Úvod    Povídky    Texty    Kontakt

Říkají mi Jimy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit.

Autobus projíždí po silnici Route 50 rovinatou nevadskou pouštní krajinou, cestou udělá pár kratších zastávek a jednu půlhodinovou na oběd. Kolem jedné hodiny odpoledne znovu vyjíždíme a za hodinku již poznávám siluety známého města v dáli, mého rodného města Carson City. Vystoupím z autobusu a procházím halou k východu ven z autobusového nádraží, hned vedle je také velké vlakové nádraží. Ulici Caroline street přecházím na druhou stranu na chodník a směřuji vlevo, směrem k našemu domu. Za pár minut už stojím před starším vysokým domem, kde mám v prvním patře svůj byt. Vejdu do domu, hned za dveřmi vpravo na stěně je řada poštovních schránek. Otevřu tu svoji se jménem James Winter, je plná všelijakých reklamních letáků, ale je zde i pár dopisních obálek. Letmo si je prohlédnu, reklamní letáky vhodím do koše u zdi, a pokračuji po schodech nahoru. U dveří svého bytu se na chvilku zastavím a naslouchám. Nic neobvyklého neslyším, odemknu tedy dveře a vkročím do předsíně. Nic se tady za ten rok nezměnilo. Projdu chodbou přes malou kuchyňku do pokoje, první co udělám, odhrnu tmavé závěsy, otevřu okno a vpustím sem čerstvý vzduch a slunce. Pokoj se rozzářil slunečním světlem a oknem vlétl dovnitř závan čerstvého vzduchu.

Hodil jsem batoh na křeslo vedle pohovky, dopisy na malý stolek uprostřed místnosti. Zapnu rádio a otevřu lednici. Sáhnu po láhvi vodky a naliju si pořádný drink. Sednu si na pohovku a zapálím cigaretu, láhev jsem postavil na stolek a chvíli jen tak seděl a popíjel. Přemýšlím, co bude dál. Měl bych zítra zajít za svým kamarádem Edem. Ed Marshall vlastní malý autoservis, když jsme si nedávno volali, slíbil mi, že by mohl mít pro mne nějakou práci, až vyjdu ven. O peníze mi nešlo, spíše se někde uchytit a mít normální práci. Peněz mám na svém účtu dost, a celou dobu kdy jsem byl v kriminále, jsem vždy řádně platil nájemné za byt včetně všech poplatků za služby a energie. Ed by mi také mohl pomoct s autem, budu nějaké potřebovat k cestám do práce a na nákupy. Vstal jsem, vypnul rádio a zapnul televizi. Dávali nějaký hudební pořad, nechal jsem to tam a nalil si další drink. Z okna bylo slyšet ruch města, hlavně z vlakového nádraží naproti přes ulici. Vlaky přijíždí a odjíždí, lidé přicházejí a odcházejí. Normální, obyčejný den. Pomalu popíjím a přecházím do kuchyňky. Budu si muset zajít pro nějaké jídlo, přemýšlím, alespoň něco jen tak na večeři, zbytek si nakoupím zítra, až půjdu za Edem. U dveří bytu zazvonil zvonek. Kdo to asi je?, přemýšlím. Jdu otevřít, je to domácí, pan Goldfield. Dobrý den pane Wintere, tak vás vítám zpátky, jsem rád, že jste v pořádku doma. Dobrý den, povídám, a děkuji, že jste mi to tady pohlídal, všechno je v pořádku. Rozloučili jsme se, pan Goldfield mi ještě podal nějakou úřední obálku od soudu, co převzal za mne a odchází.

Zavřel jsem dveře a šel do koupelny, co byla vedle kuchyňky, a dal si teplou sprchu, abych smyl zbytky prachu a pach z vězeňského prostředí. Oblékl jsem si čisté prádlo a špinavé dal prát do pračky. Vzal jsem si jen peněženku a vyšel ven na ulici. Zamířil jsem k rohu ulice, kde byl obchod vždy otevřený skoro celý den, od šesté ráno do desáté večer. Nakoupil jsem nějaké pečivo, máslo, sýry, vejce, pár konzerv, plechovek piva, láhev vodky a cigarety, pro začátek to stačí, zbytek nakoupím zítra v supermarketu. Vrátil jsem se zpátky domů a připravil si večeři. Při jídle jsem sledoval televizní zprávy. Pak jsem si nalil drink a otevřel plechovku s pivem. Probral jsem pár dopisů, co ležely na stolku, nic důležitého, nějaké bankovní výpisy, pár účtenek od nájemce, jinak nic. Jen ten dopis, co mi předal pan Goldfield, byl od soudu, můj propouštěcí protokol. Doklady jsem založil do zásuvky ve skříni a už jsem skříň chtěl zavřít, zahlédl jsem v její pravé části, mezi zimním oblečením svoji starou kytaru Gibson. Stojí zde v rohu skříně, jako by ten rok na mne čekala, že ji zase vezmu do rukou, naladím a vyloudím z jejího nitra nějaké to svoje blues. Nostalgie, vzpomínky na naše lepší časy, kdy jsem hrával v místní kapele večer co večer v jedné kavárně v centru města. Kdybych tenkrát zůstal u muziky v Blues baru a netoužil mít více, možná bych neskončil tam, kde jsem nakonec skončil.

Měl jsem tehdy všechno, co si kdo jiný mohl přát. Krásný dům na předměstí, dvě auta v garáži, hezkou mladou přítelkyni Lisu, psa Ronyho, dobrou práci a spoustu přátel a známých. V sousedství jsem byl oblíbený a platil vždy za slušného člověka. Ve dne jsem sice skoro celé dopoledne prospal, odpoledne se ale věnoval práci kolem domu a s Lisou podnikali výlety do parků a lesů, k nedalekému jezeru nebo na pobřeží k moři na pláže, nebo jezdívali spolu po nákupech. Večer jsem kolem sedmé hodiny jel do centra, a do rána hrával s kapelou. Každý den kromě pondělí, to mívala kavárna Blues bar zavřeno. Lisa pracovala jako kadeřnice v centru města v jednom salónu krásy, jmenoval se Rose Beauty. Nemusela pracovat, měli jsme peněz vždy dost, ale těšilo ji, že si může vydělat sama a utrácet za různé ty šaty, oblečení a doplňky, že se nemusí starat, jestli utratí něco navíc, aniž by se to promítlo do našeho domácího rozpočtu. Jak se ale říká, s jídlem roste chuť a časem jsme oba začali žít nad poměry a utrácet více a více. Dražší auta, večeře v luxusních restauracích, dovolené v exotických zemích a tak. Lisa si našla pár kamarádek, s kterými se navštěvovali, když jsem po večerech a nocích hrával v baru. Někdy nepřišla ani na noc domů, že přespala u kamarádky ve městě. Bylo to čím dál častěji. Nakonec odešla z práce, ale utrácet nepřestávala a měla čím dál větší nároky. Už to mezi námi nebývalo jako dříve, čím dál častěji jsme se hádali, až jsem jednoho rána přijel domů z baru, a dům byl skoro vystěhovaný. Vzala si téměř všechno, všechny svoje věci, pár tisíc v hotovosti, auto, co jsem jí koupil a také psa Ronyho. To mne asi mrzelo nejvíce, měl jsem ho rád, poslední dobou skoro více, než Lisu. Později jsem se dozvěděl, že si Lisa vedle svých kamarádek našla ještě i kamaráda, jmenoval se Mark, více nevím. S ním pak prý odešla někam na sever, prý do Seattlu, do státu Washington. Nepátral jsem po tom, bylo mi to jedno, ale můj život se tehdy docela změnil.

Začal jsem pít, v baru jsem míval problémy, častokrát jsem přišel pozdě, párkrát jsem nepřišel vůbec, až si kapela nakonec našla jiného kytaristu, já jsem sbalil tu svoji gibsonku a odešel. Dům jsem nakonec prodal, prodal jsem i svoje drahé BMW, pronajal si tento byt a koupil si staršího Forda Mustanga. Díky kamarádu Edovi jsem sehnal dobrou práci v jeho umývárně aut vedle servisu, který mu patřil. Časem jsem se ze všeho trochu vzpamatoval, a začal normálně žít. S kamarádem Edem jsme chodívali občas do baru na pár drinků, zahrát si bowling, nebo jsme zašli na fotbal. On byl asi o sedm let starší než já, ale rodinu také neměl. Měl jen starší sestru, která bydlela s rodiči v nedalekém městě Reno. Já sourozence nemám žádné a moji rodiče zemřeli před 12 lety při autonehodě. Tehdy jsem zrovna dokončil střední školu, většina mých vrstevníků se chystala na universitu, já jsem nastoupil k armádě, když se to stalo. Z armády jsem záhy odešel a živil se všelijakou prací, od úpravy zahradních trávníků, přes prodej různých domácích spotřebičů, až jsem nakonec skončil v tom Blues baru jako kytarista. Tam jsem hrával více jak čtyři roky a poznal jsem tady také svoji Lisu.

Tenkrát bylo krátce před Vánocemi, pracoval jsem v té nonstop autoumývárně od rána a pomalu se blížil večer. Před šestou hodinou chodíval na noční směnu spolupracovník Tom. Já jsem dělal jen přes den, on si brával jen noční směny, byl ještě mladý a nevadilo mu to, byl sám, rodinu žádnou neměl, jen svou přítelkyni Sáru. Ta pracovala v nedalekém nonstop supermarketu u pokladny, a brala si také jen noční směny. Ten večer přišel Tom o něco dříve. Všude bylo plno aut a lidí, jako každým rokem v tuhle dobu před svátky, všichni pospíchali, aby dohonili, co zmeškali a odkládali na poslední chvíli. Do umývárny právě vjíždí velké černé GMC Yukon. Řidič vystupuje, podává Tomovi kupón, a odchází do Minibaru vedle umývárny. Byl oblečený jako na nějaký rockový koncert, celý v koženém. Vysoké černé boty s přezkami, černé kožené kalhoty a černá kožená bunda posetá lesklými cvoky. Na krku tmavý šátek, bylo mu asi tak dvacet osm, třicet let, jako mně. Začalo hustě sněžit, rozloučím se s kolegou Tomem a jdu na parkoviště ke své staré fordce. Právě nasedám do auta, když vtom slyším zapištět brzdy a tlumený náraz. Ohlédnu se směrem k Minibaru, v hustém sněžení není moc dobře vidět, přijdu blíže a na zemi, před dodávkou leží nějaký člověk. Řidič vyběhne ven, a že prý jej vůbec neviděl, že mu tam náhle vběhl do cesty, jak vyjížděl od čerpací stanice, kde tankoval. Lidé okolo se sbíhali, někdo volal sanitku, ale myslím, že tady lékaři nic nezmohou.

Ten chlap byl asi mrtvý, a byl to ten Tomův první dnešní zákazník, ten, co šel před chvílí do Minibaru, ten rocker. Podle svědků si dal u baru pivo, pak s někým rozčileně telefonoval mobilem, křičel a nadával nahlas a při tom vyběhl z baru přímo té projíždějící dodávce do cesty. Za chvilku přijela rychlá ambulance a také policejní hlídka. Sanitka tělo nevzala, lékař konstatoval smrt, přivolali tedy koronera a ten jej odvezl. Policie sepisovala výpovědi svědků, bylo to celkem obtížné a zmatené, kvůli hustému sněžení. Řidiče dodávky odvezli s sebou k výslechu, dodávku odvezli technici také. Vrátil jsem se zpátky za Tomem do umývárny, byl zaneprázdněn prací a za zavřenými vraty nic neviděl a kvůli hluku z myčky nic ani neslyšel. Právě skončil mytí vozu a vyjížděl s ním na zadní parkoviště, kde si klienti svá umytá auta vyzvedávali. Říkám mu, co se stalo, a že ten klient si své auto asi už nevyzvedne. Tom se zamračil a povídá, co já s tím teď, měli bychom to ohlásit policii. Podíváme se do auta po nějakých dokladech, povídám, a vezmu si od Toma klíče, že se tam podívám. Tom musel odejít, právě mu přijel další zákazník. Navlékl jsem si rukavice, nastoupím do auta a dívám se do přihrádky u spolujezdce, nikde nic, ani za protisluneční clonou nic. To je divné, myslím si, nahlédnu dozadu na zadní sedadla, také nic. Vystoupím z vozu a jdu dozadu ke dveřím do kufru. Pomalu je otvírám a najednou vidím, v kufru leží tělo nějaké ženy, vedle ní velká hnědá taška. Ta žena byla mrtvá, i bez koronera jsem poznal, že byla uškrcena, ještě měla kolem krku smyčku silného silonového vlasce, zřejmě takového, co používají rybáři na velké dravce. Měla na sobě světle zelenou halenku, černou koženou bundu a tmavé džínsy. Na nohou měla polovysoké černé kožené boty. Mohla mít tak kolem dvaceti pěti lety. Tak tohle byla pořádná ryba, pomyslel jsem si ironicky. To není dobré, to musíme s Tomem oznámit. Nahlédnu ještě do té velké tašky, co ležela vedle mrtvoly. Jako když dostanu něčím po hlavě, taška byla plná peněz, plná balíčků svázaných bankovek, odhadem určitě tak dvě stě tisíc dolarů. Spolu s penězi ještě revolver, dvoje černé kožené rukavice a dvě černé lyžařské kukly. Zapnul jsem tašku a přemýšlím. Ten chlap je mrtvý, zatím nikdo neví, že sem přijel tímto autem, než to policie zjistí, bude to chvíli trvat. Sebral jsem tašku s penězi, zavřel a zamkl jsem auto a šel opatrně zadem, aby mne nikdo neviděl, ke svému autu. Stále hustě sněžilo, myslím, že mne nikdo nezahlédl. Otevřel jsem kufr své fordky a tašku tam zamkl.

Z umývárny bylo slyšet, že Tom právě dokončuje auto předchozího zákazníka, a už tam čekal další. Zašel jsem za ním a podávám mu klíče od toho Yukonu s tím, že jsem tam nic nenašel. Říkal dobrá, že klíče dá do Minibaru barmanovi, ať je dá ráno Edovi do kanceláře, kdyby je někdo hledal. Ed tady dneska nebyl, brzy ráno odjel do Las Vegas kvůli nějaké obchodní schůzce, že přijede až pozdě večer. Vrátil jsem se ke svému autu, nasedl a nastartoval. Chvilku jen tak sedím a přemýšlím, co mám dělat. Ještě je čas vrátit tašku s penězi zpátky a vše ohlásit, nejsem na tom tak zle, nějaké peníze mám, ale pak si říkám, tomu mrtvému rockerovi a té ženě v kufru už chybět nebudou, ikdyž k nim nepřišli asi poctivou prací, vzhledem k tomu co je s nimi v té tašce. Nakonec mne přemohla ta stará známá chamtivost a rozhodl jsem se, že si je nechám. Jen se potřebuji zbavit té tašky, pistole, rukavic a kukel. Vyjel jsem z parkoviště, projel městem a zastavil před naším domem. Vyšel jsem nahoru a v bytě si vzal svůj starší malý černý kufřík. Vrátil jsem se k autu, kufřík dal vedle na sedadlo a vyjel ulicí směrem ke staré chudinské čtvrti, že se tady těch věcí někde zbavím. Stále hustě sněžilo, nikde nebylo ani živáčka, všichni bylo doma pěkně v teple.

Objel jsem párkrát blok, kde kousek od silnice byly u parkoviště velké kontejnery a popelnice s odpadem. Nikde nikdo. Zastavím u jednoho kontejneru, vezmu kufřík a vystoupím z auta. Otevřel jsem kufr a rozepnul tašku s penězi. Peníze jsem přeskládal do kufříku, tašku vhodil do kontejneru. Pistoli, rukavice a kukly jsem vhodil do jiného kontejneru, co stál opodál. Vzal jsem kufřík, zavřel zadní dveře, nasedl a rozjel se zpět k městu. Zaparkoval jsem u nádraží, vzal kufřík a šel do haly k bezpečnostním schránkám. Tam jsem kufřík s penězi uložil a zamkl. Bylo něco po sedmé hodině, bylo tady pár cestujících, co čekali na vlak, ale nic neobvyklého, vypadal jsem normálně jako jeden z nich, co se chystá na vlak, má ještě čas a na hodinku si uloží zavazadlo do úschovny. Právě jsem vykročil, že půjdu na parkoviště, když za sebou slyším známý hlas. Jimy, jak se máš? Byl to kamarád Brian, baskytarista, co jsme spolu hráli v Blues baru. Uvědomil jsem si, že je dneska pondělí a kapela má volno. Co ty tady, ptá se. Já, že jdu naproti sestřenici, nic lepšího mně v ten moment nenapadlo, má přijet do města za kamarádkou, tak jí jdu naproti k vlaku. Ty přece žádnou sestřenici nemáš, směje se Brian. To je jedno, jsi svobodný, můžeš si chodit, s kým chceš. Já jsem vyprovázel manželku s dětmi, jeli na svátky k jejím rodičům do Sacramenta. Já za nimi pojedu až dvacátého třetího, budeme mít přes Vánoce v baru volno. Chvilku jsme si povídali a rozloučili se. Počkal jsem čtvrt hodinky, abych se ujistil, že Brian už odjel z parkoviště. Potom jsem se vrátil k autu a jel domů.

Přijel jsem k domu, zaparkoval a vyšel nahoru ke svému bytu. Nalil jsem si pořádný drink, pustil televizi a sedl si na pohovku. Právě běžely zprávy a oznámení o pátrání po dvojici, která má na svědomí loupež v kasinu, v nedalekém Renu. Jejich popis podle svědků odpovídal přesně těm dvěma mrtvým od Edova servisu. Pár svědků také popsalo to auto, s kterým odjížděli. Už tedy vyhlásili celostátní pátrání po voze i po té dvojici. Je tedy otázkou pár hodin, než policie zjistí, kdo je ten mrtvý v márnici a také najdou určitě brzy to auto na parkovišti u myčky. Teď už to nejde vrátit, musím jen doufat, že si mne nikdo nebude s tím nijak spojovat. Dával jsem si pozor a nikde nezanechal své otisky, měl jsem naštěstí rukavice, což v tomto počasí není nijak neobvyklé. Navíc kvůli hustému sněžení nebudou nikde ani moje stopy. Tak jsem se utěšoval, dopil jsem a nalil si další drink, a přitom přemýšlel, jak se to asi stalo. Ti dva vyloupili to kasino, to je zřejmé. Potom odjeli sem na jih, ale cestou se museli pohádat, a on ji v afektu uškrtil. Ne, to nebylo v afektu, to by ji uškrtil rukama, musel mít ten vlasec připravený a musel to mít už v plánu, že se své společnice zbaví. Ale kdo ví, jak to bylo, byly to jen úvahy. Jak tak sedím, popíjím a přemýšlím, ozval se telefon. Trhnul jsem sebou, až jsem sklenici s vodkou málem upustil. Klid, říkám si, a jdu k telefonu, vedle televize. Zvednu sluchátko a říkám, prosím, kdo volá. To jsem já Jimy, Ed. Právě jsem přijel z Vegas a je tady policie. Našli tady to pohřešované auto a představ si, je v něm v kufru mrtvá žena. Byla prý poraněná při přestřelce v kasinu v Renu, a nakonec uškrcena. Policie si vyžádala seznam všech zaměstnanců a prověřuje okolnosti té nehody tady u servisu. Volám ti proto, že jsi tady v té době také byl, a zítra se máš dostavit na okrsek jako svědek. Poděkoval jsem Edovi za zprávu a řekl, že tam ráno zajdu, jen ať řekne Tomovi, aby tam ráno vydržel déle.

Nazítří ráno jsem po snídani vyjel směrem do centra města a cestou se zastavil na policejním okrsku u kapitána Mesnera, u kterého jsem se měl zastavit, jak mi včera večer volal Ed. Celou noc ještě hustě sněžilo, napadlo dobré půl stopy sněhu a mně se trochu ulevilo, že se snad žádné moje stopy, ani stopy pneumatik mého auta nenajdou. Mesner mne zavedl do malé místnosti a posadil mne ke stolu, sám si sedl naproti, vytáhl z kapsy zápisník s tužkou a začal si dělat poznámky. Předem mne uklidnil, že to není žádný výslech, jen rutina, že se ptá každého, kdo v té době byl poblíž a mohl něco zahlédnout. Řekl jsem mu tedy tu moji verzi příběhu, samozřejmě jen po tu dobu, co jsme s Tomem zaparkovali auto na parkovišti, zběžně jsem jej prohlédl kvůli dokladům, pak jsem mu odevzdal klíče a odjel domů. Pane Wintere, opravdu jste při prohlídce vozu nic neviděl, nebylo tam žádné zavazadlo, nějaká velká hnědá taška, nic takového?, ptá se. A do kufru auta jste se nedíval? Řekl jsem, že opravdu nic tam nebylo a že do kufru jsem se nedíval, jen jsem auto zamkl a klíče předal kolegovi. Kapitán si vše poznamenal, řekl, že dobrá a že můžu jít. Vstal jsem a měl se k odchodu. Cestou ven z budovy jsem na schodech potkal dva strážníky, jak vedou nějakého bezdomovce, jeden vedl chlapa za pouta, druhý strážník nesl v ruce tu hnědou tašku, tu která měla být navždy pohřbena pod tunou odpadků někde na smetišti. Hrklo ve mně, ale nedal jsem na sobě nic znát. Moje otisky na ní přece být nemohou, určitě ale prohledají celé okolí a všechny kontejnery na parkovišti a nebude trvat dlouho a najdou také revolver, rukavice a lyžařské kukly. Samozřejmě, ale pořád to nemusí nic znamenat, tady v té části města bydlí tisíce lidí a mohl to tam vyhodit kdekdo.

To se mi honilo hlavou, když jsem jel autem do práce k Edovi. Vystřídal jsem unaveného Toma, měl se také dostavit na okrsek kvůli výpovědi. Ani jsme se spolu o té věci nebavili, chtěl jsem jen, ať potvrdí svojí výpovědí tu mojí tak, jak to bylo po tu dobu, než z parkoviště odešel obsloužit svého zákazníka. Jen mi v hlavě pořád vrtalo, jak mohli policajti tu tašku tak rychle najít. Mesner není hloupý, když se ukázalo, že ta dvojice je ta co má na svědomí to kasino, a že jsou oba po smrti, zajímalo jej, kde ale jsou peníze? Napadlo jej možná, že se to nějak zvrtlo, že třeba měli komplice, došlo k hádce, někdo peníze vzal a přemýšlel tak jako já, chtěl se zbavit tašky, vzal jen peníze a tašku někde pohodil. Asi nechali prohledat brzy ráno všechny popelnice a kontejnery dříve, než jej vozy vyvezou na skládku. Ten bezdomovec byl možná ranní ptáče a chtěl si také dříve, než vozy vyjedou do ulic, trochu přilepšit, no a našel zrovna tu tašku, za kterou mohl někde v zastavárně nebo bazaru nějakou tu babku dostat.

Během dopoledne jsem se věnoval práci a na chvíli zapomněl na to všechno. Kolem poledne je vždy slabší provoz, momentálně žádný zákazník, zašel jsem si tedy do Minibaru na kávu a hamburger. Sedl jsem si ke stolku u okna, abych viděl ven, kdyby někdo přijel k myčce. Snědl jsem hamburger, popíjím kávu a vychutnávám si cigaretu. Na stěně v televizi běží polední zprávy. Zase ve mně hrklo, zrovna jsem se napil kávy a málem mi zaskočilo. Na obrazovce vidím ty známé věci z hnědé tašky, revolver, černé rukavice a lyžařské kukly. To by ještě šlo, moje otisky tam žádné nemají, bylo jasné, že to musí najít, prohledali určitě všechny popelnice a kontejnery v celém okolí. Najednou se mi sevře hrdlo a udělalo se mi špatně, jen tak, že jsem nezvracel. Na obrazovce se objevil můj Ford Mustang. No vlastně nebyl to ten můj, tenhle byl modrý, já mám zeleného. Nerozuměl jsem doslova, co o tom voze říkají, ale vzápětí se tam objevil ten bezdomovec, co jej vedli ráno na okrsek a něco povídal, za zády ukazovali ty kontejnery, kam jsem odhazoval ty věci z tašky. Musel ležet někde poblíž, schovaný pod kartóny a určitě mně viděl přijet a házet ty věci do kontejnerů. Možná si ale něco šlehl nebo měl krabici levného vína a viděl trochu jiné barvy, jako Vincent van Gogh, když maloval ty svoje obrazy a viděl fialové obilí. Ale co, takových aut tady přece jezdí, navíc je tady rozdíl v té barvě, a to auto už může být klidně někde v Californii. Určitě budou ale pátrat i tady a v okolí.

Vypadl jsem z Minibaru a rychlými kroky si to namířil ke svému autu. U myčky zatím nikdo nebyl, vzal jsem auto, zajel s ním do myčky, zavřel vrata a spustil program. Právě včas. K servisu právě přijíždělo policejní auto a ta dodávka, co včera srazila toho rockera. Z policejního auta vystoupil kapitán Mesner a dva detektivové s řidičem té dodávky. Vypadalo to, že budou provádět rekonstrukci té nehody. Mesner se rozhlížel kolem dokola jako ostříž. Určitě hledá nějakého Mustanga, ještě že jsem toho svého uklidil do myčky a byl právě celý pod bílou pěnou. Tak na 15 minut mám pokoj, ale potom budu muset vyjet ven, naštěstí na druhou stranu, na parkoviště, kam není odsud vidět. Ale u policajtů člověk nikdy neví. Naštěstí byli nyní zaneprázdněni tou rekonstrukcí. Zdálo se, že je všechno podle výpovědí svědků v pořádku a za půl hodinky všichni odjeli. Řidiče s dodávkou propustili a ten si jel po své práci. Já jsem mezitím vyjel druhou stranou ven z myčky na zadní parkoviště. Právě mi přijel zákazník a šel jsem se mu věnovat. Tak jsem pracoval a čas v klidu utíkal až do večera, pak přišel Tom a vystřídal mne.

