POVÍDKY

Povídky jsou většinou vzpomínky a postřehy z mého života, z dětství a dospívání, příběhy z minulého století. Jsou zde ale také příběhy fiktivní. Jména, postavy a charaktery osob v nich jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s někým známým či příbuzným je čistě náhodná...

BUZENÍ SPÍCÍHO PROROKA DVAKRÁT DO STEJNÉ ŘEKY POLOČAS MLÁDÍ MARE CRISIUM POSLEDNÍ BLUES STÍNY MINULÝCH ŽIVOTŮ NOVOROČNÍ PŘÍBĚH ÚHEL POHLEDU



Naše skupina vznikla na jaře roku 1981 v Roštíně. Zakládajícími členy jsme byli já a Jiří Pánek. Pamatuješ, Jirko, jak jsme táhli na dvoukoláku tu obrovskou reprobednu ze starého kinosálu? Naše první aparatura, vážila asi 200 kg. V místě nebyl nikdo vhodný k doplnění kapely, vlastně tady bylo pár muzikantů, ale buď neměli patřičné zkušenosti, nebo se zajímali o zcela jiný hudební žánr, nic proti skupinám ABBA či Boney M. Ale ti kluci měli nástroje a tak třeba naše první bicí jsme měli od nich asi rok půjčené. Pátrali jsme tedy v okresním městě Kroměříži, kde bylo muzikantů vždy dost. Tak se přidávali, baskytarista Jan Klčo, jinak můj vrstevník a kamarád z učení, který hrál na elektrickou kytaru dříve než já. V patnácti letech už vyráběl různé boostery a efekty ke kytaře. Z vojny přišel právě kytarista a zpěvák, později klávesista Olda Sigmund. Ten také doporučil bubeníka a zpěváka Františka Daniela. A byli jsme kompletní. Vlastně jsme se původně měli jmenovat Laser. Ale nakonec jsme se dohodli na jménu Prorok.

Scházeli jsme se každou neděli v Roštíně. Zkoušeli jsme v místní škole, která tehdy byla prázdná a nevyužitá. Dávali jsme dohromady jednak repertoár a také nástroje a aparaturu. Cvičili jsme a chystali se na tehdy povinné "přehrávky", bez kterých nemohla žádná kapela veřejně vystupovat. Vzhledem ke stylu repertoáru skupiny, rock šedesátých a sedmdesátých let, jsme museli většinu převzatých skladeb otextovat česky. Velkou naší výhodou bylo, že jsme si také sami skládali a textovali vlastní věci. Byli jsme mladí, nezkušení a hráli jsme naplno, někdy až moc nahlas, v souladu s nepsaným zákonem, že rocková hudba by potichu hraná "umělecky" nevyzněla, taková blbost... Okna třídy v I. patře roštínské školy se otřásala. Když bylo teplo, otevřeli jsme je dokořán. Byl tady ale jeden problém. Termín našich zkoušek se dokonale kryl s časem konání bohoslužby v sousedním kostele. To byl fakt problém. Já jsem v té době byl starostou obce Roštín, tehdy to vlastně byla funkce předseda MNV, a staral jsem se mimo jiné, aby byl klid a pořádek v obci, no a teď tohle??!! V té škole jsme se samozřejmě zamykali, aby nás nikdo nerušil při naší umělecké aktivitě. Občas se stalo, že jsme zamknout zapomněli a tak jsme mívali někdy nějakou návštěvu. Většinou to byl pan farář Mařík a přišel nám promluvit do našich nesmrtelných duší, že jestli bychom jako nemohli hrávat trochu méně hlasitě, že si při bohoslužbě pan varhaník plete noty a občas prý místo svého partu začne hrát s námi Párply nebo Uriáše, no a farníci že neznají ty naše texty, že by prý jinak zpívali také s námi, například se jim líbil Park od již zmíněných Uriah Heep, krásné trojhlasy, chorály jako do kostela... Jinak ale byl pan farář, doktor Mařík velice přátelský, byl to totiž také muzikant. Pocházel z Bratislavy a na studiích teologie hrával na piáno s jazzovou kapelou. Vždy jsme se s ním dohodli a slíbili, že příště už budeme určitě méně hluční. Ono to ze začátku zkoušky šlo dodržet. Jenže s přibývajícím časem jakoby nám slábnul sluch nebo co, nakonec jsme byli zase stejně hluční a pan farář přišel zase, pokud nebylo zamčeno. Nic proti panu faráři, ale jednou jsme měli opravdu vzácnou návštěvu...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde



Býval jsem docela hubený, takový normální klučina, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v mém věku. Bylo léto, já tehdy ještě žák základní školy ve Střílkách. Právě skončil školní rok a začaly prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsem se těšil, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšil jsem se, že zase pojedu za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsem se narodil a do osmi let bydlel a chodil do školy. Těšil jsem se také na svého kmotra, strejdu, co mně naučil rybařit a dělat spoustu jiných důležitých věcí. Byl to mamčin bratr. Vyrůstal jsem totiž bez vlastního otce, pouze s mamkou a otčímem, a ten mně toho v životě moc nenaučil. O všechno se bál, nářadí si zamykal do dílny a pro jistotu jej měl ještě zamčené ve velké dřevěné truhlici. Nevěřil, že bych uměl třeba opravit psovi boudu nebo spravit plot, aniž bych nepolámal kladívko. Když jsem si chtěl něco spravit na kole, musel jsem využít chvíle, kdy byl v práci. Potajmu rychle odemknout dílnu šperhákem, poté odemknout truhlu náhradním klíčem, o kterém ani nevěděl, že existuje. Rychle udělat co bylo třeba a zase rychle všechno vrátit na své místo a pozamykat. Panečku, to byl adrenalin.

