloval, jako tehdy. Udělám pro nás dva cokoliv, pomyslel jsem si. S tou hořkosladkou myšlenkou jsem usnul.

Ráno v šest mne vzbudí budík, co jsem jej večer nařídil. Rychle vstanu a jdu do koupelny, osprchuji se a převleču. Za chvilku vstává i Lisa. Skočí mi kolem krku, a že se po dlouhé době zase krásně vyspala. Šla se osprchovat, já jsem mezitím připravil snídani, narychlo smažená vajíčka s toastem a kávu. Posnídali jsme, Lisa si vzala tu svoji tašku, co si večer nabalila, já jsem vzal malý smetáček z kuchyňky, a vyšli jsme z bytu po schodech dolů a vykročili ven, k zaparkovanému autu. Odmetl jsem sníh z kapoty a oken kolem dokola z celého auta. Lisa nasedla a nastartovala, zkontroloval jsem, že je kufřík na svém místě na podlaze a řekl Lise, ať mi brzy zavolá, až se ubytuje v hotelu. Řekla, že zavolá ještě po cestě, jak se někde zastaví na svačinu a kávu. Pojede na západ, kolem kalifornského Sacramenta, pak se dá po dálnici na jih, a u Bakersfieldu odbočí vlevo na dálnici do Las Vegas, je to prý nejlepší cesta, není nejkratší, ale že nerada jezdí tou nevadskou pouští. Políbili jsme se a rozloučili. Zahlédl jsem v jejích očích, jak se zaleskly malé slzičky, když jsem zavřel dveře od auta. Rozjela se od chodníku, ještě mi zamávala na pozdrav a její Mustang zmizel za rohem, na hlavní ulici. To jsem viděl svou Lisu naposled.

Šel jsem zpátky k domu, vešel do chodby. Vpravo vidím na stěně ty poštovní schránky. Vzpomněl jsem si na kapitána Mesnera, proč mi tu obálku s protokolem vlastně jen nevhodil do mé poštovní schránky a neodešel, proč slídil až v mém bytě, netuší něco ten ostříž? Budeme si muset s Lisou dávat opravdu dobrý pozor, hlavně na Mesnera. Je to starý mládenec, tak kolem padesátky, nemá rodinu, ani příbuzné, ani psa, bydlí v bytě, nemá co dělat, tak jen pracuje, ve dne v noci pracuje. Vůbec bych se nedivil, kdyby tady někde číhal za rohem a sledoval náš dům a byt, a psal si, kdy chodím spát, kdy vstávám, kam jedu a kdy přijedu domů. Sakra velký pozor si budeme muset dát na Mesnera, já a Lisa, my dva, Bonnie a Clyde. Vyšel jsem nahoru po schodech, odemkl dveře a vešel do bytu. Pustil jsem rádio, otevřel okno, sedl jsem na pohovku, nalil si drink a zapálil cigaretu. Ty tři dny volna uběhly jako nic, ráno půjdu zase do práce. Ještě že jsem dneska odvezl ten kufřík s penězi, kdo ví, jak dlouho bych ho tam musel nechat a čekat, než se vše uklidní, abych jej mohl vzít a peníze použít. Jsou prý tady ve městě i v okolních městech nějací překupníci a podnikatelé, kteří vám špinavé peníze vyperou, ale strhnou si za takovou transakci i třicet procent, a ještě stejně nemáte žádnou záruku, že vás neprásknou. To je velký risk, myslím, že tak, jak jsme to s Lisou naplánovali, to bude nejlepší způsob. Vstal jsem a podíval se z okna ven, vyjasnilo se a na sluníčku se zdálo být teplo, sem tam bylo vidět na zaparkovaných autech odtávat sníh, jak na ně dopadly sluneční paprsky. Ve stínu ale teplo moc nebylo, stále bylo kolem nuly a v noci bude určitě mrznout, když se vyjasnilo. Alespoň že už nesněží. Nalil jsem si další drink, a v kuchyňce uvařil kávu.

Sedl jsem si zpátky do pohovky, popíjel, pokuřoval a poslouchal blues. Právě hráli opět jednoho z mých oblíbených kytaristů, tentokrát to byl můj jmenovec podle příjmení, Johny Winter. Zaposlouchal jsem se do zvuků jeho kytary a zavzpomínal na ta léta, kdy jsem takovou muziku hrával a živil se jí. S tou myšlenkou jsem si vzpomněl na svou kytaru tam ve skříni. Možná ji ještě někdy vytáhnu, naladím a zahraji si pár kousků, jen tak pro sebe a Lisu. Až se Lisa vrátí, podíváme se spolu po nějaké práci pro ni, říkala, že by ráda něco dělala, třeba i mimo svůj obor. Blížilo se k poledni, vstal jsem, že si půjdu připravit něco k obědu. Takové menu jako včera to ale určitě nebude. V kuchyňce jsem vytáhl z chladničky obalené dva kousky sýra a na talíř do mikrovlnné trouby nasypal ze sáčku pár hranolků. Sýr jsem usmažil na pánvi na sporáku, hranolky ohřál v mikrovlnce. Vzal jsem z lednice ještě plechovku s pivem a sklenici s tatarskou omáčkou, oběd byl hotový. Poobědval jsem, sklidil nádobí do myčky a otevřel si pivo. Šel jsem do pokoje, sedl si na pohovku, zapálil cigaretu, popíjel pivo a poslouchal blues. Pořad právě končil, bylo poledne a vysílali zprávy. Vstal jsem, vypnul rádio a pustil televizi. Právě tady také začínaly zprávy.

Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, když vtom zaslechnu něco o modrém Mustangu na dálnici u města Redding. Podívám se na obrazovku a málem dostanu šok, když jsem zahlédl ten modrý Mustang, z kterého jsem ráno odmetal před domem sníh. Plechovka s pivem mi vypadla z ruky, vstanu a běžím do koupelny k záchodové míse. Zvedl se mi žaludek, že jsem svůj oběd vyzvracel. Opláchnul jsem se studenou vodou a s ručníkem běžím zpátky do pokoje k televizi. Právě ukazují Lisina modrého Mustanga na kraji dálnice. Celý předek a levý bok vozu je zdemolovaný, opodál stojí kamion, má předek také nabouraný, pravé kolo chybí úplně. Najednou se na obrazovce objeví Lisina fotografie z pasu a vzápětí také můj známý černý kufřík s penězi. Tak to jsem v háji, pomyslím si a chce se mi opět zvracet. Tohle jestli uvidí kapitán Mesner, mám jej tady za pár minut v bytě. Kdyby alespoň ten kufřík někdo ukradl nebo shořel v autě, modlil jsem se potichu, ale marně, kufřík má už policie, jsou na něm moje otisky prstů, až zjistí podle výpisu volání, že Lisa telefonovala naposled mně, zjistí moji adresu, dají vědět okrsku v Carson City, kapitán Mesner si spočítá, že jedna a jedna jsou dvě, a mám jej tady tak jako tak za chvilku ve svém bytě. Smyčka kolem mého krku se začala stahovat. Skoro jsem nemohl dýchat a srdce mi bušilo jako šlapák bubeníka bluesové kapely. Co teď, mám sednout do auta a ujíždět se skrýt někam do pouště, nebo prchnout do Mexika a všechno tady zanechat. To ne, nejvíce bych zklamal přítele Eda. Budu muset zatím dělat jakoby nic, ale co Lisa? Jestli jí vyslechnou a bude mluvit, tak jako tak jsem v tom až po uši. Vstal jsem a vypnul televizi. Nohy se mi podlamovaly, ještě že už nemám co zvracet, žaludek jsem měl stažený křečí a strachem.

Šel jsem k otevřenému oknu a zhluboka se nadýchl studeného svěžího vzduchu. Vtom zazvonil u televize telefon. Myslel jsem, že omdlím, ale přešel jsem k telefonu a zvedl sluchátko. Prosím, říkám do telefonu, sluchátko přitom držím pro jistotu oběma rukama. Dobrý den pane Wintere, tady je policie, kapitán Mesner. Poznal bych ho i tak, aniž by se představil. Mám pro vás smutnou zprávu, vaše přítelkyně Lisa měla těžkou nehodu. Když najížděla u Reddingu v Californii na dálnici, střetla se s projíždějícím kamionem. Ptám se, co je s ní, jestli je v pořádku. Bohužel pane Wintere, odvážela jí rychlá ambulance od nehody do nemocnice v Reddingu, ale cestou zemřela, měla moc vážné poranění hlavy a mnohočetné zlomeniny, je mi to líto. Víte co je ale divné? Našli u ní v autě kufřík s penězi, nějakých dvě stě tisíc dolarů ve svázaných bankovkách v balíčcích. Nevíte kam a za kým jela? Zřejmě měla namířeno do Portlandu nebo do Seattlu. Zalhal jsem, že nevím kam a za kým jela a o kufříku s penězi nic nevím. Hlas se mi třásl a polykal jsem naprázdno, musel to na mne i přes telefon poznat, určitě mi nevěřil. Tak dobrá pane Wintere, to je zatím všechno, co jsem chtěl, když tak se ještě ozvu. Nashledanou. Řekl jsem také na shledanou a položil sluchátko. Raději bych řekl sbohem a více Mesnera nepotkal, ale věděl jsem, že mi nedá pokoj, dokud tomu nepřijde na kloub. Právě teď určitě sestavuje skládanku celého toho příběhu s modrým Mustangem, bezdomovcem, hnědou taškou, pistolí, rukavicemi a kuklami z kontejneru.

Tak chudák Lisa je mrtvá, nikoho pokud vím, neměla, matka jí zemřela, když byla ještě mladá a otec se následně upil. Sourozence žádné neměla, vlastně jen svoji kamarádku Jenny a mne. Proč ale nejela do Las Vegas, jak měla v plánu? Že by to byl od ní zase nějaký podraz, a ona jela zpátky do Seattlu? Ráno se domluvím v práci s Edem, řeknu mu, co se stalo, určitě mi pomůže, bude-li třeba, abych si vzal volno a zařídil něco kolem této věci. Jen bude překvapený, že se Lisa ke mně po dvou letech zase vrátila. Chodil jsem po pokoji jako smyslu zbavený, pil jeden drink za druhým a kouřil. Z hlavy se mi také málem kouřilo, jak jsem přemýšlel co dál. Nic jsem ale nevymyslel, jen jsem se utápěl ve vodce a dával svým plícím pořádný zápřah. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Chvílemi mi bylo horko a chladil jsem se u otevřeného okna, za další chvíli se mnou třásla zimnice a okno jsem zavíral. Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, ale mně se zdálo, že už je večer, venku se obloha zatáhla, pokoj náhle potemněl a moje mysl byla také momentálně zatemněna. Lehl jsem si na pohovku a chtěl spát, chtěl jsem se pak náhle probudit s tím, že se mi to všechno snad jen zdálo, že to byla noční můra, zlý sen. Ale ani usnout jsem nemohl. Byl jsem úplně na dně. Tak jsem polehával na pohovce až do večera, dopil jsem celou láhev vodky a ani opít jsem se nemohl. Vstal jsem a vrávoravým krokem šel otevřít okno, že si trochu vyvětrám. Před domem právě zastavilo policejní auto a z něj vystoupil kapitán Mesner. Zatmělo se mi před očima a cítil jsem, jak se kácím k zemi. Omdlel jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel. Probudil mne domácí, pan Goldfield. Za ním stáli v pokoji kapitán Mesner a dva detektivové. U dveří do pokoje ještě hlídal strážník v uniformě. To asi kdybych náhodou chtěl utéct, k smíchu, vždyť se nemohu ani pohnout a levé rameno mně bolí jako čert, asi jsem se praštil o radiátor topení, jak jsem sebou sekl. Půjdete s námi, pane Wintere, máme na vás pár otázek, zatím nejste zatčen, ani z ničeho obviněn. Řekl jsem, že dobrá, pana Goldfielda jsem požádal, aby zavřel okno a zamknul. Cítil jsem se v ten moment úplně střízlivý.

Odvezli mne na okrsek a první co udělali, sejmuli mi otisky prstů. Pak mne posadili do kanceláře kapitána Mesnera. Sedl si naproti mně, zapálil si cigaretu a nabídl i mně. Vzal jsem si a on zapálil i mně. Vyfoukl kouř ke stropu a podíval se na mne pohledem, jako se dívá dravec na svoji kořist. Také jsem se tak cítil, bál jsem se mu podívat do očí. Poznal to na mně, řekl, tak pane Wintere, nechcete mi něco říci? Víte, je jen otázkou času, kdy nám přivezou ten kufřík s penězi, jsou na něm zřetelné otisky prstů, myslíte, že mohou být vaše? Podíval jsem se mu po dlouhé chvíli do očí, a zaváhal jsem. Poznal to na mně, řekl, že pokud budu spolupracovat a pomohu policii vysvětlit okolnosti toho případu kolem nehody u Edova servisu, bude k tomu případně u soudu přihlédnuto. V ten moment jsem se málem zhroutil, cigareta mi vypadla z ruky, a kdybych neseděl na židli, určitě bych sebou zase sekl. Někde z dáli jsem slyšel kapitána Mesnera, jak volá na službu. Přišli dva strážníci, zvedli mne a odvedli do jiné místnosti. Byla to cela předběžného zadržení. Posadili mne na lavici, zavřeli a zamkli mřížované dveře. Kapitán Mesner mi řekl, ať se dneska prospím, a budeme pokračovat zítra ráno. V práci u Edova servisu prý to zařídí. Řekl jsem dobrá, že mu ráno všechno povím. Sesunul jsem se na lavici na pravý bok, levé rameno mne ještě pořádně bolelo. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel, hlava mne bolela a honily se mi myšlenky jako zrychlený film. Nakonec jsem usnul a spal až do rána.

Ráno mne vzbudil strážmistr, co měl na služebně službu. Nechal mne, abych se umyl a zašel si na toaletu. Pak mne posadil do kanceláře kapitána Mesnera a přinesl mi dva toasty a kávu. Na stole ležel také balíček cigaret a zapalovač, prý si mám posloužit, když budu chtít. Poděkoval jsem, posnídal, a zapálil cigaretu. Za deset minut přišel kapitán Mesner. Tak co, pane Wintere, budete spolupracovat? Přikývl jsem. Vzal si do ruky malý zápisník, na stůl položil ještě záznamník a zapnul nahrávání. Hodiny na stěně ukazovaly pět minut po osmé ráno. Pomalu a popořádku jsem Mesnerovi všechno vypovídal. Sem tam mne přerušil a ptal se na nějaké detaily, řekl jsem mu všechno tak, jak jsem si to pamatoval. Vyloučil jsem, že by s tím měla Lisa od začátku něco společného, ten Mustang, to byla opravdu jen náhoda. Pokyvoval hlavou, zřejmě to přesně zapadalo do té jeho skládanky. Na závěr se mne zeptal na ty peníze, kolik jich vlastně bylo. Řekl jsem mu pravdu, že tam bylo opravdu jen dvě stě tisíc dolarů. Po skončení mé výpovědi vypnul záznamník, vzal jej, řekl, ať tady chvíli počkám, a odcházel. U dveří se ještě zastavil a otočil se ke mně. Znáte nějakého Marka Owense pane Wintere?, zeptal se. Z Reddingu nám poslali výpis hovorů vaší přítelkyně Lisy, poslední hovor byl asi půl hodiny před tím, než se jí stala ta nehoda, mluvila s nějakým Markem Owensem, zjistili jsme, že bydlí v Seattlu a právě ho propustili z vězení. Podíval jsem se na něj vykuleně, řekl jsem, že žádného takového jména neznám. Dobrá, řekl a odešel. Asi za patnáct minut se vrátil, a že prý můžu jít. Ať jen podepíšu svoji výpověď, kterou mezitím, co jsem čekal, zapsali na papír. Moji výpověď že mají, a prý se ozvou. Zatím to vidí na obvinění z krádeže a křivou výpověď, vše ale bude záležet na soudci. Může to být jen podmínka, ale také pár let vězení. Peníze se našly, jinak žádná škoda nikomu s tím nevznikla. Poděkoval jsem a vyšel ven ze strážnice. Vzal jsem si taxíka a nechal se zavézt k domu.

Vyšel jsem po schodech do bytu. Vzal jsem telefon a zavolal Edovi, že budu za chvilku v práci. On řekl dobrá, že nemusím spěchat, ráno volal Tomovi a on přišel místo mne. Vyšel jsem z bytu, zamkl dveře a sešel po schodech dolů, a hlavními dveřmi ven. Sedl jsem do Volva a jel do Edova servisu do práce. Ed právě postával venku před myčkou s Tomem, a o něčem živě diskutovali. Zaparkoval jsem vůz na parkovišti, vystoupil a zabouchl dveře. Jdu směrem k Edovi s Tomem, když mne uviděli, rázem zmlkli, Tom šel k umývárně, Ed zůstal stát, díval se na mne, už z dálky jsem poznal, že není něco v pořádku, že se chová nějak jinak než dříve. Ahoj Ede, řekl jsem a podával mu klíče od Volva, které jsem si půjčil. Vzal si klíče a schoval je do kapsy. Nazdar Jimy, ty jsi nám tedy zavařil, s tím vším, policajti se tady netrhnou, není to dobré pro firmu, doufám, že si to uvědomuješ. Pojď, půjdeme ke mně do kanceláře, Tom to tady zvládá dobře, moc zákazníků není, a je prý po svátcích odpočinutý. Sedli jsme si v Edově kanceláři a já povídal. Řekl jsem, že mne to moc mrzí a pak jsem mu v krátkosti pověděl, jak to všechno bylo s tím autem s mrtvolou, taškou s penězi a tak. Jak se vrátila Lisa a jak jsme plánovali naši budoucnost. Jen o tom kufříku, jak jsem jej schovával v myčce za ventilátorem, jsem mu neřekl. Ed trpělivě poslouchal a pokyvoval hlavou. Pak řekl jen, to víš kamaráde, příležitost dělá zloděje, ale já tě nesoudím, nikdo z nás nikdy neví, jak by se sám v takové situaci zachoval. Podívej, všechno se to časem přežene, lidé zapomenou a zase bude dobře. Jen si dej pozor na takový ženský jako Lisa, jednou už tě zklamala, udělala to zase. Jsi můj kamarád a postavím se za tebe i v nouzi, jsi v jádru dobrý člověk, pracovitý a já jsem s tebou neměl doposud žádné problémy. Řekl jsem, děkuji Ede, moc si toho vážím, je ale možné, že mne soud pošle na pár let do vězení, jen abys s tím počítal, část těch peněz se prý ještě nenašla, a jestli to přišijí mně, nebude to vůbec dobré. Ed řekl, že to snad nebude tak horké, a že se uvidí. Vstal jsem a vyšel ven z kanceláře, že půjdu Toma vystřídat v práci.

Tom právě vyjel na zadní parkoviště s umytým vozem a podával zákazníkovi klíče. Pozdravil jsem se s ním, poděkoval mu za záskok a řekl, že už to vezmu, ať si jde odpočinout domů. Když bude kdykoliv potřebovat on volno, může se na mne spolehnout. Tom se zasmál, že už má za těch pár dnů lenošení dost. Plánovali si se Sárou, že si někam přes svátky zajedou, nakonec zůstali kvůli počasí doma, a prováleli tři dny u televize, už se těšili oba do práce. Za chvilku se ale rozloučil, sedl do auta a odjel domů. Do večera, do šesté má pohov. Den pomalu ubíhal, práce nebylo moc, spousta lidí se bere volno i mezi svátky, až do konce roku, buď někam jedou, nebo se také válí doma jako Tom se Sárou. V poledne jsem se přinutil něco lehkého sníst, ale žaludek mi moc nebral, nechal jsem půl porce na talíři. Dal jsem si pivo, kávu a pár cigaret, seděl u toho svého stolku u okna a pozoroval parkoviště před myčkou. Vzpomněl jsem si zase na Lisu. Že bych se v ní opravdu nevyznal? Zdála se přece být tak milá a přívětivá, nechtěl jsem věřit tomu, že by to jen hrála. Ale s tím telefonním hovorem mi to nejde do hlavy, a tím, že jela na sever místo na jih do Las Vegas, to už vůbec ne. Už začínám být jako Mesner, začínám skládat nějakou skládačku, ale něco mi stále chybí. Chybí peníze, chybí nějakých sto tisíc, a Mesner mi bude v patách, bude mne sledovat a kontrolovat, jestli neudělám nějakou chybu, nevěří mi, ano, šlápl jsem vedle, vzal jsem cizí peníze, ale ty jsou na světě. Majitel kasina v Renu se těžko přizná, že tam vlastně zmizelo jen dvě stě tisíc, proč by to přiznával, je přece také hráč, ikdyž v tomto případě falešný, a blafuje. Ale takové blafování se gamblerům vyplácí, a pokud Mesner případ uzavře, mne odsoudí, gambler z Rena dostane od pojišťovny tři sta tisíc dolarů.

Tak se mi to všechno honilo hlavou. Oknem vidím přijíždět zákazníka k myčce, vstal jsem a šel pracovat. Do šesté večer jsem měl ještě asi dvanáct aut k mytí, trochu se oteplilo a ulice pokrýval solí rozbředlý špinavý sníh, práce nám asi bude přibývat, pomyslel jsem si. Před šestou přijel Tom a vystřídal mne. Zašel jsem pozdravit Eda do kanceláře, probírali něco s mechanikem Paulem, kývli mi na pozdrav a já šel k zastávce autobusu. Vtom vyběhl Ed s kanceláře a volá na mne, počkej Jime, vem si to Volvo, tady stejně stojí, přece nebudeš chodit pěšky nebo jezdit autobusem, je to naše firemní auto, tak ho používej, jen ho občas natankuj, smál se a podával mi klíče. Už to byl zase ten můj starý dobrý kamarád Ed. Povídám, díky moc Ede, a vzal jsem si klíče. Ještě jednou mi pokynul a zmizel v kanceláři. Teď mám trochu času, pomyslel jsem si, zajdu si dát kávu k Bobovi do Minibaru a koupím si pár balíčků Camelek, než pojedu domů. Vstoupil jsem do Minibaru, objednal si u pultu a sedl si opět na to své místo u okna. Bob mi ihned přinesl kávu a cigarety. Zapálil jsem si a popíjel kávu. Zase se mi vracely ty myšlenky na Lisu a těch pár chvil a jednu noc, co jsme spolu prožili, než odjela. Minibar byl poloprázdný, jen pár stolků vzadu bylo obsazených, většinou jen dvojice mladých lidí. U baru nikdo, Bob utíral umyté sklenice a skládal je do regálu za sebou. Pak vzal utěrku, obešel bar a šel k mému stolku. Sedl si naproti mně a povídá, Jime, nechtěl jsem ti to vůbec říkat, ale když tě tak vidím tady sedět a přemýšlet, dneska mi volal telefonem nějaký chlap, asi nějaký rusák podle přízvuku, a vyptával se na tebe. Nevím, kdo a odkud byl, nepředstavil se mi, jen jestli tady pracuješ, jestli tě znám a tak. Neřekl jsem mu nic, když se nepředstavil, položil jsem mu to. Jen abys věděl, kdyby něco. Možná to nic neznamená, ale člověk nikdy neví. Řekl jsem díky Bobe, dopil jsem kávu, zaplatil a odešel z Minibaru na parkoviště.