Cestou domů jsem přemýšlel co s těmi penězi. Teď nemohu jít, vzít si je a uložit na účet do banky, v bankách mají nyní určitě pokyny nahlásit nějaké náhlé peněžní transakce. V úschovně kufřík také nemohu nechat více jak tři dny, musím jej co nejdříve vyzvednout a schovat někam jinam, ale určitě ne domů, do svého bytu. Co takhle v práci do skříňky, co mám v kanceláři v autoumývárně? To je také riskantní. Co kdybych se jich jednoduše zbavil, raději být v pohodě na svobodě, než mít peníze a bát se, že vám každou chvíli někdo zaklepe na rameno nebo zazvoní u dveří od bytu. Cestou jsem se zastavil v supermarketu a nakoupil si domů nějaké zásoby jídla a pití. Vzal sem si schválně navíc u pokladny takovou velkou papírovou tašku, do které by se mi vešel ten můj kufřík s penězi. Od supermarketu jsem zajel na parkoviště u nádraží. Zaparkoval a z papírové tašky vyndal nákup na sedadlo vedle. Vystoupil jsem z auta a šel směrem k budově nádraží, do haly, k těm bezpečnostním schránkám. Odemkl jsem tu schránku, vyndal kufřík s penězi a vložil jej do papírové tašky. Rozhlédl jsem se napravo nalevo, vše bylo v pořádku, nic podezřelého jsem nezaregistroval. Pomalu jsem se vracel na parkoviště ke svému autu. Nasedl jsem, vyndal kufřík a položil jej na podlahu. Nákup jsem naskládal zpátky do papírové tašky a jel domů.

Zaparkoval jsem před domem, vystoupil a šel nahoru, v jedné ruce tašku s nákupem, ve druhé kufřík s penězi. Nákup jsem dal do kuchyňky na stolek, kufřík do skříně, vedle mé staré kytary. Šel jsem si dát sprchu a převléknout se. Věci z nákupu jsem uložil do lednice a do skříňky nad dřezem. Zapnul jsem televizi, nalil si drink a zapálil cigaretu. V klidu jsem sledoval večerní televizní program, popíjel a pokuřoval. Pootevřel jsem okno do pokoje a vpustil dovnitř čerstvý prosincový vzduch. V televizi už nebylo ve zprávách nic nového, možná už případ uzavřeli, viníci jsou mrtví, ale sám tomu nevěřím, myslím, že budou pátrat dále, pokud nenajdou peníze nebo nějaké souvislosti s jejich zmizením. Myslím, že důkladně proklepli toho řidiče dodávky, jestli nebyl třeba jejich komplicem a nesrazil toho rockera schválně, ale určitě tu dodávku technici prolezli a nenašli žádné stopy. Stopy, teď mně to napadlo, co když nakonec budou prohledávat přece jenom všechny podobné Mustangy a přijdou i na toho mého, vezl jsem v něm přece tu hnědou tašku s penězi. Nějaké stopy, byť mikroskopické tam určitě zanechala. Musím své auto zítra důkladně uklidit a vydesinfikovat i uvnitř. Jak tak přemýšlím, ozve se u dveří mého bytu zvonek.

Málem mi vyskočilo srdce z hrudi, vypadla mi cigareta z ruky, rychle jsem ji zvedl z koberce a skleničku s pitím postavil na stolek. Ruka se mi třásla, že bych mohl v cukrárně cukrovat moučníky. Pomalu vstanu a jdu ke dveřím do bytu. Nahlédnu kukátkem a trochu se uklidním, byl to jen pan domácí, pan Goldfield, majitel tohoto domu a něco mi nesl. Byl původem Žid a přistěhoval se do města i s rodinou někdy v sedmdesátých letech. Vlastnil ve městě nějaké obchody, pak je prosperující prodal a koupil tenhle bytový dům. Otevřu dveře a pozdravím. Dobrý večer pane Wintere, tady vám nesu něco na zub, manželka pekla koláče, a že prý mám zanést také sousedům. To je od vás pěkné povídám, děkuji a pozdravujte vaši paní. To nestojí za řeč, povídá pan Goldfield. Víte pane Wintere, dneska dopoledne tady byla policie, nějaký kapitán Mesner, a vyptával se na vás. Polkl jsem naprázdno a v momentě mi vyschlo v krku, začaly se mi klepat kolena, ještě že si toho pan domácí nevšiml. Víte, povídá, já vás znám dlouho, a řekl jsem mu o vás jen to dobré, nájem i ostatní poplatky za služby platíte včas, a pokud vím, žádné finanční potíže nemáte. To je asi kvůli té nehodě u Edova servisu, co se stala v pondělí, povídám a trochu jsem se uklidnil. Asi ano, tak dobrou noc, řekl pan Goldfield. Dobrou noc a děkuji, povídám a zavřel jsem dveře. Tak přece si mne kapitán Mesner prověřuje, no vždyť mám Mustanga, ikdyž zeleného, a také neuklizeného. Nejraději bych ho vyčistil ještě dnes večer, ale to by bylo ještě podezřelejší, v případě, že mne už sledují. Snad ne, pomyslel jsem si, kapitán už by na mne dávno vletěl se svými techniky. Nalil jsem si další drink a zapálil další cigaretu. Trochu jsem se uklidnil, ale na televizní pořady jsem neměl ani pomyšlení. Vyvětral jsem pokoj, vypnul televizi, zhasnul a šel spát.

Ráno jsem vstal docela brzy, ještě nebylo ani pět. Venku tma, jen pouliční světla a světla z nádraží osvěcují náš dům. Udělal jsem si kávu a rychlou snídani, dva toasty se sýrem a šunkou. Posnídal jsem, vypil kávu a vykouřil cigaretu. Oblékl jsem se, vzal malou tašku co jsem nosíval jen tak, na doklady, mobil a cigarety. Zamkl jsem dveře od bytu, sešel po schodech dolů a vyšel před dům. Další šok, moje auto tam nebylo. Co teď? Jestli mi ho ukradli, to by ještě šlo, ale co když už jej mají technici kapitána Mesnera a prohledávají ho? Každopádně to musím ohlásit. Vzal jsem si taxi, a cestou volal Edovi a Tomovi do práce, že se malinko zdržím, že musím na policii, nahlásit krádež auta. Ed i Tom že v pořádku, ať dám vědět, kdybych něco potřeboval. Nechal jsem si zastavit u okrsku a vešel do služebny. Službu konajícímu strážmistrovi jsem nahlásil zmizení svého vozu, zapsal si moje jméno, telefon, bydliště, místo odkud auto zmizelo, značku, model, barvu a číslo a že mohu jít, že mi dají vědět. Je to dobré, pomyslím si, kdyby jej odtáhli policajti, už by to asi věděli i na služebně. Vyšel jsem ven, vzal si taxík a jel do práce. Ještě jsem přijel včas a Tom mohl jít domů. Edovi jsem nahlásil, že jsem tady a že snad bude všechno v pořádku. Ptal se mne, jestli nebudu potřebovat nějaké auto, říkám že ne, že jsem si včera nakoupil a domů si vezmu taxi, nebo pojedu autobusem. Řekl dobrá, ale kdyby něco, dej vědět. Poděkoval jsem mu a šel po své práci, právě mi přijel zákazník. Během dne se nedělo nic zvláštního, přes oběd jsem zašel do Minibaru na steak a kafe. Dal jsem si i jedno pivo, chvíli poseděl a sledoval provoz venku na ulici. Odpoledne začali jezdit opět zákazníci, tak čas uběhl a byl tady večer. Zrovna přišel odpočinutý Tom a předal jsem mu službu.

Chystám se jít k ulici na taxi nebo autobus, vtom zastaví u chodníku policejní auto a zase ten Mesner. Pojďte pane Wintere, nasedněte, svezeme vás. V první moment ve mně zase hrklo, ale dneska byl Mesner o něco přívětivější, sedl jsem si dozadu a řidič se rozjel od chodníku. Pak auto otočil a jeli jsme nyní na opačnou stranu, než jsem bydlel a než byl policejní okrsek. Ptám se, co se děje, kam jedeme. To nic pane Wintere, našlo se zřejmě vaše auto, chtěl bych abyste se na něj podíval, jestli je vaše. Ulevilo se mi, ale jen částečně, stále ještě jej mohou zavézt k technikům na kontrolu. Jedeme asi dvě míle, najednou kousek od nájezdu na rychlostní komunikaci, vidím vpravo u cesty nějaký ohořelý vrak. Že by to byl můj Mustang? Byl to můj mustang, a byl téměř zničený ohněm. Levý blatník byl ale téměř neporušený, podle té zelené barvy jsem poznal, že je to můj vůz. Také přivolaný policejní technik konstatoval, že podle zachovalého vin kódu patří auto mně. Předstíral jsem zklamání, ale jen naoko, byl jsem vlastně rád, že celý vůz ohořel, tudíž nebude možné provést žádné jiné kontroly a identifikace vnitřního vybavení. Kapitán Mesner se samozřejmě zeptal, jestli jsem pojištěný, řekl jsem že samozřejmě. Něco si napsal a že mne zavezou příslušníci domů. On tam ještě s dvěma detektivy zůstal a prověřoval stopy kolem vraku. Policajti mne přivezli až k domu, poděkoval jsem, vystoupil a šel nahoru do svého bytu. Připravil jsem si večeři, osprchoval se a povečeřel. Nalil jsem si drink a otevřel pivo. Seděl jsem, popíjel a kouřil. Zapnul jsem televizi, vybral si program s hudebním pořadem a odpočíval. Přemýšlel jsem, jak to vyřeším s tím kufříkem s penězi. Na nic jsem zatím nepřišel. Vyvětral jsem, vypnul televizi, zhasnul a jen tak jsem chvíli ležel a přemýšlel. Pak jsem vstal, zavřel okno a šel jsem si opět lehnout. Ani nevím, jak dlouho jsem ležel, usnul jsem a probudil se až ráno.

Vzbudil jsem se jako pokaždé před pátou, připravil si snídani a posnídal. Dal jsem si kávu a cigaretu. Dnes je dvacátého třetího prosince, Vánoce se blíží. Od zítřka budu mít tři dny volno, Ed vždy přes svátky servis a umývárnu zavírá. V provozu zůstává jen samoobslužná čerpací stanice a Minibar, ale ten jen v omezeném provozu, od osmé ráno do šesté večer. Vyšel jsem z bytu, sešel dolů po schodech a vykročil na ulici. Hned za rohem je autobusová zastávka, chvilku jsem počkal, přijel autobus, nasedl jsem a jel do práce. Byl jsem tam ještě dříve, než když jsem jezdíval autem. Pozdravil jsem Toma a šel se převléci. Popřál jsem mu hezké svátky, on už na noční nemusí. Popřál mi také a prý že od půlnoci už neměl žádný kšeft. Snad bude už trochu menší provoz, většina lidí už je doma a do práce nejezdí. Kolem desáté musím zavolat do pojišťovny, kvůli mému autu. Nepředpokládám žádnou velkou sumu, vůz byl asi 16 let starý, ale alespoň něco, když si budu chtít pořídit něco lepšího. Vlastně bych si mohl koupit i nový vůz, s těmi penězi co mám v kufříku, by to nebyl žádný problém, ale to bych na sebe mohl upozornit policejní detektivy, Mesner nikdy nespí. Za chvilku se za mnou stavil Ed, popřál mi také dobrou službu a hezké svátky. Servis dal na starost mechaniku Paulovi, a že dneska odjíždí se sestrou a rodiči z Rena na svátky do Aspenu v Coloradu, slíbil jim to už dávno, tak teď konečně svůj slib splní. Popřál jsem Edovi také hezké svátky, on sedl do svého Jeepa Grand Cherokee, zamával mi a odjel.

Seděl jsem v kanceláři a četl si. Od rána doposud jsem měl pouze dva zákazníky. Před desátou jsem zavolal do pojišťovny a domluvil si schůzku na šestého ledna. Mám s sebou přinést jen protokol od policie a technický průkaz od vozu. Dopoledne jsem měl ještě tři zákazníky. V poledne jsem zašel do Minibaru na hamburger, pivo a kávu. Dojedl jsem, popíjel pivo a pokuřoval. Oknem jsem jako obvykle sledoval provoz na ulici, a vyhlížel zákazníky. Zatím nic. Dneska večer se asi trochu zdržím, musím odstavit umývací linku, vše vyčistit a vypustit vodu z hadic, aby nezamrzla, kdyby přišel náhlý silný mráz. Je tady sice vytápění, ale člověk nikdy neví co se může stát, a technologie a celé zařízení provozu není nic levného. Mám kamaráda Eda rád a vím, že se hodně nadřel a snažil se, než tady ten servis a umývárnu vybudoval od nuly. Dal mi práci když jsem byl v maléru a já se snažím jej nezklamat a pomáhat mu jak mohu, není pro mne problém vzít i jinou práci ve svém volném čase, když je potřeba. Práce bylo dnes čím dál méně, přišel za mnou mechanik Paul, že také nemá do čeho píchnout, že nemá ani nic objednaného, že čeká jen na telefonu, kdyby někdo potřeboval něco narychlo, pneumatiku, vyměnit žárovku, nebo tak. Řekl jsem, že to mám také tak, nikdo nepřijel už dvě hodiny. Blížila se šestá večer, začal jsem provádět čistění a údržbu linky. Zhasnul jsem neonový poutač u cesty, Paul to udělal za pár minut také. Zavřel jsem rolovací vrata u myčky a pokračoval v údržbě.

Když jsem otevřel vzduchové filtry a vyměňoval náplně, napadlo mne, kam bych mohl schovat ten kufřík s penězi. Tady v tom ventilátoru je kromě místa pro filtr ještě dost prostoru vedle, aby se tam takový kufřík vešel. Když jej zabalím do nějakého pevného igelitového pytle, připevním jej lepicí páskou ke stěně, je to ideální místo jako skrýš. Tady by nic ani Mesner nikdy nehledal. Určitě to tak udělám, jen nechci jít po ulici nebo jet autobusem ani taxíkem s kufříkem v ruce. Musím si půjčit nějaké auto. Zašel jsem za Paulem a povídám mu, že mi Ed nabídl půjčit nějaké auto, když mi to moje ukradli. On že určitě, vem si támhle to modré Volvo řekl, tady máš, a podával mi klíče, papíry jsou uvnitř. Díky Paule, řekl jsem mu a šel pokračovat v údržbě. Cestou k myčce jsem si spokojeně pohvizdoval svoji oblíbenou Still Got The Blues od mého favorita jménem Gary Moore. Dokončil jsem veškerou údržbu a vše zabezpečil, jen ten levý ventilátor jsem nechal bez krytu, že sem ještě dneska večer přijedu a schovám tady ten kontraband, než se vše přežene a kapitán Mesner bude v koncích s vyšetřováním a vzdá to. Moc tomu ale nevěřím, je jako pitbull, jen tak se nevzdá a svou kořist nepustí. Paul přišel popřát hezké svátky a jel domů k rodině.

Pozamykal jsem umývárnu a šel k parkovišti pro Volvo. Byl to ten model XC90, takové hezké SUV. Sedl jsem, nastartoval a jel k domovu. Zaparkoval u domu, vystoupil a vyběhl nahoru do bytu. Ve skříni jsem vzal malý kufřík s penězi a v kuchyni ve skříňce velký pytel na odpadky. Vyšel jsem z bytu, zamkl a seběhl ze schodů, vykročil na ulici a šel k autu. Odemkl jsem, sedl si za volant, kufřík dal na sedadlo spolujezdce a přikryl ho tím černým pytlem na odpadky. Vyjel jsem z naší ulice na hlavní a pokračoval do středu města a dále k Edovu servisu. Přijel jsem na křižovatku k náměstí Garden Park, na semaforu naskočila červená. Zastavil jsem. Vtom vidím ve zpětném zrcátku, blíží se ke mně policejní auto. Zastavilo těsně za mnou, snad mne opravdu sledují? Asi ne, to už by dávno vyběhli z auta a já ležel na zemi v poutech. Naskočila zelená, rozjel jsem se a pokračoval dále po hlavní ulici. Policejní auto odbočilo za křižovatkou vpravo, zbytečně jsem se strachoval. Člověk se ale nemá nikdy radovat předčasně. Přijel jsem k Edovu servisu a odbočuji vlevo na parkoviště, další šok, stojí tam policejní hlídka. Nikde žádné jiné auto na parkovišti. Zaparkuji a vystupuji z vozu. Přišel ke mně seržant a ptá se, co tady dělám. Řekl jsem mu, že tady pracuji a zapomněl jsem v autoumývárně zastavit vodu, tak jsem se vrátil abych to napravil. Podíval se na mne, vzal baterku a svítil si do mého auta skrze okna u dveří, aby se ujistil, že tam něco neskrývám. Tmavý pytel a pod ním kufřík naštěstí neviděl, zasalutoval a odešel k policejnímu vozu. Nasedl a auto odjelo.

Zůstal jsem na parkovišti úplně sám. Chvíli jsem počkal, nic se nedělo, otevřel jsem dveře u spolujezdce, vzal kufřík s penězi a pytel, auto zavřel a zamknul. Šel jsem k zadním dveřím myčky, odemkl a vešel dovnitř. Zavřel a zamknul za sebou dveře. Ani jsem nerozsvítil, znal jsem to tady po paměti a také sem pronikalo dosti světla z pouličních lamp z ulice. Vylezl jsem na žebřík co jsem tady nechal připravený, kufřík zabalil dvojmo do igelitového pytle, přelepil několikrát lepicí páskou a ještě pevně přilepil ke stěně ventilátoru. Namontoval jsem kryt zpátky, slezl dolů, sklidil žebřík a chystal se odejít. Ještě jednou jsem vše zkontroloval a ujistil se, že je vše v pořádku. Poté jsem odemkl, vyšel ven, zavřel za sebou a zamkl. Nastoupil jsem do auta, nastartoval a vyjel z parkoviště na hlavní ulici. Tou dobou bylo už všude liduprázdno, bylo kolem deváté večer, předvečer Štědrého dne, všichni seděli doma s rodinami, u večeře, u televize, nebo sladce usínali po pár deci dobrého vína na pohovkách. Těšil jsem se domů, konečně to ze mne spadlo, takové nějaké pnutí, neklid a napětí, opět jsem se cítil zase v klidu a pohodě, jako dříve, před tím, než mne moje chamtivost přivedla až sem. Přijel jsem domů, dal si rychlou sprchu a připravil malou večeři. Najedl jsem se, dal si kávu, otevřel jsem okno a zapálil si cigaretu. Televizi jsem už ani nepouštěl, zapnul jsem jen rádio, nalil jsem si trochu vodky, popíjel, kouřil a poslouchal svůj oblíbený Blues Channel. Přitom jsem pomalu usínal. Probudil mne až chlad z otevřeného okna, vstal jsem, přivřel okno a znovu si lehl a sladce usínal, rádio mi hrálo celou noc to sladké blues.

Je ráno, jsou Vánoce. Nikdy jsem je neměl rád. Možná proto, že nemám žádnou rodinu, že nemám s kým sdílet radost z těch dárků pod stromečkem, nemám se s kým na nic těšit, nebo jít do kostela na půlnoční mši a procházet se zasněženou ulicí, chodit bruslit na kluziště v parku, nebo jen tak sedět doma, v domku s krbem a pozorovat jak venku sněží, celým domem voní purpura a děti už nemohou dospat a dočkat se druhého dne, zvědavé, co jim kdo nadělil do punčochy. Dneska nechci vstávat, chci ležet a užívat si lenošení co nejdéle. Mám tři dny volna, mohl bych si někam odpoledne zajet, podívat se k jezeru nebo do lesa. Uvidíme, jak se mi bude chtít. Jak tak přemýšlím, zazvoní náhle můj mobilní telefon. Kdo to může být, divím se, málokdo zná moje číslo, jen pár lidí z práce jako Ed, Paul, Tom a barman Bob z Minibaru. Možná ještě kluci z kapely, Brian, Johny, Steve a Frank. Podívám se, není to nikdo z nich, číslo nemám uložené. Vezmu to tedy a nestačím se divit, je to Lisa. Vzpomněla si na mne po dvou letech, a prý že se moc omlouvá a moc jí to mrzí, že to s námi tak dopadlo. Její přítel byl prý nakonec docela jiný, vyklubal se z něj despota a hrubián, začal ji podvádět, nakonec ji bil, až musela od něj utéct ke kamarádce, u které nyní bydlí v Seattlu. Řekl jsem jí, že mne to mrzí, ale že už mám teď svůj život a nechci se vracet zpátky. Ptala se, jestli někoho mám, zalhal jsem, řekl jsem, že ano, že mám přítelkyni a popřál jsem jí hezké svátky. Popřála mi také, a že jí to mrzí, že by se chtěla vrátit ke mně, plakala při tom, docela mi jí bylo líto. Tím jsme se rozloučili a že si třeba občas zavoláme. Už bylo rázem po lenošení, docela mně to probralo, zase ta nostalgie, vzpomínky a vůbec, jsou Vánoce a člověk je tak nějak více otevřený a citlivější než kdy jindy. Vstal jsem, k snídani si udělal jen kávu, dal si cigaretu a pivo, také pár drinků k tomu. Zavolám Lisu zpátky, rozhodl jsem se náhle.

Možná, že za to mohla ta vánoční atmosféra, možná těch pár drinků navíc, prostě jsem se najednou jako mávnutím kouzelného proutku trochu změnil. Vzal jsem svůj telefon a zavolal na poslední číslo, zavolal zpátky Lise. Vzala to téměř ihned, a povídá, Jimy, čekala jsem, že zavoláš, jsem tak ráda. Řekl jsem jí, že jsem lhal, když jsem jí říkal, že nejsem sám. Bydlím sám v malém bytě Liso, jestli chceš, můžeš se ke mně vrátit a zkusíme to spolu znovu od začátku a budeme se snažit nezkazit si to nějakými hloupostmi jako tehdy. Řekl jsem jí moji adresu, kde bydlím. Slyšel jsem, jak zavýskla radostí, a že se tedy po Vánocích sbalí a přijede ze Seattlu sem za mnou. Ještě jednou jsme si popřáli hezké svátky, a rozloučili se. Přemýšlel jsem, co bude dál. Tady v tom mém malém bytě bychom asi bydlet oba nemohli, budeme si muset pronajmout něco většího. Věděl jsem, že dole v přízemí má pan Goldfield jeden třípokojový byt volný, měl ho rezervovaný pro svého synovce, který bydlí v Salt Lake City v Utahu, a chce se prý časem přestěhovat sem, do Nevady. Zítra za panem Goldfieldem zajdu a poptám se na ten byt. Mohli bychom tam s Lisou zatím bydlet, alespoň než si najdeme třeba něco jiného, a pokud by se synovec pana domácího rozmyslel a chtěl se přestěhovat, uvolnili bychom mu ten byt. Tak jsem to naplánoval, a při tom jsem se přistihl s myšlenkami, že se vlastně už těším, že změním svůj dosavadní mládenecký život, že budeme s Lisou zase spolu a časem založíme i rodinu. S těmito myšlenkami jsem v pohovce začal pomalu sladce usínat. Spal jsem asi hodinku, pak mne náhle probral hluk z nádraží naproti, přijel zrovna nějaký spěšný vlak, a také sem otevřeným oknem zavanul chladný vzduch.

Vstal jsem a přivřel okno. Šel jsem do kuchyňky, že si připravím něco k obědu, nic svátečního, jen tak něco rychlého. Ráno jsem ani nesnídal, jen kávu, popíjel pivo a vodku a kouřil, ale něco bych měl sníst, můj žaludek už se ozýval. Z lednice jsem vzal pár plátků rybího filé, byl to takový polotovar, již obalené v trojobalu, stačilo jej dát na pánev s olejem a usmažit. Také bramborové hranolky, co jsem vytáhl z mrazicího boxu, byly již předsmažené, ty jsem vložil do mikrovlnné trouby a za minutku byly hotové. Za dvacet minut jsem byl už i po obědě. Uklidil jsem nádobí do myčky a šel do pokoje. Pootevřel jsem okno, sedl si na pohovku a nalil další drink, zapálil cigaretu a v pohodě lenošil dál. Z rádia hráli stále to moje oblíbené blues. Jak tak sedím, napadlo mne náhle, co ten kufřík s penězi, ukrytý v Edově autoumývárně. Já se k němu dostanu vlastně, až bude další odstávka provozu, a to bude až v létě, na Den nezávislosti, kolem čtvrtého července, to bývá vždy pár dnů zavřeno. Co když budeme s Lisou chtít třeba větší byt nebo nějaký domek, někde na klidném předměstí, jako jsme měli tenkrát. Nějaké peníze mám, nevím jak je na tom Lisa, ale ty peníze z kufříku by se nám teď určitě hodily. A právě Lisa by mohla ty peníze vzít a vložit je na účet do banky, bylo by to méně nápadné, prostě se přestěhovala, založila si zde účet v bance a uložila si svoje úspory. Ne, to není logické, proč by tahala hotovost ze Seattlu až sem? Lépe bude, když jí ty peníze dám a ona s nimi zajede někam jinam, třeba do Las Vegas, a tam je uloží. Ještě stále nevím, jestli nejsem pod dohledem kapitána Mesnera, a jestli si mne, Lisu a peníze nebude policie nějak navzájem spojovat. Musíme být opatrní, budu muset Lise o tom všem povědět. Ale co když to tajemství neudrží a někomu něco řekne? Mohu jí důvěřovat? Nevím, ale zítra ráno musím zajet do Edova servisu a vzít kufřík s penězi opět k sobě a někam jej zatím ukrýt.

Dneska z plánovaného výletu už nic nebude, venku se nějak setmělo, zatáhla se obloha a začalo zase hustě sněžit. Vypnul jsem rádio a zapnul televizi. Nalil jsem si další drink a zapálil cigaretu. Až do večera jsem sledoval pořady v televizi, popíjel vodku a kouřil. Nepřestával jsem ale myslet na Lisu a nás dva, co bude dále, a jestli nedělám chybu, že se jí chci svěřit s tím vším. Co kdybych jí neřekl všechno tak jak se to odehrálo, co kdybych jí řekl jen, že jsem ty peníze prostě jen našel někde zapomenuté, třeba na zastávce autobusu nebo na parkovišti u nádraží. Že jsem je chtěl odevzdat na policii, ale nakonec jsem si je nechal. Věřila by mi Lisa? Nevím, možná ano, ale určitě také sleduje občas zprávy a viděla v televizi tu pátrací akci po vyloupení kasina v Renu, a že se uloupené peníze hledají. Ve zprávách sice mluvili o třech stech tisících dolarů, ale tak to bývá, že si vyloupený podnik sumu navýší, pojišťovna pak ztrátu uhradí a podnik vlastně na tom ještě vydělá. To jen ale, pokud se nepodaří pachatele dopadnout. V tomto případě však pachatele mají, ale ty peníze nikoliv, proto policie bude pátrat dále, než případ odloží. Až potom uhradí pojišťovna kasinu ztrátu. Tak jsem o tom všem přemýšlel, večer se nachýlil k desáté hodině, šel jsem si dát sprchu, něco povečeřel, vypnul televizi a zapnul rádio. Na Blues Channel dneska dávali medailónek mého jmenovce Jimyho Hendrixe, který pocházel z nedalekého Seattlu. Zavřel jsem okno a šel si lehnout. Při tónech bluesové kytary jsem pomalu usínal.