Nejhorší to bývalo v neděli. To jsem si nesměl ani očistit kolo a boty od bláta. Vždycky hlasitě volal: Neper v tú nedělu !!! To bylo po moravsky, jako abych ničím nemlátil, že je neděle. On byl totiž zapřisáhlý katolík, a v neděli musel být klid. Ráno do kostela a domů. Chraň bůh jít do hospody na pivo. V hospodě byl vždy asi jen jedenkrát v roce, to když měli včelaři výroční schůzi. To vypil tak dvě sodovky, snědl pár obložených chlebíčků a doma pak nadával, že smrdí kouřem. Ten by měl žít tak dneska. Můj soused nejraději řeže dříví v neděli, k tomu má tak dvě a půl promile a nadává u toho sprostě jako ten pověstný dlaždič. Můj otčím Jara pracoval v tehdejším družstvu jako krmič v kravíně. Původně byl zootechnik, ale neměl na to patřičné školy a jako věřící se neztotožňoval s umělým oplodňováním, tak musel dobré místo opustit a šel třikrát denně krmit krávy. To bylo jediné štěstí pro mně, že jsem si mohl v době jeho nepřítomnosti zařádit v jeho, tedy naší dílně. Tak to bývalo, ale časem jsem si na otčíma a jeho povahu i zvykl. Moje mamka Emilie chtěla, abych mu říkal nějak jinak než otčím, tak jsem mu prostě začal říkat strýcu. A nebýt toho, že mně nutil chodit každou neděli do kostela a sem tam mi nějaká ta facka přiletěla - ne že bych si jako správný puberťák nezasloužil, měl jsem strýca svým způsobem i docela rád. Hlavně když krmil v kravíně. Chodil jsem mu také často pomáhat. Mamka pracovala také v tom stejném kravíně. Tehdy jsem jako kluk měl spoustu času, a když už mně nebavilo honit se za balónem na hřišti, rajtovat na kole nebo běhat po lese jako indián, šel jsem do družstva za našima. Tam jsem měl prozkoumanou kdejakou kolnu a boudu, věděl jsem kde je zaparkovaný který traktor nebo stroj, a vše jsem měl důkladně prolezlé a vyzkoušené. Nastartovat pásáka, kombajn nebo traktor a popojet s ním sem a tam a zpátky, to nebyl žádný problém. A když mně ani tohle už nebavilo, šel jsem pomáhat strýcovi a mamce do kravína...

Úryvek z povídky....

PDF ke stažení zde



Jmenuji se František, můj bratr byl Pavel. Byli jsme jednovaječná dvojčata, hodně podobní, nepoznala nás ani vlastní babička. Narodili jsme se ve Strakonicích, záhy nás ale převezli do nemocnice v Písku, ve Strakonicích ještě tehdy neměli inkubátory. Potřebovali jsme je, drali jsme se na svět předčasně, v sedmém měsíci, tak jsme potřebovali trochu dopéct. Vážili jsme dohromady spolu tak něco přes tři kila. Mamka vůbec nevěděla, že bude mít dvojčata, tenkrát nebyly žádné ultrazvuky a tak. Pavel dostal jméno po tátovi, já po svém kmotrovi, strejdovi, byl to mamčin bratr. Ale i náš dědeček se jmenoval František. Později jsme se z legrace ptali mamky, proč nám nedala Petr a Pavel, prý, že jí to tehdy v tom šoku ani nenapadlo. Já jsem ale se svým jménem spokojený, jméno je přece vedlejší. Hlavně, že budu den za dnem hodnější, to není z mojí hlavy, to je z jedné mojí oblíbené knížky. No, moc hodní jsme s bráškou nebývali jako kluci. Zlobili jsme a stále vymýšleli nějaké lumpárny. Vždycky jsme ale dostali výprask oba, aby to bylo spravedlivé. Když jeden z nás třeba rozbil okno, jak jsme si kopali s balónem na dvoře, nebo vypustil králíky, sváděli jsme to jeden na druhého. Táta odpásal řemen a bylo to, dostali jsme oba a někam se uklidili.

Asi když nám byly čtyři roky, chytli jsme spálu. Byli jsme ve Strakonicích v nemocnici. Bylo to někdy na jaře, měli jsme pokoj v prvním patře budovy. Tehdy byla k obědu mléčná polévka s rýží, my jsme ji neměli rádi, tak když odešla sestra, vylili jsme ji z okna ven. Pod okny ale zrovna nějaký pán, asi zahradník okopával záhony, a dostal sprchu. Podíval se nahoru do okna, a za chvíli už byl u nás v pokoji i s doktorem a sestrou. Rýže s mlékem mu ještě kapala z vlasů na podlahu. Zase jsme dostali, ale ne řemenem, jen tak vynadáno. Tak to šlo s námi stále, chodili jsme všude spolu, jeden bez druhého jsme neudělali krok a nikdy jsme se nenudili, zato rodiče a babička si s námi užili. Když nám bylo osm, přestěhovali jsme se s rodiči na Moravu, do obce Střílky v okrese Kroměříž. Bylo to v březnu, v roce 1962. Přišli jsme do školy a měli jsme nové spolužáky a kamarády. Vzpomínám si, jak se nám zprvu smáli, že zpíváme, to jako že jsme měli ten jihočeský přízvuk, ale časem si zvykli a my jsme se brzy aklimatizovali i v moravštině. A lumpárny jsme páchali nadále. Tehdy v březnu tady bylo ještě docela dost sněhu, dělali jsme si bunkry a prolézali tunely ve sněhu. Za hřištěm měl náš pan ředitel Batěk takovou mini meteorologickou stanici, takové zařízení, co měří a zaznamenává teplotu, rychlost větru a tak. A na kovovém podstavci byla umístěna skleněná koule, která zaznamenávala sluneční svit a posun během dne, a do papírku se stupnicí vypalovala stopu. No a my jsme panu řediteli tu kouličku sebrali a nesli jsme si ji domů. Jenže jak bylo hodně toho sněhu, zanechávali jsme za sebou stopy, a pan Batěk šel po těch našich stopách, a přistihl nás, jak si s tou koulí před domem hrajeme a házíme si s ní jako s míčem. Zase jsme doma dostali řemenem. Pan Batěk byl dobrý učitel a ředitel. Uměl pěkně kreslit, a když jsme potom jako asi desetiletí kouřili, nakreslil nás na nástěnku ve škole, jak sbíráme nedopalky a kouříme. Ty nedopalky vždycky odhazovali cestující na náměstí u zastávek autobusu. Ve Střílkách se křižovaly autobusové linky Kroměříž – Kyjov a Brno – Gottwaldov, dnešní Zlín. Autobusy zde měly delší pauzu a cestující stihli nějaké to občerstvení v hospodě. Před odjezdem autobusu jich pár ještě kouřilo venku, a když už měli nasedat, odhazovali nedokouřené cigarety na zem. Autobusy odjely a my jsme s bráchou sbírali, a nejenom my, bývalo nás tam více začínajících kuřáků. Ale to byly jen takové frajerské pózy...