Nasedl do auta a vyjel na hlavní ulici směrem k centru a mému domovu. Sleduje mne nějaké auto, nebo se mi to jen zdá? Začínám být asi paranoidní, auto co jelo chvilku za mnou, odbočilo na křižovatce Garden Park vpravo. Nikdo mne nesleduje, co si to nalhávám? Přijel jsem k domu a zaparkoval u chodníku. Vejdu do dveří domu, letmo se podívám na svou poštovní schránku a chci pokračovat. Malými kulatými otvory ve schránce zahlédnu nějakou bílou obálku. Otevřel jsem schránku a vyndal tu bílou obálku, vlastně nebyla celá bílá, byl na ní modrý pruh, takové obálky posílá policie, státní zástupce nebo soud. Na soud je asi brzy, bude to tedy od policie nebo od státního zástupce. Zavřel jsem schránku a vyběhl nahoru po schodech. Odemkl a otevřel dveře do bytu, zavřel, vysvlékl si bundu a šel do pokoje. Pustil jsem si rádio s mojí oblíbenou stanicí, otevřel okno, v baru jsem vzal novou láhev vodky a skleničku. Sedl jsem si na pohovku, dal si drink a zapálil Camelku. Třesoucími prsty jsem otevřel obálku, byla z kanceláře státního zástupce. Sdělení obvinění. Polkl jsem naprázdno, ruce se mi třásly ještě více. Rychle jsem do sebe hodil další, dvojitý drink. Tak už je to tady, byl jsem obviněn a usvědčen z odcizení peněz, zatajení skutečností a z křivé výpovědi v případu mrtvé ženy u Edova servisu. Sazba tři až pět let, s ohledem k tomu, že jsem s policií spolupracoval a učinil plné doznání, může být trest nižší, dva až tři roky s podmínečným propuštěním po dvou letech. Soud je stanoven na dvacátého ledna, v devět hodin ráno. Zase se mi stáhlo hrdlo a polkl jsem naprázdno, dal jsem si další dvojitý drink a další cigaretu. Z rádia hrálo smutné a táhlé bluesové kytarové sólo a já jsem to měl téměř spočítané. Kdyby se alespoň, než bude soud, podařilo policii usvědčit majitele kasina v Renu z toho pojišťovacího podvodu, mohlo by to pro mne být daleko lepší, ale takhle? Ikdyž mne odsoudí a odsedím si pár let, policie mi stejně bude v patách stále, stále budu mít oči na stopkách a budu se dívat přes rameno, jestli někde nezahlédnu Mesnera, jak číhá jako kocour na myš.

Jak tak přemýšlím, zazvoní najednou telefon vedle televize. Hrklo ve mně, až mi papír vypadl z rukou, pravá noha mi vystřelila dopředu, ještě že jsem netrefil nohu od stolku, býval bych jej určitě převrátil i s pitím. Vstal jsem, zvedl sluchátko a řekl, prosím tady James Winter, kdo je tam? Slyším na druhé straně jen těžké sípavé dýchání, potom to zavěsil. V pozadí bylo slyšet houkání nějaké lodě, jako kdyby ten neznámý volal někde z budky v přístavu. Seattle, první co mne napadlo, že by to byl zase ten gauner, co volal dneska Bobovi do Minibaru? Co s tím? Mám to nahlásit kapitánu Mesnerovi? Ale co nahlásím, nemám žádný přímý důkaz, nikdo mi nevyhrožuje, nic po mně nechce, nechám to být, pomyslel jsem si, nalil si další drink a zapálil cigaretu. Jen jsem tak seděl, popíjel a kouřil, poslouchal blues a večer se nachýlil. Vstal jsem a šel se osprchovat a převléct. Udělal jsem si dva toasty a kávu a nesl si to do pokoje. Povečeřel jsem, dal si ještě pivo z plechovky, pár drinků a cigaret. Uklidil jsem nádobí a chystal se jít zalehnout. Právě si sedám na pohovku, když opět zazvonil telefon. Zase ve mně hrklo, ale už jsem měl v sobě pár drinků, bylo mi to jedno, šel jsem k telefonu a zvednu sluchátko. Než jsem stačil něco říci, ozvalo se ostrým východoevropským přízvukem, to je pan Winter? Říkám ano, to jsem já, co si přejete? Tak pane Wintere, dejte si pozor, jestli budete zapírat a tvrdit, že v té tašce s penězi bylo jen dvě stě tisíc dolarů, koledujete si o pořádný malér, já si vás najdu, vím kde bydlíte i kde pracujete. Víte, stávají se různé nehody, doma, v práci, cestou do práce, víte, jak to myslím, rozumíme si, že? Na policii vypovíte, že tam bylo tři sta tisíc dolarů, že jste sto tisíc někde zašil nebo prohrál, nebo co, něco si prostě vymyslíte.

Zalapal jsem po dechu, zmohl jsem se jen na to, abych řekl, v té tašce bylo opravdu jen dvě stě tisíc dolarů, já jsem nevzal ani cent. Nenechám se přece zavřít za to, že vám chybí nějaké peníze, a už mi nevolejte, nebo to ohlásím na policii, a položil jsem sluchátko. Srdce mi zase bušilo a v nohou i rukou jsem pociťoval chvění. Tak teď už asi zase neusnu, a nalil jsem si ještě jeden dvojitý drink, láhev byla téměř prázdná. Zapálil jsem si Camelku, chodil po pokoji sem a tam, od okna ke dveřím a zpátky. Když jsem byl zrovna u okna, zahlédl jsem na druhé straně ulice známé policejní auto, to asi kapitán Mesner také nemohl spát, tak mne tady šmíroval. Tentokrát jsem byl skoro rád, že šmíroval. Za chvilku zvoní opět telefon. Tentokrát jsem se namíchl, vykročil rázně, že tomu anonymnímu vyděrači pěkně od plic vynadám. Zvednu sluchátko, už chci začít křičet, když slyším kapitána Mesnera, jak říká, pane Wintere, to jsem já, kapitán Mesner, můžeme si promluvit, teď, u vás doma? Vy mně sledujete kapitáne Mesnere?, ptám se. Ne, my se vás snažíme chránit, povídá Mesner, tak mohu jít k vám nahoru na chvíli? Řekl jsem dobrá, pojďte. Rychle jsem uklidil nedopitou láhev vodky a skleničku zanesl do myčky v kuchyňce, ozval se zvonek u dveří. Šel jsem otevřít, Mesner vešel dovnitř, sundal si kabát a pověsil jej na věšák vedle dveří. Pojďte dál, povídám a vedu ho k pohovce v pokoji. Dáte si něco, kávu, pivo nebo drink?, ptám se. Odmítl, že nic nechce a posadil se. Sedl jsem si do křesla naproti a čekám, co bude.

Víte, pane Wintere, my jsme vám napíchli telefon, pořád nám nejde na rozum, co se stalo s těmi sto tisíci dolary, které tam údajně měly být navíc, podle výpovědi majitele kasina v Renu. Kolegové od policie v Renu nám poslali veškeré podklady ohledně té loupeže v kasinu, ten majitel je přistěhovalec, Rus, nějaký Nikolaj Arbetov, a je napojený na jednu větev ruské mafie, co tady operuje na západním pobřeží od Seattlu až po San Diego. Z toho telefonátu je jasné, že se vás snaží zastrašit a donutit k přiznání, aby zakryl svůj nekalý byznys a pojišťovací podvod. Je momentálně v podmínce, už měl několik konfliktů s policií, hned zítra dám kolegům v Renu zprávu, ať ho seberou, nakonec se pod tíhou důkazů přizná a vy z toho budete venku, alespoň částečně. Jste případně ochoten svědčit proti tomu Arbetovovi? Přikývl jsem, že ano, určitě ano. Tak dobrá, řekl Mesner, ten telefonát nám hodně pomohl, víte zpočátku jsem vám moc nevěřil, ale váš pan domácí pan Goldfield i váš šéf Ed Marshall se za vás přimluvili a dali na vás jen samé dobré reference. Každý občas udělá chybu, ale musí za to zaplatit, s tím se musí počítat a s tím se musíte smířit i vy. S těmi slovy se zvedl, přešel do chodby, vzal si svůj zimník, oblékl se, otevřel dveře a vyšel na chodbu ke schodišti. Tak dobrou noc pane Wintere, řekl a scházel dolů po schodech. Dobrou kapitáne Mesnere, odvětil jsem a zavřel dveře. Přešel jsem do pokoje, zavřel okno a zhasl světlo. Lehl jsem si na pohovku, poslouchal blues a pomalu usínal. Bylo toho dneska na mně nějak moc.

Blížil se konec roku, pak se přehoupl Nový rok, den, týden, čas ubíhal, chodil jsem do práce jako každý den, nic zvláštního se nedělo, nebýt toho soudu co mne čeká, ani bych neřekl, že se něco stalo. Šestého ledna jsem zašel do pojišťovny, na základě protokolu od policie mi vystavili šek na dva tisíce dolarů, alespoň něco, řekl jsem si a peníze uložil ihned na svůj účet do nedaleké banky. Od té doby co byl u mne kapitán Mesner se neozval už žádný anonymní telefonát, ten Arbetov asi dostal strach a přiznal barvu, pomyslel jsem si. A zrovna dneska ráno, osmnáctého ledna mi volá kapitán Mesner na mobilní telefon, jestli bych se u něj mohl zastavit na okrsku, jen podepsat nějaký protokol. Domluvil jsem se s Edem, že tam zajedu kolem osmé na otočku, on řekl že dobrá, že to vezme u myčky na chvilku za mně. Zajel jsem na okrsek, kapitán byl v dobré náladě, asi se mu něco podařilo. Byl docela vlídný a choval se ke mně docela jinak, než tenkrát, nakonec budeme ještě kamarádi, pomyslel jsem si. Předložil přede mne protokol o výslechu svědka, jednalo se o ten telefonát, jak mi ten Arbetov vyhrožoval. Přečetl jsem si ten dokument a podepsal. Mesner říká, nemusíte chodit ani k soudu svědčit, tohle bude jako důkaz stačit, k tomu máme ten nahraný záznam. Arbetov se prý nakonec přiznal a potvrdil, že mi volal a vyhrožoval. Jelikož byl v podmínce, hrozí mu až dva roky natvrdo. Co se ale týče těch peněz, stále trvá na tom, že mu sebrali tři sta tisíc dolarů. Tak to je všechno, povídá Mesner, můžete jít pane Wintere. Na shledanou u soudu. Řekl jsem také na shledanou a odešel. Soud bude už za dva dny, pomyslel jsem si. Nasedl do Volva a jel zpátky k Edovu servisu do práce. Vystřídal jsem Eda a zbytek dne obsluhoval zákazníky v autoumývárně. Jen v poledne jsem jako obvykle zašel k Bobovi do Minibaru na oběd. Večer mne vystřídal Tom a já jel domů. Tak to šlo pořád dokola. Další den uběhl opět v práci jako nic, doma sprcha, večeře, pár drinků a cigaret, blues z rádia a spát.

Přišel den dvacátého ledna, můj soudný den, jak jsem mu říkal. Od rána jsem měl stažený žaludek, jen tak že jsem snědl ráno lehkou snídani a vypil šálek kávy. Ed mi dal na dnešek dopoledne volno a domluvil se s Tomem, jestli může zůstat v práci déle, alespoň do jedenácté, pak že přijdu já, zpátky do práce. Tom samozřejmě souhlasil. Blížila se devátá, zajel jsem autem k budově soudu, nedaleko od náměstí Garden Park a zaparkoval. Vešel jsem do budovy a vyšel po schodech do prvního patra. Na chodbě před soudní síní postávali známí detektivové z okrsku, pár strážníků a chybět nemohl ani kapitán Mesner. Když mne uviděl, kývl na pozdrav jako nějaký starý známý. Za chvilku ohlásil reproduktor na stěně projednávání případu, stát Nevada versus James Winter, a všichni jsme vešli vysokými dveřmi do soudní síně. Já jsem šel samozřejmě k lavici obžalovaných, vedle mne vpravo seděl právní zástupce, kterého mi přidělil soud, vlevo státní zástupce coby žalobce. Proti nám seděl soudce Charles Parker a za ním porota. Celý proces probíhal docela jednoduše a v klidu, nebylo žádných pochybností, nebylo potřeba výslechů svědků, policie předložila moje celé doznání a tak jsem také svou výpověď potvrdil, když mne předvolal státní zástupce k řečnickému pultu. Své řeči pronesli také státní zástupce, obhájce i zástupce policie kapitán Mesner. Soud se poté odebral k poradě a vyhlásil desetiminutovou přestávku. Po přestávce přišel soudce s porotou, soudce řekl povstaňte, všichni vstali, mně se zase třásla kolena a svíral žaludek. Pak soudce vynesl rozsudek, dostal jsem dva roky vězení nepodmíněně, v případě dobrého chování s příslibem podmínečného propuštění za jeden rok. Den nástupu a místo mi bude sděleno písemně a doručeno poštou na moji adresu. Soudce klepl paličkou a bylo to.

Sedl jsem si zpátky na lavici a chvíli jen tak seděl, celé to netrvalo ani hodinu. Obhájce říká, to bude dobré, za rok jste venku, možná i dříve. Poděkoval jsem mu, pomalu vstal a odcházel ven ze soudní síně. Cestou po chodbě jsem kývl na pozdrav kapitánu Mesnerovi, sešel po schodech dolů do haly, a vykročil ven, na parkoviště k autu. Začalo zase hustě sněžit. Tak to mám za sebou, pomyslím si, nasednu do auta a jedu zpátky k Edovu servisu, vystřídat Toma u myčky. Ed, Tom a také Paul s Bobem byli samozřejmě zvědaví, jak jsem dopadl, pověděl jsem jim jak to probíhalo, a že jsem dostal dva roky nepodmíněně, s podmínkou ročního propuštění, když budu hodný. A já už budu hodný, povídám. Všichni se zasmáli, ikdyž to moc k smíchu nebylo, ale prý že to uteče jako voda, hlavně ať se dostanu do nějakého dobrého prostředí, kde mohu třeba pracovat a tak. Pak jsme se rozešli, Ed šel do kanceláře, Paul do dílny a Bob do Minibaru. Tom jel domů, že se uvidíme zase večer o šesté. Řekl jsem mu, že nemusí spěchat, že tady mohu zůstat klidně déle jestli chce, ale on co bych doma sám dělal, a navíc jezdí se Sárou spolu stejným směrem jedním autem, že přijede normálně. Říkám dobrá tedy, jak chceš Tome, tak zatím ahoj. Zůstal jsem najednou sám, převlékl jsem se, zrovna mi přijel zákazník na mytí. Věnoval jsem se mytí, celkem to šlo, na oběd skočil zase jako obvykle k Bobovi do Minibaru na hamburger, pivo a kávu. Pár cigaret u okna a pak zase ten kolotoč u myčky. Večer mne vystřídal Tom, já jsem jel domů, osprchoval se, něco malého snědl, dal si kávu, pár drinků a cigaret a šel spát. Tak to ubíhalo, den co den stejně, občas jsme s Edem zašli do města na bowling nebo kulečník, na pár piv a jen tak si popovídat. Byli jsme pořád stejní kamarádi, nic se mezi námi nezměnilo, život se dostal zpátky do těch starých kolejí, jako dříve.

Přesně za týden od soudu, dvacátého sedmého ledna jsem dostal poštou doporučeně úřední obálku, převzal ji a podepsal za mne pan domácí, Goldfield. Měli jsme to tak dohodnuté a měl moji podepsanou plnou moc k převzetí doporučených dokumentů, kvůli mojí pracovní době. Přišel jsem večer domů, pan Goldfield už na mne čekal na chodbě dole, u svého bytu. Věděl, že přijíždím domů pravidelně v tuto hodinu. Převzal jsem si obálku, poděkoval mu a šel nahoru do svého bytu. Doma jsem se osprchoval a povečeřel. Byl jsem zvědavý, ale svoje malé rituály jsem se snažil neměnit. Až jsem otevřel okno, nalil si drink, pustil rádio na Blues Channel a zapálil si Camelku, sedl jsem si, napil se a otevřel obálku s modrým pruhem. Ruce se mi opět třásly, žaludek se mi svíral a já jsem četl. Z rozhodnutí soudu města Carson City, stát Nevada versus James Winter a tak dále, pár vět jsem přeskočil a vidím datum nástupu, šestého dubna, místo výkonu trestu, věznice Ely, Nevada. Tak do pouště mne posílají, ale mám nakonec i trochu štěstí, není to nejhorší místo. Tak mám ještě dva měsíce svobody před sebou. Využiju je jak nejlépe budu umět, poctivě pracovat, abych nezklamal svoje kolegy a kamarády z práce a také nezadal kapitánu Mesnerovi záminku, aby se mnou měl zase nějakou práci. Založil jsem dokument do zásuvky ve skříni, na chvíli jsem se zase podíval na svoji starou gibsonku. Jen tak zlehka jsem jí přejel po strunách na krku a skříň zase zavřel. Možná, až se vrátím z vězení, najdu si nějakou jinou práci a budu mít více času, možná ji ještě opráším, naladím a občas si zahraji jen tak pro sebe, nebo zajdu za klukama do Blues baru, co nového, poslechnout si blues naživo. Přemýšlel jsem chvilku, nalil si drink a zapálil cigaretu. Z rádia se ke mně loudilo táhlé blues, zavřel jsem oči a jen tak poslouchal. Skoro jsem usínal, vstal jsem a uklidil, zavřel okno a pozhasínal. Lehl jsem si na pohovku a poslouchal dále, dokud jsem neusnul.

Ráno jako obvykle, sprcha, snídaně, káva s cigaretou. Cesta do práce, vystřídal Toma a celý den až do večera jako obvykle. Tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem. Blížil se začátek dubna, začínalo být pěkně teplo, všechen sníh už skoro roztál a práce bylo čím dál více. Přišly ty jarní deštíky, občas sem zavál z pouště nějaký ten písek, a zákazníci se v umývárně jen hemžili, všichni chtěli mít ty svoje miláčky pořád jako nové. Koncem týdne, v pátek třetího dubna za mnou přišel dopoledne Ed a přivedl s sebou mladého kluka. To je Billy Evans, říká mi, je to student, a vystřídá tě tady, začne teď hned, ty ode dneška odpoledne už zůstaň doma, ať si můžeš vyřídit co potřebuješ. Trochu mu to tady ukaž, co a jak, pak se u mne zastav, než odejdeš. Řekl jsem dobrá Ede, stavím se. Billy mi podává ruku, stisknu jí a říkám, já jsem Jim. Já vás znám, povídá, vy jste hrával v Blues baru na kytaru, pamatuji si vás, chodívali jsme tam s partou kamarádů, víte, já také trochu hraju a líbí se mi to samé co vám, blues. Tak to je fajn, povídám, tak si někdy třeba zahrajeme spolu, až se vrátím. To bych byl hrozně rád, řekl Billy. Pak jsem mu vše ukázal a předvedl, právě přijel zákazník. Billy byl velmi chápavý a za pár umytých aut už pracoval, jako kdyby to dělal léta.

V poledne jsem skočil k Bobovi na lehký oběd, kávu a pár cigaret. Potom jsem zašel za Edem, jak jsem slíbil. Ed mne přivítal a řekl mi, že až se vrátím, mohu se zastavit, bude rád když za ním přijdu a budu pro něj zase pracovat. Poděkoval jsem za všechno co pro mne udělal a slíbil mu, že se určitě ozvu. Když to půjde, že si občas zavoláme. Ještě jsem pochválil Billyho, že je šikovný a jde mu to dobře. Pak jsem se s Edem rozloučil a vrátil mu klíče od Volva, které jsem ráno dotankoval. Zašel jsem také do dílny za Paulem, a do Minibaru za Bobem. Rozloučil jsem se i s Billym a řekl mu, ať cvičí na kytaru, že si spolu někdy zahrajeme. Řekl dobrá, že se bude těšit. Šel jsem na zastávku autobusu, zrovna přijížděl, nasedl jsem a vystoupil na zastávce u Garden Parku. Musel jsem zajít na radnici a vyřídit si dokumenty kolem nástupu do věznice v Ely. Vyřídil jsem co jsem potřeboval, a šel zpátky k autobusové zastávce. Chvilku jsem čekal na autobus, ten přijel, nasedl jsem a jel přes město až na zastávku poblíž mého bydliště. Vystoupil jsem, šel pár metrů po hlavní ulici a pak zahnul vpravo za roh do Caroline street, za chvilku už jsem byl před domem. Vkročil jsem do domu a po schodech vyšel nahoru ke svému bytu. Odemkl a otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Vysvlékl jsem si bundu a šel si dát sprchu. Pak jsem se převlékl a šel si dát drink.

Dneska jsem doma brzy, ještě nejsou ani dvě odpoledne. Venku je světlo, otevřel jsem okno dokořán a vpustil sem slunce a čerstvý jarní vzduch. Pustil jsem rádio, nalil si další drink a zapálil cigaretu. Sedím a poslouchám, užívám si poslední chvíle svobody a přemýšlím, jak to bude dále. Z přemýšlení mne náhle vyrušil telefon vedle televize. Trhnul jsem sebou, kdo to může být, kdo ví, že jsem v tuto dobu doma? Vstal jsem a šel k telefonu. Zvednu sluchátko a tam slyším opět ten těžký sípavý dech, nic víc. Kdo je tam?, ptám se. Nic. Haló, co chcete? Zase nic. Tak si trhni, povídám a zavěsil jsem. Kdo to může být?, přemýšlím. Nic mne nenapadá. Dal jsem si další drink a zapálil další cigaretu. Nenechám se zastrašit, pomyslel jsem si, Mesnerovi volat nebudu, co bych mu řekl? Že nějaký magor nemá co dělat, tak volá náhodná čísla? Náhodná? To by byla velká náhoda, on už přece jednou volal. I tak, Mesnerovi nezavolám. Zbytek dne jsem si již užíval jen klid, sledoval televizi, popíjel a pokuřoval. K večeři jsem si dal pár toastů a kávu. Vypnul jsem televizi a zapnul rádio. Lehl jsem si na pohovku, poslouchal oblíbené blues, dal si nějaký ten drink a vykouřil pár cigaret. Oknem dovnitř proudil čerstvý jarní vzduch, sem tam bylo slyšet z ulice projíždějící auto, nebo vlak z nedalekého nádraží. Brzy jsem usnul a probudil se až ráno. Venku už bylo světlo a z čerstvým vzduchem dovnitř do pokoje pronikal i zpěv ptáků, ten jejich ranní koncert. Bylo krásně, něco po sedmé hodině, slunce se právě vyhouplo nad východní obzor za nedalekým pohořím, přesně mezi horami Rawe Peak a Lyon Peak.