Ráno jsem se vzbudil něco po sedmé, posnídal, otevřel okno a chvilku seděl na pohovce v pokoji a kouřil. Z rádia hrálo už jiné blues. Zajedu do Edova servisu pro kufřík a cestou se stavím u pana Goldfielda, zeptat se na ten byt v přízemí. Dneska si žádný drink zatím nedám, až později, musím být střízlivý, venku stále hustě sněží a co kdyby se něco po cestě stalo, nechci zbytečně na sebe upozornit, kvůli nějaké nehodě nebo něčemu takovému, aby měl kapitán Mesner nebo místní policie důvod mne vyšetřovat nebo kontrolovat moje auto. Vstal jsem, zavřel okno, vzal tašku s doklady, klíče od auta a šel ke dveřím. Vtom někdo u dveří zazvoní. Zase mi srdce poskočilo, lekl jsem se, málem jsem upustil klíče na zem. Kdo to může být, pomyslím si, možná pan Goldfield a zase mi nese něco dobrého od své ženy. Dobrá, alespoň se jej zeptám na ten byt. Nahlédnu kukátkem ve dveřích, nebyl to pan domácí, byla to Lisa. Co tady proboha dělá? Asi už to nemohla vydržet a rozjela se za mnou ještě včera v noci. Co teď, přemýšlím, nějak jí to musím říci, že musím na chvíli odjet, hlavně aby nechtěla jet se mnou. Otevřel jsem dveře, stála tam jen tak, dlouhé tmavé vlasy ještě pokryté čerstvým sněhem, jak jí napadal na hlavu cestou k našemu domu. V jedné ruce velkou cestovní tašku, přes rameno druhé ruky malou kabelku. Na sobě dlouhý kabát s kožešinovým límcem, na nohou vysoké boty.

Byla stále stejně krásná jako dříve. Hodila tašku na zem a skočila mi do náručí. Ach Jimy, jsem tak ráda, že jsem u tebe, nemohla jsem to vydržet a čekat, celou noc jsem nemohla spát, tak jsem brzy ráno nasedla do auta a přijela za tebou. Chvilku jsme jen tak stáli a objímali se, pak jsem vzal její tašku a pozval ji dále do svého bytu. Rozhlédla se kolem a sníh v jejích vlasech v teple začal tát a měnit se v malé kapky vody. Sundal jsem její kabát a pověsil na věšák v chodbě. Šli jsme do pokoje a sedli si na pohovku. Řekl jsem jí, že musím na chvilku odjet do práce, že máme sice přes svátky zavřeno, ale že musím něco zabezpečit, je to tak na hodinku. Mezitím ať si udělá pohodlí, vezme si něco v lednici v kuchyňce k snídani, udělá si kafe, v baru je pití, pustí si televizi a tak. Řekla dobrá, ať si nedělám starosti, že se obslouží a počká tady, než se vrátím. Políbili jsme se, vzal jsem tašku s doklady, klíče, oblékl si bundu a vyšel ven z bytu na chodbu. Teď k panu domácímu ještě nepůjdu, je teprve po osmé hodině a nechtěl bych rušit jejich klid, třeba snídají nebo ještě leží v posteli. Jako židé Vánoce jako takové neslaví, ale kdo ví, jaké mají rituály, mají tu svoji chanuku, a možná jiné zvyklosti na tento den. Zajdu tam prostě až později během dne. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ten byt nikdy nebudu potřebovat.

Sešel jsem po schodech dolů a vykročil ven na ulici, ke svému autu. Kousek opodál vidím zaparkované auto s poznávací značkou státu Washington, to bude asi auto, kterým přijela Lisa. Jako by mi někdo sáhl ledovou rukou na krk. Byl to modrý Ford Mustang, přesně ten model jaký jsem měl já zelený. Zase se mi sevřelo hrdlo, vzpomněl jsem si na bezdomovce, co identifikoval tehdy auto u kontejnerů na odpadky. Je to jen náhoda, pomyslel jsem si, takových aut přece tady jezdí desítky. Nasedl jsem do Volva, nastartoval a rozjel se poloprázdnou ulicí směrem k Edovu servisu přes centrum, na druhou stranu města. Přijel jsem k autoumývárně, parkoviště prázdné, nikde nikdo, jen nad Minibarem svítil neonový nápis OPEN, Bob před půlhodinou otevřel. Nejel jsem na parkoviště, ale zastavil pod střechou u vrat do myčky. Vystoupil jsem, nechal motor běžet, odemkl dveře kanceláře a odtud otevřel shrnovací vrata. Vyšel ven k vozu, nastoupil a zajel s ním dovnitř. Vypnul motor a vystoupil, zavřel vrata a zamkl zevnitř venkovní dveře od kanceláře. Chvilku jsem naslouchal, nic neobvyklého neslyšel. Vzal jsem žebřík, postavil pod ventilátor, vylezl nahoru a odmontoval kryt. Odstranil jsem lepicí pásku a vzal kufřík zabalený do plastového pytle a snesl jej dolů. Uložil jsem jej do kufru auta a zavřel. Vylezl znovu na žebřík a namontoval kryt ventilátoru zpět. Slezl jsem dolů a odnesl žebřík dozadu do skladu. Otevřel vrata od myčky, nasedl do auta a vyjel ven, opět jsem nechal motor běžet, šel zpátky dovnitř a zavřel vrata. Vyšel jsem ven a zamkl za sebou dveře kanceláře. Nasedl do auta a mířil z parkoviště na hlavní ulici. Celou dobu se kolem servisu nic nedělo. Jen pár aut přijelo k samoobslužné benzínce, řidiči natankovali a odjeli.

Vracel jsem se ulicí přes centrum k našemu domu. Co asi dělá Lisa, pomyslel jsem si, určitě na mne netrpělivě čeká, že si popovídáme, co jsme oba za ty dva roky, co jsme spolu nebyli, prožívali. Vzpomněl jsem si na Ronyho, našeho psa, co je vlastně s ním, zatím o něm nemluvila, zřejmě zůstal u té její kamarádky, u které poslední dobou bydlela. Přijel jsem k domu a zaparkoval. Před chvílí začalo zase hustě sněžit a Lisin Mustang už byl pod pořádnou sněhovou pokrývkou, už nebylo rozeznat ani jeho barvu. Rozhlédl jsem se kolem, nikde ani živáčka. Vystoupil z vozu, zamkl a šel ke dveřím domu. Odemkl jsem a vyšel nahoru po schodech. Otevřel dveře do bytu a volám, Liso, už jsem tady. Nic se neozvalo. Vysvlékl jsem se, nahlédnu do pokoje a vidím, jak Lisa spokojeně leží na pohovce a spí. V noci toho moc nenaspala, tak ať se trochu prospí, myslím si. Nechal jsem ji v pokoji a šel do kuchyňky. Z lednice jsem si vzal plechovku s pivem, sedl si na židli ke stolu, trochu pootevřel okno a zapálil si cigaretu. Popíjel jsem pivo, kouřil a přemýšlel, mám Lise říci celou pravdu, nebo jen nějakou tu svoji verzi o tom, že jsem kufřík s penězi někde našel. Lisa mne zná, ví, že nesnáším, když někdo lže, povím jí to tak, jak to bylo. Ona to pochopí, a tím více mi bude věřit. Pokud chceme začít spolu nový vztah, měli bychom si říkat od začátku jen pravdu, ať je jakákoliv. Já znám také Lisu, kdysi měla také takové zásady, ale právě peníze nás nakonec odcizily. Co když mi navrhne, abych šel raději na policii a všechno to ohlásil. Projevil účinnou lítost a peníze vrátil, možná bych dostal jen podmíněný trest, nic jsem přece neudělal, nikoho nezabil, žádnou škodu nespáchal. Jen jsem nevypovídal pravdu a zamlčel důležité informace. Budou mi ale věřit? Co těch údajných sto tisíc dolarů, které budou na základě výpovědi majitele kasina chybět? Nebudou mi věřit, že jsem část peněz někam neukryl. Ne, na policii bych nešel, to bych ty peníze raději anonymně poslal tomu kasinu, kdyby Lisa trvala na tom, že si je nenecháme.

Tak sedím, popíjím pivo a pokuřuji, vstoupila náhle do kuchyňky Lisa. Trochu ještě ospalá a rozcuchaná. Ale stále stejně krásná, jako dříve, když jsme se poznali v Blues baru. Vstal jsem, objal ji a políbil. Řekl jsem, ať se posadí, že jí udělám kávu a něco k jídlu. Sedla si ke stolu a zapálila cigaretu. Připravil jsem nám oběma každému dva toasty se sýrem a šunkou a k tomu kávu. Sedl jsem naproti ní a řekl, že s ní musím o něčem mluvit. Nejprve, že se ale najíme. Dojedli jsme a popíjeli kávu. Poděkovala za svačinku, usmála se na mne a prý tedy, ať mluvím. Moment, ještě si dáme drink, zvedl jsem se a šel do pokoje do baru pro láhev vodky a dvě sklenice. Z lednice jsem vzal pár kostiček ledu, vhodil je Lise do sklenice a zalil vodkou, věděl jsem, že má ráda vodku s ledem. Sedl jsem si naproti, přiťukli jsme si na zdraví a napili se. Odložil jsem sklenici na stůl a zapálil sobě i Lise cigaretu. Potom jsem jí vypověděl všechno tak, jak se to seběhlo, všechno s taškou s penězi, o tom, jak jsem se té tašky zbavil, i pistole a ostatních věcí. Také o tom bezdomovci, jak identifikoval to auto, i o kapitánu Mesnerovi, že mne vyslýchal. O tom, jak jsem schoval kufřík s penězi a dneska jej ze skrýše vyzvedl. Lisa trpělivě naslouchala, chvilkami zvedla obočí a nedůvěřivě zamrkala, mezitím dokouřila cigaretu, zapálila si hned další, nalila další dvojitý drink sobě i mně, nakonec řekla, no páni Jimy, to sis teda užil. Žádné výčitky, žádné přesvědčování abychom šli na policii a peníze vrátili, nic takového. Řekla jen, že na to nikdy nemůže policie přijít, pokud budeme opatrní a neuděláme žádnou chybu. Řekl jsem jí, že mám plán a navrhl jsem, že ona vezme ty peníze a zajede někam, nejlépe do Las Vegas, pronajme si na pár dní v hotelu pokoj a postupně po menších částkách peníze uloží v bance na účet, který si tam otevře. V tom městě gamblerů to není nic neobvyklého, lidé tam sází sumy peněz, vyhrávají a prohrávají, a výhry si ukládají do banky. Tam nikdo nepátrá po tom, odkud jsou ukládané peníze. Lisa s tím souhlasila a řekla, že dobrá, že se hned ráno vydá na cestu. Pak jsme šli do pokoje a vzali s sebou láhev vodky misku s ledem a sklenice. Pustili si televizi, seděli, popíjeli a kouřili.

Vyprávěla mi, jak se tenkrát seznámila s Markem. On ji prý úplně oblbnul a svými sladkými řečmi obelhal. Prý ať s ním odjede do Seattlu, že tam má slíbenou dobrou práci a ona že si může otevřít svůj kadeřnický salón, když bude chtít, že má dost peněz a že se budou mít dobře. Když přijeli do Seattlu, pár dní bydleli u Markova kamaráda, potom se přestěhovali do staršího domku na předměstí, který si Mark pronajal. Mark začal pracovat se svým kamarádem v nějaké agentuře, ve firmě co hledá a zprostředkovává pracovní místa různých profesí, něco jako lovci hlav, jak se říká. Neměl ale požadované výsledky, časem byl pro firmu spíše nepotřebný, jen projížděl benzín a mrhal vynaložené prostředky, nakonec jej z práce vyhodili. Začal se flákat po barech, pít a hrát na automatech, prostě jako obyčejný gambler. Lisa o tom dlouho nic nevěděla a ani netušila, když ráno odjížděl jako do práce, že nikde vlastně nepracuje a jede do města popíjet po barech a hrát automaty. Časem se jejich vztah začal hroutit, Markovi docházely peníze, hádali se a párkrát také Lisu zmlátil a vymáhal od ní peníze, které měla ještě ode mne. Asi po roce a půl, Lisa si našla ve městě kamarádku Jenny. Ronyho mezitím dala do psího útulku, což ji mrzí dodnes. Jednou večer, přijel zase Mark opilý a vrhl se na Lisu, ať mu dá nějaké peníze. Když odmítla, pokoušel se jí škrtit. Vysmekla se mu a praštila ho po hlavě těžkým popelníkem, co ležel na stole. Poté zavolala policii. Ti přijeli, zjistili podle podlitin, že Lisa jednala v sebeobraně, Marka sebrali a Lise navrhli, ať se raději odstěhuje někam pryč. Lisa se tehdy přestěhovala k té své kamarádce Jenny. Nakonec zjistila, že Mark dluží peníze spoustě lidí, dluží nájem za dům, auto a tak. Když mu to vše sečetli, dostal u soudu rok vězení a náhradu škody.

Tak to je ten můj podělaný příběh, řekla Lisa se slzami v očích. Opřela se mi o rameno a chvíli jsme jen tak seděli a objímali se. Pak Lisa vstala, že nám připraví něco dobrého k obědu, ať prý se nechám překvapit. Řekl jsem dobrá, a předstíral, že budu určitě překvapený, ikdyž jsem dobře věděl, co mám ve své ledničce, tak co by asi mohla připravit. Nicméně jsem vstal a požádal Lisu o klíče od jejího Mustanga, že tam přenesu kufřík s penězi, které chce Lisa ráno zavézt do Las Vegas vyprat, jak se říká. Podala mi klíče, vzal jsem své od Volva a vyšel ven z bytu. Sešel po schodech dolů a vykročil na ulici k zaparkovaným vozům. Přestalo sněžit a chvílemi vysvitlo mezi mraky slunce. Místy i trochu zahřálo, bylo bezvětří, žádná zima, jen tak kolem nuly, přesto byla ulice liduprázdná. Jen sem tam projelo nějaké auto, taxík, nebo autobus. Z protějšího nádraží bylo slyšet zvuk přijíždějícího vlaku. Odemkl jsem auto, otevřel kufr a vzal zabalený kufřík s penězi pod paži. Zavřel a zamkl jsem Volvo a přešel k Lisinu Mustangu. Byl celý zasněžený. Oprášil jsem rukou trochu sněhu ze dveří na straně spolujezdce, na straně od chodníku a odemkl auto. Otevřel jsem a nasedl dovnitř. Z kufříku jsem odstranil lepicí pásky a vyndal jej z toho igelitového pytle na odpadky. Pak jsem jej dal na podlahu před sedadlo spolujezdce. Pytel jsem sbalil do malého balíčku, že jej vyhodím do popelnice před domem. Kolem zrovna projíždělo auto a zastavilo někde před naším domem, neviděl jsem přes zasněžené čelní sklo nic, jen slyšel, jak někdo vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Auto se pak rozjelo a zase bylo ticho. Ještě jsem vše zkontroloval, vystoupil z vozu a zamknul. Ráno půjdu k autu s Lisou a než vyjede, odmetu sníh z kapoty. Teď to nechám tak, alespoň auto nikdo nepozná. Před domem jsem vyhodil do popelnice sbalený pytel na odpadky, otevřel hlavní dveře a chystal se po schodech nahoru ke svému bytu. Již v přízemí jsem cítil nějakou vůni, to asi Lisa připravovala to překvapení na oběd.

Přicházím ke svému bytu, vidím, dveře jsou otevřené. Přijdu blíže a málem jsem omdlel. Na chodbě u kuchyňky stojí kapitán Mesner. Polil mne studený pot a jen tak, že se mi nepodlomila kolena. Mesner stojí a povídá si s Lisou. Dobrý den pane Wintere a hezké svátky, povídá. Nezlobte se, že vás ruším i o Vánocích, ale to víte, my pracujeme stále. Nesu vám ten protokol pro pojišťovnu o likvidaci vašeho auta, jeli jsme s kolegou kolem, tak jsem se stavil, on mne za chvilku vyzvedne, jak pojede zpátky. Pachatele jsme nenašli, zřejmě utekli a jsou už teď bůhví kde v Californii. Trochu se mi ulevilo a nedal jsem na sobě nic znát. S mou přítelkyní Lisou jste se už seznámili, řekl jsem už docela klidným hlasem. Ano, povídá Mesner, je moc milá, nabídla mi kávu, ale odmítl jsem, už musím běžet, řekl a vyšel z bytu ven. Zavřel jsem dveře a šel za Lisou do kuchyňky. Tak teď už jsme jako Bonnie a Clyde, pomyslel jsem si. Teď budeme muset být moc opatrní, řekl jsem Lise, ten Mesner je jako buldok, jen tak se nevzdá, nemá rád nevyřešené případy. Lisa řekla, že bude vše dobré, teď abych šel do pokoje, má tam pro mne to překvapení. Šla hned za mnou a zakrývala mi oči svými malými dlaněmi. Vstoupili jsme do pokoje a ona řekla už, a odkryla mi oči. No páni, na stolku bylo nádherně prostřeno. Čistý ubrus, láhev vína, dvě sklenice, dvě hořící svíčky po stranách, uprostřed mísa plná bramborového salátu. Dva příbory, dva talíře a na nich krásně propečené voňavé steaky se zeleninovou oblohou. Jsi čarodějka Liso?, ptám se. Tak to je opravdu překvapení. Jak jsi to dokázala, kde jsi to všechno vzala? Směje se a prý, že salát a steaky koupila cestou sem v nějakém bistru.

Nechala si vše připravit a zabalit s sebou, tady to jen ohřála a naservírovala. Zeleninu a víno koupila také tam. Všechno měla zabalené v té své tašce, co měla s sebou. Políbil jsem ji, objal a sedli jsme si. Tak dobrou chuť miláčku, řekla Lisa, popřál jsem jí nápodobně a pustili se do našeho vánočního jídla. Netušil jsem, že je to náš poslední společný oběd. Poobědvali jsme, otevřeli láhev vína a nalili si s přípitkem na náš budoucí společný život, na zdraví a štěstí. Hlavně štěstí budeme potřebovat, pomyslel jsem si. Zbytek dne jsme jen tak prolenošili u televize, povídali si, plánovali budoucnost, popíjeli a pokuřovali. K večeři jsme si dali jen lehký zeleninový salát. Osprchovali se a šli si lehnout. Ráno musíme vstávat brzy, Lisa má před sebou docela dlouhou cestu, musím vstát s ní a omést její auto od sněhu. Ještě jsem vyvětral pokoj od cigaretového kouře a zavřel okno. Zapnul jen potichu rádio a zhasnul světlo. Lehl jsem si k Lise a přitulil se k ní. Objímali jsme se, líbali a hladili. Ještě před spaním jsme se po dlouhé době spolu pomilovali. Byla to stále ta stejná Lisa, něžná a milá, křehká a přítulná, zase jsem ji miloval, jako tehdy. Udělám pro nás dva cokoliv, pomyslel jsem si. S tou hořkosladkou myšlenkou jsem usnul.

Ráno v šest mne vzbudí budík, co jsem jej večer nařídil. Rychle vstanu a jdu do koupelny, osprchuji se a převleču. Za chvilku vstává i Lisa. Skočí mi kolem krku, a že se po dlouhé době zase krásně vyspala. Šla se osprchovat, já jsem mezitím připravil snídani, narychlo smažená vajíčka s toastem a kávu. Posnídali jsme, Lisa si vzala tu svoji tašku, co si večer nabalila, já jsem vzal malý smetáček z kuchyňky, a vyšli jsme z bytu po schodech dolů a vykročili ven, k zaparkovanému autu. Odmetl jsem sníh z kapoty a oken kolem dokola z celého auta. Lisa nasedla a nastartovala, zkontroloval jsem, že je kufřík na svém místě na podlaze a řekl Lise, ať mi brzy zavolá, až se ubytuje v hotelu. Řekla, že zavolá ještě po cestě, jak se někde zastaví na svačinu a kávu. Pojede na západ, kolem kalifornského Sacramenta, pak se dá po dálnici na jih, a u Bakersfieldu odbočí vlevo na dálnici do Las Vegas, je to prý nejlepší cesta, není nejkratší, ale že nerada jezdí tou nevadskou pouští. Políbili jsme se a rozloučili. Zahlédl jsem v jejích očích, jak se zaleskly malé slzičky, když jsem zavřel dveře od auta. Rozjela se od chodníku, ještě mi zamávala na pozdrav a její Mustang zmizel za rohem, na hlavní ulici. To jsem viděl svou Lisu naposled.

Šel jsem zpátky k domu, vešel do chodby. Vpravo vidím na stěně ty poštovní schránky. Vzpomněl jsem si na kapitána Mesnera, proč mi tu obálku s protokolem vlastně jen nevhodil do mé poštovní schránky a neodešel, proč slídil až v mém bytě, netuší něco ten ostříž? Budeme si muset s Lisou dávat opravdu dobrý pozor, hlavně na Mesnera. Je to starý mládenec, tak kolem padesátky, nemá rodinu, ani příbuzné, ani psa, bydlí v bytě, nemá co dělat, tak jen pracuje, ve dne v noci pracuje. Vůbec bych se nedivil, kdyby tady někde číhal za rohem a sledoval náš dům a byt, a psal si, kdy chodím spát, kdy vstávám, kam jedu a kdy přijedu domů. Sakra velký pozor si budeme muset dát na Mesnera, já a Lisa, my dva, Bonnie a Clyde. Vyšel jsem nahoru po schodech, odemkl dveře a vešel do bytu. Pustil jsem rádio, otevřel okno, sedl jsem na pohovku, nalil si drink a zapálil cigaretu. Ty tři dny volna uběhly jako nic, ráno půjdu zase do práce. Ještě že jsem dneska odvezl ten kufřík s penězi, kdo ví, jak dlouho bych ho tam musel nechat a čekat, než se vše uklidní, abych jej mohl vzít a peníze použít. Jsou prý tady ve městě i v okolních městech nějací překupníci a podnikatelé, kteří vám špinavé peníze vyperou, ale strhnou si za takovou transakci i třicet procent, a ještě stejně nemáte žádnou záruku, že vás neprásknou. To je velký risk, myslím, že tak, jak jsme to s Lisou naplánovali, to bude nejlepší způsob. Vstal jsem a podíval se z okna ven, vyjasnilo se a na sluníčku se zdálo být teplo, sem tam bylo vidět na zaparkovaných autech odtávat sníh, jak na ně dopadly sluneční paprsky. Ve stínu ale teplo moc nebylo, stále bylo kolem nuly a v noci bude určitě mrznout, když se vyjasnilo. Alespoň že už nesněží. Nalil jsem si další drink, a v kuchyňce uvařil kávu.

Sedl jsem si zpátky do pohovky, popíjel, pokuřoval a poslouchal blues. Právě hráli opět jednoho z mých oblíbených kytaristů, tentokrát to byl můj jmenovec podle příjmení, Johny Winter. Zaposlouchal jsem se do zvuků jeho kytary a zavzpomínal na ta léta, kdy jsem takovou muziku hrával a živil se jí. S tou myšlenkou jsem si vzpomněl na svou kytaru tam ve skříni. Možná ji ještě někdy vytáhnu, naladím a zahraji si pár kousků, jen tak pro sebe a Lisu. Až se Lisa vrátí, podíváme se spolu po nějaké práci pro ni, říkala, že by ráda něco dělala, třeba i mimo svůj obor. Blížilo se k poledni, vstal jsem, že si půjdu připravit něco k obědu. Takové menu jako včera to ale určitě nebude. V kuchyňce jsem vytáhl z chladničky obalené dva kousky sýra a na talíř do mikrovlnné trouby nasypal ze sáčku pár hranolků. Sýr jsem usmažil na pánvi na sporáku, hranolky ohřál v mikrovlnce. Vzal jsem z lednice ještě plechovku s pivem a sklenici s tatarskou omáčkou, oběd byl hotový. Poobědval jsem, sklidil nádobí do myčky a otevřel si pivo. Šel jsem do pokoje, sedl si na pohovku, zapálil cigaretu, popíjel pivo a poslouchal blues. Pořad právě končil, bylo poledne a vysílali zprávy. Vstal jsem, vypnul rádio a pustil televizi. Právě tady také začínaly zprávy.

Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, když vtom zaslechnu něco o modrém Mustangu na dálnici u města Redding. Podívám se na obrazovku a málem dostanu šok, když jsem zahlédl ten modrý Mustang, z kterého jsem ráno odmetal před domem sníh. Plechovka s pivem mi vypadla z ruky, vstanu a běžím do koupelny k záchodové míse. Zvedl se mi žaludek, že jsem svůj oběd vyzvracel. Opláchnul jsem se studenou vodou a s ručníkem běžím zpátky do pokoje k televizi. Právě ukazují Lisina modrého Mustanga na kraji dálnice. Celý předek a levý bok vozu je zdemolovaný, opodál stojí kamion, má předek také nabouraný, pravé kolo chybí úplně. Najednou se na obrazovce objeví Lisina fotografie z pasu a vzápětí také můj známý černý kufřík s penězi. Tak to jsem v háji, pomyslím si a chce se mi opět zvracet. Tohle jestli uvidí kapitán Mesner, mám jej tady za pár minut v bytě. Kdyby alespoň ten kufřík někdo ukradl nebo shořel v autě, modlil jsem se potichu, ale marně, kufřík má už policie, jsou na něm moje otisky prstů, až zjistí podle výpisu volání, že Lisa telefonovala naposled mně, zjistí moji adresu, dají vědět okrsku v Carson City, kapitán Mesner si spočítá, že jedna a jedna jsou dvě, a mám jej tady tak jako tak za chvilku ve svém bytě. Smyčka kolem mého krku se začala stahovat. Skoro jsem nemohl dýchat a srdce mi bušilo jako šlapák bubeníka bluesové kapely. Co teď, mám sednout do auta a ujíždět se skrýt někam do pouště, nebo prchnout do Mexika a všechno tady zanechat. To ne, nejvíce bych zklamal přítele Eda. Budu muset zatím dělat jakoby nic, ale co Lisa? Jestli jí vyslechnou a bude mluvit, tak jako tak jsem v tom až po uši. Vstal jsem a vypnul televizi. Nohy se mi podlamovaly, ještě že už nemám co zvracet, žaludek jsem měl stažený křečí a strachem.