Úravek z povídky...

PDF ke stažení zde



Moře neklidu, moře krizí, moře rozhodujících okamžiků. Takový byl, nebo tak mi připadal můj dosavadní život. Po tragédii s mým bratrem Pavlem, mi dlouho trvalo znovu začít normálně žít, bavit se a pracovat. Velkou oporou mi v té době byla moje rodina, hlavně manželka a děti. Dokončili jsme náš rodinný domek a přestěhovali se do nového. Ještě stále jsem měl docela dost práce kolem domu, dvůr, zahrada a všechno, co s tím souvisí. Chodil jsem do práce a vydělával. Manželka Danuše byla doma na mateřské a starala se o domácnost a dceru Andreu. V té době jsem s kamarádem Jirkou a spolu s třemi muzikanty z Kroměříže založil v Roštíně kapelu Prorok. Hrávali jsme po zábavách v okolních obcích a na čas jsem byl zase trochu v pohodě. 1. února 1982 se nám narodila druhá dcera Edita.

Čas běžel dál, skupina se koncem roku rozešla kvůli odchodu dvou spoluhráčů na vojnu. Na jaře 1983 přišel z vojny kamarád Peter, pracovali jsme spolu ve fabrice ve Zborovicích. Ještě než šel na vojnu, dávali dohromady také kapelu s pár kamarády ze Zborovic. Bubeník Robert, kytarista Ilja a zpěvák Milan. Hráli dobrou jednoduchou muziku, ve stylu tehdy populárních Katapult. Jenže odchodem na vojnu se také rozešli. Nyní chtěli pokračovat dále, ale zpěvák už prý neměl zájem a kytarista Ilja také ne. Zkoušeli jsme tedy s Peterem a Robertem, a přizvali k sobě dobrého klávesistu Milana Šóna. To celkem šlo, Milan také skládal svoje věci a já a Peter také. Zkoušeli jsme ve Zborovicích na Sokolovně a vypadalo to, že nám to půjde. Párkrát jsme si zahráli i před publikem, ale ne na zábavách, jen tak na nějakých odpoledních akcích pro děti a tak. Časem se ale začaly projevovat mírné rozpory mezi námi třemi a klávesistou Milanem, názory na budoucí podobu repertoáru. Milan opustil styl svojí vlastní tvorby a tíhnul spíše ke komerční podobě kapely, takzvané kavárně a hraní pro peníze. My jsme s Peterem a Robertem chtěli hrát spíše pro nás samotné a tvořit si svůj styl. Jenže to nebylo jednoduché se tenkrát nějak uplatnit, tak jsme vlastně jenom zkoušeli a zkoušeli, pro sebe a pro naši zábavu. Byl to náš koníček...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde



Říkají mi Jimy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde



Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde





Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde



Mám dva sousedy, jako asi většina lidí, co bydlí v řadové zástavbě v ulici nějaké vesnice nebo města. Soused vlevo je hodný, jmenuje se Václav a je truhlář. Pracuje doma ve své dílně, živí se kusovou výrobou nábytku a nejrůznějších doplňků pro domácnost. Je vždy uctivý, ochotný nezištně pomoci člověku a udělat nějaký dobrý skutek pro svého bližního, jak to sám říkává, i když není věřící a do kostela se modlit nechodí. Druhý soused, vpravo, se jmenuje Josef, je řidič a pracuje v místním dřevařském podniku. Neustále naštvaný na celý svět, zatrpklý, nerudný, sotva kdy odpoví na pozdrav, věčně nadávající a kritizující všechno, od počasí přes fotbal, politickou scénu až po program v televizi. Je to zlý člověk, podle standardního sociálního měřítka. Jako Ábel a Kain, Jekyll a Hyde, odvěké srovnávání dobra a zla, a jejich vzájemný boj.

Nic ale není nikdy černé ani bílé, ve všem je ještě něco jiného. Jako Jin Jang, temnota a světlo, v každé černé je něco bílého a v každé bílé něco černého. Stejně tak jako má zlý člověk v sobě něco dobrého, má hodný člověk nějakou chybu, nikdo prostě není dokonalý, to ani já ne. A ani nejsem hoden toho, abych mohl někoho jiného soudit, hodnotit a kritizovat. V životě jsem udělal mnoho chyb, mnoho věcí, které bych dneska s odstupem času udělal jinak, lépe, tak, abych nikomu neublížil. Ale nikdy jsem tím, co jsem udělal špatně, nechtěl vědomě nikomu ublížit. Tímto se všem dotčeným srdečně omlouvám a lituji všech svých omylů a chyb, omlouvám se všem, všem živým tvorům, mravencům, žížalám a broukům, které jsem při své chůzi přehlédl a svou botou je zašlápl.