Byla sobota, nikam jsem nespěchal, chvilku si ještě jen tak poležel, pak jsem vstal, dal si sprchu a připravil snídani, dva toasty a kávu, jako obvykle. Vzal jsem si to s sebou do pokoje, sedl na pohovku a posnídal. Ke kávě jsem si dal pár Camelek, jak jsem to měl ve zvyku. Na drink dneska nemám ani chuť, stejně si budu muset odvyknout, za pár dnů už si nedám žádný, pomyslel jsem si. Půjdu se trochu projít ven, jen tak na procházku za město, do parku nebo k jezeru Lake Tahoe, rozhodl jsem se. Oblékl jsem si lehkou jarní bundu, obul sportovní boty a vyšel ven z bytu. Sešel jsem po schodech a vykročil ven na ulici. Šel jsem na hlavní ulici a zabočil vpravo, kolem nádraží k autobusové zastávce. Počkal jsem na autobus co jezdil z centra k parku a dále za město k jezeru. Nasedl jsem a cestou pozoroval sobotní dopolední ruch města. U jezera jsem vystoupil a dál se jen procházel a díval se kolem, cestou míjel pobíhající sportovce, dvojice mladých zamilovaných na lavičkách, a rybáře s nahozenými pruty u vody. Tak jsem jen tak chodil a čas ubíhal. V poledne jsem zašel do místní restaurace na oběd, po obědě si dal kávu, chvíli ještě poseděl a kouřil. Asi za hodinku jsem vyšel ven, a vracel se zpátky parkem k autobusové zastávce. Chvilku jsem čekal, pak přijel autobus, nasedl jsem a jel zpět do města, vystoupil až u nádraží nedaleko našeho domu. Přišel jsem domů a do večera jen tak seděl, poslouchal rádio, dal si pár drinků a cigaret. Večer jsem si udělal pár sendvičů a kávu. Chvilku jsem zapnul místo rádia televizi, podíval se na zprávy, nic nového jsem se nedozvěděl, ani žádný pořad mne nezaujal. Vypnul jsem televizi a zapnul opět rádio na Blues Channel, právě včas, dnes dávají medailónek jednoho z mých oblíbených kytaristů, dnes hraje Gary Moore. Zapálil jsem si Camelku, lehl si na pohovku a jen tak ležel a poslouchal. Vrátilo se mi ve vzpomínkách těch pár let zpátky, kdy jsem tyhle kousky hrával v Blues baru s naší kapelou. Co kdybych zítra zašel podívat se za kamarády z kapely? Uvidím, rozhodnu se ráno. Při myšlenkách, co bude následovat za pár dnů, jsem pomalu usínal.

Ráno se probudím, v rádiu už hraje jiné blues, tentokrát klasika, B. B. King, další můj oblíbenec, vlastně jeden z největších a nejznámějších velikánů, co se blues týče. Tak ten den hezky začíná, můj poslední den na svobodě. Zítra brzy ráno nasednu na autobus a pojedu dobrých sedm hodin na východ, do pouště, do městečka Ely. Šel jsem se osprchovat, převlékl se a připravil si snídani, zase dva toasty a kávu, jako obvykle, je to nejrychlejší, co bych vymýšlel, kdo ví, co budu snídat za pár dní v Ely. Po snídani jsem si dal přece jen pár drinků, pokuřoval u okna a díval se ven, směrem k nedalekému pohoří, kde právě vychází za obzorem slunce, tak tím směrem pojedu zítra ráno, pomyslel jsem si. Dopoledne uběhlo jako nic, na oběd jsem si vytáhl z ledničky poslední balíček s masem, co jsem měl nakoupené do zásoby. Musím to sníst dnes, jinak to tady moc dlouho nevydrží a až se vrátím, stejně bych to už vyhodil. Měl bych tady v celém bytě uklidit, pomyslel jsem si. Připravil jsem si na pánvi pěkně propečený steak, k tomu opekl pár amerických brambor co se kupují předvařené v sáčku jako polotovary, nějakou zeleninu jako oblohu, trochu kečupu, hořčice a nedělní oběd byl na stole. Otevřel jsem si pivo z plechovky, tentokrát jsem ho nepil jen tak, ale nalil jsem si jej do sklenice, když je to takové, jako slavnostní. V pokoji jsem poobědval, dal si pivo a zapálil cigaretu.

Chvilku jsem jen tak seděl a pokuřoval. Pak jsem vstal, uklidil nádobí do myčky a zapnul jsem ji, otevřel ledničku a vyskládal všechno na stůl v kuchyňce. Ledničku jsem umyl a vysušil utěrkou. Zpátky jsem naskládal jen věci, které tady vydrží a nezkazí se, třeba jako láhev vodky, sáček se zeleninou a tak. Vše ostatní jsem vhodil do velkého černého igelitového pytle, který jsem postavil na chodbu ke dveřím, že jej vynesu do kontejneru na odpadky, až půjdu ven. Poté jsem uklidil také v koupelně a v pokoji, z myčky vyskládal všechno nádobí do skříňky nad dřezem, všechno nepotřebné jsem naházel do pytle na chodbě. Chvilku jsem si sedl do křesla v pokoji a zapálil si cigaretu ke kávě, kterou jsem si právě udělal. Dopil jsem a dokouřil, vysypal jsem popelník a koš na odpadky z kuchyňky také do pytle. Poté jsem si vytáhl ze skříně svůj cestovní batoh, že si tam dám pár věcí na cestu. Můj pohled sjel opět k té mojí staré gibsonce, bylo mi jí líto, chudák holka, takhle tady bude na mne čekat. To není fér, jako by říkala, já mám hrát a ne tady stát ve skříni zavřená. Máš pravdu, pomyslel jsem si, až se vrátím, něco s tím určitě uděláme, třeba si tě vezme Billy, nebo tě dám do bazaru, ne, to ne, do bazaru ne, dám tě Billymu, ten si tě bude vážit více než já. Co to, jsem snad už magor, že si tady povídám s kytarou? Zasmál jsem se v duchu a zavřel skříň. Naskládal jsem do batohu vše potřebné, doklady, peněženku, pár balíčků cigaret, náhradní klíče od bytu a mobilní telefon, většinu věcí mi stejně vezmou ve vězení k sobě do úschovy, pomyslel jsem si. Byl jsem s úklidem a přípravou hotov, oblékl jsem se, vzal pytel na odpadky a zanesl jej před dům do kontejneru.

Bylo před sedmou večer, to nám to uteklo, pomyslel jsem si. Původně jsem se chtěl projít do centra a zastavit se za kamarády v Blues baru, nakonec jsem si to rozmyslel, kdo ví co se může přihodit, staří známí, něco se vypije a tak, nestojí to za to, raději si půjdu dneska večer brzy lehnout, musím vstávat už kolem třetí ráno, autobus mi jede deset minut po čtvrté. Abych si připravil snídani, posnídal, vypil kávu s cigaretou, zamkl a vyšel na nádraží na autobus. Vrátil jsem se zpátky do domu, cestou se stavil u bytu pana domácího Goldfielda a zazvonil na zvonek u dveří. Pan Goldfield otevřel, pozdravil jsem a řekl mu, že brzy ráno odjíždím a delší dobu tady nebudu, jinak se nic nemění, nájemné a všechny ostatní poplatky budu nadále platit pravidelným měsíčním převodem ze svého účtu v bance. Pan Goldfield řekl dobrá, že ať se držím a že se zase uvidíme. Rozloučili jsme se, on zavřel dveře a já vyšel nahoru po schodech, do svého bytu. Zbytek večera jsem jen tak seděl, kouřil a poslouchal rádio s mým oblíbeným blues. Kolem deváté jsem si udělal lehkou večeři, pár toastů se sýrem, k tomu kávu. Uklidil jsem nádobí, opláchl jen pod vodou u dřezu a uložil do skříňky nahoru. V pokoji jsem si sedl na pohovku a vykouřil pár cigaret. Kolem desáté jsem už ležel, zhasnutá světla, jen rádio hrálo, nastavil jsem si budík na tři hodiny a pomalu usínal.

Probudilo mne zvonění budíku, rychle jsem vstal, osprchoval se a oblékl. Posnídal jsem kuřecí bagetu, poslední z ledničky, ohřál jsem si ji v mikrovlnné troubě. Udělal jsem si kávu, popíjel a vykouřil pár Camelek. Uklidil jsem, vysypal popelník do koše v kuchyňce, z něj vytáhl sáček s odpadky a vložil nový. V pokoji jsem vypnul rádio, zavřel okno a zkontroloval celý byt, zavřel uzávěr vody a plynu, vzal svůj batoh a klíče. Oblékl jsem si bundu, obul boty a vykročil z bytu. Zavřel a zamkl dveře. Sešel jsem dolů po schodech a vykročil na ulici, cestou k nádraží jsem vyhodil sáček s odpadky do kontejneru. Bylo za pět minut čtyři ráno, za chvilku mi to pojede, pomyslel jsem si. Ještě jsem se ohlédl k našemu domu a v duchu se rozloučil. Přišel jsem na autobusové nádraží, můj autobus už tam stál. Pár lidí nastupovalo, řidič stál venku u autobusu a kouřil. Počkal jsem až dokouřil a vešel dovnitř. Nastoupil jsem a podával mu cestovní příkaz, co jsem dostal na radnici. Podíval se na mne, řekl, to máte dlouhou cestu pane, odtrhl část lístku a založil do schránky u pokladny. Řekl jsem, ano pane, dlouhou cestu mám před sebou, a šel jsem dozadu, až na poslední místo v autobusu. Sedl jsem si, batoh dal na prázdné sedadlo vedle sebe, řidič zavřel dveře, nastartoval a rozjel se směrem na východ od města Carson City, do dlouhé rovinaté pouště po Route 50, na jejímž konci mne čekalo městečko Ely a věznice, která se mi měla stát na pár let mým domovem.

Popisovat podrobnosti nebudu, nastoupil jsem do vězení, nebylo to nic tak strašného, byla to věznice jen pro menší, nezávažné případy, něco jako já, zloději, podvodníci, neplatiči alimentů a tak. Bylo zde asi kolem tisíce a půl vězňů, mohli jsme pracovat v dílnách, na zahradách a tak. Já jsem měl štěstí, šel jsem pracovat do kuchyně, to mne bavilo a čas hezky utíkal. Chodil jsem si do místního klubu i sem tam zahrát s malou kapelou. Jednou za týden jsme si mohli zatelefonovat, párkrát jsem volal kamarádu Edovi, jak se má a co nového, také panu domácímu Goldfieldovi jsem párkrát volal. Uběhl rok, a já jsem zavolal advokátovi, co mne zastupoval u soudu, jestli by mým jménem požádal soud o předčasné propuštění. Soud proběhl a páni, podařilo se, desátého dubna mne propustili. Tak to byly vzpomínky na ten můj podělaný příběh.

Teď tady sedím sám v malém bytě, v rukou držím tu starou kytaru, a vlastně se stydím, naladit ji a zahrát si třeba jen tak něco pro sebe. Chtěl jsem ji postavit zpátky do skříně a přibouchnout dveře, nostalgie, vzpomínky, už nechci, musím začít od začátku, začít jinak. Zítra zajdu za Edem a uvidíme, co bude dál. Jsem rád, že na mne Ed nezanevřel po tom, co se stalo, a přesto mi chce pomoci a nabídnout mi práci. Ještě se cestou zastavím na radnici a dám jim ten doporučený dopis, co mi předal pan Goldfield. Jak se zvednu, kytaru v rukou, zazvonil u dveří bytu zvonek. To bude asi pan Goldfield, jeho paní zase něco upekla a on mi nese na přivítanou. Ani se nedívám kukátkem a hned otevírám dveře. Najednou zase jako bych dostal ránu pěstí, polil mne studený pot. Ve dveřích stojí cizí chlap, v ruce pistoli a míří na mne. Ustup, říká sípavým hlasem a tlačí mne dovnitř, pistoli přiloženou k mému břichu. Pomalu couvám chodbou do pokoje, on kopl do dveří, až se zabouchly. Polkl jsem naprázdno a hlas se mi třese. Co po mně chcete?, ptám se opatrně. Sedni si a nemluv, a zatlačil mne tou pistolí do křesla. Kde jsou ty prachy z toho kasina, co? Tak to je ten gauner se sípavým dechem, co mi několikrát volal, pomyslel jsem si. Žádné peníze nemám, povídám, v té tašce bylo jen dvě stě tisíc dolarů, a ty se našly. Já jsem si své odseděl a víc nic nemám. Nepovídej, zařval, Lisa mi všechno řekla, volala mi, než se jí stala ta nehoda, říkala, že ti nevěří, že máš určitě těch sto táců někde zašitých. Teď mi hned povíš, kde jsou, nebo ti tady ustřelím palici, zasípal a dal mi hlaveň pistole na čelo. Seděl jsem v křesle, žaludek sevřený, nohy se mi třásly, a kdybych stále nedržel v rukou tu svoji kytaru, třásly by se mi určitě pořádně i ruce. Co teď, přemýšlím, toho gaunera se jen tak nezbavím. Poznal na mně, že se ho bojím a že mám strach, byl si jistý, že nic nepodniknu, že se nebudu nijak bránit. Na chvilku ztratil ostražitost a odložil pistoli vedle sebe na pohovku, kde seděl naproti mně. Musím nějak získat čas, něco vymyslet, pomyslel jsem si.

Najednou se dole na ulici ozvala rána, jako když se srazí dvě auta. Ten chlap vyskočil, zapomněl, že svou pistoli nechal na pohovce a přiběhl k otevřenému oknu, aby nahlédl ven. Teď mám příležitost něco rychle udělat, říkám si a už se zvedám, že seberu tu pistoli naproti z pohovky, v tom se on rychle otočil a uvědomil si, že tam tu pistoli nechal. Chtěl po ní rychle skočit a sebrat ji, já jsem však byl rychlejší, neměl jsem žádnou zbraň, měl jsem však v rukou svoji kytaru. Jak se tak sehnul a natáhl se po pistoli, rozmáchl jsem se a vší silou jsem jej tou kytarou vzal po hlavě. Zařval bolestí a přepadl zpátky dozadu až k oknu. Cítil jsem, že něco prasklo, když ta kytara dopadla spodní hranou na jeho čelo, ale kytara to nebyla, ta stará mahagonová gibsonka držela dál celá pohromadě. To praskla lebka toho chlapa, napadlo mne. Navíc jak se kácel u okna k zemi, narazil ještě zadní částí hlavy na starý litinový radiátor topení. Teď tady ležel a nehýbal se, byl totiž mrtvý. Hrklo ve mně zase a podlomily se mi kolena, musel jsem si sednout, kytaru jsem opřel o křeslo, zase se mi zvedal žaludek na zvracení. Třesoucíma rukama jsem si nalil dvojitou vodku, hodil ji do sebe a nalil si hned další, dvojitou. Jen tak že jsem udržel v ruce skleničku, zapálil jsem si cigaretu a přemýšlel o tom mrtvém, tady v mém pokoji. Moment, jak znal Lisu, nebude to ten její Mark? Vstal jsem a s odporem jsem sáhl mrtvému do náprsní kapsy pro doklady. Otevřu peněženku, vytáhnu řidičský průkaz, opravdu, je to Mark Owens.

Zalapal jsem po dechu a před očima se mi zatmělo. Co teď? Jsem v podmínce, až policie zjistí kdo je ten mrtvý, okamžitě si jej spojí s Lisou a také se mnou. Kapitánu Mesnerovi jsem přece tvrdil, že žádného Marka Owense neznám, a teď tady leží v mém bytě v pokoji, navíc je mrtvý, ještě ke všemu mojí kytarou. Kytarou se přece nemá zabíjet, kytara má hrát a rozdávat radost. Musím se těla nějak zbavit, ale jak? Auto nemám, že bych ho v noci zavezl někam za město na skládku, nebo jej hodil do řeky. Musel bych počkat do zítřka, jít za Edem a půjčit si to jeho Volvo. Horečnatě přemýšlím co dál, najednou si vzpomenu, co se tam vlastně venku stalo? Vyhlédnu z okna a málem dostanu šok. Dvě auta se srazila, jak nějaký řidič vyjížděl od chodníku se zaparkovaným autem, nedával pozor a vjel do cesty právě projíždějícímu druhému autu. Už tam byla policie, dva strážníci sepisovali protokol s řidiči, a kousek opodál z auta vychází kapitán Mesner. Dívá se nahoru směrem k mému bytu a jde ke vchodu do domu, couvnul jsem rychle dozadu od okna, ale myslím, že mne stejně zahlédl. Zase jako ostříž, nic mu neunikne. Sedl jsem si zpátky do křesla a hodil do sebe dvojitý drink. Zapálil si cigaretu, kouřil a přemýšlel. Cítil jsem, jak se mi alkohol rozlévá po těle, ale také jak mne opouští poslední síly. Vzal jsem do rukou svoji gibsonku a potichu hrál svoje pomalé poslední blues. Právě zazvonil u dveří mého bytu zvonek. Bylo mi to jedno, hrál jsem dál a dál, ještě když kapitánu Mesnerovi otevřel pan Goldfield dveře do mého bytu.

Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně.

Procital jsem z toho krásného rozpoložení, slyším štěkot mého psa, je to německý ovčák a jmenuje se Rolf. Podívám se na něj, je celý naježený a potichu vrčí, jako by ho něco rozdráždilo. V kleci na skříňce v jídelně se také asi něco stalo, můj kanárek lítal, jako by jej honila kočka, mlátil sebou, až létalo peří z klece na zem. Co se tam děje, pomyslím si. Za chvilku se ale pes i pták uklidnili. Tak to byl opravdu zvláštní sen, co se mi zdál. Ale byl to opravdu sen, nebo má duše opustila mé tělo, a já jsem na chvíli nahlédl opravdu do Nebeské knihovny, kde má každý člověk tohoto světa dávno napsanou svoji Knihu života? Nevím, ale byl to opravdu zvláštní pocit, něco mezi snem a skutečností. Možná jsem opravdu médium, jak mi to nedávno řekla jedna zvláštní a tajemná žena Windy, co provozuje různé spirituální praktiky, zabývá se esoterikou, mystikou, různými směry východních náboženství a starými pohanskými rituály. Čarodějnice, ve středověku by ji dávno upálili na hranici. Ale právě ona mi dala návod, jak se podívat do té Nebeské knihovny, to je na tom zvláštní. Jsem svým založením křesťan, věřící, vždyť i naše město, ve kterém jsem se narodil a bydlím zde, má podle víry název, Christchurch. Je to největší město na jižním ostrově Nového Zélandu. K té tajemné ženě jsem se dostal vlastně náhodou. Po menším úrazu při pádu z koně před dvěma lety mívám bolesti v zádech, přesně mám problémy s bederní páteří. Můj přítel z práce Tony, se kterým sedíme v jedné kanceláři, mi nedávno poradil, ať místo léků a injekcí vyzkouším nějakou tu alternativní medicínu. Moc jsem tomu nevěřil, ale dal mi adresu té kouzelnice, a já tam nakonec šel.

Naproti Canterbury Museum kousek od centra města, mezi hustou zelení a vzrostlými stromy stojí starý velký tajemný dům, postavený asi někdy před sto lety v novorenesančním slohu. Tak tady to je, místo opravdu jako stvořené pro tajemné rituály a mystiku. U hlavních dveří jen malá mosazná deska s nápisem, Bílá magie a rituály, Windy Summers. Chci právě sáhnout na zvonek a zazvonit, vtom se samy otevřely dveře, a někde zezadu na konci dlouhé chodby se ozvalo, pojďte dále, už vás očekávám, pane Dovesi. Divné, zná moje jméno, že by kolega Tony té ženě o mně pověděl? Později mi Tony přísahal, že s ní ani nikdy nemluvil, jen si její reklamu přečetl v místních novinách. Jdu tedy dále, na konec té chodby, za vůní, která se táhne celým domem, zahnu do prostorné místnosti vpravo. Uprostřed místnosti sedí na zemi v poloze meditujícího Budhy drobná žena tmavé pleti, na sobě jen lehké poloprůsvitné hedvábné šaty v odstínech všech barev duhy. Kolem hlavy má korunu spletenou z čerstvých květin. Po pravé i levé ruce hoří vysoké svíce na mosazných podstavcích. Podél stěn celé místnosti jsou různé symboly, sbírka snad ze všech náboženství a směrů. Na jedné stěně Kristus na kříži, velký mosazný kalich a různé další relikvie, na druhé stěně Budha na oltáři plným drobných hořících svíček a voňavých kalíšků s oleji, na další stěně zase sedmiramenný židovský svícen a symbol desatera, na čtvrté stěně symboly různých primitivních a jiných náboženství, od indiánských přes maorské, až po Hinduismus a Islám.

Jak se tak rozhlížím po té místnosti, ozve se ta magická žena, a povídá, divíte se, pane Dovesi, co to tady všechno mám? Víte, symboly, způsoby a cesty k víře jsou různé, ale cíl je stejně jen jeden, najít smysl našeho putování po tomto světě, najít stejný cíl, najít Boha, nebo Nirvánu, jak kdo chce, a jak tomu chce říkat. To má tedy pravdu, pomyslel jsem si. Mohu se zeptat paní, říkejte mi Windy, skočila mi do řeči. Dobrá Windy, jak znáte moje jméno? Jen se na mne podívala laskavým chápajícím pohledem a usmála se. Všechno souvisí se vším, všichni jsme něčím navzájem propojeni, všichni jsme součástí všehomíra, jen si to pouze pár citlivých jedinců dokáže vyložit, jako karty na stole, řekla. Stál jsem tam jako sloup, ona vstala a obešla mne kolem dokola. Pak aniž by se mne dotkla, obkroužila svými dlaněmi mé tělo od hlavy až po kotníky, přesně kopírovala siluetu ve vzdálenosti asi dvaceti centimetrů. Máte vcelku jasnou a čitelnou auru, až na to místo tady, a ukázala na moji bederní páteř. No páni, tak to je něco, pomyslel jsem si, jak to může vědět? Vás trápí ještě něco, pane Dovesi, vy jste před léty někoho blízkého ztratil, od té doby se nemůžete zcela soustředit na práci a stále na to myslíte. Tak to bylo už i na mne moc, tohle přece neví ani Tony z práce, to se stalo před deseti lety, on se přistěhoval z Dunedinu teprve před třemi lety, nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ani s Tonym.