Šel jsem k otevřenému oknu a zhluboka se nadýchl studeného svěžího vzduchu. Vtom zazvonil u televize telefon. Myslel jsem, že omdlím, ale přešel jsem k telefonu a zvedl sluchátko. Prosím, říkám do telefonu, sluchátko přitom držím pro jistotu oběma rukama. Dobrý den pane Wintere, tady je policie, kapitán Mesner. Poznal bych ho i tak, aniž by se představil. Mám pro vás smutnou zprávu, vaše přítelkyně Lisa měla těžkou nehodu. Když najížděla u Reddingu v Californii na dálnici, střetla se s projíždějícím kamionem. Ptám se, co je s ní, jestli je v pořádku. Bohužel pane Wintere, odvážela jí rychlá ambulance od nehody do nemocnice v Reddingu, ale cestou zemřela, měla moc vážné poranění hlavy a mnohočetné zlomeniny, je mi to líto. Víte co je ale divné? Našli u ní v autě kufřík s penězi, nějakých dvě stě tisíc dolarů ve svázaných bankovkách v balíčcích. Nevíte kam a za kým jela? Zřejmě měla namířeno do Portlandu nebo do Seattlu. Zalhal jsem, že nevím kam a za kým jela a o kufříku s penězi nic nevím. Hlas se mi třásl a polykal jsem naprázdno, musel to na mne i přes telefon poznat, určitě mi nevěřil. Tak dobrá pane Wintere, to je zatím všechno, co jsem chtěl, když tak se ještě ozvu. Nashledanou. Řekl jsem také na shledanou a položil sluchátko. Raději bych řekl sbohem a více Mesnera nepotkal, ale věděl jsem, že mi nedá pokoj, dokud tomu nepřijde na kloub. Právě teď určitě sestavuje skládanku celého toho příběhu s modrým Mustangem, bezdomovcem, hnědou taškou, pistolí, rukavicemi a kuklami z kontejneru.

Tak chudák Lisa je mrtvá, nikoho pokud vím, neměla, matka jí zemřela, když byla ještě mladá a otec se následně upil. Sourozence žádné neměla, vlastně jen svoji kamarádku Jenny a mne. Proč ale nejela do Las Vegas, jak měla v plánu? Že by to byl od ní zase nějaký podraz, a ona jela zpátky do Seattlu? Ráno se domluvím v práci s Edem, řeknu mu, co se stalo, určitě mi pomůže, bude-li třeba, abych si vzal volno a zařídil něco kolem této věci. Jen bude překvapený, že se Lisa ke mně po dvou letech zase vrátila. Chodil jsem po pokoji jako smyslu zbavený, pil jeden drink za druhým a kouřil. Z hlavy se mi také málem kouřilo, jak jsem přemýšlel co dál. Nic jsem ale nevymyslel, jen jsem se utápěl ve vodce a dával svým plícím pořádný zápřah. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Chvílemi mi bylo horko a chladil jsem se u otevřeného okna, za další chvíli se mnou třásla zimnice a okno jsem zavíral. Bylo krátce po druhé hodině odpoledne, ale mně se zdálo, že už je večer, venku se obloha zatáhla, pokoj náhle potemněl a moje mysl byla také momentálně zatemněna. Lehl jsem si na pohovku a chtěl spát, chtěl jsem se pak náhle probudit s tím, že se mi to všechno snad jen zdálo, že to byla noční můra, zlý sen. Ale ani usnout jsem nemohl. Byl jsem úplně na dně. Tak jsem polehával na pohovce až do večera, dopil jsem celou láhev vodky a ani opít jsem se nemohl. Vstal jsem a vrávoravým krokem šel otevřít okno, že si trochu vyvětrám. Před domem právě zastavilo policejní auto a z něj vystoupil kapitán Mesner. Zatmělo se mi před očima a cítil jsem, jak se kácím k zemi. Omdlel jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel. Probudil mne domácí, pan Goldfield. Za ním stáli v pokoji kapitán Mesner a dva detektivové. U dveří do pokoje ještě hlídal strážník v uniformě. To asi kdybych náhodou chtěl utéct, k smíchu, vždyť se nemohu ani pohnout a levé rameno mně bolí jako čert, asi jsem se praštil o radiátor topení, jak jsem sebou sekl. Půjdete s námi, pane Wintere, máme na vás pár otázek, zatím nejste zatčen, ani z ničeho obviněn. Řekl jsem, že dobrá, pana Goldfielda jsem požádal, aby zavřel okno a zamknul. Cítil jsem se v ten moment úplně střízlivý.

Odvezli mne na okrsek a první co udělali, sejmuli mi otisky prstů. Pak mne posadili do kanceláře kapitána Mesnera. Sedl si naproti mně, zapálil si cigaretu a nabídl i mně. Vzal jsem si a on zapálil i mně. Vyfoukl kouř ke stropu a podíval se na mne pohledem, jako se dívá dravec na svoji kořist. Také jsem se tak cítil, bál jsem se mu podívat do očí. Poznal to na mně, řekl, tak pane Wintere, nechcete mi něco říci? Víte, je jen otázkou času, kdy nám přivezou ten kufřík s penězi, jsou na něm zřetelné otisky prstů, myslíte, že mohou být vaše? Podíval jsem se mu po dlouhé chvíli do očí, a zaváhal jsem. Poznal to na mně, řekl, že pokud budu spolupracovat a pomohu policii vysvětlit okolnosti toho případu kolem nehody u Edova servisu, bude k tomu případně u soudu přihlédnuto. V ten moment jsem se málem zhroutil, cigareta mi vypadla z ruky, a kdybych neseděl na židli, určitě bych sebou zase sekl. Někde z dáli jsem slyšel kapitána Mesnera, jak volá na službu. Přišli dva strážníci, zvedli mne a odvedli do jiné místnosti. Byla to cela předběžného zadržení. Posadili mne na lavici, zavřeli a zamkli mřížované dveře. Kapitán Mesner mi řekl, ať se dneska prospím, a budeme pokračovat zítra ráno. V práci u Edova servisu prý to zařídí. Řekl jsem dobrá, že mu ráno všechno povím. Sesunul jsem se na lavici na pravý bok, levé rameno mne ještě pořádně bolelo. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel, hlava mne bolela a honily se mi myšlenky jako zrychlený film. Nakonec jsem usnul a spal až do rána.

Ráno mne vzbudil strážmistr, co měl na služebně službu. Nechal mne, abych se umyl a zašel si na toaletu. Pak mne posadil do kanceláře kapitána Mesnera a přinesl mi dva toasty a kávu. Na stole ležel také balíček cigaret a zapalovač, prý si mám posloužit, když budu chtít. Poděkoval jsem, posnídal, a zapálil cigaretu. Za deset minut přišel kapitán Mesner. Tak co, pane Wintere, budete spolupracovat? Přikývl jsem. Vzal si do ruky malý zápisník, na stůl položil ještě záznamník a zapnul nahrávání. Hodiny na stěně ukazovaly pět minut po osmé ráno. Pomalu a popořádku jsem Mesnerovi všechno vypovídal. Sem tam mne přerušil a ptal se na nějaké detaily, řekl jsem mu všechno tak, jak jsem si to pamatoval. Vyloučil jsem, že by s tím měla Lisa od začátku něco společného, ten Mustang, to byla opravdu jen náhoda. Pokyvoval hlavou, zřejmě to přesně zapadalo do té jeho skládanky. Na závěr se mne zeptal na ty peníze, kolik jich vlastně bylo. Řekl jsem mu pravdu, že tam bylo opravdu jen dvě stě tisíc dolarů. Po skončení mé výpovědi vypnul záznamník, vzal jej, řekl, ať tady chvíli počkám, a odcházel. U dveří se ještě zastavil a otočil se ke mně. Znáte nějakého Marka Owense pane Wintere?, zeptal se. Z Reddingu nám poslali výpis hovorů vaší přítelkyně Lisy, poslední hovor byl asi půl hodiny před tím, než se jí stala ta nehoda, mluvila s nějakým Markem Owensem, zjistili jsme, že bydlí v Seattlu a právě ho propustili z vězení. Podíval jsem se na něj vykuleně, řekl jsem, že žádného takového jména neznám. Dobrá, řekl a odešel. Asi za patnáct minut se vrátil, a že prý můžu jít. Ať jen podepíšu svoji výpověď, kterou mezitím, co jsem čekal, zapsali na papír. Moji výpověď že mají, a prý se ozvou. Zatím to vidí na obvinění z krádeže a křivou výpověď, vše ale bude záležet na soudci. Může to být jen podmínka, ale také pár let vězení. Peníze se našly, jinak žádná škoda nikomu s tím nevznikla. Poděkoval jsem a vyšel ven ze strážnice. Vzal jsem si taxíka a nechal se zavézt k domu.

Vyšel jsem po schodech do bytu. Vzal jsem telefon a zavolal Edovi, že budu za chvilku v práci. On řekl dobrá, že nemusím spěchat, ráno volal Tomovi a on přišel místo mne. Vyšel jsem z bytu, zamkl dveře a sešel po schodech dolů, a hlavními dveřmi ven. Sedl jsem do Volva a jel do Edova servisu do práce. Ed právě postával venku před myčkou s Tomem, a o něčem živě diskutovali. Zaparkoval jsem vůz na parkovišti, vystoupil a zabouchl dveře. Jdu směrem k Edovi s Tomem, když mne uviděli, rázem zmlkli, Tom šel k umývárně, Ed zůstal stát, díval se na mne, už z dálky jsem poznal, že není něco v pořádku, že se chová nějak jinak než dříve. Ahoj Ede, řekl jsem a podával mu klíče od Volva, které jsem si půjčil. Vzal si klíče a schoval je do kapsy. Nazdar Jimy, ty jsi nám tedy zavařil, s tím vším, policajti se tady netrhnou, není to dobré pro firmu, doufám, že si to uvědomuješ. Pojď, půjdeme ke mně do kanceláře, Tom to tady zvládá dobře, moc zákazníků není, a je prý po svátcích odpočinutý. Sedli jsme si v Edově kanceláři a já povídal. Řekl jsem, že mne to moc mrzí a pak jsem mu v krátkosti pověděl, jak to všechno bylo s tím autem s mrtvolou, taškou s penězi a tak. Jak se vrátila Lisa a jak jsme plánovali naši budoucnost. Jen o tom kufříku, jak jsem jej schovával v myčce za ventilátorem, jsem mu neřekl. Ed trpělivě poslouchal a pokyvoval hlavou. Pak řekl jen, to víš kamaráde, příležitost dělá zloděje, ale já tě nesoudím, nikdo z nás nikdy neví, jak by se sám v takové situaci zachoval. Podívej, všechno se to časem přežene, lidé zapomenou a zase bude dobře. Jen si dej pozor na takový ženský jako Lisa, jednou už tě zklamala, udělala to zase. Jsi můj kamarád a postavím se za tebe i v nouzi, jsi v jádru dobrý člověk, pracovitý a já jsem s tebou neměl doposud žádné problémy. Řekl jsem, děkuji Ede, moc si toho vážím, je ale možné, že mne soud pošle na pár let do vězení, jen abys s tím počítal, část těch peněz se prý ještě nenašla, a jestli to přišijí mně, nebude to vůbec dobré. Ed řekl, že to snad nebude tak horké, a že se uvidí. Vstal jsem a vyšel ven z kanceláře, že půjdu Toma vystřídat v práci.

Tom právě vyjel na zadní parkoviště s umytým vozem a podával zákazníkovi klíče. Pozdravil jsem se s ním, poděkoval mu za záskok a řekl, že už to vezmu, ať si jde odpočinout domů. Když bude kdykoliv potřebovat on volno, může se na mne spolehnout. Tom se zasmál, že už má za těch pár dnů lenošení dost. Plánovali si se Sárou, že si někam přes svátky zajedou, nakonec zůstali kvůli počasí doma, a prováleli tři dny u televize, už se těšili oba do práce. Za chvilku se ale rozloučil, sedl do auta a odjel domů. Do večera, do šesté má pohov. Den pomalu ubíhal, práce nebylo moc, spousta lidí se bere volno i mezi svátky, až do konce roku, buď někam jedou, nebo se také válí doma jako Tom se Sárou. V poledne jsem se přinutil něco lehkého sníst, ale žaludek mi moc nebral, nechal jsem půl porce na talíři. Dal jsem si pivo, kávu a pár cigaret, seděl u toho svého stolku u okna a pozoroval parkoviště před myčkou. Vzpomněl jsem si zase na Lisu. Že bych se v ní opravdu nevyznal? Zdála se přece být tak milá a přívětivá, nechtěl jsem věřit tomu, že by to jen hrála. Ale s tím telefonním hovorem mi to nejde do hlavy, a tím, že jela na sever místo na jih do Las Vegas, to už vůbec ne. Už začínám být jako Mesner, začínám skládat nějakou skládačku, ale něco mi stále chybí. Chybí peníze, chybí nějakých sto tisíc, a Mesner mi bude v patách, bude mne sledovat a kontrolovat, jestli neudělám nějakou chybu, nevěří mi, ano, šlápl jsem vedle, vzal jsem cizí peníze, ale ty jsou na světě. Majitel kasina v Renu se těžko přizná, že tam vlastně zmizelo jen dvě stě tisíc, proč by to přiznával, je přece také hráč, ikdyž v tomto případě falešný, a blafuje. Ale takové blafování se gamblerům vyplácí, a pokud Mesner případ uzavře, mne odsoudí, gambler z Rena dostane od pojišťovny tři sta tisíc dolarů.

Tak se mi to všechno honilo hlavou. Oknem vidím přijíždět zákazníka k myčce, vstal jsem a šel pracovat. Do šesté večer jsem měl ještě asi dvanáct aut k mytí, trochu se oteplilo a ulice pokrýval solí rozbředlý špinavý sníh, práce nám asi bude přibývat, pomyslel jsem si. Před šestou přijel Tom a vystřídal mne. Zašel jsem pozdravit Eda do kanceláře, probírali něco s mechanikem Paulem, kývli mi na pozdrav a já šel k zastávce autobusu. Vtom vyběhl Ed s kanceláře a volá na mne, počkej Jime, vem si to Volvo, tady stejně stojí, přece nebudeš chodit pěšky nebo jezdit autobusem, je to naše firemní auto, tak ho používej, jen ho občas natankuj, smál se a podával mi klíče. Už to byl zase ten můj starý dobrý kamarád Ed. Povídám, díky moc Ede, a vzal jsem si klíče. Ještě jednou mi pokynul a zmizel v kanceláři. Teď mám trochu času, pomyslel jsem si, zajdu si dát kávu k Bobovi do Minibaru a koupím si pár balíčků Camelek, než pojedu domů. Vstoupil jsem do Minibaru, objednal si u pultu a sedl si opět na to své místo u okna. Bob mi ihned přinesl kávu a cigarety. Zapálil jsem si a popíjel kávu. Zase se mi vracely ty myšlenky na Lisu a těch pár chvil a jednu noc, co jsme spolu prožili, než odjela. Minibar byl poloprázdný, jen pár stolků vzadu bylo obsazených, většinou jen dvojice mladých lidí. U baru nikdo, Bob utíral umyté sklenice a skládal je do regálu za sebou. Pak vzal utěrku, obešel bar a šel k mému stolku. Sedl si naproti mně a povídá, Jime, nechtěl jsem ti to vůbec říkat, ale když tě tak vidím tady sedět a přemýšlet, dneska mi volal telefonem nějaký chlap, asi nějaký rusák podle přízvuku, a vyptával se na tebe. Nevím, kdo a odkud byl, nepředstavil se mi, jen jestli tady pracuješ, jestli tě znám a tak. Neřekl jsem mu nic, když se nepředstavil, položil jsem mu to. Jen abys věděl, kdyby něco. Možná to nic neznamená, ale člověk nikdy neví. Řekl jsem díky Bobe, dopil jsem kávu, zaplatil a odešel z Minibaru na parkoviště.

Nasedl do auta a vyjel na hlavní ulici směrem k centru a mému domovu. Sleduje mne nějaké auto, nebo se mi to jen zdá? Začínám být asi paranoidní, auto co jelo chvilku za mnou, odbočilo na křižovatce Garden Park vpravo. Nikdo mne nesleduje, co si to nalhávám? Přijel jsem k domu a zaparkoval u chodníku. Vejdu do dveří domu, letmo se podívám na svou poštovní schránku a chci pokračovat. Malými kulatými otvory ve schránce zahlédnu nějakou bílou obálku. Otevřel jsem schránku a vyndal tu bílou obálku, vlastně nebyla celá bílá, byl na ní modrý pruh, takové obálky posílá policie, státní zástupce nebo soud. Na soud je asi brzy, bude to tedy od policie nebo od státního zástupce. Zavřel jsem schránku a vyběhl nahoru po schodech. Odemkl a otevřel dveře do bytu, zavřel, vysvlékl si bundu a šel do pokoje. Pustil jsem si rádio s mojí oblíbenou stanicí, otevřel okno, v baru jsem vzal novou láhev vodky a skleničku. Sedl jsem si na pohovku, dal si drink a zapálil Camelku. Třesoucími prsty jsem otevřel obálku, byla z kanceláře státního zástupce. Sdělení obvinění. Polkl jsem naprázdno, ruce se mi třásly ještě více. Rychle jsem do sebe hodil další, dvojitý drink. Tak už je to tady, byl jsem obviněn a usvědčen z odcizení peněz, zatajení skutečností a z křivé výpovědi v případu mrtvé ženy u Edova servisu. Sazba tři až pět let, s ohledem k tomu, že jsem s policií spolupracoval a učinil plné doznání, může být trest nižší, dva až tři roky s podmínečným propuštěním po dvou letech. Soud je stanoven na dvacátého ledna, v devět hodin ráno. Zase se mi stáhlo hrdlo a polkl jsem naprázdno, dal jsem si další dvojitý drink a další cigaretu. Z rádia hrálo smutné a táhlé bluesové kytarové sólo a já jsem to měl téměř spočítané. Kdyby se alespoň, než bude soud, podařilo policii usvědčit majitele kasina v Renu z toho pojišťovacího podvodu, mohlo by to pro mne být daleko lepší, ale takhle? Ikdyž mne odsoudí a odsedím si pár let, policie mi stejně bude v patách stále, stále budu mít oči na stopkách a budu se dívat přes rameno, jestli někde nezahlédnu Mesnera, jak číhá jako kocour na myš.

Jak tak přemýšlím, zazvoní najednou telefon vedle televize. Hrklo ve mně, až mi papír vypadl z rukou, pravá noha mi vystřelila dopředu, ještě že jsem netrefil nohu od stolku, býval bych jej určitě převrátil i s pitím. Vstal jsem, zvedl sluchátko a řekl, prosím tady James Winter, kdo je tam? Slyším na druhé straně jen těžké sípavé dýchání, potom to zavěsil. V pozadí bylo slyšet houkání nějaké lodě, jako kdyby ten neznámý volal někde z budky v přístavu. Seattle, první co mne napadlo, že by to byl zase ten gauner, co volal dneska Bobovi do Minibaru? Co s tím? Mám to nahlásit kapitánu Mesnerovi? Ale co nahlásím, nemám žádný přímý důkaz, nikdo mi nevyhrožuje, nic po mně nechce, nechám to být, pomyslel jsem si, nalil si další drink a zapálil cigaretu. Jen jsem tak seděl, popíjel a kouřil, poslouchal blues a večer se nachýlil. Vstal jsem a šel se osprchovat a převléct. Udělal jsem si dva toasty a kávu a nesl si to do pokoje. Povečeřel jsem, dal si ještě pivo z plechovky, pár drinků a cigaret. Uklidil jsem nádobí a chystal se jít zalehnout. Právě si sedám na pohovku, když opět zazvonil telefon. Zase ve mně hrklo, ale už jsem měl v sobě pár drinků, bylo mi to jedno, šel jsem k telefonu a zvednu sluchátko. Než jsem stačil něco říci, ozvalo se ostrým východoevropským přízvukem, to je pan Winter? Říkám ano, to jsem já, co si přejete? Tak pane Wintere, dejte si pozor, jestli budete zapírat a tvrdit, že v té tašce s penězi bylo jen dvě stě tisíc dolarů, koledujete si o pořádný malér, já si vás najdu, vím kde bydlíte i kde pracujete. Víte, stávají se různé nehody, doma, v práci, cestou do práce, víte, jak to myslím, rozumíme si, že? Na policii vypovíte, že tam bylo tři sta tisíc dolarů, že jste sto tisíc někde zašil nebo prohrál, nebo co, něco si prostě vymyslíte.

Zalapal jsem po dechu, zmohl jsem se jen na to, abych řekl, v té tašce bylo opravdu jen dvě stě tisíc dolarů, já jsem nevzal ani cent. Nenechám se přece zavřít za to, že vám chybí nějaké peníze, a už mi nevolejte, nebo to ohlásím na policii, a položil jsem sluchátko. Srdce mi zase bušilo a v nohou i rukou jsem pociťoval chvění. Tak teď už asi zase neusnu, a nalil jsem si ještě jeden dvojitý drink, láhev byla téměř prázdná. Zapálil jsem si Camelku, chodil po pokoji sem a tam, od okna ke dveřím a zpátky. Když jsem byl zrovna u okna, zahlédl jsem na druhé straně ulice známé policejní auto, to asi kapitán Mesner také nemohl spát, tak mne tady šmíroval. Tentokrát jsem byl skoro rád, že šmíroval. Za chvilku zvoní opět telefon. Tentokrát jsem se namíchl, vykročil rázně, že tomu anonymnímu vyděrači pěkně od plic vynadám. Zvednu sluchátko, už chci začít křičet, když slyším kapitána Mesnera, jak říká, pane Wintere, to jsem já, kapitán Mesner, můžeme si promluvit, teď, u vás doma? Vy mně sledujete kapitáne Mesnere?, ptám se. Ne, my se vás snažíme chránit, povídá Mesner, tak mohu jít k vám nahoru na chvíli? Řekl jsem dobrá, pojďte. Rychle jsem uklidil nedopitou láhev vodky a skleničku zanesl do myčky v kuchyňce, ozval se zvonek u dveří. Šel jsem otevřít, Mesner vešel dovnitř, sundal si kabát a pověsil jej na věšák vedle dveří. Pojďte dál, povídám a vedu ho k pohovce v pokoji. Dáte si něco, kávu, pivo nebo drink?, ptám se. Odmítl, že nic nechce a posadil se. Sedl jsem si do křesla naproti a čekám, co bude.

Víte, pane Wintere, my jsme vám napíchli telefon, pořád nám nejde na rozum, co se stalo s těmi sto tisíci dolary, které tam údajně měly být navíc, podle výpovědi majitele kasina v Renu. Kolegové od policie v Renu nám poslali veškeré podklady ohledně té loupeže v kasinu, ten majitel je přistěhovalec, Rus, nějaký Nikolaj Arbetov, a je napojený na jednu větev ruské mafie, co tady operuje na západním pobřeží od Seattlu až po San Diego. Z toho telefonátu je jasné, že se vás snaží zastrašit a donutit k přiznání, aby zakryl svůj nekalý byznys a pojišťovací podvod. Je momentálně v podmínce, už měl několik konfliktů s policií, hned zítra dám kolegům v Renu zprávu, ať ho seberou, nakonec se pod tíhou důkazů přizná a vy z toho budete venku, alespoň částečně. Jste případně ochoten svědčit proti tomu Arbetovovi? Přikývl jsem, že ano, určitě ano. Tak dobrá, řekl Mesner, ten telefonát nám hodně pomohl, víte zpočátku jsem vám moc nevěřil, ale váš pan domácí pan Goldfield i váš šéf Ed Marshall se za vás přimluvili a dali na vás jen samé dobré reference. Každý občas udělá chybu, ale musí za to zaplatit, s tím se musí počítat a s tím se musíte smířit i vy. S těmi slovy se zvedl, přešel do chodby, vzal si svůj zimník, oblékl se, otevřel dveře a vyšel na chodbu ke schodišti. Tak dobrou noc pane Wintere, řekl a scházel dolů po schodech. Dobrou kapitáne Mesnere, odvětil jsem a zavřel dveře. Přešel jsem do pokoje, zavřel okno a zhasl světlo. Lehl jsem si na pohovku, poslouchal blues a pomalu usínal. Bylo toho dneska na mně nějak moc.

Blížil se konec roku, pak se přehoupl Nový rok, den, týden, čas ubíhal, chodil jsem do práce jako každý den, nic zvláštního se nedělo, nebýt toho soudu co mne čeká, ani bych neřekl, že se něco stalo. Šestého ledna jsem zašel do pojišťovny, na základě protokolu od policie mi vystavili šek na dva tisíce dolarů, alespoň něco, řekl jsem si a peníze uložil ihned na svůj účet do nedaleké banky. Od té doby co byl u mne kapitán Mesner se neozval už žádný anonymní telefonát, ten Arbetov asi dostal strach a přiznal barvu, pomyslel jsem si. A zrovna dneska ráno, osmnáctého ledna mi volá kapitán Mesner na mobilní telefon, jestli bych se u něj mohl zastavit na okrsku, jen podepsat nějaký protokol. Domluvil jsem se s Edem, že tam zajedu kolem osmé na otočku, on řekl že dobrá, že to vezme u myčky na chvilku za mně. Zajel jsem na okrsek, kapitán byl v dobré náladě, asi se mu něco podařilo. Byl docela vlídný a choval se ke mně docela jinak, než tenkrát, nakonec budeme ještě kamarádi, pomyslel jsem si. Předložil přede mne protokol o výslechu svědka, jednalo se o ten telefonát, jak mi ten Arbetov vyhrožoval. Přečetl jsem si ten dokument a podepsal. Mesner říká, nemusíte chodit ani k soudu svědčit, tohle bude jako důkaz stačit, k tomu máme ten nahraný záznam. Arbetov se prý nakonec přiznal a potvrdil, že mi volal a vyhrožoval. Jelikož byl v podmínce, hrozí mu až dva roky natvrdo. Co se ale týče těch peněz, stále trvá na tom, že mu sebrali tři sta tisíc dolarů. Tak to je všechno, povídá Mesner, můžete jít pane Wintere. Na shledanou u soudu. Řekl jsem také na shledanou a odešel. Soud bude už za dva dny, pomyslel jsem si. Nasedl do Volva a jel zpátky k Edovu servisu do práce. Vystřídal jsem Eda a zbytek dne obsluhoval zákazníky v autoumývárně. Jen v poledne jsem jako obvykle zašel k Bobovi do Minibaru na oběd. Večer mne vystřídal Tom a já jel domů. Tak to šlo pořád dokola. Další den uběhl opět v práci jako nic, doma sprcha, večeře, pár drinků a cigaret, blues z rádia a spát.