Teď ale vážně, jmenuji se Hans Gebauer, je mi třicet let, svobodný, jsem po rodičích napůl Čech a napůl Němec. Moje matka Marie koncem osmdesátých let pracovala v motorestu na Strážném, tam se setkala s mým budoucím tátou Haraldem, vzali se a matka se odstěhovala s ním do jeho bydliště, do osmdesát kilometrů vzdáleného Passau, kde bydlí dodnes. Já jsem se tam v devadesátém druhém roce narodil, vyrůstal tam, chodil do školy a vyučil se. Když mi bylo jedenadvacet let, přestěhoval jsem se do Čech. Bydleli tady rodiče mojí matky, můj děda s babičkou, byli již staří a nemocní, potřebovali aby se o ně někdo postaral. Dnes již děda s babičkou nežijí, zemřeli oba před pěti lety, teď tady bydlím sám, v krásném šumavském městečku Vimperk...

Úryvek z povídky...

PDF ke stažení zde

TEXTY

Většinu textů a veršů jsem napsal jako mladý a zamilovaný blázen, potřeboval jsem vždy nějaký podnět, něco jako "Jen ho nechte, ať se bojí", ale v obráceném gardu. Potřeboval jsem něco pěkného, krásného, nový začátek, nové přátelství, novou lásku, pak jsem tvořil texty a básně. Kromě textů k vlastním písním jsem otextoval ještě kolem padesáti písní převzatých...

STÁLE NESTÁLÁ MÍT SVOJE TOUHY SPÁLENÝ MOSTY MONA LISA IKAROS KDO SE DÍVÁ PRVNÍ A POSLEDNÍ KRÁČEJ PŘÍMOU JINÝ SVĚT BUMERANG LETNÍ BLUES MEZI RYBAMI A VODNÁŘEM TROSEČNÍK TO NEMUSÍM MÍT CESTY DOMŮ PROMETHEUS LESNÍ VÍLA ZA HVĚZDOU NĚCO O VÍNĚ JAKO PRVNÍ SNÍH LÁSKY PŘIJDOU TÁTA HRÁVAL ROCK´N´ROLL PAN RYTMUS CTIBORŮV DUB ŘEKNI NÁM OD JARA AŽ DO ZIMY TALISMAN TAJEMNÁ ZÁŘ JEŠTĚ SNÍ CHCI TI NĚCO DÁT ZÍTRA POLETÍM NÁŘEČÍ POD STŘÍLECKÝM HRADEM



STÁLE NESTÁLÁ

Jednu špatnou vlastnost mám, jsem stále nestálá
o všechno se zajímám jen napůl bezmála
asi jsem zvláštní, spoustu vášní mám

Stovky věcí poznávám, stovky dalších o čem sním
a ten, kdo mne nezná soudí, že jsem povrchní
ne já jsem jiná, téměř přímá, nestálá

Stále nestálá, jsem dívka, tak se mi říká, nestálá
stále nestálá, mých vášní pokud se týká, nestálá
nic mi nevadí, mně stačí že jsem svá, nestálá
kdy se usadím, to nevím ani já, ani já

Jednu dobrou vlastnost mám, jsem stále nestálá
dneska knížky pročítám, zítra lezu po skalách
jako ti lháři, spoustu tváří mám

Nemám ráda průměr, dělám co mne zajímá
nesmíš, musíš, zákaz, příkaz, to já nevnímám
ti co mne znají, jen tak říkají, nestálá





MÍT SVOJE TOUHY

Chtěla bych zpívat lépe každý den je to málo ?
možná to přece jenom není sen co se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Já chtěl bych psát písně slavíkům je to málo ?
asi však nemám talent básníků jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Mít svoje touhy a k cíli jet na plný plyn mít rád
vnímat a všímat si lidí co kolem nás jdou
každý je jiný ten šaty ten džíny já mám je rád
neboť láska i přátelství naštěstí nad věcí jsou

Já chtěl bych jednou objet celý svět je to málo ?
zatím však nemám šanci na výhled jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Já chtěl bych lidem plnit přání je to málo ?
kouzelný prsten není k sehnání jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání





SPÁLENÝ MOSTY


Zase končí jeden krásný román lásko má
a nechápu že konec sám je tak dlouhý
odcházím a neloučím se bývalá
snad někdo jiný vyplní Tvé touhy

Zase končí jeden krásný román lásko má
jen jednou ohlédnu se tam k Vašim dveřím
psáno bylo dál se toulat světem v náhodách
možná nikdy nezmizí to vzácné čemu věřím

Mezi námi jsou mosty spálený to vím to znám
tady mám už mosty lásko spálený to vím to znám

Nevím co mne táhne zase zpátky jít tam k Vám
už není cesta dlážděná jako tenkrát
dál se nechci bránit všem Tvým milým nástrahám
co svádí podívat se tam jen jedenkrát

Zase skončil jeden krásný román krásný sen
a zmizel jako sníh co tál v horkých dlaních
bolí probuzení z lásky žádný happy end
všechny mosty spálený tam k Vám cesta není





MONA LISA

On stál přede mnou cvakal dál fotku za fotkou
pak zívnul a schoval aparát jen se dívá dívá
být mladší dvacetkrát mohla být bych jeho milenkou
make up z šestnáctého století co jen skrývá co skrývá

To jsem já, to jsem já, Mona Lisa tajemná i známá
To jsem já, to jsem já, Mona Lisa tajemná i známá

Tváří milion poznávám je to málo znát
ten úsměv můj co znamená kdekdo hádá hádá
také on přišel blíž snad mi vážně vrásky nehledá
jen čas ten je můj společník mám ho ráda, mám ráda

I on půjde dál vždyť je stejný jak všichni ostatní
a doufá až fotky vyvolá že mě má, má
nikdo neví že nebýt zasklená polibkem mě lehce oživí
tak tu čekám kdo rozbije ten štít, to jsem já, to jsem já





IKAROS

K oblakům stoupá, snad chtěl by říct
ty duše hloupá, já umím víc
přiznám si rázem, že chtěl bych rád
z té výšky na zem se podívat
jen shora křídly mi zamává,
je to marná touha tvá