Tehdy mi bylo něco přes dvacet pět, měl jsem přítelkyni Jane, chodili jsme spolu hezkých pár let, znali jsme se už ze střední školy. Byla milá a přátelská, trávili jsme spolu všechen volný čas, jezdili jsme spolu po výletech, do lesů, k moři na jachtu, celé prázdniny ve škole a později dovolené, když už jsme pracovali, jsme byli jen spolu. Plánovali jsme si náš společný život, rodinu, společný dům, prostě jsme měli naši budoucnost namalovanou růžovými barvami. Jane ale náhle onemocněla, měla leukémii, netrvalo to ani rok a náhle zemřela, bylo jí teprve dvacet čtyři let. Během její nemoci jsme spolu navštívili bezpočet lékařů a specialistů, bohužel, nemoc už prý byla ve stadiu, kdy se nedalo nic dělat. Velmi mne to tehdy zasáhlo, a trvalo mi hezkých pár let, než jsem se s tím smířil. Ale nikdy jsem na Jane nezapomněl a trápí mne to dodnes. A teď to na mně poznala i ta malá kouzelnice Windy. Máte pravdu, povídám, ztratil jsem před deseti lety svoji přítelkyni, onemocněla a zemřela. Od té doby jsem sám a není dne, abych na ni nepomyslel. To, co mi vzápětí ta žena řekla, mi málem vyrazilo dech. Povídá, chtěl byste se setkat se svojí Jane pane Dovesi? Opět zná jméno, nikdy jsem ho před ní nevyslovil, čte moje myšlenky nebo co? Jak to myslíte Windy, povídám, copak něco takového je možné? Ano, je to možné, povídá ona. Stačí, když mne budete pozorně poslouchat, a hlavně, když tomu budete věřit, víra je velice důležitá. Je to otázka vaší práce s podvědomím, s takzvanou hladinou Alfa a Théta. Jinak je to jednodušší, než byste si myslel. Poté mi vysvětlila, jak a co mám udělat, abych se setkal se svojí Jane, a také třeba s mými zemřelými rodiči, kteří zahynuli před patnácti lety na moři, když se nečekaně přihnala silná bouře a zničila jejich jachtu. Také mi dala návod, jak se dostat do té Nebeské knihovny a podívat se na svoji Knihu života. Jen se prý ale podívat, že opravdu existuje, otvírat ji nemám, pokud nechci vědět svůj konec, jakým způsobem zemřu a datum své smrti. To bych už neměl nikdy klid, to prý nemá vědět dopředu nikdo.

Poté mne položila na lůžko u okna, sundal jsem si košili a tričko, natřela mi záda nějakou voňavou mastí a promasírovala mne od krční páteře až po bedra, přitom hrála potichu tlumená relaxační hudba. Bylo to velmi příjemné, zavřel jsem oči a jen tak ležel, na nic nemyslel. V takové chvíli, stává se mi to před spaním, těsně před tím než usínám, když svůj zrak jakoby soustředím do jednoho místa, někde uprostřed čela, vždy za pár vteřin uvidím ze tmy vystoupit takový zvláštní obrazec, nejde to přesně popsat, je to taková tajemná záře, která se ke mně přibližuje, otáčí se a nakonec prochází mnou a zmizí. Právě nyní, jsem to viděl zase. Mám jí to říci, ptám se sám sebe. Windy dokončila masáž, zdálo se mi, že bolest povolila, cítil jsem se dobře. Vstal jsem a oblékl se. Pak jsem jí o tom vjemu pověděl. Windy povídá, pane Dovesi, vy máte třetí oko, vy jste médium. Jaké jsou barvy té záře, toho obrazce?, ptá se. Povídám, že přesně to popsat neumím, ale určitě je tam černá a zlatá barva. Tak to je Mandala Slunce a Života. Víte, zabývám se tímto již hodně dlouho, ale vy jste první, kdo něco takového vidí. Nechcete se mnou spolupracovat? Mívám různé semináře a přednášky, jezdívám po městech, pořádám workshopy, byla bych ráda, kdybych měla s sebou někoho takového, jako jste vy. Řekl jsem, že to nepůjde, mám svoji práci, nerad bych o ni přišel, a navíc, spousta lidí by to nepochopilo, já jsem také měl pochybnosti, když mi o vás kolega v práci řekl. Nezlobte se. Windy jen řekla, chápu to, ale je to škoda, snad se ještě uvidíme. Poté mi dala pár stránek, co si mám pročíst, a k tomu ještě knihu známého Raymonda Moodyho, Život po životě. Prý se mi bude líbit. Víte, smrtí život nekončí, věřte tomu. Zaplatil jsem Windy za služby, poděkoval a odešel. Celou cestu domů jsem ale přemýšlel, je to šarlatánka, nebo opravdu je něco takového možné. Uvidím, vyzkoušet to mohu, za to nic nedám. Doma mne přivítal můj pes Rolf, a v kleci žlutozelený kanárek, tak tady my tři bydlíme. Odložil jsem papíry a knihu na stolek v jídelně a sedl si na pohovku u okna. Dneska už toho mám nějak dost, podívám se na to zítra. Rolf si lehl k mým nohám, zavřel jsem oči, a aniž bych usínal, viděl jsem za chvilku znovu tu tajemnou zář, tu Mandalu Slunce a Života.

Brzy jsem usnul, a spal klidně celou noc. Ráno jsem se probudil, jako obvykle posnídal a šel vyvenčit Rolfa. Dnes je sobota, v práci mám volno. V noci se mi zdál docela obyčejný sen, žádné tajemno, něco o práci u naší firmy. Zabýváme se managementem, poradenstvím a službami v oblasti strojírenské a automobilové výroby. Naše firma je součástí velké nadnárodní společnosti, má své pobočky po celém světě. Občas navštěvujeme naše partnery v Evropě, v USA, v Japonsku, v Číně, také v Africe a Jižní Americe. Já mám na starosti partnery v Evropě. Letos, koncem září, jsem byl na služební cestě ve Stockholmu, ve Švédsku. Ti seveřané jsou velmi pohostinní lidé, mají ve zvyku své obchodní partnery na pár dní zvát k sobě domů, místo aby je nechali ubytovávat po hotelích. Byl jsem také pozván svým obchodním partnerem po dobu mé služební cesty k návštěvě jeho rodiny, do jeho domu. Jmenoval se Marcus Weldon, a pracoval pro svoji firmu ze svého domu, něco jako nynější Home Office. Bylo to někde na předměstí Stockholmu, široká ulice s vysokými několikapatrovými domy. Bylo tam krásně, navzdory ročnímu období ještě příjemně teplo. Po návratu domů jsem zjistil, že jsem někde vytratil navštívenku s adresou mého přítele i kopii faxu s jeho adresou, ani telefonní číslo jsem si nezapsal, abych mu zavolal. Internet ani mobilní telefony ještě tehdy nebyly, byl začátek devadesátých let. Všechno se vyřizovalo pomocí faxu. Z letiště mne taxi přivezlo až před dům, ve kterém Marcus bydlel.

Nyní se blížily Vánoce, chtěl jsem příteli Marcusovi poslat vánoční pozdrav, ale neměl jsem adresu, jméno ulice, nic, jen jsem si zapamatoval číslo domu, bylo to 87. Názvy těch ulic ve Stockholmu, to by si jeden polámal jazyk, samé přehláskované ä, ë, ü, ö, prostě jsem to zapomněl. Ale ta ulice, ve které jsem u Weldonových bydlel, taková písmena neměla, to jsem si byl jistý. Jak tady tak sedím a přemýšlím o tom, napadlo mne, co to říkala ta malá kouzelnice, že když budu chtít, mohu cestovat prostorem, podívat se kam chci, přitom nevytáhnu paty ze svého domu. Jak to myslela? Můj zrak náhle spočinul na listech na stolku před sebou, co mi včera dala ta Windy. Vzal jsem těch pár papírů, prolistoval je, na jednom z nich byl docela slušný návod, jak se dostat na určité místo, musí to být ale místo, kde jsem už někdy byl. Vyzkouším to, řekl jsem si, a pozorně pročítal ten list. Jestli je to tak jednoduché, jak je to tady napsáno, musím to zkusit. Ten den jsem se nemohl dočkat večera. Podle pokynů se má ten rituál provádět těsně před spánkem, před usnutím, zhasnout světla, rozsvítit jen svíčku, k tomu si pustit tichou, příjemnou relaxační meditační hudbu. Na nic nemyslet, jen na to určité místo, kam se chci podívat, soustředit se jen na svou mysl a podvědomí, dostat se prostě do takzvané hladiny Alfa. V tomto rovnovážném stavu vědomí a nevědomí je lidský mozek schopen sladit svoji levou a pravou hemisféru, následně se přenést do stavu Théta. V tomto stadiu je člověk schopen cestovat časoprostorem, je schopen telekineze a nahlédnout dokonce do svých minulých životů. Jen jeden háček to má. Vždy si musíte přesně stanovit čas, dobu, po kterou chcete na určitém místě, čase a prostoru pobýt, a jako nastaveným budíkem se probrat a vrátit se zpátky. Pokud by se to nepodařilo, hrozí vašemu astrálnímu tělu, nebo vědomí, můžeme to nazvat tak či tak, hrozí tedy, že někde zabloudí a do vašeho těla se dostane takzvaná duše zbloudilá, vy se pak proberete, a budete někdo úplně jiný. Tak to je tedy docela velké riziko, pomyslel jsem si. Musím si dávat velký pozor a postupovat přesně podle pokynů, co mi dala Windy.

Odpoledne jsem šel s Rolfem na procházku do parku, cestou zpátky domů, v malém obchůdku kde měli téměř všechno, jsem si koupil pár tenkých svíček, pár kalíšků s vonným olejem a také CD s relaxační a meditační hudbou. Byl jsem připraven. Ten večer jsem si vše nachystal podle pokynů, a jen čekal na setmění, které v tomto ročním období na jižní polokouli přicházelo někdy po desáté hodině. Konečně přišla ta chvíle, pustil jsem tlumenou meditační hudbu, zapálil pár svíček a kalíšků s olejem, lehl si na pohovku a jen tak tiše ležel, oči zavřené. Chvíli mi trvalo, než jsem se přinutil na nic nemyslet, jen na ten můj úkol, na virtuální cestu na druhý konec světa, a to, že se musím za deset minut vrátit zpět. Příjemná tlumená meditační hudba a vůně hořících olejových kalíšků navodila tu správnou atmosféru, a já se najednou propadal někam do nekonečna. Zase vidím ten známý obrazec, tu černozlatou strukturu čehosi, co se ke mně přibližuje, prostupuje mnou a vzápětí mizí někde ve mně a za mnou. Najednou jsem někde v cizím městě, vznáším se v prostoru, pozoruji ulice a domy z výšky, klesám, a procházím známou ulicí. Vlastně nekráčím, nemám nohy, ruce ani žádné tělo, jen pluji prostorem. Ano, už to tady poznávám, to je přece Stockholm. Jsme na severní polokouli, je tady Zima, je dvacátého prosince. Všude je sníh, určitě je pořádná zima, auta zaparkovaná na ulici jsou pokrytá sněhem, lidé chodí oblečeni do teplých zimníků, na nohou zimní boty. Já ale necítím žádný mráz, je mi příjemně teplo. Ano, je to ta ulice, teď musím jít na konec bloku, k poslednímu domu, před parkem. V momentě jsem tam, otočím se a vidím na zdi domu ceduli, Hornsgatan, 81 - 91. Ano, tak se jmenuje ta ulice, takže Hornsgatan 87, to je adresa mého přítele Marcuse Weldona ve švédském Stockholmu. To už nezapomenu, pomyslím si. V ten moment se mi zatmělo před očima, někam letím obrovskou rychlostí, všechno kolem mne se míhá, nic nerozeznávám, najednou procitám, jsem doma, ležím na pohovce, Rolf stojí u mne se staženým ocasem a vrčí. Z jídelny slyším, jak můj kanárek sebou mlátí v kleci. Za chvilku se vše uklidní, Rolf si lehne na zem k pohovce, kanárek sedí na bidýlku a pomalu začíná dřímat. Vezmu si poznámkový blok a tužku, a píšu si adresu mého přítele Marcuse. Zítra ráno mu napíši Vánoční přání.

Trvalo mi hezkou chvíli, než jsem ten večer usnul. Stále jsem přemýšlel o tom mém astrálním putování, nikdy před tím jsem nic takového nezažil, ani bych tomu dříve nevěřil, že je něco takového vůbec možné. O tom, co jsem ten večer prožil, ani o dalších mých krátkých výletech do někam, jsem nikdy nikomu neřekl, asi by mne měli za blázna, nebo by si mysleli, že jsem si to celé jen vymyslel. Ale proč by si člověk něco takového měl vymýšlet, já jsem tam byl, nevím jak, ale byl jsem tam. Přemýšlením a úvahami nad tím vším jsem pomalu usínal. Svíčky jsem nechal hořet a hudbu hrát, usnul jsem a probudil se až ráno. Je neděle, opět volný den. Po snídani jsem šel s Rolfem tak jako každé ráno na krátkou procházku. Po obědě jsem sedl a napsal vánoční přání Marcusi Weldonovi a jeho rodině do Stockholmu, do Švédska. Odpoledne jsem šel s Rolfem na delší procházku do parku a při návratu domů jsem vhodil pohlednici do poštovní schránky. Snad mu přijde ještě včas, dnes máme dvacátého prvního prosince. Doma jsem sedl na pohovku a zalistoval v papírech, co mi dala Windy. Zaujala mne ta část, jak se setkat se svými zesnulými rodiči, příbuznými a přáteli. Na jedné straně jsem měl trochu obavy, bylo to už trošku složitější než moje včerejší astrální putování, to probíhalo vlastně v tomto čase, ale na druhé straně jsem byl hodně zvědavý, jestli je něco takového vůbec možné. Jestli ano, proč se o tom nikde nepíše, nebo neexistují nějaké vědecké výzkumy a tak. Prostudoval jsem si podrobně onen návod, odložil papíry na stolek a jen tak seděl a přemýšlel. Zase jsem se nemohl dočkat večera, až to vyzkouším. Tentokrát musím Rolfa i s kanárkem někam uklidit do bezpečí, aby se zase nepolekali, až se bude mé druhé já vracet z astrálního putování zpátky sem. Rolfa jsem zavedl ven a zavřel jej na dvorku do kotce, díval se na mne udiveně, ale nijak neprotestoval. Kanárka jsem vzal a s klecí jej pověsil ven na verandu, je teplo, bude mu tady dobře, pomyslel jsem si. Přiblížil se večer, bylo něco před desátou, připravil jsem si nové svíčky, zapálil je a pustil tichou relaxační hudbu. Zapálil jsem i pár kalíšků s vonnými oleji. Položil jsem se na pohovku a chvíli tak v klidu ležel. Přivřel jsem oči a dále vnímal jen tichou hudbu. Myslel jsem jen na jedno místo v parku, kam jsme s Jane často chodívali. Tam bych se chtěl s ní opět setkat, na pár minut, na deset, jak jsem si stanovil a uložil do paměti.

Za pár minut se začínám propadat do tmavého prostoru, letím vstříc zase tomu známému černozlatému obrazci, prolétám jím a letím dále, jsem v obrovské výšce nad známým městem, klesám do zeleného parku, už stojím na známé cestičce, na chodníku, vlastně nestojím, nemám nohy, podívám se na sebe, nemám ani tělo, ruce, nic. Ale cítím, jako bych to všechno měl, vidím, cítím vůni květů okolních keřů a květin v záhonech kolem chodníku v parku. Nikde nikoho nevidím, pár prázdných opuštěných laviček. Jdu dále tou cestou, kudy jsme se procházeli s Jane, najednou v dáli, před tím, než chodník zabíhá do lesíka, na poslední lavičce vpravo, sedí dívka v bělorůžových šatech sahajících až na zem, je bosa a čte si nějakou knížku. Kolem ní pobíhá malé děvčátko, asi čtyřleté, vypadá jako andílek, dlouhé zlaté vlásky, na sobě dlouhé bleděmodré šatičky, je také bosa. V ruce má věneček, upletený z květin, co rostou všude kolem na louce v parku. Přicházím blíže, dívka zvedne oči od knížky a usmívá se. Je to moje Jane, je krásná, jako vždy bývala. Nikdy nenosila žádné šperky, náušnice, řetízky na krku, nic. Malovala se jen zlehka, jen stíny kolem očí, více nic. Jak si ji tak prohlížím, usměje se a říká mi beze slov, jsem ráda, že tě vidím Willy, moc jsi se nezměnil, malinko jsi zmužněl, jinak jsi stejný jako dřív. Děvčátko přiběhlo a přitulilo se k Jane. Tohle je Vicky, ona tenkrát odešla v ten samý den za světlem se mnou. Moc se mi po tobě stýská Jane, řekl jsem mimosmyslově, chtěl jsem jít blíže, obejmout ji, políbit, nebo alespoň vzít ji za ruku a pohladit ji po vlasech, jak jsem to míval ve zvyku. Ona ale opět promluvila, řekla, že to jediné nemůžeme, nemůžeme se fyzicky dotýkat, vždyť nemáme žádná těla. Víš Willy, minulost je jen prach, nechme to tak, jak to je, netrap se tím, mně je krásně, nic mi nechybí.

Dosti mne to zarazilo a byl jsem tím zaskočený, trochu i zklamaný, ale respektoval jsem to. Poznala to na mně, usmála se ale tím nádherným úsměvem, pak otočila hlavu vpravo k lesíku a pokynula mi, ať se podívám. Otočil jsem se tím směrem a vidím, pomalu k nám kráčí dvojice mladých lidí. Vždyť to jsou naši, Thomas a Jennifer Dovesovi, moji rodiče, pomyslel jsem si. Tehdy, když se stalo to neštěstí na moři, měli oba přes čtyřicet pět, nyní jsou tak ve věku Jane, myslím tak kolem dvaceti pěti lety. Přivítal jsem se s nimi svými myšlenkami a takto jsme spolu chvíli všichni i s Jane a Vicky komunikovali. Náhle jsem se začal vzdalovat, někam se propadat, stěží jsem se stačil se všemi rozloučit. Kolem mne zase jen nekonečný prostor a ticho. Najednou jsem zase doma, ležím na pohovce, hoří svíce, místností táhne vůně oleje a hraje tichá meditační hudba. Jen z venku slyším štěkat Rolfa. Ten se za chvilku uklidní, já si sednu a přemýšlím o té zvláštní pouti někam, nevím kam, ten hořkosladký pocit uvnitř mne nějak vzal, nějak mne to dojímá, raději jsem to asi neměl vůbec zkoušet. Vyjdu ven z domu, je něco po desáté, nad horami nad obzorem je stále ještě vidět záře zapadajícího slunce. Na obloze se objevují první hvězdičky. Jdu dovnitř do domu, dám si malou večeři a po večeři sprchu. Dnes musím jít spát dříve, ráno vstávám do práce. Ještě dva dny a budou Vánoce a zase pár dnů volna. Zhasnul jsem svíčky, kalíšky s voňavými oleji jsem nechal hořet. Také tichou hudbu jsem nechal hrát. Lehl jsem a za chvíli usnul.

Zdálo se mi o Jane. Byli jsme spolu na procházce v tom parku, kde jsme se včera setkali, vedli jsme se za ruce a povídali si, Jane každou chvíli přivoněla k rozkvetlým květům okolních keřů, co rostly hned vedle chodníku, kudy jsme procházeli. Ulomil jsem jeden ten květ a dal jí ho do vlasů. Usmála se na mne a oči jí zářily, ty tmavé mandlové oči, na které nikdy nezapomenu. Vzbudil mne budík, musím vstávat do práce, pomyslím si a lituji, že ten krásný sen už nemůže pokračovat. V práci bylo vše jako dříve, kamarád Tony vyprávěl, co dělal o víkendu, jak byli se svou přítelkyní Barbarou s přáteli na jachtě na moři. Nic o tom, co jsem já prožil za těch pár dnů, jsem mu neřekl. Nicméně asi něco tušil, ptal se mne co moje záda a jestli jsem byl u té Windy, jak mi dal tu adresu. Nebyl jsem tam, zalhal jsem. Ale moje záda, vzpomněl jsem si, vlastně už mne nebolí. Během dne jsme pracovali a už o ničem takovém nemluvili. Odpoledne mi ale Tony povídá, víš Willy, zdáš se mi nějaký jiný než dříve, jsi takový zamyšlený a hloubavý, nestalo se ti něco? Povídám mu, že ne, že je všechno v pořádku, jen že jsem v noci špatně spal. Večer jsem přišel domů z práce, něco snědl, vzal Rolfa a šel s ním do parku. Jdeme tou samou cestou, směrem k lesíku, až k té poslední lavičce vpravo, kde jsem se setkal s Jane a malou Vicky. Najednou mi srdce poskočilo a polil mne studený pot. Na lavičce leží věneček spletený z lučních květin, takový co měla v rukou Vicky. Je to jen náhoda? Nějaké jiné děvče nebo někdo jiný ten věneček tady upletl a zapomněl na lavičce? Nevím, ale je to opravdu moc zvláštní. Přišli jsme domů, Rolfa jsem dal opět na dvorek do kotce, dal mu čerstvou vodu, granule a psí konzervu. Šel jsem do domu a sedl si na pohovku. Vzal do rukou zase ty listy od Windy a studoval. Podívám se na ty minulé životy, říkám si. Po chvíli jsem ale papíry odložil zpátky na stůl, nemohl jsem se pořádně soustředit na čtení, myšlenkami jsem byl stále v tom parku u lavičky, kde jsem dneska viděl ten malý věneček. Vstal jsem a šel se osprchovat. Pak jsem si pustil na chvíli televizi. Dneska večer nic nepodniknu, mám z toho všeho takový divný pocit, kdybych to někomu vyprávěl, určitě by si pomyslel, že jsem se zbláznil. Musím si dát pár dnů pauzu, nebo se doopravdy zblázním.