Přišel den dvacátého ledna, můj soudný den, jak jsem mu říkal. Od rána jsem měl stažený žaludek, jen tak že jsem snědl ráno lehkou snídani a vypil šálek kávy. Ed mi dal na dnešek dopoledne volno a domluvil se s Tomem, jestli může zůstat v práci déle, alespoň do jedenácté, pak že přijdu já, zpátky do práce. Tom samozřejmě souhlasil. Blížila se devátá, zajel jsem autem k budově soudu, nedaleko od náměstí Garden Park a zaparkoval. Vešel jsem do budovy a vyšel po schodech do prvního patra. Na chodbě před soudní síní postávali známí detektivové z okrsku, pár strážníků a chybět nemohl ani kapitán Mesner. Když mne uviděl, kývl na pozdrav jako nějaký starý známý. Za chvilku ohlásil reproduktor na stěně projednávání případu, stát Nevada versus James Winter, a všichni jsme vešli vysokými dveřmi do soudní síně. Já jsem šel samozřejmě k lavici obžalovaných, vedle mne vpravo seděl právní zástupce, kterého mi přidělil soud, vlevo státní zástupce coby žalobce. Proti nám seděl soudce Charles Parker a za ním porota. Celý proces probíhal docela jednoduše a v klidu, nebylo žádných pochybností, nebylo potřeba výslechů svědků, policie předložila moje celé doznání a tak jsem také svou výpověď potvrdil, když mne předvolal státní zástupce k řečnickému pultu. Své řeči pronesli také státní zástupce, obhájce i zástupce policie kapitán Mesner. Soud se poté odebral k poradě a vyhlásil desetiminutovou přestávku. Po přestávce přišel soudce s porotou, soudce řekl povstaňte, všichni vstali, mně se zase třásla kolena a svíral žaludek. Pak soudce vynesl rozsudek, dostal jsem dva roky vězení nepodmíněně, v případě dobrého chování s příslibem podmínečného propuštění za jeden rok. Den nástupu a místo mi bude sděleno písemně a doručeno poštou na moji adresu. Soudce klepl paličkou a bylo to.

Sedl jsem si zpátky na lavici a chvíli jen tak seděl, celé to netrvalo ani hodinu. Obhájce říká, to bude dobré, za rok jste venku, možná i dříve. Poděkoval jsem mu, pomalu vstal a odcházel ven ze soudní síně. Cestou po chodbě jsem kývl na pozdrav kapitánu Mesnerovi, sešel po schodech dolů do haly, a vykročil ven, na parkoviště k autu. Začalo zase hustě sněžit. Tak to mám za sebou, pomyslím si, nasednu do auta a jedu zpátky k Edovu servisu, vystřídat Toma u myčky. Ed, Tom a také Paul s Bobem byli samozřejmě zvědaví, jak jsem dopadl, pověděl jsem jim jak to probíhalo, a že jsem dostal dva roky nepodmíněně, s podmínkou ročního propuštění, když budu hodný. A já už budu hodný, povídám. Všichni se zasmáli, ikdyž to moc k smíchu nebylo, ale prý že to uteče jako voda, hlavně ať se dostanu do nějakého dobrého prostředí, kde mohu třeba pracovat a tak. Pak jsme se rozešli, Ed šel do kanceláře, Paul do dílny a Bob do Minibaru. Tom jel domů, že se uvidíme zase večer o šesté. Řekl jsem mu, že nemusí spěchat, že tady mohu zůstat klidně déle jestli chce, ale on co bych doma sám dělal, a navíc jezdí se Sárou spolu stejným směrem jedním autem, že přijede normálně. Říkám dobrá tedy, jak chceš Tome, tak zatím ahoj. Zůstal jsem najednou sám, převlékl jsem se, zrovna mi přijel zákazník na mytí. Věnoval jsem se mytí, celkem to šlo, na oběd skočil zase jako obvykle k Bobovi do Minibaru na hamburger, pivo a kávu. Pár cigaret u okna a pak zase ten kolotoč u myčky. Večer mne vystřídal Tom, já jsem jel domů, osprchoval se, něco malého snědl, dal si kávu, pár drinků a cigaret a šel spát. Tak to ubíhalo, den co den stejně, občas jsme s Edem zašli do města na bowling nebo kulečník, na pár piv a jen tak si popovídat. Byli jsme pořád stejní kamarádi, nic se mezi námi nezměnilo, život se dostal zpátky do těch starých kolejí, jako dříve.

Přesně za týden od soudu, dvacátého sedmého ledna jsem dostal poštou doporučeně úřední obálku, převzal ji a podepsal za mne pan domácí, Goldfield. Měli jsme to tak dohodnuté a měl moji podepsanou plnou moc k převzetí doporučených dokumentů, kvůli mojí pracovní době. Přišel jsem večer domů, pan Goldfield už na mne čekal na chodbě dole, u svého bytu. Věděl, že přijíždím domů pravidelně v tuto hodinu. Převzal jsem si obálku, poděkoval mu a šel nahoru do svého bytu. Doma jsem se osprchoval a povečeřel. Byl jsem zvědavý, ale svoje malé rituály jsem se snažil neměnit. Až jsem otevřel okno, nalil si drink, pustil rádio na Blues Channel a zapálil si Camelku, sedl jsem si, napil se a otevřel obálku s modrým pruhem. Ruce se mi opět třásly, žaludek se mi svíral a já jsem četl. Z rozhodnutí soudu města Carson City, stát Nevada versus James Winter a tak dále, pár vět jsem přeskočil a vidím datum nástupu, šestého dubna, místo výkonu trestu, věznice Ely, Nevada. Tak do pouště mne posílají, ale mám nakonec i trochu štěstí, není to nejhorší místo. Tak mám ještě dva měsíce svobody před sebou. Využiju je jak nejlépe budu umět, poctivě pracovat, abych nezklamal svoje kolegy a kamarády z práce a také nezadal kapitánu Mesnerovi záminku, aby se mnou měl zase nějakou práci. Založil jsem dokument do zásuvky ve skříni, na chvíli jsem se zase podíval na svoji starou gibsonku. Jen tak zlehka jsem jí přejel po strunách na krku a skříň zase zavřel. Možná, až se vrátím z vězení, najdu si nějakou jinou práci a budu mít více času, možná ji ještě opráším, naladím a občas si zahraji jen tak pro sebe, nebo zajdu za klukama do Blues baru, co nového, poslechnout si blues naživo. Přemýšlel jsem chvilku, nalil si drink a zapálil cigaretu. Z rádia se ke mně loudilo táhlé blues, zavřel jsem oči a jen tak poslouchal. Skoro jsem usínal, vstal jsem a uklidil, zavřel okno a pozhasínal. Lehl jsem si na pohovku a poslouchal dále, dokud jsem neusnul.

Ráno jako obvykle, sprcha, snídaně, káva s cigaretou. Cesta do práce, vystřídal Toma a celý den až do večera jako obvykle. Tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem. Blížil se začátek dubna, začínalo být pěkně teplo, všechen sníh už skoro roztál a práce bylo čím dál více. Přišly ty jarní deštíky, občas sem zavál z pouště nějaký ten písek, a zákazníci se v umývárně jen hemžili, všichni chtěli mít ty svoje miláčky pořád jako nové. Koncem týdne, v pátek třetího dubna za mnou přišel dopoledne Ed a přivedl s sebou mladého kluka. To je Billy Evans, říká mi, je to student, a vystřídá tě tady, začne teď hned, ty ode dneška odpoledne už zůstaň doma, ať si můžeš vyřídit co potřebuješ. Trochu mu to tady ukaž, co a jak, pak se u mne zastav, než odejdeš. Řekl jsem dobrá Ede, stavím se. Billy mi podává ruku, stisknu jí a říkám, já jsem Jim. Já vás znám, povídá, vy jste hrával v Blues baru na kytaru, pamatuji si vás, chodívali jsme tam s partou kamarádů, víte, já také trochu hraju a líbí se mi to samé co vám, blues. Tak to je fajn, povídám, tak si někdy třeba zahrajeme spolu, až se vrátím. To bych byl hrozně rád, řekl Billy. Pak jsem mu vše ukázal a předvedl, právě přijel zákazník. Billy byl velmi chápavý a za pár umytých aut už pracoval, jako kdyby to dělal léta.

V poledne jsem skočil k Bobovi na lehký oběd, kávu a pár cigaret. Potom jsem zašel za Edem, jak jsem slíbil. Ed mne přivítal a řekl mi, že až se vrátím, mohu se zastavit, bude rád když za ním přijdu a budu pro něj zase pracovat. Poděkoval jsem za všechno co pro mne udělal a slíbil mu, že se určitě ozvu. Když to půjde, že si občas zavoláme. Ještě jsem pochválil Billyho, že je šikovný a jde mu to dobře. Pak jsem se s Edem rozloučil a vrátil mu klíče od Volva, které jsem ráno dotankoval. Zašel jsem také do dílny za Paulem, a do Minibaru za Bobem. Rozloučil jsem se i s Billym a řekl mu, ať cvičí na kytaru, že si spolu někdy zahrajeme. Řekl dobrá, že se bude těšit. Šel jsem na zastávku autobusu, zrovna přijížděl, nasedl jsem a vystoupil na zastávce u Garden Parku. Musel jsem zajít na radnici a vyřídit si dokumenty kolem nástupu do věznice v Ely. Vyřídil jsem co jsem potřeboval, a šel zpátky k autobusové zastávce. Chvilku jsem čekal na autobus, ten přijel, nasedl jsem a jel přes město až na zastávku poblíž mého bydliště. Vystoupil jsem, šel pár metrů po hlavní ulici a pak zahnul vpravo za roh do Caroline street, za chvilku už jsem byl před domem. Vkročil jsem do domu a po schodech vyšel nahoru ke svému bytu. Odemkl a otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Vysvlékl jsem si bundu a šel si dát sprchu. Pak jsem se převlékl a šel si dát drink.

Dneska jsem doma brzy, ještě nejsou ani dvě odpoledne. Venku je světlo, otevřel jsem okno dokořán a vpustil sem slunce a čerstvý jarní vzduch. Pustil jsem rádio, nalil si další drink a zapálil cigaretu. Sedím a poslouchám, užívám si poslední chvíle svobody a přemýšlím, jak to bude dále. Z přemýšlení mne náhle vyrušil telefon vedle televize. Trhnul jsem sebou, kdo to může být, kdo ví, že jsem v tuto dobu doma? Vstal jsem a šel k telefonu. Zvednu sluchátko a tam slyším opět ten těžký sípavý dech, nic víc. Kdo je tam?, ptám se. Nic. Haló, co chcete? Zase nic. Tak si trhni, povídám a zavěsil jsem. Kdo to může být?, přemýšlím. Nic mne nenapadá. Dal jsem si další drink a zapálil další cigaretu. Nenechám se zastrašit, pomyslel jsem si, Mesnerovi volat nebudu, co bych mu řekl? Že nějaký magor nemá co dělat, tak volá náhodná čísla? Náhodná? To by byla velká náhoda, on už přece jednou volal. I tak, Mesnerovi nezavolám. Zbytek dne jsem si již užíval jen klid, sledoval televizi, popíjel a pokuřoval. K večeři jsem si dal pár toastů a kávu. Vypnul jsem televizi a zapnul rádio. Lehl jsem si na pohovku, poslouchal oblíbené blues, dal si nějaký ten drink a vykouřil pár cigaret. Oknem dovnitř proudil čerstvý jarní vzduch, sem tam bylo slyšet z ulice projíždějící auto, nebo vlak z nedalekého nádraží. Brzy jsem usnul a probudil se až ráno. Venku už bylo světlo a z čerstvým vzduchem dovnitř do pokoje pronikal i zpěv ptáků, ten jejich ranní koncert. Bylo krásně, něco po sedmé hodině, slunce se právě vyhouplo nad východní obzor za nedalekým pohořím, přesně mezi horami Rawe Peak a Lyon Peak.

Byla sobota, nikam jsem nespěchal, chvilku si ještě jen tak poležel, pak jsem vstal, dal si sprchu a připravil snídani, dva toasty a kávu, jako obvykle. Vzal jsem si to s sebou do pokoje, sedl na pohovku a posnídal. Ke kávě jsem si dal pár Camelek, jak jsem to měl ve zvyku. Na drink dneska nemám ani chuť, stejně si budu muset odvyknout, za pár dnů už si nedám žádný, pomyslel jsem si. Půjdu se trochu projít ven, jen tak na procházku za město, do parku nebo k jezeru Lake Tahoe, rozhodl jsem se. Oblékl jsem si lehkou jarní bundu, obul sportovní boty a vyšel ven z bytu. Sešel jsem po schodech a vykročil ven na ulici. Šel jsem na hlavní ulici a zabočil vpravo, kolem nádraží k autobusové zastávce. Počkal jsem na autobus co jezdil z centra k parku a dále za město k jezeru. Nasedl jsem a cestou pozoroval sobotní dopolední ruch města. U jezera jsem vystoupil a dál se jen procházel a díval se kolem, cestou míjel pobíhající sportovce, dvojice mladých zamilovaných na lavičkách, a rybáře s nahozenými pruty u vody. Tak jsem jen tak chodil a čas ubíhal. V poledne jsem zašel do místní restaurace na oběd, po obědě si dal kávu, chvíli ještě poseděl a kouřil. Asi za hodinku jsem vyšel ven, a vracel se zpátky parkem k autobusové zastávce. Chvilku jsem čekal, pak přijel autobus, nasedl jsem a jel zpět do města, vystoupil až u nádraží nedaleko našeho domu. Přišel jsem domů a do večera jen tak seděl, poslouchal rádio, dal si pár drinků a cigaret. Večer jsem si udělal pár sendvičů a kávu. Chvilku jsem zapnul místo rádia televizi, podíval se na zprávy, nic nového jsem se nedozvěděl, ani žádný pořad mne nezaujal. Vypnul jsem televizi a zapnul opět rádio na Blues Channel, právě včas, dnes dávají medailónek jednoho z mých oblíbených kytaristů, dnes hraje Gary Moore. Zapálil jsem si Camelku, lehl si na pohovku a jen tak ležel a poslouchal. Vrátilo se mi ve vzpomínkách těch pár let zpátky, kdy jsem tyhle kousky hrával v Blues baru s naší kapelou. Co kdybych zítra zašel podívat se za kamarády z kapely? Uvidím, rozhodnu se ráno. Při myšlenkách, co bude následovat za pár dnů, jsem pomalu usínal.

Ráno se probudím, v rádiu už hraje jiné blues, tentokrát klasika, B. B. King, další můj oblíbenec, vlastně jeden z největších a nejznámějších velikánů, co se blues týče. Tak ten den hezky začíná, můj poslední den na svobodě. Zítra brzy ráno nasednu na autobus a pojedu dobrých sedm hodin na východ, do pouště, do městečka Ely. Šel jsem se osprchovat, převlékl se a připravil si snídani, zase dva toasty a kávu, jako obvykle, je to nejrychlejší, co bych vymýšlel, kdo ví, co budu snídat za pár dní v Ely. Po snídani jsem si dal přece jen pár drinků, pokuřoval u okna a díval se ven, směrem k nedalekému pohoří, kde právě vychází za obzorem slunce, tak tím směrem pojedu zítra ráno, pomyslel jsem si. Dopoledne uběhlo jako nic, na oběd jsem si vytáhl z ledničky poslední balíček s masem, co jsem měl nakoupené do zásoby. Musím to sníst dnes, jinak to tady moc dlouho nevydrží a až se vrátím, stejně bych to už vyhodil. Měl bych tady v celém bytě uklidit, pomyslel jsem si. Připravil jsem si na pánvi pěkně propečený steak, k tomu opekl pár amerických brambor co se kupují předvařené v sáčku jako polotovary, nějakou zeleninu jako oblohu, trochu kečupu, hořčice a nedělní oběd byl na stole. Otevřel jsem si pivo z plechovky, tentokrát jsem ho nepil jen tak, ale nalil jsem si jej do sklenice, když je to takové, jako slavnostní. V pokoji jsem poobědval, dal si pivo a zapálil cigaretu.

Chvilku jsem jen tak seděl a pokuřoval. Pak jsem vstal, uklidil nádobí do myčky a zapnul jsem ji, otevřel ledničku a vyskládal všechno na stůl v kuchyňce. Ledničku jsem umyl a vysušil utěrkou. Zpátky jsem naskládal jen věci, které tady vydrží a nezkazí se, třeba jako láhev vodky, sáček se zeleninou a tak. Vše ostatní jsem vhodil do velkého černého igelitového pytle, který jsem postavil na chodbu ke dveřím, že jej vynesu do kontejneru na odpadky, až půjdu ven. Poté jsem uklidil také v koupelně a v pokoji, z myčky vyskládal všechno nádobí do skříňky nad dřezem, všechno nepotřebné jsem naházel do pytle na chodbě. Chvilku jsem si sedl do křesla v pokoji a zapálil si cigaretu ke kávě, kterou jsem si právě udělal. Dopil jsem a dokouřil, vysypal jsem popelník a koš na odpadky z kuchyňky také do pytle. Poté jsem si vytáhl ze skříně svůj cestovní batoh, že si tam dám pár věcí na cestu. Můj pohled sjel opět k té mojí staré gibsonce, bylo mi jí líto, chudák holka, takhle tady bude na mne čekat. To není fér, jako by říkala, já mám hrát a ne tady stát ve skříni zavřená. Máš pravdu, pomyslel jsem si, až se vrátím, něco s tím určitě uděláme, třeba si tě vezme Billy, nebo tě dám do bazaru, ne, to ne, do bazaru ne, dám tě Billymu, ten si tě bude vážit více než já. Co to, jsem snad už magor, že si tady povídám s kytarou? Zasmál jsem se v duchu a zavřel skříň. Naskládal jsem do batohu vše potřebné, doklady, peněženku, pár balíčků cigaret, náhradní klíče od bytu a mobilní telefon, většinu věcí mi stejně vezmou ve vězení k sobě do úschovy, pomyslel jsem si. Byl jsem s úklidem a přípravou hotov, oblékl jsem se, vzal pytel na odpadky a zanesl jej před dům do kontejneru.

Bylo před sedmou večer, to nám to uteklo, pomyslel jsem si. Původně jsem se chtěl projít do centra a zastavit se za kamarády v Blues baru, nakonec jsem si to rozmyslel, kdo ví co se může přihodit, staří známí, něco se vypije a tak, nestojí to za to, raději si půjdu dneska večer brzy lehnout, musím vstávat už kolem třetí ráno, autobus mi jede deset minut po čtvrté. Abych si připravil snídani, posnídal, vypil kávu s cigaretou, zamkl a vyšel na nádraží na autobus. Vrátil jsem se zpátky do domu, cestou se stavil u bytu pana domácího Goldfielda a zazvonil na zvonek u dveří. Pan Goldfield otevřel, pozdravil jsem a řekl mu, že brzy ráno odjíždím a delší dobu tady nebudu, jinak se nic nemění, nájemné a všechny ostatní poplatky budu nadále platit pravidelným měsíčním převodem ze svého účtu v bance. Pan Goldfield řekl dobrá, že ať se držím a že se zase uvidíme. Rozloučili jsme se, on zavřel dveře a já vyšel nahoru po schodech, do svého bytu. Zbytek večera jsem jen tak seděl, kouřil a poslouchal rádio s mým oblíbeným blues. Kolem deváté jsem si udělal lehkou večeři, pár toastů se sýrem, k tomu kávu. Uklidil jsem nádobí, opláchl jen pod vodou u dřezu a uložil do skříňky nahoru. V pokoji jsem si sedl na pohovku a vykouřil pár cigaret. Kolem desáté jsem už ležel, zhasnutá světla, jen rádio hrálo, nastavil jsem si budík na tři hodiny a pomalu usínal.

Probudilo mne zvonění budíku, rychle jsem vstal, osprchoval se a oblékl. Posnídal jsem kuřecí bagetu, poslední z ledničky, ohřál jsem si ji v mikrovlnné troubě. Udělal jsem si kávu, popíjel a vykouřil pár Camelek. Uklidil jsem, vysypal popelník do koše v kuchyňce, z něj vytáhl sáček s odpadky a vložil nový. V pokoji jsem vypnul rádio, zavřel okno a zkontroloval celý byt, zavřel uzávěr vody a plynu, vzal svůj batoh a klíče. Oblékl jsem si bundu, obul boty a vykročil z bytu. Zavřel a zamkl dveře. Sešel jsem dolů po schodech a vykročil na ulici, cestou k nádraží jsem vyhodil sáček s odpadky do kontejneru. Bylo za pět minut čtyři ráno, za chvilku mi to pojede, pomyslel jsem si. Ještě jsem se ohlédl k našemu domu a v duchu se rozloučil. Přišel jsem na autobusové nádraží, můj autobus už tam stál. Pár lidí nastupovalo, řidič stál venku u autobusu a kouřil. Počkal jsem až dokouřil a vešel dovnitř. Nastoupil jsem a podával mu cestovní příkaz, co jsem dostal na radnici. Podíval se na mne, řekl, to máte dlouhou cestu pane, odtrhl část lístku a založil do schránky u pokladny. Řekl jsem, ano pane, dlouhou cestu mám před sebou, a šel jsem dozadu, až na poslední místo v autobusu. Sedl jsem si, batoh dal na prázdné sedadlo vedle sebe, řidič zavřel dveře, nastartoval a rozjel se směrem na východ od města Carson City, do dlouhé rovinaté pouště po Route 50, na jejímž konci mne čekalo městečko Ely a věznice, která se mi měla stát na pár let mým domovem.

Popisovat podrobnosti nebudu, nastoupil jsem do vězení, nebylo to nic tak strašného, byla to věznice jen pro menší, nezávažné případy, něco jako já, zloději, podvodníci, neplatiči alimentů a tak. Bylo zde asi kolem tisíce a půl vězňů, mohli jsme pracovat v dílnách, na zahradách a tak. Já jsem měl štěstí, šel jsem pracovat do kuchyně, to mne bavilo a čas hezky utíkal. Chodil jsem si do místního klubu i sem tam zahrát s malou kapelou. Jednou za týden jsme si mohli zatelefonovat, párkrát jsem volal kamarádu Edovi, jak se má a co nového, také panu domácímu Goldfieldovi jsem párkrát volal. Uběhl rok, a já jsem zavolal advokátovi, co mne zastupoval u soudu, jestli by mým jménem požádal soud o předčasné propuštění. Soud proběhl a páni, podařilo se, desátého dubna mne propustili. Tak to byly vzpomínky na ten můj podělaný příběh.

Teď tady sedím sám v malém bytě, v rukou držím tu starou kytaru, a vlastně se stydím, naladit ji a zahrát si třeba jen tak něco pro sebe. Chtěl jsem ji postavit zpátky do skříně a přibouchnout dveře, nostalgie, vzpomínky, už nechci, musím začít od začátku, začít jinak. Zítra zajdu za Edem a uvidíme, co bude dál. Jsem rád, že na mne Ed nezanevřel po tom, co se stalo, a přesto mi chce pomoci a nabídnout mi práci. Ještě se cestou zastavím na radnici a dám jim ten doporučený dopis, co mi předal pan Goldfield. Jak se zvednu, kytaru v rukou, zazvonil u dveří bytu zvonek. To bude asi pan Goldfield, jeho paní zase něco upekla a on mi nese na přivítanou. Ani se nedívám kukátkem a hned otevírám dveře. Najednou zase jako bych dostal ránu pěstí, polil mne studený pot. Ve dveřích stojí cizí chlap, v ruce pistoli a míří na mne. Ustup, říká sípavým hlasem a tlačí mne dovnitř, pistoli přiloženou k mému břichu. Pomalu couvám chodbou do pokoje, on kopl do dveří, až se zabouchly. Polkl jsem naprázdno a hlas se mi třese. Co po mně chcete?, ptám se opatrně. Sedni si a nemluv, a zatlačil mne tou pistolí do křesla. Kde jsou ty prachy z toho kasina, co? Tak to je ten gauner se sípavým dechem, co mi několikrát volal, pomyslel jsem si. Žádné peníze nemám, povídám, v té tašce bylo jen dvě stě tisíc dolarů, a ty se našly. Já jsem si své odseděl a víc nic nemám. Nepovídej, zařval, Lisa mi všechno řekla, volala mi, než se jí stala ta nehoda, říkala, že ti nevěří, že máš určitě těch sto táců někde zašitých. Teď mi hned povíš, kde jsou, nebo ti tady ustřelím palici, zasípal a dal mi hlaveň pistole na čelo. Seděl jsem v křesle, žaludek sevřený, nohy se mi třásly, a kdybych stále nedržel v rukou tu svoji kytaru, třásly by se mi určitě pořádně i ruce. Co teď, přemýšlím, toho gaunera se jen tak nezbavím. Poznal na mně, že se ho bojím a že mám strach, byl si jistý, že nic nepodniknu, že se nebudu nijak bránit. Na chvilku ztratil ostražitost a odložil pistoli vedle sebe na pohovku, kde seděl naproti mně. Musím nějak získat čas, něco vymyslet, pomyslel jsem si.

Najednou se dole na ulici ozvala rána, jako když se srazí dvě auta. Ten chlap vyskočil, zapomněl, že svou pistoli nechal na pohovce a přiběhl k otevřenému oknu, aby nahlédl ven. Teď mám příležitost něco rychle udělat, říkám si a už se zvedám, že seberu tu pistoli naproti z pohovky, v tom se on rychle otočil a uvědomil si, že tam tu pistoli nechal. Chtěl po ní rychle skočit a sebrat ji, já jsem však byl rychlejší, neměl jsem žádnou zbraň, měl jsem však v rukou svoji kytaru. Jak se tak sehnul a natáhl se po pistoli, rozmáchl jsem se a vší silou jsem jej tou kytarou vzal po hlavě. Zařval bolestí a přepadl zpátky dozadu až k oknu. Cítil jsem, že něco prasklo, když ta kytara dopadla spodní hranou na jeho čelo, ale kytara to nebyla, ta stará mahagonová gibsonka držela dál celá pohromadě. To praskla lebka toho chlapa, napadlo mne. Navíc jak se kácel u okna k zemi, narazil ještě zadní částí hlavy na starý litinový radiátor topení. Teď tady ležel a nehýbal se, byl totiž mrtvý. Hrklo ve mně zase a podlomily se mi kolena, musel jsem si sednout, kytaru jsem opřel o křeslo, zase se mi zvedal žaludek na zvracení. Třesoucíma rukama jsem si nalil dvojitou vodku, hodil ji do sebe a nalil si hned další, dvojitou. Jen tak že jsem udržel v ruce skleničku, zapálil jsem si cigaretu a přemýšlel o tom mrtvém, tady v mém pokoji. Moment, jak znal Lisu, nebude to ten její Mark? Vstal jsem a s odporem jsem sáhl mrtvému do náprsní kapsy pro doklady. Otevřu peněženku, vytáhnu řidičský průkaz, opravdu, je to Mark Owens.