Ze staré báje se dozvídám
ta touha zlá je, vám povídám
Ikaros létat se naučil
a mnoho lidí tím poučil
k oblakům vzlétnul jak dlouho snil
však životem to zaplatil

Tenhle věčný sen jak zdá se,
ještě dlouho zdáti má se nám
lehce mávnout perutí a rozletět
se k modrým dálavám, ó je

Pták po čem touží, já chtěl bych znát
možná se souží, chtěl by se smát
jak malé dítě, zpívat si, hrát
snad naučí tě to jedenkrát
já potom vzlétnu, poletím sám,
lehce až vzhůru ke hvězdám





KDO SE DÍVÁ

Ráda se dívám na hvězdičku svou
už vím kde se skrývá svítí září kouzelnou
já hvězdy mám ráda snad všechny je znám
dál oblohou bádám v souhvězdí už já své místo mám

Kdo se dívá se mnou ke hvězdám
vidí víc než bys viděl dírkou klíčovou
kdo se dívá toho ráda mám
každý znát by měl hvězdičku svou

Tam v souhvězdí Býka mám hvězdičku svou
ta stále mi říká Jen kvůli Tobě zářím tmou
ten kdo někdy mívá pár minut i víc
tak jen ať se dívá každý má tam svou hvězd je na tisíc

Kdo se dívá se mnou ke hvězdám
vidí víc než bys viděl dírkou klíčovou
kdo se dívá toho ráda mám
každý znát by měl hvězdičku svou





PRVNÍ A POSLEDNÍ

Léta běží, zkouším písně psát
o tom co jsem prožil a co měl jsem rád
čas je velký Pán změní mnohý plán
tak to chodí, já vím nač si lhát

Kdybych ztratil všechno co mám, budu jenom hrát
kdybych na světě měl všechno, zas tu budu stát
mít a nemít znám to už řekl jeden moudrý pán
láska štěstí vždy je o co stát

První a poslední lásku znám, první a poslední štěstí dám
první a poslední všechno dám, já se vracím, já se vracím k dětským hrám, už mám, co mám

Rád se vracím k prvním písním svým
ten kdo ztratil to co našel jednou, tomu napovím
hledej nejsi sám, láska štěstí přece není klam
neztratí se, není jako dým

Mám rád slunce jeho světlo mám rád také stín
radost každého dne svého mám rád i svůj splín
slunce oheň sníh a mráz tak se mění denně každý z nás,
plus a minus první a poslední





KRÁČEJ PŘÍMOU

Nevěř těm co ti říkají, můžeš jít oklikou
častokrát sami neznají cestu správnou
počítej s tím, že klopýtneš, párkrát, když tou svou cestou jdeš
půjdeš déle než ti rádcové, ale s čistým štítem

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát

Nevěř těm, co ti slíbí víc, nesplní ani půl
častokrát sami nemají na rozdávání
můžeš být třeba nejmenší, toužíš však ale větším být
někteří, co dříve velcí jsou, svý touhy ztrácí

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát

Nevěř všem, co tě pochválí, ikdyž si to zasloužíš
mnozí z nich by rádi šplhali po tvých zádech
co lidí, tolik názorů, správný jen časem prověříš
kdo se šplhá příliš nahoru, ten padá níž a níž

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát





JINÝ SVĚT

Každý z nás touží vzhůru k výškám
snad sen se jednou vyplní
a lidé poletí ty víš kam k výsluní - báječné

Tam jistě nejsou žádný války
a místa pro všechny je dost
lidé si píšou bez obálky trápení neznají

Ten jiný svět jsou naše touhy
zdá se nám o něm když jdem spát
ptáci tam zpívaj písně dlouhý
a děti neumí se bát

Každý z nás touží vzhůru k výškám
ikdyž nás Země spoutává
jednou se splní co je v knížkách cesta je popsaná

Z okna se dívám je to zvláštní
barvy se ztrácí vadne květ
pro nový život plný vášní jiný svět vyhledám

Ten jiný svět jsou naše touhy
zdá se nám o něm když jdem spát
ptáci tam zpívaj písně dlouhý
a děti neumí se bát





BUMERANG

Hej zahoď starý bumerang
doufej že víc se nevrátí
láska je jako bumerang
zpátky se vždycky navrátí

Zdá se mi zdá, že to spolu něco má
má, zákon zlý, že se vždycky navrátí

Hej štěstí snad jsi rozumné
dej na nás ať se nevrátí
vím je to s námi dosti zlé
láska nám život ukrátí

Hej podívej, hezky s námi fair play hrej
á, nech nás hrát, běž se jinam podívat

Hej lásko už se nevracej
proč chceš si s námi stále hrát
nám je tu i bez tebe hej
hej utíkej, my chcem si hrát

Zdá se mi zdá, že to spolu něco má
má, zákon zlý, že se vždycky navrátí
Hej lásko už se nevracej
Hej lásko už se nevracej





LETNÍ BLUES

Ta léta byla tehdy velmi zrádná
však prázdniny a mládí nejsou věčně
pryč peníze a rozum - šance žádná
jen s kytarou a láskou k jedné slečně

To byly první verše milé
pak přišly dlouhé chvíle
nejdelší ze všech co znám
a léta jdou, a léta jdou

Slunce žár a letní horka souží
je dovolená v roce jen jednou
a mačkáme se u kdejakých louží
nám ztmavne kůže účty vyblednou

Se spoustou nových zážitků
táhneme do svých příbytků
jiné trable nastanou to znám
a léta jdou, a léta jdou





MEZI RYBAMI A VODNÁŘEM

Řekni dívko vzdálená kdo tě dneska svádí
ten tvůj dárek stále mám co každý večer hladím jenom já
řekni dívko kouzelná kdo tebe dneska hladí
já tě stále vzpomínám jak měli jsme se rádi a co dál

tenkrát neposlouchal jsem tvá šeptání co toužíš jednou mít
časem zavátá jsou všechna vyznání jenom dál si můžem snít