Vypnul jsem televizi a šel si lehnout. Ráno musím vstát a jít do práce, ještě zítra a budou Vánoce. Pak budu pět dnů doma, to se podívám na ty listy od Windy a také si možná přečtu tu knížku od Raymonda Moodyho, Život po životě. S těmi myšlenkami jsem pomalu usínal. Vzbudil mne budík, vstal jsem, osprchoval se a posnídal. Dneska v noci jsem klidně spal, ani se mi nic nezdálo. Byl jsem krásně odpočinutý. Šel jsem s Rolfem na krátkou procházku, jen kolem domu. Poté jsem jej zavedl domů a šel na devátou do práce. Pozdravil jsem Tonyho a ostatní kolegy na našem oddělení. Tak co plánuješ na svátky?, ptá se Tony. My pojedeme s Barbarou k rodině do Dunedinu, už dlouho jsme tam nebyli. Řekl jsem, že budu nejspíš doma, nebo že možná zajdu za kamarádem Johnem a vyjedeme si na jachtě na moře na ryby. Tak to je fajn, povídá Tony, hlavně nesmíš být sám, na Vánoce bys neměl být sám Willy. Celý den v práci utekl jako nic, dokončili jsme s Tonym jednu velkou zakázku pro obchodního partnera v Tokiu a předali celou dokumentaci obchodnímu oddělení. Večer jsme si popřáli všichni navzájem hezké svátky a rozešli se do svých domovů. Přišel jsem domů a vzal Rolfa na procházku. Šli jsme jen kolem domků, po chodníku u hlavní ulice a zpátky. Doma jsem jej zavřel opět na dvorek do kotce a před tím tam dal čerstvou vodu a konzervu se šťavnatými kousky masa. Hned se do toho pustil a za chvilku byla miska vymetená. Kanárkovi jsem také dal krmení, zdál se tady na verandě být spokojený, kolem dokola se ze zahrad ozýval zpěv a štěbetání volně žijících ptáků a on s nimi držel krok a prozpěvoval si také. Chvilku jsem seděl venku na verandě a naslouchal těm zvukům přírody, na nic nemyslel a jen tak odpočíval. Vstal jsem a šel se osprchovat. Připravil jsem si lehké jídlo a povečeřel. Otevřel jsem si láhev dobrého červeného vína, zapálil voňavé svíčky a pustil tlumenou relaxační hudbu. Popíjel jsem víno, pojídal slané oříšky a pročítal stránky s návodem, jak se vrátit v čase a nahlédnout do svých minulých životů. Venku bylo ještě teprve šero, bylo něco po deváté večer, ještě není ten pravý čas. Byl jsem ale netrpělivý, nemohl jsem se dočkat, až přijde ta správná chvíle a já se opět ponořím do toho podvědomí a hladiny Alfa a Théta. Ještě jednou jsem si vše pořádně přečetl, dopil jsem skleničku a zapálil velké svíce u krbu vedle televize. Venku už se setmělo, blížila se desátá hodina, večer, dvacátého třetího prosince, den před Vánocemi. Lehl jsem si na pohovku, zavřel oči, ležel a naslouchal meditační hudbě a cítil vůni hořících olejových kalíšků. Pomalu jsem se někam propadal, už jsem nic necítil ani neslyšel, prošel jsem svou tajemnou září, tím černozlatým obrazem, jako bránou do jiných dimenzí, do jiných světů.

Najednou jsem někde opravdu jinde, jsem ve starém městečku s nízkými dřevěnými domky, stojí jeden vedle druhého podél široké zaprášené ulice. To městečko je Taylorville, leží v západní části jižního ostrova Nového Zélandu, píše se rok 1837, a v jednom takovém domku bydlím se svou rodinou. Jmenuji se Peter Ryan, je mi čtyřicet let, mám manželku Sáru, té je třicet osm. Máme dvě děti, osmnáctiletého Davida a patnáctiletou Mary. Sára pracuje v místní hospodě jako kuchařka, Mary dokončuje základní školu a zatím pomáhá matce v kuchyni v hospodě. Já a David pracujeme v nedalekém uhelném dole Brunner. David nepracuje ale ve sloji v podzemí, pomáhá na povrchu nakládat vytěžené uhlí, které se poté odváží na vagónech vlakem do vnitrozemí. Každé ráno spolu chodíme pěšky asi kilometr a půl do práce, cestou kolem řeky Grey River. Večer chodíme spolu s ostatními spolupracovníky z práce pěšky domů do městečka. Vždy se zastavíme v místní hospodě, pozdravíme Sáru a Mary, a posedíme s chlapama z práce. Tak to jde pořád dokola. Pamatuji si ten den, ráno před šestou vycházíme s Davidem a ostatními horníky do práce. Je krásně, je nezvykle teplo, ačkoliv je již 26.března. Před vchodem do dolu se s Davidem rozloučím, že se uvidíme o přestávce na oběd. To jsem svého syna viděl naposled. Vešli jsme se spolupracovníky do štoly a pokračovali ve své každodenní práci. Kolem půl desáté se ozval mohutný výbuch, strop a stěny štoly se začaly bortit, až nás to všechny zavalilo. Poslední, co jsem cítil, byl strašný pocit stísněnosti, nemohl jsem dýchat, necítil jsem nohy, za chvilku jsem ztratil vědomí, umíral jsem. Úplně to zažívám znovu, umírám, propadám se do prázdna, někam rychle letím, jsem opět někde jinde.

Jsem na břehu moře, u města Furbogh, na jihu Irska, píše se rok 1902. Sedím na rybářské stoličce a chystám se chytat ryby. Moře je ale rozbouřené, do velkých kamenů na pláži narážejí velké zpěněné vlny. Jmenuji se Brian Farrell, je mi šedesát tři let, jsem vdovec, moje žena Rebecca zemřela před třemi lety na tuberkulózu, bylo jí padesát osm let. Máme na venkově malou rodinnou farmu, nedaleko města Furbogh. Hospodaří tam můj čtyřicetiletý syn Harry se svou ženou Annie, je jí třicet šest let. Mají dvanáctiletou dceru, jmenuje se Cecilie, moje vnučka, teď je ve škole ve Furbogh. Harry a Annie dneska svážejí seno do stodoly, je začátek června, od moře fouká čerstvý vlhký vítr, je ale krásně teplo. Ráno říkám synovi, že jim se senem pomůžu, on ale odmítl, že toho tak moc není, jen ať si na rybách odpočinu. Harry připravoval na dvoře koně s povozem, Annie šla hned ráno do města nakoupit, šly zároveň spolu s Cecilií, která šla do školy. Vypravil jsem se a šel k moři zarybařit, když se povede nějaký ten větší kousek, losos nebo treska, alespoň bude něco rozmanitějšího k večeři. Přišel jsem na břeh moře, už z dálky jsem slyšel příboj a cítil ve vzduchu více slaného vzduchu než obvykle. Chystám si svoje rybářské náčiní, vítr se trochu uklidnil. Sedím a rybařím, během dopoledne jsem chytil pár menších tresek a jednoho lososa. Dal jsem si k obědu pár krajíčků chleba a z termosky ještě horkou kávu, co jsem si ráno připravil. Moře se uklidnilo, přestalo foukat a blížilo se odpoledne. Chytil jsem právě dalšího lososa a dávám jej do vezírku k vodě. Právě za mnou přiběhla vnučka Cecilie, už je doma ze školy. Nachystal jsem na háček novou nástrahu a nahodil do vody. Můžu si to zkusit dědo?, ptá se Cecilie. Ano, zkus to a podávám jí prut. Musíš jej ale pevně držet, když ti ryba zabere. Sotva jí prut podám, vezme jej do rukou, vtom rána do prutu, ten se ohne jako luk a jak to v tom momentě vnučka nečekala, letí i s prutem z dvoumetrového srázu dolů do vody. Pusť ten prut, zařvu ještě. V momentě Cecilie zmizí pod hladinou. Na nic nečekám, jen si vysvleču svůj dlouhý rybářský plášť, hodím jej na zem a skočím do vody za ní. Po paměti jsem sáhl do místa, kde zmizela a nahmatal její nohy. Pevně je držím a vytáhnu ji na břeh. Vidím, že stále drží prut v rukou. To bude dobré, říkám si, zachránil jsem vnučku i prut, možná i s rybou. Cecilie se šplhá celá mokrá nahoru na břeh, já jsem pomalu navíjel vlasec na naviják, necítil jsem téměř žádný odpor, vlasec ležel na písčitém břehu, chtěl jsem jej překročit. Najednou zase prásk a prut letí opět do vody. Jak jsem byl otočený ke břehu a sledoval Cecilii, jestli je v pořádku, přimotal se mi vlasec k nohám a já se do něj zamotal. Cítím, že jedu do vody s vlascem omotaným kolem nohy. Snad to byla nějaká obrovská ryba, nebo nebyla tak velká, ale spolkla ji nějaká mnohem větší, nevím, cítil jsem jen, že se potápím a síly mne opouští. Poslední, na co jsem v tu chvíli pomyslel, byla moje vnučka Cecilie, a že bude v pořádku. Utopil jsem se. Zase se propadám někam do neznáma, kolem sebe vidím celý vesmír, točí se kolem mne, nic necítím, jen zase někam padám do jiného prostoru a času.

Stojím v dřevěném vagóně, v takovém dobytčáku, jak se jim říká. Je nás tady kolem desítky, namačkáni jeden na druhého. Je duben, roku 1945. Jmenuji se Samuel Tegner, jsem Žid, je mi třicet šest let. Vezou nás vlakem z Berlína, kde nás posbírali, do nějakého koncentračního tábora na jihozápad, něco jsem cestou zaslechl o Buchenwaldu. V Berlíně jsem měl knihkupectví, byl jsem sám, moji rodiče zemřeli při jednom náletu spojeneckých vojsk na město, v listopadu 1941. Teď tady stojím jako všichni ostatní, oblečený jen do plátěných kalhot a košile, na nohou lehké polobotky. Nevím, jak dlouho už jedeme v tom vagóně, všude kolem je cítit zápach potu a lidských výkalů, v jednom rohu vagónu je přetékající plechové vědro, plné těch exkrementů. Pár chlapů se snaží ve stěně vagónu udělat díru, snaží se vykopnout pár prken a dostat se ven. Co si myslí, že je tam ale čeká? Buď spadnou pod kola dalšího vagónu, nebo je vojáci na útěku zastřelí. Najednou vlak zpomaluje, až zastaví úplně. Že bychom už byli na místě? Štěrbinou mezi prkny vyhlížím ven, všude kolem jen les, nic víc nevidím. Z venku se ozývá křik esesáků a štěkot jejich psů. Slyším něco německy, transport musí pokračovat dále jen pěšky, pár kilometrů před námi došlo k sabotáži a jsou poškozené koleje. Vojáci otvírají dveře vagónů a ženou všechny ven na nedalekou mýtinu. Tam všechny řadí do dvojstupu. Přitom nechávají své psy útočit na ty, kdo se ihned nezařadí do tvaru. Pár vězňů leží na zemi a krvácí. Vojáci do nich kopou ať vstávají, řvou na ně a sem tam vystřelí do vzduchu varovné výstřely. Postupně se situace uklidňuje a zástup se pohne směrem po cestě k lesu. Jdeme semknuti vždy dva vedle sebe, bojíme se promluvit, nevíme, co nás čeká tam, kam nás ženou. Asi nic dobrého, pomyslím si. Kráčíme dále tou prašnou cestou, v dálce už vidím kraj lesa, za ním úzkou říčku. Cesta vede přes říčku po železném mostě, pokrytém starými dřevěnými prkny. Sem tam nějaká prkna chybí, musíme dávat pozor, abychom nešlápli vedle a nespadli do otvoru mezi prkny. Najednou mne napadlo, co kdybych tam spadl schválně a schoval se v konstrukci mostu. Opatrně jsem se rozhlédl, hlídka se psem zrovna nikde nablízku nebyla. Dívám se, kdy bude další díra v prknech a také vhodné místo, kde se dá zachytit ocelové konstrukce mostu. Právě jedno takové místo míjíme. Nedívám se napravo ani nalevo a rychle zmizím v tom otvoru pod prkny vozovky. Chytím se ocelové vzpěry a zalezu rychle do místa, kde mne nikdo nemůže vidět. Je to dobré, pomyslím si, teď jen tady chvíli počkat, až zástup přejde. Pokud mne neucítí psi z vojenských hlídek na konci transportu, mám vyhráno. Zdálo se mi těch pár minut strašně dlouhých, konečně přešli všichni ti znavení a zbídačení ubožáci, a za nimi pár vojáků se psy. Jeden náhle začal štěkat a čenichal někde blízko nade mnou. Voják co jej vedl, byl naštěstí netrpělivý, asi už chtěl být někde v teplé místnosti v lágru, zařval na psa, pojď už, a přitáhl jej za vodítko, až ten zavyl bolestí. Poté vyšli za transportem a jejich kroky se vzdalovaly, a za chvíli všichni zmizeli v dalším lesíku za mostem. Kdybych býval počkal ještě tak deset minut, mohl jsem z toho vyváznout, později se ukrýt někde v lese a dostat se odsud pryč. Ale jednak to nebylo moc pohodlné, být tady zavěšený v konstrukci mostu a také už jsem se viděl, jak se ve vodě umyju a napiju, měl jsem už pořádnou žízeň. Pomalu tedy slézám dolů po konstrukci a už stojím ve vodě. Opláchl jsem se v té studené vodě a pořádně se napil. Teď osvěžený lezu po čtyřech po mezi na břeh té malé říčky, kraj lesa mám už jen pár metrů. Najednou za sebou slyším, stůj, ruce vzhůru. Jeden voják šel totiž za transportem pozadu, u trati dostal za úkol vše zkontrolovat a obejít, aby tam někdo nezůstal a neschoval se někde. Přidal jsem, začal utíkat a rychle se blížil k lesu, že se schovám, slyším dávku výstřelů ze samopalu, kolem mne zasviští kulky, najednou ucítím v zátylku ostrou bolest a pak jen tma. Trefil mne přímo do hlavy. Je po mně. Zase se propadám někam do neznáma, jsem součástí všeho kolem, je mi teplo, nic už mne nebolí. Jsem mrtvý.

Najednou procitnu, jsem doma na své pohovce, jsem celý zpocený a celý se třesu hrůzou. Co to bylo? To byly moje minulé životy, uvědomuji si. To snad není možné, tohle si přece nikdo nevymyslí, takové příběhy. Nikdy jsem nic podobného nečetl ani neviděl ve filmu, že bych si to nějak přivlastnil, ty příběhy. To jsem musel opravdu zažít. Ale co ty drastické konce? Copak nikdy nezemřu normálně, přirozenou smrtí? Ležím dál na pohovce, jen tichá hudba ještě hraje a světlo svíček vrhá stíny na vše kolem. Jak dlouho jsem vlastně bloudil tam v časoprostoru? Podívám se na hodiny na stěně, je přesně deset hodin večer, tentýž den v předvečer Vánoc. To není možné, vždyť jsem byl mimo jen pár minut, za tak krátkou dobu jsem prožil části třech svých konců života. Musím to ještě dneska zkusit, musím se podívat do té Nebeské knihovny a Knihy mého života, musím vědět, jak skončí můj život. Zavřel jsem oči, svou mysl uklidňuji a soustřeďuji do toho jednoho bodu uprostřed mého čela. Za chvíli to přichází, vidím ten černozlatý obraz, přibližuje se ke mně, otáčí se a prochází mnou, nebo já jím procházím, letím prostorem, nevnímám čas, před sebou náhle spatřím dlouhé a nekonečné, kamenné schodiště, vedoucí někam nahoru k vysokým vratům. Stoupám po tom schodišti, je nekonečné, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Pomalu otvírám tu knihu a něco mne nutí nalistovat poslední stránku a podívat se.. Ne, to snad ne, to není možné, vždyť to je dnešní datum, 23.12.1990. Leknutím jsem tu knihu málem upustil. Najednou se ztrácím v temném prostoru a letím někam do neznáma, vracím se zpátky do své reality.

Pomalu procitám, slyším rozzuřený štěkot Rolfa na dvorku, probudí mne rána a zvuk rozbitého skla. Do mého domu se vloupal nějaký chlap, asi zloděj. Vykopnul dveře z verandy a už stojí v mém obývacím pokoji a míří na mne svou pistolí. Je celý v černém, na hlavě má černou kuklu. Co chcete?, ptám se a pomalu si sedám na pohovce. Dej sem peníze a dělej, křikl na mne a kývl pistolí, ať vstanu. Vstal jsem a šel ke skříni u okna. Rolf na dvorku skákal v kotci jako šílený, proč jen jsem jej nenechal se mnou v domě, pomyslel jsem si. Otevřu skříň, ten chlap stojí za mnou a sleduje bedlivě moje ruce. Otvírám malou zásuvku v řadě v levé části skříně a sahám po malé tašce, kde mám peněženku a doklady. Mám tady také svůj malý revolver, nikdy jsem jej nepoužil, ani nevím, jestli je nabitý, teď právě není vhodná chvíle se o tom přesvědčovat. Vytáhnu tu malou tašku a podávám ji tomu chlápkovi. Sáhne po ní a snaží se ji otevřít a vytáhnout peněženku, na vteřinku tím ztrácí ostražitost a sklápí k zemi svou zbraň. Teď je ta vhodná chvíle, pomyslím si, a rychle sáhnu po svém revolveru, ještě v zásuvce jej natahuji. Cvaklo to, ten chlap to slyšel a zřejmě poznal ten známý zvuk, pustil tašku na zem, zvedl pistoli a vystřelil. Zasáhl mne přímo do hlavy, někde do toho mého třetího oka. Najednou jen tma kolem, jen ta černozlatá záře mne celého obklopuje. Stoupám někam vzhůru, své tělo vidím ležet na zemi v pokoji, dvě svíce a pár voňavých kalíšků ještě hoří, vůni ale necítím, neslyším ani tlumenou hudbu, všude kolem mne je klid a já se vznáším vzhůru, dál a dál do neznáma. Za sebou nechávám svůj dům, své město i svou Zem. Kolem dokola vidím krásné hvězdy, vidím celý vesmír, otáčí se v obrovské spirále a já mířím do vzdáleného bodu, vplouvám do tmavého tunelu, už vidím krásné bílé světlo na jeho konci.

Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky.

Tak se nám Silvestr přehoupl do Nového roku, roku 1992. Jen jsme si připili s kamarády a známými u stolu na zdraví a poté pokračovali dále v hraní našich her. Kolem jedné hodiny po půlnoci jsme se začali rozcházet. Rozloučil jsem se s kamarády, vzal jsem Rockyho a vykročil k domovu. Bylo to jen kousek od Tequila baru, odkud jsem právě vyšel. Cestou potkáváme skupinky a páry opozdilců, vracejících se také z oslav Nového roku. Právě míjíme West 92nd Street, která končí právě v naší Columbus Avenue. Náhle spatřím na rohu svoji sestru Annie. Bydlí kousek odtud, v té West 92nd Street, v malém bytě v přízemí starého domu, naproti parkovišti Champion Parking. Přichází ke mně a vidím na ní, že něco není v pořádku, má v očích slzy a celá se třese. Zimou to ale nebude, navzdory tomu, že je prvního ledna, je celkem teplo, kolem 10 stupňů nad nulou. Annie bydlí sama a pracuje v nedalekém knihkupectví, které vlastní spolu se svou kamarádkou Betty Harrisovou, je to spíše taková zásilková služba, přijímají objednávky, nakupují knihy a ty pak rozesílají doručovací službou svým zákazníkům. Annie je třicet šest let. Před pár lety měla jednoho přítele, jmenoval se Carl Bricks, myslela si tenkrát, že je to vážná známost, ale nakonec se z něj vyklubal lhář, násilník, gambler a povaleč bez práce, který se nechává vyživovat. Rozešli se a tak Annie zůstala sama, má to asi tak jako já, je také single. Teď tady stojí přede mnou, celá se třese a stěží může mluvit, jak se zajíká vzrušením. Micku, stalo se něco hrozného, povídá a opře se mi o rameno. Co se Ti stalo Annie, ptám se, ale ona pláče a vzlyká čím dál více. Víš co, povídám, pojď se mnou ke mně a všechno mi v klidu povíš. Přešli jsme pár bloků a již míříme ke dveřím našeho domu. Odemykám a vcházíme chodbou ke schodišti, stoupáme do prvního patra, už jsme u dveří mého bytu, vedle dveří je chromová cedulka s nápisem: Michael Jones, Private Investigation. Odemykám a jdeme dovnitř. Rocky se rozběhl a lehl si na své oblíbené místo v obývacím pokoji, vedle pohovky u okna. My s Annie jdeme do malé kuchyňky, Annie se posadila ke stolu, já nalévám oběma trochu whisky a sedám si také ke stolu. Ještě si zapálím cigaretu a nabídnu také jednu sestře. Vzala si a já jsem jí připálil. Dali jsme si trochu whisky, připili jsme si na zdraví a štěstí, a chvilku jen tak seděli. Štěstí, to hlavně asi budeme potřebovat, pomyslel jsem si. Vzal jsem Annie za ruku a pohladil ji. Bylo vidět, že už se trochu uklidnila, ale nechtěl jsem na ni naléhat, čekal jsem, až se rozpovídá sama. Po chvilce se najednou vzpřímila, zadívala se mi do očí a začala vyprávět.