Zalapal jsem po dechu a před očima se mi zatmělo. Co teď? Jsem v podmínce, až policie zjistí kdo je ten mrtvý, okamžitě si jej spojí s Lisou a také se mnou. Kapitánu Mesnerovi jsem přece tvrdil, že žádného Marka Owense neznám, a teď tady leží v mém bytě v pokoji, navíc je mrtvý, ještě ke všemu mojí kytarou. Kytarou se přece nemá zabíjet, kytara má hrát a rozdávat radost. Musím se těla nějak zbavit, ale jak? Auto nemám, že bych ho v noci zavezl někam za město na skládku, nebo jej hodil do řeky. Musel bych počkat do zítřka, jít za Edem a půjčit si to jeho Volvo. Horečnatě přemýšlím co dál, najednou si vzpomenu, co se tam vlastně venku stalo? Vyhlédnu z okna a málem dostanu šok. Dvě auta se srazila, jak nějaký řidič vyjížděl od chodníku se zaparkovaným autem, nedával pozor a vjel do cesty právě projíždějícímu druhému autu. Už tam byla policie, dva strážníci sepisovali protokol s řidiči, a kousek opodál z auta vychází kapitán Mesner. Dívá se nahoru směrem k mému bytu a jde ke vchodu do domu, couvnul jsem rychle dozadu od okna, ale myslím, že mne stejně zahlédl. Zase jako ostříž, nic mu neunikne. Sedl jsem si zpátky do křesla a hodil do sebe dvojitý drink. Zapálil si cigaretu, kouřil a přemýšlel. Cítil jsem, jak se mi alkohol rozlévá po těle, ale také jak mne opouští poslední síly. Vzal jsem do rukou svoji gibsonku a potichu hrál svoje pomalé poslední blues. Právě zazvonil u dveří mého bytu zvonek. Bylo mi to jedno, hrál jsem dál a dál, ještě když kapitánu Mesnerovi otevřel pan Goldfield dveře do mého bytu.

Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně.

Procital jsem z toho krásného rozpoložení, slyším štěkot mého psa, je to německý ovčák a jmenuje se Rolf. Podívám se na něj, je celý naježený a potichu vrčí, jako by ho něco rozdráždilo. V kleci na skříňce v jídelně se také asi něco stalo, můj kanárek lítal, jako by jej honila kočka, mlátil sebou, až létalo peří z klece na zem. Co se tam děje, pomyslím si. Za chvilku se ale pes i pták uklidnili. Tak to byl opravdu zvláštní sen, co se mi zdál. Ale byl to opravdu sen, nebo má duše opustila mé tělo, a já jsem na chvíli nahlédl opravdu do Nebeské knihovny, kde má každý člověk tohoto světa dávno napsanou svoji Knihu života? Nevím, ale byl to opravdu zvláštní pocit, něco mezi snem a skutečností. Možná jsem opravdu médium, jak mi to nedávno řekla jedna zvláštní a tajemná žena Windy, co provozuje různé spirituální praktiky, zabývá se esoterikou, mystikou, různými směry východních náboženství a starými pohanskými rituály. Čarodějnice, ve středověku by ji dávno upálili na hranici. Ale právě ona mi dala návod, jak se podívat do té Nebeské knihovny, to je na tom zvláštní. Jsem svým založením křesťan, věřící, vždyť i naše město, ve kterém jsem se narodil a bydlím zde, má podle víry název, Christchurch. Je to největší město na jižním ostrově Nového Zélandu. K té tajemné ženě jsem se dostal vlastně náhodou. Po menším úrazu při pádu z koně před dvěma lety mívám bolesti v zádech, přesně mám problémy s bederní páteří. Můj přítel z práce Tony, se kterým sedíme v jedné kanceláři, mi nedávno poradil, ať místo léků a injekcí vyzkouším nějakou tu alternativní medicínu. Moc jsem tomu nevěřil, ale dal mi adresu té kouzelnice, a já tam nakonec šel.

Naproti Canterbury Museum kousek od centra města, mezi hustou zelení a vzrostlými stromy stojí starý velký tajemný dům, postavený asi někdy před sto lety v novorenesančním slohu. Tak tady to je, místo opravdu jako stvořené pro tajemné rituály a mystiku. U hlavních dveří jen malá mosazná deska s nápisem, Bílá magie a rituály, Windy Summers. Chci právě sáhnout na zvonek a zazvonit, vtom se samy otevřely dveře, a někde zezadu na konci dlouhé chodby se ozvalo, pojďte dále, už vás očekávám, pane Dovesi. Divné, zná moje jméno, že by kolega Tony té ženě o mně pověděl? Později mi Tony přísahal, že s ní ani nikdy nemluvil, jen si její reklamu přečetl v místních novinách. Jdu tedy dále, na konec té chodby, za vůní, která se táhne celým domem, zahnu do prostorné místnosti vpravo. Uprostřed místnosti sedí na zemi v poloze meditujícího Budhy drobná žena tmavé pleti, na sobě jen lehké poloprůsvitné hedvábné šaty v odstínech všech barev duhy. Kolem hlavy má korunu spletenou z čerstvých květin. Po pravé i levé ruce hoří vysoké svíce na mosazných podstavcích. Podél stěn celé místnosti jsou různé symboly, sbírka snad ze všech náboženství a směrů. Na jedné stěně Kristus na kříži, velký mosazný kalich a různé další relikvie, na druhé stěně Budha na oltáři plným drobných hořících svíček a voňavých kalíšků s oleji, na další stěně zase sedmiramenný židovský svícen a symbol desatera, na čtvrté stěně symboly různých primitivních a jiných náboženství, od indiánských přes maorské, až po Hinduismus a Islám.

Jak se tak rozhlížím po té místnosti, ozve se ta magická žena, a povídá, divíte se, pane Dovesi, co to tady všechno mám? Víte, symboly, způsoby a cesty k víře jsou různé, ale cíl je stejně jen jeden, najít smysl našeho putování po tomto světě, najít stejný cíl, najít Boha, nebo Nirvánu, jak kdo chce, a jak tomu chce říkat. To má tedy pravdu, pomyslel jsem si. Mohu se zeptat paní, říkejte mi Windy, skočila mi do řeči. Dobrá Windy, jak znáte moje jméno? Jen se na mne podívala laskavým chápajícím pohledem a usmála se. Všechno souvisí se vším, všichni jsme něčím navzájem propojeni, všichni jsme součástí všehomíra, jen si to pouze pár citlivých jedinců dokáže vyložit, jako karty na stole, řekla. Stál jsem tam jako sloup, ona vstala a obešla mne kolem dokola. Pak aniž by se mne dotkla, obkroužila svými dlaněmi mé tělo od hlavy až po kotníky, přesně kopírovala siluetu ve vzdálenosti asi dvaceti centimetrů. Máte vcelku jasnou a čitelnou auru, až na to místo tady, a ukázala na moji bederní páteř. No páni, tak to je něco, pomyslel jsem si, jak to může vědět? Vás trápí ještě něco, pane Dovesi, vy jste před léty někoho blízkého ztratil, od té doby se nemůžete zcela soustředit na práci a stále na to myslíte. Tak to bylo už i na mne moc, tohle přece neví ani Tony z práce, to se stalo před deseti lety, on se přistěhoval z Dunedinu teprve před třemi lety, nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ani s Tonym.

Tehdy mi bylo něco přes dvacet pět, měl jsem přítelkyni Jane, chodili jsme spolu hezkých pár let, znali jsme se už ze střední školy. Byla milá a přátelská, trávili jsme spolu všechen volný čas, jezdili jsme spolu po výletech, do lesů, k moři na jachtu, celé prázdniny ve škole a později dovolené, když už jsme pracovali, jsme byli jen spolu. Plánovali jsme si náš společný život, rodinu, společný dům, prostě jsme měli naši budoucnost namalovanou růžovými barvami. Jane ale náhle onemocněla, měla leukémii, netrvalo to ani rok a náhle zemřela, bylo jí teprve dvacet čtyři let. Během její nemoci jsme spolu navštívili bezpočet lékařů a specialistů, bohužel, nemoc už prý byla ve stadiu, kdy se nedalo nic dělat. Velmi mne to tehdy zasáhlo, a trvalo mi hezkých pár let, než jsem se s tím smířil. Ale nikdy jsem na Jane nezapomněl a trápí mne to dodnes. A teď to na mně poznala i ta malá kouzelnice Windy. Máte pravdu, povídám, ztratil jsem před deseti lety svoji přítelkyni, onemocněla a zemřela. Od té doby jsem sám a není dne, abych na ni nepomyslel. To, co mi vzápětí ta žena řekla, mi málem vyrazilo dech. Povídá, chtěl byste se setkat se svojí Jane pane Dovesi? Opět zná jméno, nikdy jsem ho před ní nevyslovil, čte moje myšlenky nebo co? Jak to myslíte Windy, povídám, copak něco takového je možné? Ano, je to možné, povídá ona. Stačí, když mne budete pozorně poslouchat, a hlavně, když tomu budete věřit, víra je velice důležitá. Je to otázka vaší práce s podvědomím, s takzvanou hladinou Alfa a Théta. Jinak je to jednodušší, než byste si myslel. Poté mi vysvětlila, jak a co mám udělat, abych se setkal se svojí Jane, a také třeba s mými zemřelými rodiči, kteří zahynuli před patnácti lety na moři, když se nečekaně přihnala silná bouře a zničila jejich jachtu. Také mi dala návod, jak se dostat do té Nebeské knihovny a podívat se na svoji Knihu života. Jen se prý ale podívat, že opravdu existuje, otvírat ji nemám, pokud nechci vědět svůj konec, jakým způsobem zemřu a datum své smrti. To bych už neměl nikdy klid, to prý nemá vědět dopředu nikdo.

Poté mne položila na lůžko u okna, sundal jsem si košili a tričko, natřela mi záda nějakou voňavou mastí a promasírovala mne od krční páteře až po bedra, přitom hrála potichu tlumená relaxační hudba. Bylo to velmi příjemné, zavřel jsem oči a jen tak ležel, na nic nemyslel. V takové chvíli, stává se mi to před spaním, těsně před tím než usínám, když svůj zrak jakoby soustředím do jednoho místa, někde uprostřed čela, vždy za pár vteřin uvidím ze tmy vystoupit takový zvláštní obrazec, nejde to přesně popsat, je to taková tajemná záře, která se ke mně přibližuje, otáčí se a nakonec prochází mnou a zmizí. Právě nyní, jsem to viděl zase. Mám jí to říci, ptám se sám sebe. Windy dokončila masáž, zdálo se mi, že bolest povolila, cítil jsem se dobře. Vstal jsem a oblékl se. Pak jsem jí o tom vjemu pověděl. Windy povídá, pane Dovesi, vy máte třetí oko, vy jste médium. Jaké jsou barvy té záře, toho obrazce?, ptá se. Povídám, že přesně to popsat neumím, ale určitě je tam černá a zlatá barva. Tak to je Mandala Slunce a Života. Víte, zabývám se tímto již hodně dlouho, ale vy jste první, kdo něco takového vidí. Nechcete se mnou spolupracovat? Mívám různé semináře a přednášky, jezdívám po městech, pořádám workshopy, byla bych ráda, kdybych měla s sebou někoho takového, jako jste vy. Řekl jsem, že to nepůjde, mám svoji práci, nerad bych o ni přišel, a navíc, spousta lidí by to nepochopilo, já jsem také měl pochybnosti, když mi o vás kolega v práci řekl. Nezlobte se. Windy jen řekla, chápu to, ale je to škoda, snad se ještě uvidíme. Poté mi dala pár stránek, co si mám pročíst, a k tomu ještě knihu známého Raymonda Moodyho, Život po životě. Prý se mi bude líbit. Víte, smrtí život nekončí, věřte tomu. Zaplatil jsem Windy za služby, poděkoval a odešel. Celou cestu domů jsem ale přemýšlel, je to šarlatánka, nebo opravdu je něco takového možné. Uvidím, vyzkoušet to mohu, za to nic nedám. Doma mne přivítal můj pes Rolf, a v kleci žlutozelený kanárek, tak tady my tři bydlíme. Odložil jsem papíry a knihu na stolek v jídelně a sedl si na pohovku u okna. Dneska už toho mám nějak dost, podívám se na to zítra. Rolf si lehl k mým nohám, zavřel jsem oči, a aniž bych usínal, viděl jsem za chvilku znovu tu tajemnou zář, tu Mandalu Slunce a Života.

Brzy jsem usnul, a spal klidně celou noc. Ráno jsem se probudil, jako obvykle posnídal a šel vyvenčit Rolfa. Dnes je sobota, v práci mám volno. V noci se mi zdál docela obyčejný sen, žádné tajemno, něco o práci u naší firmy. Zabýváme se managementem, poradenstvím a službami v oblasti strojírenské a automobilové výroby. Naše firma je součástí velké nadnárodní společnosti, má své pobočky po celém světě. Občas navštěvujeme naše partnery v Evropě, v USA, v Japonsku, v Číně, také v Africe a Jižní Americe. Já mám na starosti partnery v Evropě. Letos, koncem září, jsem byl na služební cestě ve Stockholmu, ve Švédsku. Ti seveřané jsou velmi pohostinní lidé, mají ve zvyku své obchodní partnery na pár dní zvát k sobě domů, místo aby je nechali ubytovávat po hotelích. Byl jsem také pozván svým obchodním partnerem po dobu mé služební cesty k návštěvě jeho rodiny, do jeho domu. Jmenoval se Marcus Weldon, a pracoval pro svoji firmu ze svého domu, něco jako nynější Home Office. Bylo to někde na předměstí Stockholmu, široká ulice s vysokými několikapatrovými domy. Bylo tam krásně, navzdory ročnímu období ještě příjemně teplo. Po návratu domů jsem zjistil, že jsem někde vytratil navštívenku s adresou mého přítele i kopii faxu s jeho adresou, ani telefonní číslo jsem si nezapsal, abych mu zavolal. Internet ani mobilní telefony ještě tehdy nebyly, byl začátek devadesátých let. Všechno se vyřizovalo pomocí faxu. Z letiště mne taxi přivezlo až před dům, ve kterém Marcus bydlel.

Nyní se blížily Vánoce, chtěl jsem příteli Marcusovi poslat vánoční pozdrav, ale neměl jsem adresu, jméno ulice, nic, jen jsem si zapamatoval číslo domu, bylo to 87. Názvy těch ulic ve Stockholmu, to by si jeden polámal jazyk, samé přehláskované ä, ë, ü, ö, prostě jsem to zapomněl. Ale ta ulice, ve které jsem u Weldonových bydlel, taková písmena neměla, to jsem si byl jistý. Jak tady tak sedím a přemýšlím o tom, napadlo mne, co to říkala ta malá kouzelnice, že když budu chtít, mohu cestovat prostorem, podívat se kam chci, přitom nevytáhnu paty ze svého domu. Jak to myslela? Můj zrak náhle spočinul na listech na stolku před sebou, co mi včera dala ta Windy. Vzal jsem těch pár papírů, prolistoval je, na jednom z nich byl docela slušný návod, jak se dostat na určité místo, musí to být ale místo, kde jsem už někdy byl. Vyzkouším to, řekl jsem si, a pozorně pročítal ten list. Jestli je to tak jednoduché, jak je to tady napsáno, musím to zkusit. Ten den jsem se nemohl dočkat večera. Podle pokynů se má ten rituál provádět těsně před spánkem, před usnutím, zhasnout světla, rozsvítit jen svíčku, k tomu si pustit tichou, příjemnou relaxační meditační hudbu. Na nic nemyslet, jen na to určité místo, kam se chci podívat, soustředit se jen na svou mysl a podvědomí, dostat se prostě do takzvané hladiny Alfa. V tomto rovnovážném stavu vědomí a nevědomí je lidský mozek schopen sladit svoji levou a pravou hemisféru, následně se přenést do stavu Théta. V tomto stadiu je člověk schopen cestovat časoprostorem, je schopen telekineze a nahlédnout dokonce do svých minulých životů. Jen jeden háček to má. Vždy si musíte přesně stanovit čas, dobu, po kterou chcete na určitém místě, čase a prostoru pobýt, a jako nastaveným budíkem se probrat a vrátit se zpátky. Pokud by se to nepodařilo, hrozí vašemu astrálnímu tělu, nebo vědomí, můžeme to nazvat tak či tak, hrozí tedy, že někde zabloudí a do vašeho těla se dostane takzvaná duše zbloudilá, vy se pak proberete, a budete někdo úplně jiný. Tak to je tedy docela velké riziko, pomyslel jsem si. Musím si dávat velký pozor a postupovat přesně podle pokynů, co mi dala Windy.

Odpoledne jsem šel s Rolfem na procházku do parku, cestou zpátky domů, v malém obchůdku kde měli téměř všechno, jsem si koupil pár tenkých svíček, pár kalíšků s vonným olejem a také CD s relaxační a meditační hudbou. Byl jsem připraven. Ten večer jsem si vše nachystal podle pokynů, a jen čekal na setmění, které v tomto ročním období na jižní polokouli přicházelo někdy po desáté hodině. Konečně přišla ta chvíle, pustil jsem tlumenou meditační hudbu, zapálil pár svíček a kalíšků s olejem, lehl si na pohovku a jen tak tiše ležel, oči zavřené. Chvíli mi trvalo, než jsem se přinutil na nic nemyslet, jen na ten můj úkol, na virtuální cestu na druhý konec světa, a to, že se musím za deset minut vrátit zpět. Příjemná tlumená meditační hudba a vůně hořících olejových kalíšků navodila tu správnou atmosféru, a já se najednou propadal někam do nekonečna. Zase vidím ten známý obrazec, tu černozlatou strukturu čehosi, co se ke mně přibližuje, prostupuje mnou a vzápětí mizí někde ve mně a za mnou. Najednou jsem někde v cizím městě, vznáším se v prostoru, pozoruji ulice a domy z výšky, klesám, a procházím známou ulicí. Vlastně nekráčím, nemám nohy, ruce ani žádné tělo, jen pluji prostorem. Ano, už to tady poznávám, to je přece Stockholm. Jsme na severní polokouli, je tady Zima, je dvacátého prosince. Všude je sníh, určitě je pořádná zima, auta zaparkovaná na ulici jsou pokrytá sněhem, lidé chodí oblečeni do teplých zimníků, na nohou zimní boty. Já ale necítím žádný mráz, je mi příjemně teplo. Ano, je to ta ulice, teď musím jít na konec bloku, k poslednímu domu, před parkem. V momentě jsem tam, otočím se a vidím na zdi domu ceduli, Hornsgatan, 81 - 91. Ano, tak se jmenuje ta ulice, takže Hornsgatan 87, to je adresa mého přítele Marcuse Weldona ve švédském Stockholmu. To už nezapomenu, pomyslím si. V ten moment se mi zatmělo před očima, někam letím obrovskou rychlostí, všechno kolem mne se míhá, nic nerozeznávám, najednou procitám, jsem doma, ležím na pohovce, Rolf stojí u mne se staženým ocasem a vrčí. Z jídelny slyším, jak můj kanárek sebou mlátí v kleci. Za chvilku se vše uklidní, Rolf si lehne na zem k pohovce, kanárek sedí na bidýlku a pomalu začíná dřímat. Vezmu si poznámkový blok a tužku, a píšu si adresu mého přítele Marcuse. Zítra ráno mu napíši Vánoční přání.

Trvalo mi hezkou chvíli, než jsem ten večer usnul. Stále jsem přemýšlel o tom mém astrálním putování, nikdy před tím jsem nic takového nezažil, ani bych tomu dříve nevěřil, že je něco takového vůbec možné. O tom, co jsem ten večer prožil, ani o dalších mých krátkých výletech do někam, jsem nikdy nikomu neřekl, asi by mne měli za blázna, nebo by si mysleli, že jsem si to celé jen vymyslel. Ale proč by si člověk něco takového měl vymýšlet, já jsem tam byl, nevím jak, ale byl jsem tam. Přemýšlením a úvahami nad tím vším jsem pomalu usínal. Svíčky jsem nechal hořet a hudbu hrát, usnul jsem a probudil se až ráno. Je neděle, opět volný den. Po snídani jsem šel s Rolfem tak jako každé ráno na krátkou procházku. Po obědě jsem sedl a napsal vánoční přání Marcusi Weldonovi a jeho rodině do Stockholmu, do Švédska. Odpoledne jsem šel s Rolfem na delší procházku do parku a při návratu domů jsem vhodil pohlednici do poštovní schránky. Snad mu přijde ještě včas, dnes máme dvacátého prvního prosince. Doma jsem sedl na pohovku a zalistoval v papírech, co mi dala Windy. Zaujala mne ta část, jak se setkat se svými zesnulými rodiči, příbuznými a přáteli. Na jedné straně jsem měl trochu obavy, bylo to už trošku složitější než moje včerejší astrální putování, to probíhalo vlastně v tomto čase, ale na druhé straně jsem byl hodně zvědavý, jestli je něco takového vůbec možné. Jestli ano, proč se o tom nikde nepíše, nebo neexistují nějaké vědecké výzkumy a tak. Prostudoval jsem si podrobně onen návod, odložil papíry na stolek a jen tak seděl a přemýšlel. Zase jsem se nemohl dočkat večera, až to vyzkouším. Tentokrát musím Rolfa i s kanárkem někam uklidit do bezpečí, aby se zase nepolekali, až se bude mé druhé já vracet z astrálního putování zpátky sem. Rolfa jsem zavedl ven a zavřel jej na dvorku do kotce, díval se na mne udiveně, ale nijak neprotestoval. Kanárka jsem vzal a s klecí jej pověsil ven na verandu, je teplo, bude mu tady dobře, pomyslel jsem si. Přiblížil se večer, bylo něco před desátou, připravil jsem si nové svíčky, zapálil je a pustil tichou relaxační hudbu. Zapálil jsem i pár kalíšků s vonnými oleji. Položil jsem se na pohovku a chvíli tak v klidu ležel. Přivřel jsem oči a dále vnímal jen tichou hudbu. Myslel jsem jen na jedno místo v parku, kam jsme s Jane často chodívali. Tam bych se chtěl s ní opět setkat, na pár minut, na deset, jak jsem si stanovil a uložil do paměti.

Za pár minut se začínám propadat do tmavého prostoru, letím vstříc zase tomu známému černozlatému obrazci, prolétám jím a letím dále, jsem v obrovské výšce nad známým městem, klesám do zeleného parku, už stojím na známé cestičce, na chodníku, vlastně nestojím, nemám nohy, podívám se na sebe, nemám ani tělo, ruce, nic. Ale cítím, jako bych to všechno měl, vidím, cítím vůni květů okolních keřů a květin v záhonech kolem chodníku v parku. Nikde nikoho nevidím, pár prázdných opuštěných laviček. Jdu dále tou cestou, kudy jsme se procházeli s Jane, najednou v dáli, před tím, než chodník zabíhá do lesíka, na poslední lavičce vpravo, sedí dívka v bělorůžových šatech sahajících až na zem, je bosa a čte si nějakou knížku. Kolem ní pobíhá malé děvčátko, asi čtyřleté, vypadá jako andílek, dlouhé zlaté vlásky, na sobě dlouhé bleděmodré šatičky, je také bosa. V ruce má věneček, upletený z květin, co rostou všude kolem na louce v parku. Přicházím blíže, dívka zvedne oči od knížky a usmívá se. Je to moje Jane, je krásná, jako vždy bývala. Nikdy nenosila žádné šperky, náušnice, řetízky na krku, nic. Malovala se jen zlehka, jen stíny kolem očí, více nic. Jak si ji tak prohlížím, usměje se a říká mi beze slov, jsem ráda, že tě vidím Willy, moc jsi se nezměnil, malinko jsi zmužněl, jinak jsi stejný jako dřív. Děvčátko přiběhlo a přitulilo se k Jane. Tohle je Vicky, ona tenkrát odešla v ten samý den za světlem se mnou. Moc se mi po tobě stýská Jane, řekl jsem mimosmyslově, chtěl jsem jít blíže, obejmout ji, políbit, nebo alespoň vzít ji za ruku a pohladit ji po vlasech, jak jsem to míval ve zvyku. Ona ale opět promluvila, řekla, že to jediné nemůžeme, nemůžeme se fyzicky dotýkat, vždyť nemáme žádná těla. Víš Willy, minulost je jen prach, nechme to tak, jak to je, netrap se tím, mně je krásně, nic mi nechybí.

Dosti mne to zarazilo a byl jsem tím zaskočený, trochu i zklamaný, ale respektoval jsem to. Poznala to na mně, usmála se ale tím nádherným úsměvem, pak otočila hlavu vpravo k lesíku a pokynula mi, ať se podívám. Otočil jsem se tím směrem a vidím, pomalu k nám kráčí dvojice mladých lidí. Vždyť to jsou naši, Thomas a Jennifer Dovesovi, moji rodiče, pomyslel jsem si. Tehdy, když se stalo to neštěstí na moři, měli oba přes čtyřicet pět, nyní jsou tak ve věku Jane, myslím tak kolem dvaceti pěti lety. Přivítal jsem se s nimi svými myšlenkami a takto jsme spolu chvíli všichni i s Jane a Vicky komunikovali. Náhle jsem se začal vzdalovat, někam se propadat, stěží jsem se stačil se všemi rozloučit. Kolem mne zase jen nekonečný prostor a ticho. Najednou jsem zase doma, ležím na pohovce, hoří svíce, místností táhne vůně oleje a hraje tichá meditační hudba. Jen z venku slyším štěkat Rolfa. Ten se za chvilku uklidní, já si sednu a přemýšlím o té zvláštní pouti někam, nevím kam, ten hořkosladký pocit uvnitř mne nějak vzal, nějak mne to dojímá, raději jsem to asi neměl vůbec zkoušet. Vyjdu ven z domu, je něco po desáté, nad horami nad obzorem je stále ještě vidět záře zapadajícího slunce. Na obloze se objevují první hvězdičky. Jdu dovnitř do domu, dám si malou večeři a po večeři sprchu. Dnes musím jít spát dříve, ráno vstávám do práce. Ještě dva dny a budou Vánoce a zase pár dnů volna. Zhasnul jsem svíčky, kalíšky s voňavými oleji jsem nechal hořet. Také tichou hudbu jsem nechal hrát. Lehl jsem a za chvíli usnul.