Mezi Rybami a Vodnářem
náš svět je stále sluncem prozářen
mezi Rybami a Vodnářem
a každé ráno vstáváš se snářem

Řekni dívko vzdálená kdo ti dneska zpívá
ty staré písně stále znám a stále si je zpívám jenom já
také já jsem stále sám tak to někdy bývá
stále věřím náhodám a zítra zase nové potkávám

tenkrát neposlouchal jsem tvá šeptání co toužíš jednou mít
časem zavátá jsou všechna vyznání jenom dál si můžem snít

Mezi Rybami a Vodnářem
náš svět je stále sluncem prozářen
mezi Rybami a Vodnářem
a každé ráno vstáváš se snářem





TROSEČNÍK

Počítám hvězdy bílé, počítám z dlouhé chvíle
vzpomínám, léta běží, vzpomínám, stále věřím
bouře zlá mi vzala smích co měl jsem rád
stále čekám v nadějích, co má se stát

Jsem trosečník co v chýši bývá a pátý rok si počítá
jsem trosečník co žízeň mívá a další láhev rozbitá

Posílám v láhvi psaní, posílám to své přání
s nadějí vám všem cizí, s nadějí láhev mizí
teplý proud ji nese dál přes oceán
dávný sen co se mi zdál, že nejsem sám

Jsem trosečník co v chýši bývá a pátý rok si počítá
jsem trosečník co žízeň mívá a další láhev rozbitá





TO NEMUSÍM MÍT

Žádný z lidí ještě nevidí jak jsi krásná
je spousta věcí které nikdy sám nezkusím
jen ať si klidně s nimi závidí i hvězda jasná
je spousta věcí které vůbec mít nemusím, nemusím

Já nechci žádné šaty na míru to nemusím mít
nechci mébl v bílém empíru to nemusím mít
já nechci žádný z hvězdných manýrů chci tě jen za ruku vzít
nechci haldy cenných papírů když tebe mám rád

Žádný z lidí ještě neslyší jak ti zpívám
o všechno po čem toužíš já se rvát pokusím
já nechci žádnou víru věřím že na tebe se dívám
je spousta věcí které vůbec mít nemusím, nemusím

Já nechci žádné šaty na míru to nemusím mít
nechci mébl v bílém empíru to nemusím mít
já nechci žádný z hvězdných manýrů chci tě jen za ruku vzít
nechci haldy cenných papírů když tebe mám rád





CESTY DOMŮ

Znám, cesty znám, když se vracím z dálky k nám
rozpálené sluncem nebo sněhem zaváté
mám, ráda mám všechny cesty klikaté
zavedou nás jednou, nikdo ani neví kam

Ta síla táhne k novým poznáním
ta dálka čeká na mně já to vím
pak se ráda domů navracím

Všechny cesty vedou k nám domů
do nejhezčího místa co znám
lemované alejí stromů
já cesty znám, ty vrátí mně zpátky sem k nám

Mám, touhy mám, křížem krážem celou zem
kam nohy vedou já bez váhání musím jít
znám, já se znám, nestačí mi jenom snít
chci se toulat světem, dneska tam a zítra sem

Dám, všechno dám, za těch pár bot toulavých
co mně vláčí světem z jedné strany na druhou
vím, já to vím, půjdu ráda zase za duhou
navzdory všem šrámům a jizvám nohou svých

Ta síla táhne k novým poznáním
ta dálka čeká na mně já to vím
pak se ráda domů navracím

Všechny cesty vedou k nám domů
do nejhezčího místa co znám
lemované alejí stromů
já cesty znám, ty vrátí mně zpátky sem k nám





PROMETHEUS

V modrých horách vzdálených slunce vstává
probouzí se k ránu Rajské údolí
sám Hélios mu sílu nekonečnou dává
cizí rány drápem více nebolí

Šumění křídel ptáků zlých to už znáš
to mocné opeřené boží prokletí
dávno víc už ale sám nedoufáš
že skončí jednou dlouhé tvé zajetí

Marně celá staletí ten oheň z nitra chtějí vzít
stejně s prázdnou odletí se bohům poklonit
hejna bílých labutí tě hladí hebkou perutí
Prométheus, Prométheus

Kolik lidí s tebou dál po staletí touží
jen svobodně si žít a v noci klidně spát
také jejich žití dávná křídla souží
nepatří však žádným orlům ve skalách

Marně celá staletí ten oheň z nitra chtějí vzít
stejně s prázdnou odletí se bohům poklonit
hejna bílých labutí tě hladí hebkou perutí
Prométheus, Prométheus





LESNÍ VÍLA

Tak sám bloudím noční tmou
tak sám hledám spásu svou
hledám velký lásky dům
a stejně vím dávno nemám ani malou šanci k úspěchům

Tak pojď svádí víla zlá
jen pojď z očí touha plá
touhou zahoří ti líc
ty víly znám jo a domů z tý dálky už nevrátíš se víc

S tebou co tě dávno znám
jen s tebou toužím zůstat sám
tak dlouho jsem si to přál
a každou noc když jsem hledal v lese stín co by za to stál





ZA HVĚZDOU

Za hvězdou bílou letíme raketou
úžasnou sílou v nádržích zakletou
vesmír nás vítá, s námi zmítá, lítá kolem nás
vesmír nás vítá, s námi zmítá, lítá kolem nás

Na pohled zdá se že hvězdám závidí
nesmírné kráse daleko od lidí
zatím co touží každý bílou hvězdu někde má
zatím co touží každý bílou hvězdu někde má

Za hvězdou bílou chtěl bys jít
a její světlo v očích mít
vesmír nám skýtá spousty hvězd
tam také růže mohou kvést

Do mléčné dráhy až květy zavoní
a každý záhy svou hvězdu dohoní
vesmírné dálky, té dálky se nikdo nebojí
vesmírné dálky, té dálky se nikdo nebojí