Víš Micku, původně jsem chtěla jít s kamarádkou Betty někam do města, do nějaké restaurace nebo do baru, ale odpoledne mi volala, že jí není dobře, tak jsem nakonec zůstala sama doma. Udělala jsem si pár chlebíčků, otevřela si láhev vína, seděla a sledovala program v televizi. Asi tak kolem desáté hodiny večer zazvonil telefon. Říkala jsem si, kdo to může volat, ale nechala jsem to zvonit a nebrala jsem to. Za chvilku telefon ztichl a já jsem dál seděla, popíjela, pojídala dobroty a sledovala televizi. Blížila se půlnoc, venku začaly střílet rachejtle, ozývaly se rány, jedna za druhou, z oken okolních domů se rozléhal zpěv podnapilých sousedů, slavících příchod Nového roku, těch, co zůstali slavit doma a nešli do barů a restaurací. Vstala jsem z pohovky a vyhlédla oknem ven do ulice. Najednou se ozve další rána, spíše takové skřípání, ale to nebylo nikde z venku, to někdo vyrazil dveře mého bytu. Využil asi toho hluku a zmatku kolem a doufal, že tím zamaskuje rámus, který způsobil rozbitím zámku u dveří. Co teď, pomyslela jsem si, je to nějaký zloděj, nebo násilník? Rychle jsem potichu přešla ke skříňce vedle pohovky a ze zásuvky vzala svůj malý revolver, natáhla jej a sedla jsem si vedle pohovky na zem. Najednou se ve dveřích do pokoje objevil nějaký chlap. Byl celý v černém, na hlavě měl černou kuklu a v ruce držel železnou tyč, páčidlo, s kterým před chvilkou vypáčil dveře mého bytu. Rozhlížel se kolem, já jsem seděla potichu v přítmí vedle pohovky, celý pokoj osvětlovala pouze televize. Najednou mne asi spatřil a už se na mne chystal vrhnout a udeřit tou železnou tyčí. Nečekala jsem na nic, a střelila jsem po něm. Jen zaúpěl a pak se sesunul k zemi. Nehýbal se, byl asi mrtvý.

Dobrých deset minut jsem tam tak seděla na zemi vedle pohovky a naslouchala, jestli v bytě není ještě někdo další, ale nebylo slyšet nic, jen z ulice se stále ještě ozývaly rachejtle, jak lidé vítali Nový rok. Snad nikdo ze sousedů neslyšel ten výstřel, sousedé z prvního patra byli pryč, jedni odjížděli ke své rodině někam do Chicaga už na svátky a druzí jezdívali lyžovat až do Colorada také na celé svátky a vraceli se vždy až po Novém roce. Třásla jsem se strachy a skoro se mi udělalo zle až na zvracení. Nikdy jsem nikoho nezabila, ani jsem ze svého revolveru nikdy nestřílela, měla jsem jej jen kvůli vlastní bezpečnosti, k sebeobraně, jak jsi mi doporučil ty Micku. Trochu jsem se uklidnila, vstala a uložila revolver zpátky do zásuvky ve skříňce. Pomalu jsem kráčela ke dveřím z pokoje na chodbu, naslouchala a opatrně přešla ke dveřím od bytu. Byly zavřené, ale zámek s bezpečnostním řetízkem byl poškozený. Co teď, pomyslela jsem si, mám zavolat na policii a ohlásit vloupání, ale co ten mrtvý tady, raději se poradím s Mickem, rozhodla jsem se. Na toho mrtvého chlapa jsem se nemohla ani podívat, hned se mi zvedal žaludek. Dala jsem si drink, zapálila si cigaretu a trochu se uklidnila. Zavolám Mickovi, napadlo mne, ale vzápětí jsem to zavrhla, nebudu nikam volat, kdyby někdo náhodou slyšel ten výstřel, policie bude určitě kontrolovat výpisy telefonních hovorů, a nechci do toho zatahovat nikoho, pokud se s tebou neporadím. Zajdu za Mickem domů, řekla jsem si, je to odtud kousek, za deset minut jsem tam, ale bude vůbec doma? Co když je někde ve městě a slaví. Pak mne napadlo, že vlastně chodíš nejčastěji jen do toho Tequila baru na Columbus Avenue. Nepůjdu tam za tebou, ale zkusím štěstí a počkám na rohu ulice, jestli tě nepotkám. A měla jsem štěstí, chvilku po jedné hodině po půlnoci jsem vyšla z bytu a procházela se sem a tam na rohu ulice, ten čerstvý lednový vzduch mi udělal dobře. Za chvíli jsem tě uviděla Micku, jak jdeš ulicí s Rockym k domovu. Teď tady spolu sedíme, popíjíme whisky a kouříme. Přemýšlím co dál, Annie už není tak vyděšená jako před půlhodinou, stále má ale ústa zkřivená bolestí v srdci a její tmavé oči jsou uplakané, až je mi jí líto. Ze zkušeností z mé a policejní práce vím, že žádný takový případ není jednoduchý, vždy se hledají nějaké souvislosti mezi střelcem a zastřeleným. Za normálních okolností bych poradil každému v takové situaci ohlásit to policii, povědět všechno po pravdě, jak se to stalo, spolupracovat a dát k dispozici všechny důkazy, týkající se toho případu. Teď je to ale trochu jiné, týká se to mojí blízké osoby, mojí jediné sestry Annie. Musím jí nějak pomoci, ale jak na to? Ve své praxi se zabývám většinou pátráním po osobách, nevěrných manželích a manželkách, nezvěstných příbuzných, podvodnících, neplatičích výživného, menších zlodějích a kapsářích, a tak podobně. V případech policejních vyšetřování pomáhám se svým psem pátrat po stopách u násilných trestních činů, bankovních loupežích, únosech a podobně. Tohle je něco jiného. Horečně přemýšlím, jak co nejlépe vyřešit tento případ a ochránit moji Annie od případných problémů. Nejdříve musím zjistit totožnost toho mrtvého chlapa. Řekl jsem Annie, aby tady počkala a ničeho se nebála, nechám tady i Rockyho. Vzal jsem si klíče od bytu Annie, ikdyž je kvůli vypáčeným dveřím asi potřebovat nebudu, vyšel jsem z bytu a zamkl za sebou. Sešel jsem po schodech dolů a hlavním vchodem vyšel ven na ulici.

Přešel jsem na druhou stranu ulice a pokračoval směrem k severu, kolem pěti bloků. Na rohu West 92nd Street jsem zabočil vlevo, asi po sto metrech jsem stál před domem, ve kterém Annie bydlela. Chvilku jsem jen tak postával na druhé straně naproti domu a pozoroval, co se děje kolem. Kousek dál od místa kde jsem postával, byl vjezd do podzemního nonstop parkoviště Champion Parking. Na ulici nebyl nikde nikdo, okna v okolních domech byla většinou potemnělá, jen tu a tam bylo vidět namodralé světlo od televizoru. Dům Annie byl ale celý ponořen do tmy, buď bydlící již spali, byli ještě někde na oslavách, nebo na návštěvách příbuzných o svátcích. Přešel jsem na druhou stranu ulice a šel k hlavnímu vchodu do bytu Annie. Byl to takový starší dům, úzký čtyřpatrový, ve sníženém přízemí byl jen jeden byt, po schodech se pak vcházelo k hlavnímu vchodu do domu. Byt Annie byl ten dole v přízemí. Na chvilku jsem se opět zastavil a naslouchal, nic jsem neslyšel, z ostatních bytů v domě nebylo také nic slyšet. Navlékl jsem si tenké elastické rukavice, nohou jsem pomalu otevřel vypáčené dveře a vstoupil do chodby. V levé ruce jsem měl malou baterku, v pravé jsem měl svoji služební pistoli, nabitou a nataženou, připravenou ke střelbě. Nohou jsem opět zavřel za sebou dveře a pomalu šel chodbou dále ke dveřím do obývacího pokoje. Každou chvilku jsem se zastavil a naslouchal, všude bylo ticho, až zlověstné ticho. Baterkou jsem ani nemusel svítit, dopadalo sem oknem do pokoje dostatečně dosti světla z pouličního osvětlení z ulice, od osvětleného vchodu podzemního parkoviště. Vešel jsem do pokoje a rozhlédl se. Na zemi před pohovkou jsem v přítmí zahlédl siluetu ležícího mrtvého muže, vedle něj ležela železná tyč. Zajistil a schoval jsem pistoli do pouzdra v podpaží, sehnul se k mrtvému a pokoušel se sundat z jeho hlavy tu černou vlněnou kuklu. Podařilo se mi kuklu stáhnout, baterkou jsem posvítil na jeho obličej, málem jsem dostal šok.

To je přece Carl, ten bývalý přítel Annie, Carl Bricks. Co ten tady proboha hledal? Peníze, nebo chtěl Annie nějak ublížit? Teď už je to jedno, je mrtvý, a to je velký problém, protože už to není jen nějaký lupič, co se někam náhodně vloupal, je to bývalý partner Annie, a to doslova mění situaci. Tak už je asi jasné, kdo to včera večer Annie volal, byl to zřejmě Carl, a chtěl zjistit, jestli je Annie doma. Když telefon nezvedala, myslel si, že není doma a šel se tedy do jejího bytu vloupat. Co tady ale hledal? Pokud vím, Annie si nikdy nepotrpěla na nějaké drahé věci, šperky, drahé oblečení, kožešiny, značkové kabelky a tak. Peníze jí šly na účet a platila všude jen bankovní kartou, tak nevím, co by tady našel. Prohledal jsem opatrně jeho kapsy u černé kožené bundy, co měl na sobě, všechno co jsem našel, doklady, lístek od pokladny v baru, jízdenku z vlaku, klíče od bytu, prostě všechno co mněl po kapsách, všechno jsem vzal a zabalil do papírového kapesníku, co jsem přinesl z kuchyně, a vsunul do kapsy svého kabátu. Ještě jsem zkontroloval jeho krk, měl tam řetízek z přívěskem, strhl jsem jej, přidal také do kapesníku a vložil zpátky do kapsy. Prohlédl jsem si jeho střelné zranění, Annie se trefila přímo do srdce, Carl musel být okamžitě mrtvý, ani moc nekrvácel, srdce se zastavilo okamžitě. Veškerá krev vytékající ze střelné rány se vsákla do spodního prádla, košile a teplého svetru, co mněl pod koženou bundou. Vzal jsem široký, asi dvoumetrový koberec, co měla Annie v chodbě od dveří do bytu, položil jej vedle těla a pak tělo i s železnou tyčí do koberce zabalil. Z kuchyňky jsem přinesl svitek lepicí pásky a celý ten balík kolem dokola pečlivě obalil. Poté jsem jej zatáhl přes chodbu do koupelny na druhém konci, položil vedle vany, zavřel a zamkl dveře. V pokoji ve skříňce jsem vzal ze zásuvky Annie revolver a strčil ho do kapsy kabátu. Šel jsem chodbou k hlavním dveřím, otevřel je, vyšel ven a zavřel za sebou.

Prošel jsem ulicí na roh, zahnul vpravo a šel zpátky po Columbus Avenue ke svému bytu na West 87th Street. U třetího bloku jsem odbočil z chodníku k nedalekým kontejnerům na odpadky. Z kapsy jsem vyndal věci zabalené do kapesníku a vhodil do kontejneru. Do vedlejšího kontejneru jsem vhodil gumové rukavice, které jsem si právě stáhl z dlaní. Šel jsem zpátky na chodník a pokračoval domů. Cestou jsem potkal už jen pár opilců, co se vraceli odněkud z oslavy. Bylo něco po třetí hodině ráno, vešel jsem k našemu domu, odemkl a po schodech vyšel ke svému bytu v prvním patře. Odemkl a vešel jsem dovnitř, dveře zavřel a zamkl. Annie na mne netrpělivě čekala, seděla v obývacím pokoji, Rocky ležel u jejích nohou a podřimoval. Měla sis lehnout a vyspat se, povídám jí. Ona, že by stejně neusnula, pořád se jí vrací ten moment, když zastřelila toho chlapa. To ještě neví, koho to vlastně zastřelila. Mám jí to říct?, ptal jsem se sám sebe v duchu, a vzápětí si sám odpověděl, nic jí říkat nebudu, jen by se tím ještě více trápila. Bude to tak lepší, pomyslel jsem si. Jen jsem Annie pověděl, jak jsem to tělo zabalil do koberce, odtáhl z pokoje a zamkl do koupelny. Zítra se o to postarám, budeš bydlet pár dnů u mě tady, utěšoval jsem ji. Já budu spát tady na pohovce, ty půjdeš do ložnice. Dneska už nic nevyřídím, je Nový rok, ale zítra zavolám zámečníka a nechám zámek a dveře od tvého bytu spravit. Ještě dnes večer tam zajedu autem a uklidím tu mrtvolu. Vezmu ti z bytu nějaké věci, co budeš potřebovat. Vyndal jsem z kapsy revolver, ze zásobníku vyndal prázdnou nábojnici a položil jej na skříňku vedle pohovky. Nábojnice se zítra také zbavím. Vysvlékl jsem kabát, šel do koupelny, dal si sprchu a převlékl se do čistého prádla. Prádlo co jsem vysvlékl, dal do pračky prát. Annie si také dala sprchu, poté si šla lehnout do ložnice. Popřál jsem jí dobrou noc a šel si lehnout na pohovku do obývacího pokoje. Dlouho jsem nemohl usnout, přemýšlel jsem, jak to udělám, kam tělo mrtvého Carla zavezu. Po chvíli jsem přestal přemýšlet, párkrát jsem zívnul a hned nato usnul.

Vzbudil jsem se po deváté hodině, Annie už byla také vzhůru a něco kuchtila v kuchyni. Rocky ležel na svém místě vedle pohovky u okna. Nahlédl jsem do kuchyně a pozdravil Annie, dobré ráno, odpověděla a usmála se, bylo poznat, že už se trochu uklidnila. Připravila nám oběma lehkou snídani, pár toastů s máslem a kávu. Převlékl jsem se v koupelně a šel se nasnídat. Seděli jsme mlčky s Annie u stolu v kuchyni, posnídali a popíjeli kávu. Zeptal jsem se Annie, co jí mám z jejího bytu přinést, řekla jen, že má v koupelně malou tašku s kosmetikou, pastu a kartáček na zuby, v pokoji ať jí vezmu ze skříně pyžamo a pár triček, nějaké kalhoty a pár kousků spodního prádla. Ve skříni že má velkou cestovní tašku, tam ať to všechno dám a vezmu s sebou. Ve skříňce u okna v pokoji ještě ať vezmu její kabelku s doklady. Řekl jsem dobrá, a že tam zajedu raději ještě před polednem, tělo pak odvezu až večer, až se setmí. Zapálil jsem si cigaretu a nabídl také Annie. Vzala si a pak jsme chvilku jen tak seděli a pokuřovali. To bude dobré, povídám jí, všechno zařídím, neboj se Annie. Já vím Micku, ale také vím, jak moc riskuješ kvůli mně, vždyť můžeš přijít o licenci a dostat se do konfliktu s policií. Ikdyž máš u policie známosti a dobré jméno, není to jen tak, správně jsme to měli ohlásit, to víš přece sám nejlépe. Vím, odpověděl jsem, ale když jsme to neudělali hned, teď už to musíme zvládnout jinak. Možná budu večer potřebovat pomoc Annie, alespoň hlídat z auta u tvého bytu, až budu to tělo přenášet do svého auta. Annie řekla, samozřejmě, počítám s tím Micku. Dokouřil jsem a šel se obléknout, že tedy zajedu Annie pro její věci. Annie řekla dobrá, a začala sklízet ze stolu po snídani. Bylo po desáté hodině.

Než jsem odešel, řekl jsem Annie, ať nechystá nic k jídlu, že si zajdeme na oběd odpoledne do restaurace, stejně jsme pozdě snídali. Usmála se, a řekla dobrá, ale zvu tě já Micku. Usmál jsem se také, odemkl a otevřel dveře z bytu, vykročil na chodbu a zavřel za sebou. Sešel jsem po schodech dolů, chodbou prošel k hlavnímu vchodu a vyšel ven na ulici. Před domem vždy parkuji své auto, je to tmavozelený Jeep Grand Cherokee, velké SUV, prostorné a spolehlivé, ve městě trochu žrout, ale jinak nemá chybu. Nasedl jsem, nastartoval a jel směrem k bytu Annie, na West 92nd Street. Ta ulice je od západu jednosměrná, zahnul jsem tudíž vlevo o ulici dříve a jel po West 91st Street a po Amsterdam Avenue objížděl celý jeden blok, že se do West 92nd Street vrátím z druhé strany. Těsně před křižovatkou, na konci té Amsterdam Avenue se asi něco stalo, byly tam tři policejní vozy, několik policistů postávalo před malým obchodem, nějaké klenotnictví, kolem byla natažena policejní páska. Bylo to hned naproti velkého baptistického kostela. Pokračoval jsem dále a na křižovatce zabočil vpravo, do West 92nd Street. Zastavil jsem vlevo, kousek od bytu Annie, a vystoupil z auta. Před domem Annie parkovala svého miláčka, byl to bílý Volkswagen Golf. V noci, když jsem tady byl, jsem si ničeho nevšiml, teď ale vidím, že s tím autem Annie není něco v pořádku, zdá se mi, že dveře od kufru jsou nějaké nedovřené, zpod dveří visí kousek nějaké látky nebo co. Přistoupím blíže, zkusím dveře otevřít, a opravdu, jsou trochu pootevřené. Otevřu tedy dveře úplně a jako bych dostal železnou tyčí po hlavě. V kufru auta leží velká kožená taška, je pootevřená, a plná všelijakých diamantových náhrdelníků, zlatých přívěsků, drahých hodinek, prstenů, náušnic a kdoví čeho všeho ještě. Také pár bankovek, dobré dva, tři tisíce dolarů. Že by to bylo to klenotnictví na Amsterdam Avenue?

Tak už asi vím, co Carl chtěl v bytě Annie, hledal klíče od auta, aby s ním odjel. Annie měla takový zlozvyk, zapomínala zamknout auto, jen vzala klíče, vystoupila a zabouchla dveře. Parkovala přímo před svým bytem a oknem z kuchyně i z obývacího pokoje na své auto viděla, tak jej mohla vždy zkontrolovat, jestli je tam. Carl to asi věděl. Zřejmě někde vyloupil nějaké zlatnictví a lup si ukryl do jejího auta, s kterým chtěl pak odjet. Jak dal tašku ve spěchu do kufru, nevšiml si, že jedno ucho té tašky brání v dovření dveří, proto byly ty dveře nedovřené. Opatrně jsem se rozhlédl kolem dokola, všude byl klid, všichni ještě asi dospávali včerejší dlouhou noc, jen na druhé straně ulice se prochází starší paní s pejskem na vodítku, za moment zmizí za rohem ulice. Navlékl jsem si opět rukavice, vzal tašku z kufru auta a zavřel dveře, tentokrát docela. Tašku jsem přenesl ke svému autu, dal ji do kufru, zavřel a zamkl. Poté jsem šel k bytu Annie, opatrně otevřel dveře a naslouchal, nic jsem neslyšel, všude bylo ticho. Vstoupil jsem do chodby a zavřel za sebou dveře. V obývacím pokoji jsem posbíral věci, co chtěla Annie, naházel je do velké cestovní tašky ze skříně, dal tam také kabelku s doklady. Klíče od auta Annie jsem dal do kapsy svého kabátu. Poté šel na chodbu, odemkl koupelnu a vzal ze stolku pod umyvadlem tašku s kosmetikou, z poličky pod zrcadlem pastu a kartáček na zuby. Tělo mrtvého Carla zabalené v koberci bylo na svém místě, jak jinak také. Vyšel jsem na chodbu, zavřel a zamkl dveře od koupelny. Přešel jsem chodbou ke dveřím od bytu, otevřel, vyšel ven a zavřel za sebou. Cestou ke svému autu jsem si sundal rukavice a schoval je do kapsy kabátu. Ještě jsem zamknul auto Annie klíčky, co jsem měl v kapse a pokračoval ke svému Jeepu.

Právě odemykám auto a chystám se nasednout, když slyším, Ahoj Micku, je Annie doma? Trhnul jsem sebou a otočím se. To byla Betty Harrisová, kamarádka a spolupracovnice Annie. Ahoj Betty, povídám trochu třesoucím se hlasem, Annie je u mne doma, v noci přišla za mnou domů, že jí bylo samotné smutno, řekl jsem jí, ať je pár dní u mne, teď jsem jí byl pro pár věcí u ní v bytě. Pojď, pojeď se mnou ke mně za ní, řekl jsem a dal tašku dozadu na sedadlo. Betty řekla, dobrá, a nastoupila do auta za mnou. Vyjeli jsme od chodníku a na rohu ulice zahnuli vpravo na Columbus Avenue. V tu chvíli začalo drobně pršet. Přijíždíme k mému domu a parkujeme. Vystupujeme z auta, beru tašku pro Annie, zavírám a zamykám auto. Jdeme s Betty k hlavnímu vchodu, právě odemykám dveře a chystáme se vstoupit, když náhle před domem zastaví policejní auto. Z něj vystupuje můj známý od policie, detektiv, poručík Frank Brown. Ahoj Micku, volá na mne, to jsem rád, že jsem tě zastihl, mohl bys prosím na chvilku se mnou? A vem s sebou i Rockyho, máme pro vás nějakou práci. Začalo pršet trochu více, řekl jsem, určitě, jen že doprovodím Betty ke mně domů a hned s Rockym přijdeme. Lišácky na mne mrknul, že chápe, a že počká v autě. Vyšli jsme s Betty nahoru k mému bytu, odemkl jsem a vešli jsme dovnitř. Ahoj Annie, zavolal jsem, hádej, koho ti vedu? Annie vykoukla z obývacího pokoje a zavýskla radostí, Ahoj Betty, a šla jí naproti. Objali se, Annie se na mne podívala přes rameno Betty, lehce jsem naznačil prstem na ústa jako že nic, ať mlčí a nic Betty neříká. Tak dobrá, já se brzy vrátím, pak bychom mohli zajít někam na oběd, řekl jsem, dal jsem Annie její tašku a klíče od auta. Obě šli do obývacího pokoje a začaly vybalovat věci z tašky. Vzal jsem Rockyho, ze skříňky na chodbě pár nových gumových rukavic, ty použité jsem vyndal z kapsy a vhodil je do odpadkového koše v kuchyni. Vyšli jsme z bytu, sešli po schodech dolů a ven na ulici. Pršelo čím dál více. Nastoupili jsme do policejního auta a rozjeli se tou samou cestou, kudy jsem už dneska jednou jel. Cestou mi Frank krátce pověděl, co se stalo. Někdy kolem desáté dopoledne ohlásil kolemjdoucí na ulici Amsterdam Avenue, že jsou dveře malého klenotnictví asi vypáčené. Zavolal na okrsek, přijela tam hlídka a zjistila, že došlo ke vloupání. Zavolali mne, to víš, moc se mi to nehodilo, byli jsme včera s partou známých na takové větší akci, slavili jsme až do rána, domů jsme přišli se ženou něco po čtvrté hodině ráno, moc jsem toho nenaspal. Podle toho provedení té loupeže to nebyl žádný profesionál, byl nejspíš sám, rozbil pár vitrín, posbíral klenoty, hodinky a také vypáčil pokladnu a sebral nějakou hotovost. Už jsme kontaktovali majitele obchodu, je to nějaký začínající podnikatel, Marco Agostino, Ital, nedávno obchod koupil, ještě ani neměl v provozu zabezpečovací zařízení. Na Silvestra byl u své rodiny někde v Queensu, domů přijel před chvílí, bydlel ve stejném domě nahoře, v prvním patře. Přijíždíme k obchodu před křižovatkou, prší čím dál více. To je počasí, to není dobré, povídá Frank, to nám asi Rocky moc nepomůže. Vystoupili jsme z auta na chodník, prošli pod policejní páskou a vešli dovnitř vyloupeného klenotnictví. Všude na zemi kolem bylo rozbité sklo z vitrín. Naproti pultu u stěny stáli dva detektivové a s nimi hubený snědý chlapík, tak třicátník, to byl asi ten Ital, majitel obchodu. Rozhazoval rukama a nadával, rozčiloval se a naříkal, není prý ani ještě pojištěný, co teď bude dělat a tak. Bylo mi jej upřímně líto, nejraději bych mu tu tašku s lupem nějak vrátil, pomyslel jsem si. Ale to jen tak nepůjde, uvidíme, zkusím něco vymyslet. Teď jsme tady ale pracovně, tak pojď Rocky, hledej.