Zdálo se mi o Jane. Byli jsme spolu na procházce v tom parku, kde jsme se včera setkali, vedli jsme se za ruce a povídali si, Jane každou chvíli přivoněla k rozkvetlým květům okolních keřů, co rostly hned vedle chodníku, kudy jsme procházeli. Ulomil jsem jeden ten květ a dal jí ho do vlasů. Usmála se na mne a oči jí zářily, ty tmavé mandlové oči, na které nikdy nezapomenu. Vzbudil mne budík, musím vstávat do práce, pomyslím si a lituji, že ten krásný sen už nemůže pokračovat. V práci bylo vše jako dříve, kamarád Tony vyprávěl, co dělal o víkendu, jak byli se svou přítelkyní Barbarou s přáteli na jachtě na moři. Nic o tom, co jsem já prožil za těch pár dnů, jsem mu neřekl. Nicméně asi něco tušil, ptal se mne co moje záda a jestli jsem byl u té Windy, jak mi dal tu adresu. Nebyl jsem tam, zalhal jsem. Ale moje záda, vzpomněl jsem si, vlastně už mne nebolí. Během dne jsme pracovali a už o ničem takovém nemluvili. Odpoledne mi ale Tony povídá, víš Willy, zdáš se mi nějaký jiný než dříve, jsi takový zamyšlený a hloubavý, nestalo se ti něco? Povídám mu, že ne, že je všechno v pořádku, jen že jsem v noci špatně spal. Večer jsem přišel domů z práce, něco snědl, vzal Rolfa a šel s ním do parku. Jdeme tou samou cestou, směrem k lesíku, až k té poslední lavičce vpravo, kde jsem se setkal s Jane a malou Vicky. Najednou mi srdce poskočilo a polil mne studený pot. Na lavičce leží věneček spletený z lučních květin, takový co měla v rukou Vicky. Je to jen náhoda? Nějaké jiné děvče nebo někdo jiný ten věneček tady upletl a zapomněl na lavičce? Nevím, ale je to opravdu moc zvláštní. Přišli jsme domů, Rolfa jsem dal opět na dvorek do kotce, dal mu čerstvou vodu, granule a psí konzervu. Šel jsem do domu a sedl si na pohovku. Vzal do rukou zase ty listy od Windy a studoval. Podívám se na ty minulé životy, říkám si. Po chvíli jsem ale papíry odložil zpátky na stůl, nemohl jsem se pořádně soustředit na čtení, myšlenkami jsem byl stále v tom parku u lavičky, kde jsem dneska viděl ten malý věneček. Vstal jsem a šel se osprchovat. Pak jsem si pustil na chvíli televizi. Dneska večer nic nepodniknu, mám z toho všeho takový divný pocit, kdybych to někomu vyprávěl, určitě by si pomyslel, že jsem se zbláznil. Musím si dát pár dnů pauzu, nebo se doopravdy zblázním.

Vypnul jsem televizi a šel si lehnout. Ráno musím vstát a jít do práce, ještě zítra a budou Vánoce. Pak budu pět dnů doma, to se podívám na ty listy od Windy a také si možná přečtu tu knížku od Raymonda Moodyho, Život po životě. S těmi myšlenkami jsem pomalu usínal. Vzbudil mne budík, vstal jsem, osprchoval se a posnídal. Dneska v noci jsem klidně spal, ani se mi nic nezdálo. Byl jsem krásně odpočinutý. Šel jsem s Rolfem na krátkou procházku, jen kolem domu. Poté jsem jej zavedl domů a šel na devátou do práce. Pozdravil jsem Tonyho a ostatní kolegy na našem oddělení. Tak co plánuješ na svátky?, ptá se Tony. My pojedeme s Barbarou k rodině do Dunedinu, už dlouho jsme tam nebyli. Řekl jsem, že budu nejspíš doma, nebo že možná zajdu za kamarádem Johnem a vyjedeme si na jachtě na moře na ryby. Tak to je fajn, povídá Tony, hlavně nesmíš být sám, na Vánoce bys neměl být sám Willy. Celý den v práci utekl jako nic, dokončili jsme s Tonym jednu velkou zakázku pro obchodního partnera v Tokiu a předali celou dokumentaci obchodnímu oddělení. Večer jsme si popřáli všichni navzájem hezké svátky a rozešli se do svých domovů. Přišel jsem domů a vzal Rolfa na procházku. Šli jsme jen kolem domků, po chodníku u hlavní ulice a zpátky. Doma jsem jej zavřel opět na dvorek do kotce a před tím tam dal čerstvou vodu a konzervu se šťavnatými kousky masa. Hned se do toho pustil a za chvilku byla miska vymetená. Kanárkovi jsem také dal krmení, zdál se tady na verandě být spokojený, kolem dokola se ze zahrad ozýval zpěv a štěbetání volně žijících ptáků a on s nimi držel krok a prozpěvoval si také. Chvilku jsem seděl venku na verandě a naslouchal těm zvukům přírody, na nic nemyslel a jen tak odpočíval. Vstal jsem a šel se osprchovat. Připravil jsem si lehké jídlo a povečeřel. Otevřel jsem si láhev dobrého červeného vína, zapálil voňavé svíčky a pustil tlumenou relaxační hudbu. Popíjel jsem víno, pojídal slané oříšky a pročítal stránky s návodem, jak se vrátit v čase a nahlédnout do svých minulých životů. Venku bylo ještě teprve šero, bylo něco po deváté večer, ještě není ten pravý čas. Byl jsem ale netrpělivý, nemohl jsem se dočkat, až přijde ta správná chvíle a já se opět ponořím do toho podvědomí a hladiny Alfa a Théta. Ještě jednou jsem si vše pořádně přečetl, dopil jsem skleničku a zapálil velké svíce u krbu vedle televize. Venku už se setmělo, blížila se desátá hodina, večer, dvacátého třetího prosince, den před Vánocemi. Lehl jsem si na pohovku, zavřel oči, ležel a naslouchal meditační hudbě a cítil vůni hořících olejových kalíšků. Pomalu jsem se někam propadal, už jsem nic necítil ani neslyšel, prošel jsem svou tajemnou září, tím černozlatým obrazem, jako bránou do jiných dimenzí, do jiných světů.

Najednou jsem někde opravdu jinde, jsem ve starém městečku s nízkými dřevěnými domky, stojí jeden vedle druhého podél široké zaprášené ulice. To městečko je Taylorville, leží v západní části jižního ostrova Nového Zélandu, píše se rok 1837, a v jednom takovém domku bydlím se svou rodinou. Jmenuji se Peter Ryan, je mi čtyřicet let, mám manželku Sáru, té je třicet osm. Máme dvě děti, osmnáctiletého Davida a patnáctiletou Mary. Sára pracuje v místní hospodě jako kuchařka, Mary dokončuje základní školu a zatím pomáhá matce v kuchyni v hospodě. Já a David pracujeme v nedalekém uhelném dole Brunner. David nepracuje ale ve sloji v podzemí, pomáhá na povrchu nakládat vytěžené uhlí, které se poté odváží na vagónech vlakem do vnitrozemí. Každé ráno spolu chodíme pěšky asi kilometr a půl do práce, cestou kolem řeky Grey River. Večer chodíme spolu s ostatními spolupracovníky z práce pěšky domů do městečka. Vždy se zastavíme v místní hospodě, pozdravíme Sáru a Mary, a posedíme s chlapama z práce. Tak to jde pořád dokola. Pamatuji si ten den, ráno před šestou vycházíme s Davidem a ostatními horníky do práce. Je krásně, je nezvykle teplo, ačkoliv je již 26.března. Před vchodem do dolu se s Davidem rozloučím, že se uvidíme o přestávce na oběd. To jsem svého syna viděl naposled. Vešli jsme se spolupracovníky do štoly a pokračovali ve své každodenní práci. Kolem půl desáté se ozval mohutný výbuch, strop a stěny štoly se začaly bortit, až nás to všechny zavalilo. Poslední, co jsem cítil, byl strašný pocit stísněnosti, nemohl jsem dýchat, necítil jsem nohy, za chvilku jsem ztratil vědomí, umíral jsem. Úplně to zažívám znovu, umírám, propadám se do prázdna, někam rychle letím, jsem opět někde jinde.

Jsem na břehu moře, u města Furbogh, na jihu Irska, píše se rok 1902. Sedím na rybářské stoličce a chystám se chytat ryby. Moře je ale rozbouřené, do velkých kamenů na pláži narážejí velké zpěněné vlny. Jmenuji se Brian Farrell, je mi šedesát tři let, jsem vdovec, moje žena Rebecca zemřela před třemi lety na tuberkulózu, bylo jí padesát osm let. Máme na venkově malou rodinnou farmu, nedaleko města Furbogh. Hospodaří tam můj čtyřicetiletý syn Harry se svou ženou Annie, je jí třicet šest let. Mají dvanáctiletou dceru, jmenuje se Cecilie, moje vnučka, teď je ve škole ve Furbogh. Harry a Annie dneska svážejí seno do stodoly, je začátek června, od moře fouká čerstvý vlhký vítr, je ale krásně teplo. Ráno říkám synovi, že jim se senem pomůžu, on ale odmítl, že toho tak moc není, jen ať si na rybách odpočinu. Harry připravoval na dvoře koně s povozem, Annie šla hned ráno do města nakoupit, šly zároveň spolu s Cecilií, která šla do školy. Vypravil jsem se a šel k moři zarybařit, když se povede nějaký ten větší kousek, losos nebo treska, alespoň bude něco rozmanitějšího k večeři. Přišel jsem na břeh moře, už z dálky jsem slyšel příboj a cítil ve vzduchu více slaného vzduchu než obvykle. Chystám si svoje rybářské náčiní, vítr se trochu uklidnil. Sedím a rybařím, během dopoledne jsem chytil pár menších tresek a jednoho lososa. Dal jsem si k obědu pár krajíčků chleba a z termosky ještě horkou kávu, co jsem si ráno připravil. Moře se uklidnilo, přestalo foukat a blížilo se odpoledne. Chytil jsem právě dalšího lososa a dávám jej do vezírku k vodě. Právě za mnou přiběhla vnučka Cecilie, už je doma ze školy. Nachystal jsem na háček novou nástrahu a nahodil do vody. Můžu si to zkusit dědo?, ptá se Cecilie. Ano, zkus to a podávám jí prut. Musíš jej ale pevně držet, když ti ryba zabere. Sotva jí prut podám, vezme jej do rukou, vtom rána do prutu, ten se ohne jako luk a jak to v tom momentě vnučka nečekala, letí i s prutem z dvoumetrového srázu dolů do vody. Pusť ten prut, zařvu ještě. V momentě Cecilie zmizí pod hladinou. Na nic nečekám, jen si vysvleču svůj dlouhý rybářský plášť, hodím jej na zem a skočím do vody za ní. Po paměti jsem sáhl do místa, kde zmizela a nahmatal její nohy. Pevně je držím a vytáhnu ji na břeh. Vidím, že stále drží prut v rukou. To bude dobré, říkám si, zachránil jsem vnučku i prut, možná i s rybou. Cecilie se šplhá celá mokrá nahoru na břeh, já jsem pomalu navíjel vlasec na naviják, necítil jsem téměř žádný odpor, vlasec ležel na písčitém břehu, chtěl jsem jej překročit. Najednou zase prásk a prut letí opět do vody. Jak jsem byl otočený ke břehu a sledoval Cecilii, jestli je v pořádku, přimotal se mi vlasec k nohám a já se do něj zamotal. Cítím, že jedu do vody s vlascem omotaným kolem nohy. Snad to byla nějaká obrovská ryba, nebo nebyla tak velká, ale spolkla ji nějaká mnohem větší, nevím, cítil jsem jen, že se potápím a síly mne opouští. Poslední, na co jsem v tu chvíli pomyslel, byla moje vnučka Cecilie, a že bude v pořádku. Utopil jsem se. Zase se propadám někam do neznáma, kolem sebe vidím celý vesmír, točí se kolem mne, nic necítím, jen zase někam padám do jiného prostoru a času.

Stojím v dřevěném vagóně, v takovém dobytčáku, jak se jim říká. Je nás tady kolem desítky, namačkáni jeden na druhého. Je duben, roku 1945. Jmenuji se Samuel Tegner, jsem Žid, je mi třicet šest let. Vezou nás vlakem z Berlína, kde nás posbírali, do nějakého koncentračního tábora na jihozápad, něco jsem cestou zaslechl o Buchenwaldu. V Berlíně jsem měl knihkupectví, byl jsem sám, moji rodiče zemřeli při jednom náletu spojeneckých vojsk na město, v listopadu 1941. Teď tady stojím jako všichni ostatní, oblečený jen do plátěných kalhot a košile, na nohou lehké polobotky. Nevím, jak dlouho už jedeme v tom vagóně, všude kolem je cítit zápach potu a lidských výkalů, v jednom rohu vagónu je přetékající plechové vědro, plné těch exkrementů. Pár chlapů se snaží ve stěně vagónu udělat díru, snaží se vykopnout pár prken a dostat se ven. Co si myslí, že je tam ale čeká? Buď spadnou pod kola dalšího vagónu, nebo je vojáci na útěku zastřelí. Najednou vlak zpomaluje, až zastaví úplně. Že bychom už byli na místě? Štěrbinou mezi prkny vyhlížím ven, všude kolem jen les, nic víc nevidím. Z venku se ozývá křik esesáků a štěkot jejich psů. Slyším něco německy, transport musí pokračovat dále jen pěšky, pár kilometrů před námi došlo k sabotáži a jsou poškozené koleje. Vojáci otvírají dveře vagónů a ženou všechny ven na nedalekou mýtinu. Tam všechny řadí do dvojstupu. Přitom nechávají své psy útočit na ty, kdo se ihned nezařadí do tvaru. Pár vězňů leží na zemi a krvácí. Vojáci do nich kopou ať vstávají, řvou na ně a sem tam vystřelí do vzduchu varovné výstřely. Postupně se situace uklidňuje a zástup se pohne směrem po cestě k lesu. Jdeme semknuti vždy dva vedle sebe, bojíme se promluvit, nevíme, co nás čeká tam, kam nás ženou. Asi nic dobrého, pomyslím si. Kráčíme dále tou prašnou cestou, v dálce už vidím kraj lesa, za ním úzkou říčku. Cesta vede přes říčku po železném mostě, pokrytém starými dřevěnými prkny. Sem tam nějaká prkna chybí, musíme dávat pozor, abychom nešlápli vedle a nespadli do otvoru mezi prkny. Najednou mne napadlo, co kdybych tam spadl schválně a schoval se v konstrukci mostu. Opatrně jsem se rozhlédl, hlídka se psem zrovna nikde nablízku nebyla. Dívám se, kdy bude další díra v prknech a také vhodné místo, kde se dá zachytit ocelové konstrukce mostu. Právě jedno takové místo míjíme. Nedívám se napravo ani nalevo a rychle zmizím v tom otvoru pod prkny vozovky. Chytím se ocelové vzpěry a zalezu rychle do místa, kde mne nikdo nemůže vidět. Je to dobré, pomyslím si, teď jen tady chvíli počkat, až zástup přejde. Pokud mne neucítí psi z vojenských hlídek na konci transportu, mám vyhráno. Zdálo se mi těch pár minut strašně dlouhých, konečně přešli všichni ti znavení a zbídačení ubožáci, a za nimi pár vojáků se psy. Jeden náhle začal štěkat a čenichal někde blízko nade mnou. Voják co jej vedl, byl naštěstí netrpělivý, asi už chtěl být někde v teplé místnosti v lágru, zařval na psa, pojď už, a přitáhl jej za vodítko, až ten zavyl bolestí. Poté vyšli za transportem a jejich kroky se vzdalovaly, a za chvíli všichni zmizeli v dalším lesíku za mostem. Kdybych býval počkal ještě tak deset minut, mohl jsem z toho vyváznout, později se ukrýt někde v lese a dostat se odsud pryč. Ale jednak to nebylo moc pohodlné, být tady zavěšený v konstrukci mostu a také už jsem se viděl, jak se ve vodě umyju a napiju, měl jsem už pořádnou žízeň. Pomalu tedy slézám dolů po konstrukci a už stojím ve vodě. Opláchl jsem se v té studené vodě a pořádně se napil. Teď osvěžený lezu po čtyřech po mezi na břeh té malé říčky, kraj lesa mám už jen pár metrů. Najednou za sebou slyším, stůj, ruce vzhůru. Jeden voják šel totiž za transportem pozadu, u trati dostal za úkol vše zkontrolovat a obejít, aby tam někdo nezůstal a neschoval se někde. Přidal jsem, začal utíkat a rychle se blížil k lesu, že se schovám, slyším dávku výstřelů ze samopalu, kolem mne zasviští kulky, najednou ucítím v zátylku ostrou bolest a pak jen tma. Trefil mne přímo do hlavy. Je po mně. Zase se propadám někam do neznáma, jsem součástí všeho kolem, je mi teplo, nic už mne nebolí. Jsem mrtvý.

Najednou procitnu, jsem doma na své pohovce, jsem celý zpocený a celý se třesu hrůzou. Co to bylo? To byly moje minulé životy, uvědomuji si. To snad není možné, tohle si přece nikdo nevymyslí, takové příběhy. Nikdy jsem nic podobného nečetl ani neviděl ve filmu, že bych si to nějak přivlastnil, ty příběhy. To jsem musel opravdu zažít. Ale co ty drastické konce? Copak nikdy nezemřu normálně, přirozenou smrtí? Ležím dál na pohovce, jen tichá hudba ještě hraje a světlo svíček vrhá stíny na vše kolem. Jak dlouho jsem vlastně bloudil tam v časoprostoru? Podívám se na hodiny na stěně, je přesně deset hodin večer, tentýž den v předvečer Vánoc. To není možné, vždyť jsem byl mimo jen pár minut, za tak krátkou dobu jsem prožil části třech svých konců života. Musím to ještě dneska zkusit, musím se podívat do té Nebeské knihovny a Knihy mého života, musím vědět, jak skončí můj život. Zavřel jsem oči, svou mysl uklidňuji a soustřeďuji do toho jednoho bodu uprostřed mého čela. Za chvíli to přichází, vidím ten černozlatý obraz, přibližuje se ke mně, otáčí se a prochází mnou, nebo já jím procházím, letím prostorem, nevnímám čas, před sebou náhle spatřím dlouhé a nekonečné, kamenné schodiště, vedoucí někam nahoru k vysokým vratům. Stoupám po tom schodišti, je nekonečné, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Pomalu otvírám tu knihu a něco mne nutí nalistovat poslední stránku a podívat se.. Ne, to snad ne, to není možné, vždyť to je dnešní datum, 23.12.1990. Leknutím jsem tu knihu málem upustil. Najednou se ztrácím v temném prostoru a letím někam do neznáma, vracím se zpátky do své reality.

Pomalu procitám, slyším rozzuřený štěkot Rolfa na dvorku, probudí mne rána a zvuk rozbitého skla. Do mého domu se vloupal nějaký chlap, asi zloděj. Vykopnul dveře z verandy a už stojí v mém obývacím pokoji a míří na mne svou pistolí. Je celý v černém, na hlavě má černou kuklu. Co chcete?, ptám se a pomalu si sedám na pohovce. Dej sem peníze a dělej, křikl na mne a kývl pistolí, ať vstanu. Vstal jsem a šel ke skříni u okna. Rolf na dvorku skákal v kotci jako šílený, proč jen jsem jej nenechal se mnou v domě, pomyslel jsem si. Otevřu skříň, ten chlap stojí za mnou a sleduje bedlivě moje ruce. Otvírám malou zásuvku v řadě v levé části skříně a sahám po malé tašce, kde mám peněženku a doklady. Mám tady také svůj malý revolver, nikdy jsem jej nepoužil, ani nevím, jestli je nabitý, teď právě není vhodná chvíle se o tom přesvědčovat. Vytáhnu tu malou tašku a podávám ji tomu chlápkovi. Sáhne po ní a snaží se ji otevřít a vytáhnout peněženku, na vteřinku tím ztrácí ostražitost a sklápí k zemi svou zbraň. Teď je ta vhodná chvíle, pomyslím si, a rychle sáhnu po svém revolveru, ještě v zásuvce jej natahuji. Cvaklo to, ten chlap to slyšel a zřejmě poznal ten známý zvuk, pustil tašku na zem, zvedl pistoli a vystřelil. Zasáhl mne přímo do hlavy, někde do toho mého třetího oka. Najednou jen tma kolem, jen ta černozlatá záře mne celého obklopuje. Stoupám někam vzhůru, své tělo vidím ležet na zemi v pokoji, dvě svíce a pár voňavých kalíšků ještě hoří, vůni ale necítím, neslyším ani tlumenou hudbu, všude kolem mne je klid a já se vznáším vzhůru, dál a dál do neznáma. Za sebou nechávám svůj dům, své město i svou Zem. Kolem dokola vidím krásné hvězdy, vidím celý vesmír, otáčí se v obrovské spirále a já mířím do vzdáleného bodu, vplouvám do tmavého tunelu, už vidím krásné bílé světlo na jeho konci.

Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky.

Tak se nám Silvestr přehoupl do Nového roku, roku 1992. Jen jsme si připili s kamarády a známými u stolu na zdraví a poté pokračovali dále v hraní našich her. Kolem jedné hodiny po půlnoci jsme se začali rozcházet. Rozloučil jsem se s kamarády, vzal jsem Rockyho a vykročil k domovu. Bylo to jen kousek od Tequila baru, odkud jsem právě vyšel. Cestou potkáváme skupinky a páry opozdilců, vracejících se také z oslav Nového roku. Právě míjíme West 92nd Street, která končí právě v naší Columbus Avenue. Náhle spatřím na rohu svoji sestru Annie. Bydlí kousek odtud, v té West 92nd Street, v malém bytě v přízemí starého domu, naproti parkovišti Champion Parking. Přichází ke mně a vidím na ní, že něco není v pořádku, má v očích slzy a celá se třese. Zimou to ale nebude, navzdory tomu, že je prvního ledna, je celkem teplo, kolem 10 stupňů nad nulou. Annie bydlí sama a pracuje v nedalekém knihkupectví, které vlastní spolu se svou kamarádkou Betty Harrisovou, je to spíše taková zásilková služba, přijímají objednávky, nakupují knihy a ty pak rozesílají doručovací službou svým zákazníkům. Annie je třicet šest let. Před pár lety měla jednoho přítele, jmenoval se Carl Bricks, myslela si tenkrát, že je to vážná známost, ale nakonec se z něj vyklubal lhář, násilník, gambler a povaleč bez práce, který se nechává vyživovat. Rozešli se a tak Annie zůstala sama, má to asi tak jako já, je také single. Teď tady stojí přede mnou, celá se třese a stěží může mluvit, jak se zajíká vzrušením. Micku, stalo se něco hrozného, povídá a opře se mi o rameno. Co se Ti stalo Annie, ptám se, ale ona pláče a vzlyká čím dál více. Víš co, povídám, pojď se mnou ke mně a všechno mi v klidu povíš. Přešli jsme pár bloků a již míříme ke dveřím našeho domu. Odemykám a vcházíme chodbou ke schodišti, stoupáme do prvního patra, už jsme u dveří mého bytu, vedle dveří je chromová cedulka s nápisem: Michael Jones, Private Investigation. Odemykám a jdeme dovnitř. Rocky se rozběhl a lehl si na své oblíbené místo v obývacím pokoji, vedle pohovky u okna. My s Annie jdeme do malé kuchyňky, Annie se posadila ke stolu, já nalévám oběma trochu whisky a sedám si také ke stolu. Ještě si zapálím cigaretu a nabídnu také jednu sestře. Vzala si a já jsem jí připálil. Dali jsme si trochu whisky, připili jsme si na zdraví a štěstí, a chvilku jen tak seděli. Štěstí, to hlavně asi budeme potřebovat, pomyslel jsem si. Vzal jsem Annie za ruku a pohladil ji. Bylo vidět, že už se trochu uklidnila, ale nechtěl jsem na ni naléhat, čekal jsem, až se rozpovídá sama. Po chvilce se najednou vzpřímila, zadívala se mi do očí a začala vyprávět.

Víš Micku, původně jsem chtěla jít s kamarádkou Betty někam do města, do nějaké restaurace nebo do baru, ale odpoledne mi volala, že jí není dobře, tak jsem nakonec zůstala sama doma. Udělala jsem si pár chlebíčků, otevřela si láhev vína, seděla a sledovala program v televizi. Asi tak kolem desáté hodiny večer zazvonil telefon. Říkala jsem si, kdo to může volat, ale nechala jsem to zvonit a nebrala jsem to. Za chvilku telefon ztichl a já jsem dál seděla, popíjela, pojídala dobroty a sledovala televizi. Blížila se půlnoc, venku začaly střílet rachejtle, ozývaly se rány, jedna za druhou, z oken okolních domů se rozléhal zpěv podnapilých sousedů, slavících příchod Nového roku, těch, co zůstali slavit doma a nešli do barů a restaurací. Vstala jsem z pohovky a vyhlédla oknem ven do ulice. Najednou se ozve další rána, spíše takové skřípání, ale to nebylo nikde z venku, to někdo vyrazil dveře mého bytu. Využil asi toho hluku a zmatku kolem a doufal, že tím zamaskuje rámus, který způsobil rozbitím zámku u dveří. Co teď, pomyslela jsem si, je to nějaký zloděj, nebo násilník? Rychle jsem potichu přešla ke skříňce vedle pohovky a ze zásuvky vzala svůj malý revolver, natáhla jej a sedla jsem si vedle pohovky na zem. Najednou se ve dveřích do pokoje objevil nějaký chlap. Byl celý v černém, na hlavě měl černou kuklu a v ruce držel železnou tyč, páčidlo, s kterým před chvilkou vypáčil dveře mého bytu. Rozhlížel se kolem, já jsem seděla potichu v přítmí vedle pohovky, celý pokoj osvětlovala pouze televize. Najednou mne asi spatřil a už se na mne chystal vrhnout a udeřit tou železnou tyčí. Nečekala jsem na nic, a střelila jsem po něm. Jen zaúpěl a pak se sesunul k zemi. Nehýbal se, byl asi mrtvý.