NĚCO O VÍNĚ

Stráně voní révou, slunce dává dlouhý stín
listí s barvou zlatou, z holých polí stoupá dým
sklízí vinař s pýchou z vinic zralý hrozen svůj
víno, to je zázrak, je to pramen můj i tvůj, bílé, červené

Víno, bílé i červené, to je vzácný nápoj od věků
bývá sladké i kyselé, s jakou zprávou se dává člověku

S vínem pravdu poznáš, ani zlé ti neskrývá
v kopcích prací tvrdou léty změní tvou tvář
zpíváš písně známé, smutné, veselé
sdílíš všechny rány i dobré s přítelem, žízeň zaháníš

Víno, bílé i červené, to je vzácný nápoj od věků
bývá sladké i kyselé, s jakou zprávou se dává člověku





JAKO PRVNÍ SNÍH

Ten kdo znal všechna jména, dřív než stvořil svět
snad jen on zná odpověď co v srdci mám, co postrádám
jak se den s nocí střídá, nepočítám
je to tím že lásku mám a nevnímám

Jako první sníh je láska má, je kouzelná i bázlivá
taje v dlaních mých a na řasách mi ulpívá, srdce zahřívá pokrývá celou
láska bývá tou sílou, co ti zboří svět, vzápětí však jen pro tebe postaví

Ten kdo znal všechny tváře, dřív než stvořil nás
napočítal každý vlas, kdo co bude mít, a čím chce být
všechny zná moje touhy, i tajemství
neschovám se ani tam co je temný stín

Jako první sníh je láska má, je kouzelná i bázlivá
taje v dlaních mých a na řasách mi ulpívá, srdce zahřívá pokrývá celou
láska bývá tou sílou, co ti zboří svět, vzápětí však jen pro tebe postaví

Ten kdo znal naše hříchy, dřív než stvořil nás
tak to chtěl ať láska věčná zůstává...





LÁSKY PŘIJDOU

Holky jsou stejný dávno je znáš
holky jsou stejný dávno je znáš
když se ptají když se ptají
jestli máš je stále rád a jak často na ně vzpomínáš

Kluci jsou stejní dávno je znáš
kluci jsou stejní dávno je znáš
když se ptají když se ptají
jestli přijdeš dneska večer to co chtějí jestlipak jim dáš

Slova jsou stejná včera dnes a zítra tolikrát
holky se stále ptají kluci lžou mám tě rád mám tě rád

Lásky jsou stejný dávno je znáš
Lásky jsou stejný dávno je znáš
zase přijdou zase přijdou
zase přijdou k tobě zpátky v době kdy to vůbec nečekáš





TÁTA HRÁVAL ROCK´N´ROLL

Chlapče zahrej ten starý rock´n´roll jak dřív se hrával
zahrej ho hezky česky od podlahy žádnej soul ať je tu nával
táta mi říká chlapče hrej dál jenom hrej

Můj táta hrával rock´n´roll
můj táta hrával rock´n´roll
já taky denně musím to svý hobby
ať se na mne někdo zlobí hrát

Když hraju tenhle starej známej boogie rock´n´roll to se mi líbí
rázem zapomenu i na sebevětší bol všechno ti slíbím
máma mi říká že jsem prej jako táta můj

Můj táta hrával rock´n´roll
můj táta hrával rock´n´roll
já taky denně musím to svý hobby
ať se na mne někdo zlobí hrát





PAN RYTMUS

Tak jako Beatles, tak jako Rolling Stones
tak jako Elvis Presley, hrajeme rock and roll
tak prosím račte dál, teď váš je celý sál
nikdo nesmí v koutě stát právě hrát, hrát se začíná
právě hrát, hrát se začíná

Rock and roll náhle začne si s vámi hrát
tancujte rock and roll, nikdo se nesmí bát
a proto náhle zdá se, že kolébá se s vámi celý sál
rock and roll vám krev v žilách rozproudí
rock and roll vám krev v žilách rozproudí

Jak čas letí v tuhle chvíli ani nevnímáš
tak seber všechny svoje síly
ať červenou máš tvář
to nás baví, když tančí celý sál
to nás baví, když tančí celý sál

Kytara svádí a rytmus udává
vzývá to krásné mládí a s ním si pohrává
a proto náhle zdá se, že kolébá se s vámi celý sál
rock and roll vám krev v žilách rozproudí
rock and roll vám krev v žilách rozproudí





CTIBORŮV DUB

V horách hříběcích stojí šesté století
ten dub starý vypálený kvůli sovám ať vyletí

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený

Tenkrát kluků pár chtělo sovy vyhnat ven
dutý kmen je ukrýval tak to vzali plamenem

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený

Půjdeš kolem poctu vzdej starému stromu pod hradem
poslední větev co k nebí ční dnes už také nezná zem

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený





ŘEKNI NÁM

Kam všechny cesty vedou, kam všechny vody tečou
kam letí všichni ti ptáci, a proč se z dálky k nám vrací
kde je ten cíl našich cest a po které nechám se vést
jakou cestou a kterým směrem já dát se mám?
ty pravdu víš, tak prosím, řekni ji nám

Ty všechno víš, ty všechno znáš, tak řekni nám
kterou dál jít, kterou dál plout a letět mám

Kam všechny cesty mizí, kam ztrácí se v dálkách cizích
kam naše myšlenky táhnou, kam představy nedosáhnou
kde je ten limit nás lidí a co všechno oči tvé vidí
jakou cestou a kterým směrem já dát se mám?
ty pravdu víš, tak prosím, řekni ji nám

Ty všechno víš, ty všechno znáš, tak řekni nám
kterou dál jít, kterou dál plout a letět mám





OD JARA AŽ DO ZIMY

Zjara mívám ještě tmavý vousy
na podzim jsou trochu šedivý
zjara na vše zuby svý si brousím
spřádám velký plány, bláznivý

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh

Na jaře to vidím všechno jasně
věřím že se všechno podaří
v zimě píšu jenom smutné básně
zase čekám nové předjaří