Rocky se pustil do očichávání, obratně se přitom vyhýbal střepům rozbitého skla na podlaze. Jednu chvilku se zastavil, a zřejmě nasál nějaký pach, zaštěkal a oběhl pult kolem a zastavil se u vypáčené pokladny. Tam opět chvilku čenichal, stoupl si na zadní a očichával všechno kolem pokladny. Pak seskočil a s nosem až u podlahy si to namířil ven ze dveří obchodu. Strážník, co stál venku u dveří mi podával deštník, poděkoval jsem a šel pomalu za Rockym. Ten přeběhl ulici na druhou stranu a namířil si to za roh, kolem baptistického kostela do ulice, kde bydlela Annie. Poručík Frank Brown šel schovaný pod deštníkem hned za námi. Navzdory dešti a chladnému počasí jsem se začal potit. Vždyť nás Rocky zavede do bytu Annie, copak jsem ztratil rozum? Co teď, přece nezavedu poručíka do bytu a neukážu mu mrtvolu Carla zabaleného do koberce. Naštěstí se Rocky asi v půlce ulice zastavil, přešel z chodníku ke kraji vozovky, už chtěl přeběhnout na druhou stranu ulice k chodníku co vedl kolem bytu Annie, čichal a čichal, ale dál už nešel, ztratil stopu. To je smůla, ten prevít tady asi mněl zaparkované auto a odtud odjel i s lupem, povídá poručík. V duchu jsem Rockyho pochválil, nebýt toho deště, dopadlo by to úplně jinak, věděl jsem, že Rocky by nás jinak zavedl až do bytu Annie. Tak nic Micku, děkuji ti moc, pojď, hodím tě domů, určitě na tebe už přítelkyně čeká. Usmál jsem se, to není moje přítelkyně Franku, to je kamarádka a spolupracovnice mojí sestry Annie, ona bydlí na pár dní teď u mne. Dobrá, tak je obě pozdravuj. Vrátili jsme se zpátky, u obchodu jsem vrátil strážmistrovi deštník, poděkoval a rozloučil se s ostatními detektivy a policisty. Nasedl jsem s Rockym k poručíkovi do auta a on nás zavezl k našemu domu. Řekl jsem, že je mi to líto, že jsem mu tentokrát s Rockym nepomohl, on odpověděl, že co naděláme, počasí člověk neporučí. Rozloučili jsme se, policejní auto odjelo a já šel s Rockym nahoru do svého bytu.

Annie s Betty seděly v obývacím pokoji, povídaly si, popíjely whisky a kouřily. Vysvlékl jsem si kabát, vzal z koupelny starý ručník a trochu Rockyho osušil. Ten si lehl na svoje místo u okna a podřimoval. Sedl jsem si na pohovku vedle Betty, nalil si drink a zapálil cigaretu. Přemýšlel jsem, co dál, mám to Betty říci nebo raději ne. Betty Harrisová bydlela také sama, nedaleko od Annie, na Central Park West, kousek od rohu West 96th Street, ve velkém bytě, v prvním patře domu s krásným výhledem přímo do Central Parku. Byli jsme u Betty s Annie několikrát na návštěvě. Její velký byt jí nechali rodiče, když se přestěhovali do Miami na Floridě. Betty bylo tak jako Annie, třicet šest let. Pracovaly spolu již asi deset let a velice si rozuměly, znaly se už od střední školy, jezdily spolu na výlety a na dovolené, chodily do kina a do divadla, prostě bezva kamarádky. Vím, že kdybych Betty řekl o tom, co se stalo, nikomu na světě by to neřekla, věřím jí jako své sestře Annie. Tak jsem o tom všem přemýšlel, náhle se ozvala Betty. Annie, teď jsem si vzpomněla, včera večer kolem půl desáté mi zvoní telefon, a hádej kdo to byl. Ten tvůj bývalý přítel, ten Carl Bricks, ten lump, co tě balamutil, že tě miluje a nakonec tě jen zneužíval a mlátil tě. Hrklo ve mně, až jsem se zakuckal, když jsem právě vdechl kouř do plic. Co chtěl, zeptala se Annie a očividně zrudla ve tváři, podívala se na mne, poznala, že to se mnou také trochu zamávalo. Já nevím, povídá Betty, jen se ptal po tobě, jak se máš, co budeš dělat, jestli půjdeš někam na Silvestra slavit, a tak. Řekla jsem mu, co je mu do toho a zavěsila jsem. Za chvilku telefon zvonil znovu, ale já už jsem to nezvedala. Podíval jsem se znovu na Annie, tuší snad něco, nebo se mi to jen zdá. Je jasné, že také přemýšlí, kdo jí to včera kolem desáté volal, není hloupá, musela by to být velká náhoda, když během dvaceti minut někdo volá její kamarádce a pak také jí. Musím jí a Betty říci pravdu, budeme jeden druhého potřebovat, abychom to zvládli. Zapálil jsem si další cigaretu a nalil sobě i oběma děvčatům další drink. Teď mne dobře poslouchejte, řekl jsem a nahnul se blíže k oběma, jako kdyby nás někdo poslouchal. Ten Carl, co ti Betty včera večer volal, ten volal poté i do bytu Annie. Obě se na sebe podívaly a překvapeně pak na mne. Musíme to Betty říci, říkám a dívám se jak zareaguje Annie. Ta souhlasně přikývla, tak jsem začal povídat. Ten detektiv, co pro mne předtím přijel, vyšetřuje vloupání do klenotnictví na Amsterdam Avenue, kousek od bytu Annie. Byl jsem tam s Rockym a ten nás vedl po stopě směrem do ulice k bytu Annie, pak naštěstí ztratil stopu kvůli hustému dešti, naštěstí pro nás, jinak by nás zavedl až k tobě do bytu Annie. Obě seděly a trpělivě naslouchaly. Víš Betty, k Annie do bytu se po půlnoci někdo vloupal, chtěl Annie ublížit a ona ho zastřelila. Betty se chytla za ústa a tiše vykřikla, Annie začala potichu vzlykat a chytila Betty kolem ramen. Já už vím, že ten lupič byl Carl Bricks a hledal v bytě klíče od auta. Věděl, že má Annie ten zlozvyk, že své auto občas nezamyká, a schoval si v kufru svůj lup, tašku s uloupenými klenoty. Poté si šel do bytu pro klíče, aby s autem odjel. Myslel si, že Annie není doma, ale když vyrazil dveře od bytu, viděl, že v obývacím pokoji hraje televize a byl schopen Annie omráčit nebo i zabít, aby si vzal co hledal a utekl. Jenže Annie byla připravená a když se na ni chystal vrhnout a praštit jí železnou tyčí, střelila po něm. Trefila ho přímo do srdce, v momentě bylo po něm. Pak jsem ještě vylíčil, jak jsem jej prohledal, zabalil do koberce a zamkl do koupelny. Všechny doklady a věci co mněl po kapsách posbíral a vyhodil do kontejneru na odpadky cestou domů. Dopoledne jsem pak jel do bytu Annie pro její věci, dál už Betty víš.

No páni Annie, to sis tedy užila a ty Micku také. Samozřejmě jsem v tom s vámi, můžete se spolehnout, pomůžu vám, toho šmejda se nějak zbavíme. Nalili jsme si další drink a připili si jednak na Nový rok a také na naše spojenectví, teď jsou z nás spolupachatelé. Páni, nějak mi vyhládlo, povídá Annie a Betty se přidala. Tak si zajdeme někam na oběd, kousek odtud je dobrá italská restaurace Gennaro, je to na Amsterdam Avenue, nedaleko toho vyloupeného klenotnictví. Dopili jsme, Rockymu jsem dal čistou vodu a trochu psí konzervy do misky, oblékli jsme se a šli na novoroční oběd. Vyšli jsme z domu, už přestalo naštěstí pršet a chvilkami vysvitlo i mezi mraky sluníčko. Přešli křižovatku a dali se po West 87th Street až na Amsterdam Avenue, pak jsme zahnuli vpravo a pokračovali asi deset minut až k té italské restauraci. Cestou jsme míjeli ten vyloupený obchod naproti baptistického kostela, žádné policejní pásky už tam nebyly, jen na dveřích visela cedule s ručně psaným nápisem DOČASNĚ MIMO PROVOZ. Chudák Marco Agostino, pomyslel jsem si, něco vymyslíme a ty klenoty ti vrátíme, ještě nevím jak, ale určitě si je nenecháme. Přišli jsme k restauraci a vešli dovnitř. Bylo tady poloprázdno, vybrali jsme si stůl u okna, v momentě tady byl číšník, podle vzhledu určitě Ital, objednali jsme si jídlo a pití, chvilku si jen tak povídali a popíjeli aperitiv. Jídlo nám za pár minut přinesli, dali jsme si všichni to stejné, italské těstoviny se sýrovou omáčkou, k tomu míchaný zeleninový salát. Annie s Betty si daly po obědě zmrzlinový pohár, já jsem si dal pivo Budweiser. Poseděli jsme asi hodinku a pak Annie zaplatila, trvala na tom, že nás pozvala, oblekli jsme se, vyšli z restaurace a vraceli se stejnou cestou zpátky k mému domu. Betty domů nepospíchala, řekli jsme jí ať jde s námi, že se doma domluvíme co a jak dále podnikneme. Přišli jsme ke mně do bytu, Rocky už nás slyšel za dveřmi a vítal nás všechny, vrtěl ocasem, pak odběhl a lehl si zpátky na to své místečko u okna. Annie s Betty se posadily v obývacím pokoji, já jsem přinesl z lednice v kuchyni láhev whisky, pár skleniček a plechovek s džusem. Chvilku vás tady nechám, musím jít k počítači a něco zařídit. Sedl jsem do kuchyně, na stůl položil svůj laptop a napsal krátký vzkaz pro oloupeného majitele klenotnictví. Stálo tam jen:

Vážený pane Agostino, nějakou náhodou jsem se dostal k věcem, co patřily vám, vracím vám je tedy touto cestou. Jen mám jednu podmínku, necháte si to pro sebe, nikomu, ani policii o tom neřeknete. Váš přítel.

Poté jsem na druhou půlku listu napsal adresu, kde Marco Agostino bydlí. Papír jsem vytiskl, navlékl si rukavice a ustřihl tu část s adresou. Oba lístky pak vložil do průhledné fólie. Vzal jsem laptop a odložil jej zpátky na skříňku u okna, vedle tiskárny. Šel jsem do obývacího pokoje, sedl si na pohovku, a nalil sobě i děvčatům drink. Chvilku jsme jen tak seděli a popíjeli. Zapálil jsem si cigaretu a vyfoukl kouř někam nahoru ke stropu místnosti, najednou zde zavládlo hrozivé ticho. To nám ten nový rok pěkně začal, pokusil jsem se zavtipkovat, obě se usmály, ale moc do smíchu nám nikomu nebylo. Čeká nás ještě hodně nervů a sil, než tuhle záležitost vyřídíme tak, abychom z toho všichni vyvázli bez úhony. Tak poslouchejte obě, řekl jsem, myslím, že mám nějaký nápad, co bude dále. Zítra jdete spolu do práce, já k večeru zavezu Betty domů a dáme tu tašku s uloupenými věcmi z mého kufru do kufru jejího auta. Ráno pojedeš Betty do práce, autem zajedeš do dvora vaší firmy, tam kde vám vykládají objednané zboží. Navlékneš si rukavice, vezmeš z kufru auta tu tašku a spolu s Annie, která si také vezme rukavice, přendáte věci z tašky do papírové krabice, do takové, v jaké vám vozí do obchodu knihy. Vložíte tam také tento list papíru, podal jsem Betty papír zabalený do fólie, na který jsem vytiskl krátký vzkaz pro Marca Agostiniho. Krabici zalepíte, nalepíte lístek s adresou a spolu se zásilkami, co každý den odesíláte svým zákazníkům, předáte doručovací službě. Ta balíček doručí na adresu toho oloupeného klenotníka, Marco Agostino, Amsterdam Avenue 652. Nebude to nic neobvyklého, často odesíláte knihy pro zákazníky v takových balíčcích, jen tam prostě tentokrát nebude odesílatel, a na té krabici nesmí být také žádné jiné nálepky a nápisy, jen ta adresa k doručení. Pak si zajedete autem někam směrem do centra a cestou se někde zbavíte té tašky, vhodíte ji nenápadně do nějakého kontejneru u parkoviště, to je jedno kde, jsou jich tady v okolí desítky. Nezapomeňte ale, že všechno musíte dělat v rukavicích. Tady jsem vám jich několik párů připravil, řekl jsem a vytáhl z kapsy balíček s tenkými elastickými rukavicemi.

Dobrá, povídá Betty, ale co ty Micku, kdo ti pomůže s tím balíkem? Jo, přidala se Annie, my bychom ti chtěly také nějak pomoct. Já vím, odvětil jsem, musí to ale být dneska, je svátek, spousty lidí jsou ještě mimo město, zítra už to tak jednoduché nebude. Dobrá tedy, tak pojedeme všichni spolu, nejdříve zajedeme k Betty a přeložíme tu tašku do jejího auta, poté pojedeme k bytu Annie, vy budete hlídat a já přenesu tělo Carla v koberci do svého Jeepu. Musím sklopit přední sedadlo a půlku zadního, aby se tam dvoumetrový koberec vešel. Je výhodou, že auto má zatmavená okna a není dovnitř vidět. Zpátky k mému bytu půjdete pěšky, a počkáte tam na mne, já pak zavezu Betty domů. Ten koberec s mrtvolou zavezu za město, napadlo mně jedno místo, je to velká skládka odpadů, skoro na konci Amsterdam Avenue, před mostem George Washingtona, co vede do New Jersey. Nedávno jsme tam s Rockym hledali s policií jednu pohřešovanou ženu. Budu muset být velice opatrný, je tam hlídač, je to takový starý pán, senior, naštěstí si občas rád přihne a pak usne, když jsme tam tehdy byli s poručíkem Brownem a dvěma detektivy z oddělení, museli jsme jej budit. Myslím, že to může vyjít, řekl jsem. Annie s Betty zvědavě poslouchaly, a nakonec souhlasně pokyvovaly. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne, ještě tak hodinku a začne se pomalu stmívat. Vstal jsem a nahlédl z okna ven na ulici, jindy celkem rušné místo se zdálo být dneska klidné, navíc se začala nad městem tvořit bílá mlha. Snad nám štěstí bude přát i nadále, pomyslel jsem si, a zapálil si další cigaretu. Drink už si žádný nedám, pojedu autem, a co kdybych se připletl do nějaké bouračky, nestojí to za to. Annie s Betty si ale nalili další drink, prý na kuráž. Stejně jsou statečné, pomyslel jsem si. Jen seďte, povídám, vezmu Rockyho chvilku ven vyvenčit a omrknu to, jak to tam vypadá. Obě pokývaly na souhlas. Oblékl jsem si kabát, vzal Rockyho, připnul mu vodítko, a vyšli jsme ven z bytu.

Seběhli jsme po schodech dolů a vykročili hlavním vchodem na ulici. Přešli jsme pár bloků po Columbus Avenue směrem k bytu Annie, sem tam projelo nějaké auto, většinou žluté taxi, co rozváželo zákazníky z restaurací a barů domů, pár lidí také prošlo kolem nás po hlavní ulici. V postranních ulicích mezi bloky domů bylo však úplně liduprázdno, navíc kvůli tvořící se mlze nebylo vidět dále než na deset, patnáct metrů. Bude to dobré, pomyslel jsem si, k večeru se ještě ochladí, a každý bude raději doma v teple, než aby chodil venku po ulicích. Také v té West 92nd Street bylo liduprázdno, pokud jsem viděl v té mlze, jen od hlavního vjezdu z Champion Parking svítil velký neonový nápis a sem tam vyjelo z toho podzemního parkoviště nějaké auto, jinak nic. Zvládneme to, pomyslel jsem si, otočili jsme se s Rockym, a vraceli se zpátky kolem těch pěti bloků k našemu domu. Cestou zpátky jsme opět potkali jen pár chodců, dvojice, co se vracely z návštěvy u známých, partičku mladých lidí, co měli na sobě ještě konfety a třpytky z půlnoční oslavy, a také pár pejskařů jako já, co vyšli vyvenčit své mazlíčky. Přicházeli jsme k našemu domu, Rocky najednou začal čenichat kolem mého auta, větřil a táhl mně i s vodítkem dozadu ke dveřím od kufru. Tam se zastavil a párkrát zaštěkal. Je fakt dobrý, pomyslel jsem si, od rána kdy očichal stopy toho lupiče, cítí tu jeho tašku v kufru mého auta. Pojď Rocky, nech to být, řekl jsem a přitáhl jej za vodítko k sobě. Jako by rozuměl, šel ke mně a spolu jsme vešli do domu, po schodech nahoru k mému bytu. Odemkl jsem, otevřel dveře a odepnul Rockymu vodítko. Rozběhl se do obývacího pokoje a vítal se s Annie a Betty, jak by jim chtěl něco říct, pochlubit se, co právě venku našel v mém autě. Zavřel jsem dveře, sundal si kabát, pověsil ho na věšák v chodbě u dveří, a šel za děvčaty do pokoje. Bude to dobré, povídám, venku je klid, navíc se valí od vody mlha, ochladilo se, zvládneme to.

Annie a Betty už byly netrpělivé a bylo vidět, že si na kuráž připíjely celkem dost, láhev whisky byla téměř prázdná. Ale ani se jim nedivím, nikdy nic takového nezažily, na obyčejného člověka je toho docela dost. Sedl jsem si na chvilku na pohovku vedle Betty, vzal ji i Annie za ruku a utěšoval je, že nám to vyjde, když budeme opatrní a uděláme to tak, jak jsme si naplánovali. Vstal jsem a řekl, tak tedy jdeme na to. Betty s Annie se zvedly a šly z pokoje za mnou. Rocky jen zvedl hlavu z předstíraného spánku, klid Rocky, zůstaneš tady, povídám. Jako by rozuměl, položil hlavu zpátky na zem, zvědavýma očima nás ale dál pozoroval, dokud jsme nezmizeli ze dveří na chodbě. Sundal jsem z věšáku svůj kabát a oblékl se. Podal jsem také Betty a Annie jejich kabáty a pomohl je obléci. Obě si vzaly své kabelky, otevřel jsem dveře od bytu a vyšli jsme ven na chodbu, zavřel jsem a zamkl, sešli jsme po schodech dolů do přízemí. Hlavním vchodem jsme vykročili na ulici, k mému Jeepu. Nasedli jsme, Annie vedle mne, Betty dozadu za Annie. Nastartoval jsem a rozjel se ke křižovatce, zahnul vpravo a na další křižovatce zabočil do West 88th Street a jel až na hlavní Central Park West, kde jsem zahnul vlevo a jel až před dům, kde bydlela Betty. Před domem jsem zastavil vpravo u chodníku a vystoupil z vozu. Betty vystoupila také a přešla ke svému autu, co stálo kousek před námi. Byla to tmavá zelená Toyota Corolla. Betty odemkla a otevřela kufr, já jsem otevřel kufr svého Jeepu, nasadil si rukavice, vzal tašku s lupem, zavřel dveře a přenesl tašku do kufru auta Betty. Betty do tašky vložila ještě balíček s rukavicemi a fólii s papíry, co jsem jí dal doma. Pak zavřela kufr u auta a zamkla. Přešli jsme k mému vozu a nasedli. Vyjeli jsme od chodníku a jeli na křižovatku, kde jsme zahnuli vlevo do West 96th Street. Celou ulici jsme projeli, přes křižovatku s Columbus Avenue až na Amsterdam Avenue, poté zabočili vlevo a pokračovali až ke křižovatce s ulicí West 92nd Street, zde jsme odbočili vlevo a pokračovali pomalu až k domu, kde bydlela Annie. Zaparkoval jsem vlevo u chodníku, přímo naproti vchodu do bytu, těsně před bílým Golfem Annie. Chvilku jsme seděli v autě a pozorovali okolí. Zdálo se, že je tady naprostý klid, žádní chodci, okna v domě potemnělá, jen kousek za námi, vpravo na druhé straně ulice svítil neonový nápis od Champion Parking. Ale i zde byl klid, žádné auto nevjíždělo ani nevyjíždělo z podzemních garáží. Navíc se pěkně ochladilo a mlha byla čím dál hustější.