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh

Zjara mívám vždycky zvláštní touhy
rozletět se světem do všech stran
ze všech plánů zůstanou sny pouhý
v zimě léčím každou z nových ran

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh





TALISMAN

Ztratil jsem svůj malý talisman
co měl jsem léta pro štěstí
snad štěstí má jeho nový pán
a nezná tíhu starostí
já žádné štěstí nečekám, svůj život ve svých rukou mám

Dívka co slýchala píseň mou
a měla oči jako já
zmizela, zbyl v srdci prázdný kout
zas jenom jednu lásku mám
tu lásku nikdy neztratím, zůstaneme dál jak s ohněm dým

Dál život svůj v písních rozdávám
a toužím dál tou cestou jít
přes všechny trable se nevzdávám
já nechci vážně jinak žít,
už nemám žádný talisman, a stejně velké štěstí mám





TAJEMNÁ ZÁŘ

Něco jako stín nade mnou se sklání
saténový závoj ze tmy utkaný
zmizí jako dým když dotknu se ho dlaní
zanechá jen vůni věcí minulých

Ty pocity už znám, ta pohlazení vnímám
jako něžný dotek perutí andělských
to nemohu se ani hnout, tak jen se tiše dívám
na ta kouzla, zář věcí nadzemských

Tajemná zář, ta mne doprovází
nade mnou bdí celý život můj
hladí mou tvář, když mi něco schází
přispěchá, stůj, při mně stůj

Kdo já vlastně jsem, ptám se neustále
a jestli tenhle zvláštní pocit mají ostatní
život snad je jenom sen, zdá se mi někdy málem
když se dějí tyhle věci nevšední

Do srdcí a do duší někdo se nám dívá
zvláštní pocit člověčí, že není tu sám
nikdo netuší co se za tím skrývá
tajemná záři, kam kráčím, kam?

Tajemná zář, ta mne doprovází
nade mnou bdí celý život můj
hladí mou tvář, když mi něco schází
přispěchá, stůj, při mně stůj





JEŠTĚ SNÍ

Ještě sní, modré oči nevidí,
ještě sní, omámený sen
ještě sní, sen co stejně ošidí,
ještě sní, za okny je den
skrývá kdo poprvé jí dávku dal,
netuší že je zlý co je zač
dívá se skrze tátu s mámou v dál,
nevidí neslyší jejich pláč

Ještě sní, na krku svých sedmnáct,
na rukou konstelace hvězd
říkají, že netušíme co je v nás,
na schodech rovnou do nebes
s láskou prý dávali jí víc než dost,
poslední co si víc mohla přát
s páskou to na očích jde lhostejnost,
nepoví co se jen může stát

Sní, sama sebe potkává, v ulicích tak podivných, neskutečných příběhů
sní, s životem si pohrává, nezná konce těhle snů, co bude dál?

Ještě sní, hlavu jako závaží,
v myšlenkách hloubky černých jam
nepozná, život není nádraží,
přesednout ani není kam
zbývá teď jenom dlouhé mámení,
zahojí tuhle ránu všech ran
smývá jen časem vinu trápení,
za nocí bezesných krutých rán

Sní, sama sebe potkává, v ulicích tak podivných, neskutečných příběhů
sní, s životem si pohrává, nezná konce těhle snů co bude dál?





CHCI TI NĚCO DÁT

Tak dávno já znám tě děvče znám
tak dávno tvé kroky počítám
já toužím jsem blázen já to vím
já toužím a ty jsi bůhví s kým

Co když já ti právě chci dát
lásku svou ti právě chci dát

Tak dávno já znám tě děvče znám
tak dávno tvé kroky počítám
jsi kámen co studí do dlaní
jsi kámen co se ohni ubrání

Co když já ti právě chci dát
Lásku svou ti právě chci dát





ZÍTRA POLETÍM

Zítra poletím
až nás dva uvidí bude průšvih století
zítra přijeď k nám
má dívka pozvala mne, já však nejsem sám

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám

Zítra poletím
jó čau-čau nikdo nechtěl už to neletí
zítra přijdem k vám
já a můj čau-čau ale ten byl nepozván

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám

Zítra poletím
já s kufrem a můj čau-čau už letos potřetí
zítra zazvoním
poletím, cestou svýho čau-čau dohoním

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám





NÁŘEČÍ

Na Slovácku sů, pálenku pijů
zpívajů, tancujů, se svů nóblesů
doma pálijů, prasa zabijů, ej
slivovičku, jitrničku, tak si žijů

Tam na Hané só, vínečko pijó
zpívajó, tancojó, se svó nóblesó
na hode lezó, kachno zabijó, oj
vínečko, cukrovéčko, tak se žijó

Na Plzeňsku jsou, pivíčko pijou
zpívajou, tancujou, se svou nóblesou
zajódlujou, husu zabijou, jó
pivíčko, zelíčko, tak si žijou

Pražáci žijí, pívečko pijí
rádi jedí, všecko vědí, nebloudějí
z Václaváku jdou rovnou na Malou, jó
na tom pražským mostě si zazpívají





POD STŘÍLECKÝM HRADEM

Pod stříleckým hradem
na pasece kámen
na něm je napsáno
že je s hradem ámen

Ach lesy dubové
co jen s námi bude
až my tu nebudem
jenom kámen zbude

Pod stříleckým hradem
bývávala sláva
teď tam leží kámen
všude kolem tráva
Všechny texty v PDF ke stažení zde

DEMO

I MISS YOU BROTHER

ANGELS

A MAGIC LOVE

I LIKE HER

OUR CENTURY

ATLANTIS WOMEN

LONG DISTANCE VOICES

WHAT HAS TO BE HAPPEN

LOST IN THE PAST

FATA MORGANA

I AM FLYING

WHEN TIME WILL COME

MY SON

BE MY FRIEND

SHE MOVES THROUGH THE FAIR

VELVET NIGHTS

LUCKY MAN by Greg Lake (E.L.P.)

13 HP by Petr Ulrych





KONTAKT