Tak dobrá, jdeme na to, řekl jsem a kývl na Annie a Betty. Vystoupili jsme z vozu, Betty šla kousek směrem k podzemnímu parkovišti, Annie šla na druhou stranu, ke křižovatce s Columbus Avenue. Popošli jen tak deset, patnáct metrů, jen tak, abychom na sebe v mlze stále viděli. Já jsem sklopil sedadlo spolujezdce a také pravou třetinu zadního sedadla. Poté jsem otevřel dveře od kufru a zhasl světlo, co kufr osvětlovalo. Chvilku jsem zase počkal a naslouchal, nic neobvyklého jsem neviděl ani neslyšel. Domluvili jsme se, pokud by nastal nějaký problém, objevila se například policejní hlídka nebo kolemjdoucí, začne jedna na druhou volat jménem, jako že se ztratily jedna druhé v mlze, nebo tak, a přejít na druhou stranu ulice, prostě odvést pozornost od bytu Annie, nic originálního to nebylo, ale alespoň nějaký signál v nouzi. Ještě jsem dal Annie a Betty znamení, že jdu do bytu. Obě ukázaly prsty na ruce O.K., vykročil jsem tedy k bytu Annie. Opatrně otevřel dveře a naslouchal, nic neobvyklého, přešel jsem chodbou ke koupelně, vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře. Bylo tady celkem šero, ale po paměti jsem se dobře orientoval, otevřel dveře a nohou nahmatal koberec, ve kterém už nějakou dobu odpočíval Carl Bricks. Sehnul jsem se a uchopil ten balík oběma rukama a nadzvedl jej z podlahy. Přenesl jsem jej do chodby, dveře od koupelny zase zavřel, zamkl a klíč schoval zpátky do kapsy kabátu. Vyšel jsem dveřmi bytu ven na ulici a kývl na Annie a na druhé straně na Betty, jestli je všechno v pořádku. Obě ukázaly opět gestem ruky, že je vše O.K. Vrátil jsem se do chodby, zvedl koberec a nesl jej ven ke svému Jeepu. Těch pár vteřin se mi zdálo nekonečných, navzdory klesající venkovní teplotě jsem se během té chvilky pořádně zapotil. Carl Bricks i s kobercem mohl vážit tak něco přes sedmdesát pět kilo, ale i tak, než jsem jej přenesl k autu a rychle nasoukal zezadu do kufru až na sklopené přední sedadlo, dalo mi to zabrat. Konečně je v autě, zavřel jsem dveře od kufru a auto zamkl.

Vrátil jsem se zpátky ke dveřím bytu Annie, zavřel dveře tak, aby nebylo na první pohled poznat, že nejsou v pořádku, že nejsou zamčené. Zítra ráno zavolám zámečníka a nechám zámek vyměnit a dveře opravit. Kývl jsem na Annie a Betty, ať jdou ke mně. Obě přišly a navzájem jsme se objali, že to nejtěžší snad máme za sebou. Pochválil jsem obě za dobrou práci, pak jsem jim dal klíče od mého bytu, ať jdou klidně zpátky a počkají tam na mne. Rozloučili jsme se, ony šly po chodníku ke křižovatce, na rohu zahnuly vpravo na Columbus Avenue. Já jsem odemkl Jeepa, nasedl a nastartoval. Rozjel jsem se od chodníku do ulice, na křižovatce odbočil vpravo na Columbus Avenue, na další zahnul do West 91st Street a po ní jel až na Amsterdam Avenue, kde jsem zabočil vpravo. Annie s Betty už jsem nezahlédl, asi pospíchaly do tepla mého bytu. Venku se pořádně ochladilo, teploměr v autě ukazoval pouze 2 stupně nad nulou. Mlha byla čím dál hustější a na čelním skle auta začínala tvořit námrazu. Jel jsem po Amsterdam Avenue asi 4 kilometry, až nakonec, tam, kde začíná Fort George Avenue. Tady jsme nedávno hledali a našli s policejními detektivy v čele s poručíkem Frankem Brownem jednu pohřešovanou ženu. Zásluhou mého psa Rockyho jsme ji našli. Policie měla podezření na jejího manžela, ten pracoval tady blízko v Campusu George Washingtona jako správce, blízko té skládky odpadů. Jeho žena měla mladého milence, on to zjistil, podle sousedů se často hádali, ona nakonec zmizela. Všichni si mysleli, že prchla někam s tím svým milencem, jenže ten nikam nezmizel. Poskytl ale důležité informace a pomocí pachových stop oblečení zmizelé se nakonec podařilo ji vypátrat, a usvědčit jejího manžela z vraždy. Udělal prostě velkou chybu, nezahrabal tělo dostatečně hluboko, navíc to udělal v pátek večer a vývoz kontejnerů a kuka vozů se provádí vždy až po víkendu, nebo po svátku, první pracovní den. Kdyby počkal do neděle, v pondělí by mohlo být tělo zavezeno tunami odpadů a nikdy by jej nikdo, ani můj skvělý Rocky, nenašel. Právě jsem přijel k velké bráně do areálu skládky, kupodivu byla otevřena. Strážný zřejmě počítal s tím, že bude nejspíš spát a nebudou jej muset budit řidiči kuka vozů, až sem začnou brzy po páté hodině ráno vyvážet odpadky. Zastavil jsem kousek od vjezdu, vypnul motor a zhasnul světla. Z nedaleké budovy, kde jsme nedávno s poručíkem Brownem budili strážného, svítilo modře do mlhavého večera jedno jediné okno. Vystoupil jsem z vozu, zavřel dveře a zamkl. Pomalu jsem kráčel směrem k budově strážného, obloukem obešel malé prostranství a vrátil se kolem zdi budovy k osvětlenému oknu. Koutkem okna jsem opatrně nahlédl do místnosti. Strážný samozřejmě spal. Na skříňce v rohu hrála televize, na stole stála skoro prázdná láhev od whisky, sklenička a šálek od kávy. Vedle ještě talíř s nějakým nedojedeným jídlem, kus chleba a nůž. Strážný spal na židli u stolu, hlasité chrápání bylo slyšet až ven. Tak ten asi vůbec neví, že je už Nový rok, vypadá to, že takhle tady sedí už od včerejšího večera, od Silvestra. Je to dobré, pomyslel jsem si a vracel se pomalu ke svému autu. Odemkl jsem, otevřel dveře, nasedl a potichu dveře zavřel. Nastartoval jsem, světla jsem nezapínal, vjel jsem hlavní bránou do objektu, asi 200 metrů jsem pokračoval na kraj skládky, tak jak jsem si to pamatoval, když jsem tady byl s policií. Zastavil jsem, vystoupil z vozu, motor jsem nechal běžet. Otevřel jsem dveře od kufru a vytáhl koberec s mrtvolou Carla Brickse, nadzvedl jsem ten balík, vložil si ho na rameno a popošel asi deset metrů ke kraji skládky. Poté jsem koberec shodil ze strmého srázu dolů. Svlékl jsem si rukavice a vhodil je opačným směrem než koberec. Tak, to by bylo, pomyslel jsem si.

Vrátil jsem se k autu, nasedl a dal obě sedadla do původní polohy. Pomalu jsem se rozjel směrem k hlavnímu vjezdu. Vpravo jsem v husté mlze zahlédl svítící okno od místnosti strážného. Sem tam světlo zablikalo modrou barvou televizní obrazovky, jinak se nedělo vůbec nic. Strážný spal v klidu dál. Carl Bricks už byl také na svém místě. Zítra ráno jej přikryjí tuny odpadu. No co, dostal to, co si zasloužil, na světě je o jednoho darebáka méně, moje sestra Annie i Betty budou v klidu spát, Marco Agostino dostane zpátky svoje zboží a peníze. Já budu mít sice trochu černé svědomí, ale spravedlnost je někdy taková. Nejsem a ani nechci být nikoho soudcem, ale někdy té spravedlnosti musíme trochu pomoci. Vyjel jsem zpátky na ulici a rozsvítil světla. Pomalu jsem se vracel po Amsterdam Avenue zpátky, na West 104th Street jsem odbočil vlevo a přejel ji až na křižovatku s Columbus Avenue. Pak už jsem pokračoval až ke svému domu na West 87th Street. Zastavil jsem u chodníku před domem, vystoupil z auta, zavřel a zamknul dveře. Šel jsem k domu, odemkl druhým klíčem, co jsem měl spolu na klíčence s klíčky od auta, vyšel po schodech nahoru a zazvonil u dveří. Rocky zaštěkal, Annie mi přišla otevřít, Betty v závěsu za ní, Rocky se lísal, očichával mne, asi zase ucítil ten známý pach, co nasál v klenotnictví Marca Agostiniho. Pohladil jsem Rockyho a ukázal na dveře do obývacího pokoje, věděl, co to znamená a odběhl zpátky ke svému pelíšku. Zavřel jsem za sebou dveře, vysvlékl si kabát a pověsil jej na věšák. Poté jsem obě, Annie i Betty objal. Obě měly v očích slzičky dojetí a radosti zároveň. Máme to za sebou, řekl jsem. Obě mi děkovaly, že jsem to všechno naplánoval a vyšlo to. Řekl jsem, že pro někoho cizího bych tak nikdy neriskoval, udělal jsem to pro svoji sestru, a ty Betty jsi nám také moc pomohla. Jestli nyní chceš, zavezu tě domů, ale klidně tady můžeš zůstat s Annie, můžete spát v ložnici. Ráno pojedeš s Annie k tobě, vezmeš si své auto a spolu pojedete do práce. Zařídíte vše tak, jak jsme se domluvili. Betty řekla dobrá, Annie byla také ráda, že si ještě můžou spolu popovídat. Já jsem si sedl na pohovku do obývacího pokoje, nalil si drink z nové lahve whisky, co mi přinesla z lednice Betty, zapálil jsem si cigaretu a uvolnil se. Annie navrhla, že si dáme kávu, a s Betty připraví něco malého k večeři. Zavřel jsem oči, asi jsem vypadal jako Rocky, když předstírá, že spí. Vychutnával jsem si whisky a cigaretu. Za chvilku jsem ucítil vůni dobré turecké kávy, kterou mi přinesla z kuchyně Betty. Poděkoval jsem a dál odpočíval, na nic už jsem nemyslel. Bylo sotva sedm hodin večer, mně se už chtělo docela spát. Skoro jsem usnul a už se mi začalo něco i zdát, škubl jsem s sebou, až se lekl i Rocky. Cigareta mi skoro vypadla z ruky, zahasil jsem ji a napil se kávy, snad mne to trochu probere. Vypil jsem ten šálek kávy tak, jak ji mám rád, ještě pořádně horkou. Opravdu mne to probralo, dal jsem si další drink a nalil také Annie a Betty. Ty přišly za moment do pokoje a přinesly velký obložený talíř se vším možným, salám, šunka, sýr, zelenina, nakrájená vařená vejce, k tomu toastový chléb. Ani jsem nevěděl, co všechno mám v lednici. Vonělo to nádherně, seděli jsme všichni spolu na pohovce a pojídali. Rocky dostal také kousek salámu a šunky, také si zaslouží něco jiného než pořád ty svoje konzervy. Pojedli jsme, pak si povídali, popíjeli whisky a kouřili. Na to, co jsme prožili od dnešního rána, už jsme si ani nevzpomněli. Pustili jsme si televizi a sledovali novoroční program. Kolem jedenácté hodiny se Annie s Betty šly umýt a převléci, že půjdou už spát. Já jsem se také osprchoval a převlékl. Vypnul televizi a ulehl na pohovku. Také jsem byl už celkem ospalý. Za chvilku jsem usnul.

Ráno jsem se vzbudil před sedmou, Annie a Betty už byly pryč, v kuchyni na stole jsem měl připravenou snídani, pár toastů, v konvici voněla čerstvá káva. Nalil jsem si šálek a posnídal. Převlékl jsem se, nalil si ještě jeden šálek kávy a popíjel. Pak jsem zavolal známému zámečníkovi, sdělil mu adresu bytu Annie a zadal mu zakázku, co má spravit. Klíče od nového zámku ať přiveze na moji adresu, že tu zakázku s ním vyrovnám. Sotva jsem telefon odložil a napil se kávy, telefon zazvonil. Zvednu sluchátko a říkám prosím, na druhém konci se ozve mužský hlas, pane Jonesi, tady je Mathew Bricks, chtěl bych, abyste mi pomohl najít mého bratra. Bydlí v Queensu, předvčerem zmizel, naposled jej viděli někde na Manhattanu, prý jede navštívit svoji známou, nějakou Annie. Jmenuje se Carl Bricks. Polkl jsem naprázdno a málem zavěsil. Nadechl jsem se a už klidným hlasem řekl, dobrá pane Bricksi, podívám se na to. Můžeme se někde sejít?, budu potřebovat nějakou fotografii vašeho bratra a popis oblečení, co měl naposled na sobě. Dobrá, odvětil, co navrhujete?, já vezmu nějakou fotku Carla a odpoledne bychom se mohli sejít. Můžeme se tedy setkat odpoledne ve tři v té italské restauraci na Amsterdam Avenue, jmenuje se Gennaro, víte, kde to je?, ptám se. Ano, znám to tam, tak dobrá, ve tři odpoledne tam budu, odpověděl a zavěsil. Bylo po půl deváté, když znovu zvoní telefon. Zvednu to a než stačím něco říci, poznávám hlas Annie. Ahoj Micku, jen volám, že je všechno v pořádku, všechno jsme s Betty zařídily tak, jak jsme se domluvili, zboží ráno převzal přepravce a to ostatní je také zařízené, jsme teď s Betty v práci, ostatní si povíme později. Řekl jsem, že jsem rád, že to všechno vyšlo, pak jsem Annie oznámil, že jsem nechal opravit zámek od dveří, pro klíče ať se pak staví tady, u mne v bytě. Odpoledne musím pracovně pryč, náhradní klíče přece máš. Annie poděkovala, ještě vyřídila pozdrav od Betty, já ji také nechal pozdravovat, a zavěsil jsem. O rozhovoru s Mathew Bricksem jsem schválně neřekl ani slovo, chci, aby to bylo vše jako vyřízené, aby Annie ani Betty neměly již žádné starosti.

Nějak to budu muset s tím bratrem Carla Brickse vyřídit, ještě nevím jak, snad na něco přijdu. Na jedné straně jsem rád, že se obrátil na soukromého detektiva a ne na policii, ale asi věděl, proč. Carl byl beztak kvůli svým průšvihům nějakou dobu v hledáčku policie, kdo ví, co měl všechno za sebou a co ještě plánoval. Moment, co když v té vloupačce jeli se svým bratrem spolu a on něco ví nebo tuší? To by nebylo dobré, zvláště pro Annie ne. Co když to měli všechno naplánované spolu a on čekal jen, až Carl přijede s lupem a autem Annie, a spolu pak prchnou někam pryč. Čekal, ale nedočkal se, na policii jít hned nemohl, pátrání po pohřešovaných se vyhlašuje až po 48 hodinách od nahlášení zmizelého. Myslím, že mu nejde ani tak o bratra, jako o to, co měl Carl přivézt. Tak jsem o tom přemýšlel, probíral to ze všech stran, vzápětí jsem tuto možnost zamítl. Kdyby to klenotnictví udělali spolu, byly by tam stopy také Carlova bratra, ledažeby jen hlídal venku na ulici, to by zase šel s Carlem také k bytu Annie. Ne, Carl to provedl sám a bratrovi ani nic neřekl. Uvidím, setkám se s Mathewem jakoby nic, a zjistím všechno, co ví, pak se rozhodnu, co dál. Zapálil jsem si cigaretu a sedl si v obývacím pokoji na pohovku. Rocky spokojeně ležel na svém místě pod oknem, občas mrkl očima a podíval se, co se kolem děje. Nic se nedělo, zavřel tedy oči a pokračoval v předstíraném spánku dál. Sedím, kouřím a přemýšlím, vtom někdo zazvoní u dveří mého bytu. Vstanu a jdu otevřít, Rocky vyskočil a hrnul se ke dveřím, pohybem ruky jsem mu ukázal na jeho místečko, pochopil a vrátil se zpátky, nelehl si ale, sedl si a zvědavě pozoroval, co se bude dít. Otvírám dveře, to je ten zámečník, pan Adams, přinesl mi klíče od nového zámku z bytu Annie. Dobrý den pane Jonesi, všechno je spravené, tady máte klíče, řekl a podává mi klíče. Poděkoval jsem, vzal klíče a položil je na skříňku vedle věšáku. Vyřídím to s vámi, pane Adamsi, povídám a vytahuji z kapsy kabátu peněženku, ale pojďte na chvilku dále, posaďte se, udělám vám kávu nebo čaj, jestli chcete. Nabídl bych vám drink, ale jste asi autem, tak vás nebudu pokoušet, povídám se smíchem. Děkuji mockrát pane Jonesi, rád bych poseděl, ale čeká mne ještě dneska spousta práce, to víte, při takových oslavách se to rozbíjí jedna radost. Chápu, řekl jsem, tak kolik vám dlužím za ten zámek a opravu, ptám se. Pan Adams mi podává papírek s nějakým ručně psaným výpočtem, součet byl 8 dolarů a padesát centů. Podal jsem mu z peněženky desetidolarovku a řekl, že to je v pořádku. Pan Adams poděkoval, málem se klaněl a couval ke dveřím. Poděkoval jsem také, otevřel dveře a vyprovodil jej na chodbu. Rozloučili jsme se, vrátil jsem se do bytu a zavřel za sebou dveře. Rocky mi běžel naproti a lísal se kolem nohou. Já vím, povídám mu, dneska jsme ještě nebyli venku, tak pojď, půjdeme se projít. Oblékl jsem si kabát, Rockymu připnul vodítko a vyšli jsme z bytu, po schodech dolů, a vykročili ven, na ulici. Zase mne táhl první k mému autu a čmuchal vzadu u kufru. No tedy, ty máš čich Rocky, asi budu muset zajet do autoumývárny a nechat vyčistit i vnitřek vozu. Člověk nikdy neví, raději se zavčas zbavit všech stop po tom mrtvém Carlovi zabaleném v koberci. Koberec, vzpomněl jsem si, měl bych koupit Annie nový koberec do předsíně, ten její leží s Carlem teď někde pod hromadou odpadků. Odpoledne, než pojedu za tím Mathewem, stavím se po cestě v prodejně koberců, je také blízko té italské restaurace, vyberu tam a objednám pro Annie nějaký hezký koberec.

Teď jdeme s Rockym chodníkem po Columbus Avenue na sever, obcházíme pár bloků, na chvilku se zastavíme v malém parčíku, Rocky se proběhne kolem opuštěných laviček, za půl hodinky se vracíme stejnou cestou zpátky domů. Rocky se proběhl, u domu samozřejmě nezapomněl na kufr mého auta a táhl mne kolem něj. Přitáhl jsem jej za vodítko a nasměroval ke dveřím domu, vešli jsme dovnitř a po schodech nahoru do mého bytu. Dal jsem Rockymu do misky čerstvou vodu a do vedlejší nasypal hromádku jeho oblíbených psích granulí. Pustil se do toho, za chvilku byla miska prázdná. Šel jsem do kuchyně, že si připravím také něco k jídlu, ale neměl jsem ani hlad ani chuť na nic, nalil jsem si jen trochu kávy a vzal si jen suchý plátek toastového chleba. Dám si něco třeba až odpoledne, v té italské restauraci, kde se mám sejít s tím bratrem Carla Brickse. Sedl jsem si v kuchyni, na stůl položil svůj laptop, že vyřídím pár věcí ohledně mojí práce, přečtu si poštu a tak. Asi hodinku a půl jsem se věnoval práci, dával dohromady nějaké fotografie a dokumenty k mým posledním případům, odesílal poštu a vyřizoval nějaké vzkazy. Mezitím popíjel kávu a pokuřoval. Kolem druhé hodiny jsem skončil, vytiskl, co jsem potřeboval a odložil laptop zpátky na skříňku vedle tiskárny. Oblékl jsem se, Rockymu pokynul, aby zůstal doma, a vyšel z bytu, po schodech ven z domu, ke svému autu. Vyjel jsem a přejel křižovatku směrem na Amsterdam Avenue, tam zahnul vpravo a pokračoval dále na sever. Minul jsem sotva tři bloky a zastavil u obchodu s koberci. Vešel jsem dovnitř, vybral takový, co se mi líbil a líbil by se určitě i Annie, zaplatil jej a uvedl adresu, na kterou jej mají doručit. Zrovna vycházím z obchodu, kolem se po ulici řítí nějaký blázen v Mercedesu, za ním jedou dva policejní vozy, blikají a houkají. Po obou stranách ulice zastavují auta, chodci na chodnících se otáčí, co se to děje. Nasedl jsem do svého Jeepu a rozjel se směrem, kterým zmizela ta policejní auta. Jedu pár set metrů, právě projíždím kolem klenotnictví Marca Agostina, za výkladem obchodu jsem zahlédl něco, co mne docela překvapilo. Viselo tam z červeného papíru vystřižené velké srdce a v něm bílý nápis, DĚKUJI, KAMARÁDE. Nikdo na světě jistě netuší, co to znamená, jenom Marco Agostino, já, Annie a Betty. Není zač, pomyslel jsem si, užij si to, kamaráde. Jedu dále k italské restauraci Gennaro a chystám se zaparkovat na parkovišti. Zahnul jsem do ulice k parkovišti, najednou vidím, několik policejních vozů zablokovalo cestu tomu Mercedesu, co jim prve ujížděl po hlavní ulici. Zaparkoval jsem na parkovišti a vystoupil z auta. Šel jsem blíže k místu, kde stály ještě blikající policejní vozy, abych se podíval, co se děje. Na zemi leží mrtvý chlápek, asi pětatřicátník, nad ním se sklání můj známý detektiv, poručík Frank Brown, a vytahuje mu z kapsy bundy doklady. Vedle těla leží na zemi pistole a pár prázdných nábojnic. Poručík se zvedá a přechází ke svému vozu, zaparkovanému nedaleko mne. Ahoj Micku, co ty tady?, povídá, když mne spatří. Ahoj Franku, ale náhodou jsem jel tady do Gennaro na oběd, a vidím, že máš zase práci. To mám, představ si, hlídka zaregistrovala na ulici dlouho hledané kradené auto, tak jej pronásleduje a ejhle, kdo jej neřídí – rovněž dlouho hledaný pachatel. Ještě se bránil a střílel po policistech, když jej zablokovali a chtěli zatknout. Tak to dostal a má to za sebou.

Odjakživa zastávám názor, že většina problémů se časem vyřeší sama. Tohle je jeden z těch případů. A kdo to vůbec je, ten mrtvý, ptám se poručíka. Ten říká, je to nějaký Mathew Bricks, bydlí v Queensu, a se svým bratrem Carlem byli vyhlášená dvojka, podvody, krádeže, vloupačky do bytů a tak, ale vyložení amatéři. Mimochodem, ten jeho bratr Carl také někam zmizel, jako by se po něm slehla zem. Poručík nasedá do svého auta a říká, tak zase někdy, Micku, měj se, zavírá dveře a auto se rozjíždí z parkoviště. Kývnu rukou na pozdrav a vracím se ke svému autu, na jídlo dneska nemám ani pomyšlení. Tak to bychom měli, vyřešeno, říkám si v duchu sám pro sebe. Po Carlovi se neslehla zem, ale pořádná halda odpadků, a tenhle Mathew co jej hledal, jel na schůzku se mnou, ale to detektiv, poručík Frank Brown ani netuší. Nasedám do svého Jeepa a pomalu jedu ke svému domovu, je půl čtvrté odpoledne, druhého ledna, je krásný den ve městě New York City.