Dobrých deset minut jsem tam tak seděla na zemi vedle pohovky a naslouchala, jestli v bytě není ještě někdo další, ale nebylo slyšet nic, jen z ulice se stále ještě ozývaly rachejtle, jak lidé vítali Nový rok. Snad nikdo ze sousedů neslyšel ten výstřel, sousedé z prvního patra byli pryč, jedni odjížděli ke své rodině někam do Chicaga už na svátky a druzí jezdívali lyžovat až do Colorada také na celé svátky a vraceli se vždy až po Novém roce. Třásla jsem se strachy a skoro se mi udělalo zle až na zvracení. Nikdy jsem nikoho nezabila, ani jsem ze svého revolveru nikdy nestřílela, měla jsem jej jen kvůli vlastní bezpečnosti, k sebeobraně, jak jsi mi doporučil ty Micku. Trochu jsem se uklidnila, vstala a uložila revolver zpátky do zásuvky ve skříňce. Pomalu jsem kráčela ke dveřím z pokoje na chodbu, naslouchala a opatrně přešla ke dveřím od bytu. Byly zavřené, ale zámek s bezpečnostním řetízkem byl poškozený. Co teď, pomyslela jsem si, mám zavolat na policii a ohlásit vloupání, ale co ten mrtvý tady, raději se poradím s Mickem, rozhodla jsem se. Na toho mrtvého chlapa jsem se nemohla ani podívat, hned se mi zvedal žaludek. Dala jsem si drink, zapálila si cigaretu a trochu se uklidnila. Zavolám Mickovi, napadlo mne, ale vzápětí jsem to zavrhla, nebudu nikam volat, kdyby někdo náhodou slyšel ten výstřel, policie bude určitě kontrolovat výpisy telefonních hovorů, a nechci do toho zatahovat nikoho, pokud se s tebou neporadím. Zajdu za Mickem domů, řekla jsem si, je to odtud kousek, za deset minut jsem tam, ale bude vůbec doma? Co když je někde ve městě a slaví. Pak mne napadlo, že vlastně chodíš nejčastěji jen do toho Tequila baru na Columbus Avenue. Nepůjdu tam za tebou, ale zkusím štěstí a počkám na rohu ulice, jestli tě nepotkám. A měla jsem štěstí, chvilku po jedné hodině po půlnoci jsem vyšla z bytu a procházela se sem a tam na rohu ulice, ten čerstvý lednový vzduch mi udělal dobře. Za chvíli jsem tě uviděla Micku, jak jdeš ulicí s Rockym k domovu. Teď tady spolu sedíme, popíjíme whisky a kouříme. Přemýšlím co dál, Annie už není tak vyděšená jako před půlhodinou, stále má ale ústa zkřivená bolestí v srdci a její tmavé oči jsou uplakané, až je mi jí líto. Ze zkušeností z mé a policejní práce vím, že žádný takový případ není jednoduchý, vždy se hledají nějaké souvislosti mezi střelcem a zastřeleným. Za normálních okolností bych poradil každému v takové situaci ohlásit to policii, povědět všechno po pravdě, jak se to stalo, spolupracovat a dát k dispozici všechny důkazy, týkající se toho případu. Teď je to ale trochu jiné, týká se to mojí blízké osoby, mojí jediné sestry Annie. Musím jí nějak pomoci, ale jak na to? Ve své praxi se zabývám většinou pátráním po osobách, nevěrných manželích a manželkách, nezvěstných příbuzných, podvodnících, neplatičích výživného, menších zlodějích a kapsářích, a tak podobně. V případech policejních vyšetřování pomáhám se svým psem pátrat po stopách u násilných trestních činů, bankovních loupežích, únosech a podobně. Tohle je něco jiného. Horečně přemýšlím, jak co nejlépe vyřešit tento případ a ochránit moji Annie od případných problémů. Nejdříve musím zjistit totožnost toho mrtvého chlapa. Řekl jsem Annie, aby tady počkala a ničeho se nebála, nechám tady i Rockyho. Vzal jsem si klíče od bytu Annie, ikdyž je kvůli vypáčeným dveřím asi potřebovat nebudu, vyšel jsem z bytu a zamkl za sebou. Sešel jsem po schodech dolů a hlavním vchodem vyšel ven na ulici.

Přešel jsem na druhou stranu ulice a pokračoval směrem k severu, kolem pěti bloků. Na rohu West 92nd Street jsem zabočil vlevo, asi po sto metrech jsem stál před domem, ve kterém Annie bydlela. Chvilku jsem jen tak postával na druhé straně naproti domu a pozoroval, co se děje kolem. Kousek dál od místa kde jsem postával, byl vjezd do podzemního nonstop parkoviště Champion Parking. Na ulici nebyl nikde nikdo, okna v okolních domech byla většinou potemnělá, jen tu a tam bylo vidět namodralé světlo od televizoru. Dům Annie byl ale celý ponořen do tmy, buď bydlící již spali, byli ještě někde na oslavách, nebo na návštěvách příbuzných o svátcích. Přešel jsem na druhou stranu ulice a šel k hlavnímu vchodu do bytu Annie. Byl to takový starší dům, úzký čtyřpatrový, ve sníženém přízemí byl jen jeden byt, po schodech se pak vcházelo k hlavnímu vchodu do domu. Byt Annie byl ten dole v přízemí. Na chvilku jsem se opět zastavil a naslouchal, nic jsem neslyšel, z ostatních bytů v domě nebylo také nic slyšet. Navlékl jsem si tenké elastické rukavice, nohou jsem pomalu otevřel vypáčené dveře a vstoupil do chodby. V levé ruce jsem měl malou baterku, v pravé jsem měl svoji služební pistoli, nabitou a nataženou, připravenou ke střelbě. Nohou jsem opět zavřel za sebou dveře a pomalu šel chodbou dále ke dveřím do obývacího pokoje. Každou chvilku jsem se zastavil a naslouchal, všude bylo ticho, až zlověstné ticho. Baterkou jsem ani nemusel svítit, dopadalo sem oknem do pokoje dostatečně dosti světla z pouličního osvětlení z ulice, od osvětleného vchodu podzemního parkoviště. Vešel jsem do pokoje a rozhlédl se. Na zemi před pohovkou jsem v přítmí zahlédl siluetu ležícího mrtvého muže, vedle něj ležela železná tyč. Zajistil a schoval jsem pistoli do pouzdra v podpaží, sehnul se k mrtvému a pokoušel se sundat z jeho hlavy tu černou vlněnou kuklu. Podařilo se mi kuklu stáhnout, baterkou jsem posvítil na jeho obličej, málem jsem dostal šok.

To je přece Carl, ten bývalý přítel Annie, Carl Bricks. Co ten tady proboha hledal? Peníze, nebo chtěl Annie nějak ublížit? Teď už je to jedno, je mrtvý, a to je velký problém, protože už to není jen nějaký lupič, co se někam náhodně vloupal, je to bývalý partner Annie, a to doslova mění situaci. Tak už je asi jasné, kdo to včera večer Annie volal, byl to zřejmě Carl, a chtěl zjistit, jestli je Annie doma. Když telefon nezvedala, myslel si, že není doma a šel se tedy do jejího bytu vloupat. Co tady ale hledal? Pokud vím, Annie si nikdy nepotrpěla na nějaké drahé věci, šperky, drahé oblečení, kožešiny, značkové kabelky a tak. Peníze jí šly na účet a platila všude jen bankovní kartou, tak nevím, co by tady našel. Prohledal jsem opatrně jeho kapsy u černé kožené bundy, co měl na sobě, všechno co jsem našel, doklady, lístek od pokladny v baru, jízdenku z vlaku, klíče od bytu, prostě všechno co mněl po kapsách, všechno jsem vzal a zabalil do papírového kapesníku, co jsem přinesl z kuchyně, a vsunul do kapsy svého kabátu. Ještě jsem zkontroloval jeho krk, měl tam řetízek z přívěskem, strhl jsem jej, přidal také do kapesníku a vložil zpátky do kapsy. Prohlédl jsem si jeho střelné zranění, Annie se trefila přímo do srdce, Carl musel být okamžitě mrtvý, ani moc nekrvácel, srdce se zastavilo okamžitě. Veškerá krev vytékající ze střelné rány se vsákla do spodního prádla, košile a teplého svetru, co mněl pod koženou bundou. Vzal jsem široký, asi dvoumetrový koberec, co měla Annie v chodbě od dveří do bytu, položil jej vedle těla a pak tělo i s železnou tyčí do koberce zabalil. Z kuchyňky jsem přinesl svitek lepicí pásky a celý ten balík kolem dokola pečlivě obalil. Poté jsem jej zatáhl přes chodbu do koupelny na druhém konci, položil vedle vany, zavřel a zamkl dveře. V pokoji ve skříňce jsem vzal ze zásuvky Annie revolver a strčil ho do kapsy kabátu. Šel jsem chodbou k hlavním dveřím, otevřel je, vyšel ven a zavřel za sebou.

Prošel jsem ulicí na roh, zahnul vpravo a šel zpátky po Columbus Avenue ke svému bytu na West 87th Street. U třetího bloku jsem odbočil z chodníku k nedalekým kontejnerům na odpadky. Z kapsy jsem vyndal věci zabalené do kapesníku a vhodil do kontejneru. Do vedlejšího kontejneru jsem vhodil gumové rukavice, které jsem si právě stáhl z dlaní. Šel jsem zpátky na chodník a pokračoval domů. Cestou jsem potkal už jen pár opilců, co se vraceli odněkud z oslavy. Bylo něco po třetí hodině ráno, vešel jsem k našemu domu, odemkl a po schodech vyšel ke svému bytu v prvním patře. Odemkl a vešel jsem dovnitř, dveře zavřel a zamkl. Annie na mne netrpělivě čekala, seděla v obývacím pokoji, Rocky ležel u jejích nohou a podřimoval. Měla sis lehnout a vyspat se, povídám jí. Ona, že by stejně neusnula, pořád se jí vrací ten moment, když zastřelila toho chlapa. To ještě neví, koho to vlastně zastřelila. Mám jí to říct?, ptal jsem se sám sebe v duchu, a vzápětí si sám odpověděl, nic jí říkat nebudu, jen by se tím ještě více trápila. Bude to tak lepší, pomyslel jsem si. Jen jsem Annie pověděl, jak jsem to tělo zabalil do koberce, odtáhl z pokoje a zamkl do koupelny. Zítra se o to postarám, budeš bydlet pár dnů u mě tady, utěšoval jsem ji. Já budu spát tady na pohovce, ty půjdeš do ložnice. Dneska už nic nevyřídím, je Nový rok, ale zítra zavolám zámečníka a nechám zámek a dveře od tvého bytu spravit. Ještě dnes večer tam zajedu autem a uklidím tu mrtvolu. Vezmu ti z bytu nějaké věci, co budeš potřebovat. Vyndal jsem z kapsy revolver, ze zásobníku vyndal prázdnou nábojnici a položil jej na skříňku vedle pohovky. Nábojnice se zítra také zbavím. Vysvlékl jsem kabát, šel do koupelny, dal si sprchu a převlékl se do čistého prádla. Prádlo co jsem vysvlékl, dal do pračky prát. Annie si také dala sprchu, poté si šla lehnout do ložnice. Popřál jsem jí dobrou noc a šel si lehnout na pohovku do obývacího pokoje. Dlouho jsem nemohl usnout, přemýšlel jsem, jak to udělám, kam tělo mrtvého Carla zavezu. Po chvíli jsem přestal přemýšlet, párkrát jsem zívnul a hned nato usnul.

Vzbudil jsem se po deváté hodině, Annie už byla také vzhůru a něco kuchtila v kuchyni. Rocky ležel na svém místě vedle pohovky u okna. Nahlédl jsem do kuchyně a pozdravil Annie, dobré ráno, odpověděla a usmála se, bylo poznat, že už se trochu uklidnila. Připravila nám oběma lehkou snídani, pár toastů s máslem a kávu. Převlékl jsem se v koupelně a šel se nasnídat. Seděli jsme mlčky s Annie u stolu v kuchyni, posnídali a popíjeli kávu. Zeptal jsem se Annie, co jí mám z jejího bytu přinést, řekla jen, že má v koupelně malou tašku s kosmetikou, pastu a kartáček na zuby, v pokoji ať jí vezmu ze skříně pyžamo a pár triček, nějaké kalhoty a pár kousků spodního prádla. Ve skříni že má velkou cestovní tašku, tam ať to všechno dám a vezmu s sebou. Ve skříňce u okna v pokoji ještě ať vezmu její kabelku s doklady. Řekl jsem dobrá, a že tam zajedu raději ještě před polednem, tělo pak odvezu až večer, až se setmí. Zapálil jsem si cigaretu a nabídl také Annie. Vzala si a pak jsme chvilku jen tak seděli a pokuřovali. To bude dobré, povídám jí, všechno zařídím, neboj se Annie. Já vím Micku, ale také vím, jak moc riskuješ kvůli mně, vždyť můžeš přijít o licenci a dostat se do konfliktu s policií. Ikdyž máš u policie známosti a dobré jméno, není to jen tak, správně jsme to měli ohlásit, to víš přece sám nejlépe. Vím, odpověděl jsem, ale když jsme to neudělali hned, teď už to musíme zvládnout jinak. Možná budu večer potřebovat pomoc Annie, alespoň hlídat z auta u tvého bytu, až budu to tělo přenášet do svého auta. Annie řekla, samozřejmě, počítám s tím Micku. Dokouřil jsem a šel se obléknout, že tedy zajedu Annie pro její věci. Annie řekla dobrá, a začala sklízet ze stolu po snídani. Bylo po desáté hodině.

Než jsem odešel, řekl jsem Annie, ať nechystá nic k jídlu, že si zajdeme na oběd odpoledne do restaurace, stejně jsme pozdě snídali. Usmála se, a řekla dobrá, ale zvu tě já Micku. Usmál jsem se také, odemkl a otevřel dveře z bytu, vykročil na chodbu a zavřel za sebou. Sešel jsem po schodech dolů, chodbou prošel k hlavnímu vchodu a vyšel ven na ulici. Před domem vždy parkuji své auto, je to tmavozelený Jeep Grand Cherokee, velké SUV, prostorné a spolehlivé, ve městě trochu žrout, ale jinak nemá chybu. Nasedl jsem, nastartoval a jel směrem k bytu Annie, na West 92nd Street. Ta ulice je od západu jednosměrná, zahnul jsem tudíž vlevo o ulici dříve a jel po West 91st Street a po Amsterdam Avenue objížděl celý jeden blok, že se do West 92nd Street vrátím z druhé strany. Těsně před křižovatkou, na konci té Amsterdam Avenue se asi něco stalo, byly tam tři policejní vozy, několik policistů postávalo před malým obchodem, nějaké klenotnictví, kolem byla natažena policejní páska. Bylo to hned naproti velkého baptistického kostela. Pokračoval jsem dále a na křižovatce zabočil vpravo, do West 92nd Street. Zastavil jsem vlevo, kousek od bytu Annie, a vystoupil z auta. Před domem Annie parkovala svého miláčka, byl to bílý Volkswagen Golf. V noci, když jsem tady byl, jsem si ničeho nevšiml, teď ale vidím, že s tím autem Annie není něco v pořádku, zdá se mi, že dveře od kufru jsou nějaké nedovřené, zpod dveří visí kousek nějaké látky nebo co. Přistoupím blíže, zkusím dveře otevřít, a opravdu, jsou trochu pootevřené. Otevřu tedy dveře úplně a jako bych dostal železnou tyčí po hlavě. V kufru auta leží velká kožená taška, je pootevřená, a plná všelijakých diamantových náhrdelníků, zlatých přívěsků, drahých hodinek, prstenů, náušnic a kdoví čeho všeho ještě. Také pár bankovek, dobré dva, tři tisíce dolarů. Že by to bylo to klenotnictví na Amsterdam Avenue?

Tak už asi vím, co Carl chtěl v bytě Annie, hledal klíče od auta, aby s ním odjel. Annie měla takový zlozvyk, zapomínala zamknout auto, jen vzala klíče, vystoupila a zabouchla dveře. Parkovala přímo před svým bytem a oknem z kuchyně i z obývacího pokoje na své auto viděla, tak jej mohla vždy zkontrolovat, jestli je tam. Carl to asi věděl. Zřejmě někde vyloupil nějaké zlatnictví a lup si ukryl do jejího auta, s kterým chtěl pak odjet. Jak dal tašku ve spěchu do kufru, nevšiml si, že jedno ucho té tašky brání v dovření dveří, proto byly ty dveře nedovřené. Opatrně jsem se rozhlédl kolem dokola, všude byl klid, všichni ještě asi dospávali včerejší dlouhou noc, jen na druhé straně ulice se prochází starší paní s pejskem na vodítku, za moment zmizí za rohem ulice. Navlékl jsem si opět rukavice, vzal tašku z kufru auta a zavřel dveře, tentokrát docela. Tašku jsem přenesl ke svému autu, dal ji do kufru, zavřel a zamkl. Poté jsem šel k bytu Annie, opatrně otevřel dveře a naslouchal, nic jsem neslyšel, všude bylo ticho. Vstoupil jsem do chodby a zavřel za sebou dveře. V obývacím pokoji jsem posbíral věci, co chtěla Annie, naházel je do velké cestovní tašky ze skříně, dal tam také kabelku s doklady. Klíče od auta Annie jsem dal do kapsy svého kabátu. Poté šel na chodbu, odemkl koupelnu a vzal ze stolku pod umyvadlem tašku s kosmetikou, z poličky pod zrcadlem pastu a kartáček na zuby. Tělo mrtvého Carla zabalené v koberci bylo na svém místě, jak jinak také. Vyšel jsem na chodbu, zavřel a zamkl dveře od koupelny. Přešel jsem chodbou ke dveřím od bytu, otevřel, vyšel ven a zavřel za sebou. Cestou ke svému autu jsem si sundal rukavice a schoval je do kapsy kabátu. Ještě jsem zamknul auto Annie klíčky, co jsem měl v kapse a pokračoval ke svému Jeepu.

Právě odemykám auto a chystám se nasednout, když slyším, Ahoj Micku, je Annie doma? Trhnul jsem sebou a otočím se. To byla Betty Harrisová, kamarádka a spolupracovnice Annie. Ahoj Betty, povídám trochu třesoucím se hlasem, Annie je u mne doma, v noci přišla za mnou domů, že jí bylo samotné smutno, řekl jsem jí, ať je pár dní u mne, teď jsem jí byl pro pár věcí u ní v bytě. Pojď, pojeď se mnou ke mně za ní, řekl jsem a dal tašku dozadu na sedadlo. Betty řekla, dobrá, a nastoupila do auta za mnou. Vyjeli jsme od chodníku a na rohu ulice zahnuli vpravo na Columbus Avenue. V tu chvíli začalo drobně pršet. Přijíždíme k mému domu a parkujeme. Vystupujeme z auta, beru tašku pro Annie, zavírám a zamykám auto. Jdeme s Betty k hlavnímu vchodu, právě odemykám dveře a chystáme se vstoupit, když náhle před domem zastaví policejní auto. Z něj vystupuje můj známý od policie, detektiv, poručík Frank Brown. Ahoj Micku, volá na mne, to jsem rád, že jsem tě zastihl, mohl bys prosím na chvilku se mnou? A vem s sebou i Rockyho, máme pro vás nějakou práci. Začalo pršet trochu více, řekl jsem, určitě, jen že doprovodím Betty ke mně domů a hned s Rockym přijdeme. Lišácky na mne mrknul, že chápe, a že počká v autě. Vyšli jsme s Betty nahoru k mému bytu, odemkl jsem a vešli jsme dovnitř. Ahoj Annie, zavolal jsem, hádej, koho ti vedu? Annie vykoukla z obývacího pokoje a zavýskla radostí, Ahoj Betty, a šla jí naproti. Objali se, Annie se na mne podívala přes rameno Betty, lehce jsem naznačil prstem na ústa jako že nic, ať mlčí a nic Betty neříká. Tak dobrá, já se brzy vrátím, pak bychom mohli zajít někam na oběd, řekl jsem, dal jsem Annie její tašku a klíče od auta. Obě šli do obývacího pokoje a začaly vybalovat věci z tašky. Vzal jsem Rockyho, ze skříňky na chodbě pár nových gumových rukavic, ty použité jsem vyndal z kapsy a vhodil je do odpadkového koše v kuchyni. Vyšli jsme z bytu, sešli po schodech dolů a ven na ulici. Pršelo čím dál více. Nastoupili jsme do policejního auta a rozjeli se tou samou cestou, kudy jsem už dneska jednou jel. Cestou mi Frank krátce pověděl, co se stalo. Někdy kolem desáté dopoledne ohlásil kolemjdoucí na ulici Amsterdam Avenue, že jsou dveře malého klenotnictví asi vypáčené. Zavolal na okrsek, přijela tam hlídka a zjistila, že došlo ke vloupání. Zavolali mne, to víš, moc se mi to nehodilo, byli jsme včera s partou známých na takové větší akci, slavili jsme až do rána, domů jsme přišli se ženou něco po čtvrté hodině ráno, moc jsem toho nenaspal. Podle toho provedení té loupeže to nebyl žádný profesionál, byl nejspíš sám, rozbil pár vitrín, posbíral klenoty, hodinky a také vypáčil pokladnu a sebral nějakou hotovost. Už jsme kontaktovali majitele obchodu, je to nějaký začínající podnikatel, Marco Agostino, Ital, nedávno obchod koupil, ještě ani neměl v provozu zabezpečovací zařízení. Na Silvestra byl u své rodiny někde v Queensu, domů přijel před chvílí, bydlel ve stejném domě nahoře, v prvním patře. Přijíždíme k obchodu před křižovatkou, prší čím dál více. To je počasí, to není dobré, povídá Frank, to nám asi Rocky moc nepomůže. Vystoupili jsme z auta na chodník, prošli pod policejní páskou a vešli dovnitř vyloupeného klenotnictví. Všude na zemi kolem bylo rozbité sklo z vitrín. Naproti pultu u stěny stáli dva detektivové a s nimi hubený snědý chlapík, tak třicátník, to byl asi ten Ital, majitel obchodu. Rozhazoval rukama a nadával, rozčiloval se a naříkal, není prý ani ještě pojištěný, co teď bude dělat a tak. Bylo mi jej upřímně líto, nejraději bych mu tu tašku s lupem nějak vrátil, pomyslel jsem si. Ale to jen tak nepůjde, uvidíme, zkusím něco vymyslet. Teď jsme tady ale pracovně, tak pojď Rocky, hledej.

Rocky se pustil do očichávání, obratně se přitom vyhýbal střepům rozbitého skla na podlaze. Jednu chvilku se zastavil, a zřejmě nasál nějaký pach, zaštěkal a oběhl pult kolem a zastavil se u vypáčené pokladny. Tam opět chvilku čenichal, stoupl si na zadní a očichával všechno kolem pokladny. Pak seskočil a s nosem až u podlahy si to namířil ven ze dveří obchodu. Strážník, co stál venku u dveří mi podával deštník, poděkoval jsem a šel pomalu za Rockym. Ten přeběhl ulici na druhou stranu a namířil si to za roh, kolem baptistického kostela do ulice, kde bydlela Annie. Poručík Frank Brown šel schovaný pod deštníkem hned za námi. Navzdory dešti a chladnému počasí jsem se začal potit. Vždyť nás Rocky zavede do bytu Annie, copak jsem ztratil rozum? Co teď, přece nezavedu poručíka do bytu a neukážu mu mrtvolu Carla zabaleného do koberce. Naštěstí se Rocky asi v půlce ulice zastavil, přešel z chodníku ke kraji vozovky, už chtěl přeběhnout na druhou stranu ulice k chodníku co vedl kolem bytu Annie, čichal a čichal, ale dál už nešel, ztratil stopu. To je smůla, ten prevít tady asi mněl zaparkované auto a odtud odjel i s lupem, povídá poručík. V duchu jsem Rockyho pochválil, nebýt toho deště, dopadlo by to úplně jinak, věděl jsem, že Rocky by nás jinak zavedl až do bytu Annie. Tak nic Micku, děkuji ti moc, pojď, hodím tě domů, určitě na tebe už přítelkyně čeká. Usmál jsem se, to není moje přítelkyně Franku, to je kamarádka a spolupracovnice mojí sestry Annie, ona bydlí na pár dní teď u mne. Dobrá, tak je obě pozdravuj. Vrátili jsme se zpátky, u obchodu jsem vrátil strážmistrovi deštník, poděkoval a rozloučil se s ostatními detektivy a policisty. Nasedl jsem s Rockym k poručíkovi do auta a on nás zavezl k našemu domu. Řekl jsem, že je mi to líto, že jsem mu tentokrát s Rockym nepomohl, on odpověděl, že co naděláme, počasí člověk neporučí. Rozloučili jsme se, policejní auto odjelo a já šel s Rockym nahoru do svého bytu.

Annie s Betty seděly v obývacím pokoji, povídaly si, popíjely whisky a kouřily. Vysvlékl jsem si kabát, vzal z koupelny starý ručník a trochu Rockyho osušil. Ten si lehl na svoje místo u okna a podřimoval. Sedl jsem si na pohovku vedle Betty, nalil si drink a zapálil cigaretu. Přemýšlel jsem, co dál, mám to Betty říci nebo raději ne. Betty Harrisová bydlela také sama, nedaleko od Annie, na Central Park West, kousek od rohu West 96th Street, ve velkém bytě, v prvním patře domu s krásným výhledem přímo do Central Parku. Byli jsme u Betty s Annie několikrát na návštěvě. Její velký byt jí nechali rodiče, když se přestěhovali do Miami na Floridě. Betty bylo tak jako Annie, třicet šest let. Pracovaly spolu již asi deset let a velice si rozuměly, znaly se už od střední školy, jezdily spolu na výlety a na dovolené, chodily do kina a do divadla, prostě bezva kamarádky. Vím, že kdybych Betty řekl o tom, co se stalo, nikomu na světě by to neřekla, věřím jí jako své sestře Annie. Tak jsem o tom všem přemýšlel, náhle se ozvala Betty. Annie, teď jsem si vzpomněla, včera večer kolem půl desáté mi zvoní telefon, a hádej kdo to byl. Ten tvůj bývalý přítel, ten Carl Bricks, ten lump, co tě balamutil, že tě miluje a nakonec tě jen zneužíval a mlátil tě. Hrklo ve mně, až jsem se zakuckal, když jsem právě vdechl kouř do plic. Co chtěl, zeptala se Annie a očividně zrudla ve tváři, podívala se na mne, poznala, že to se mnou také trochu zamávalo. Já nevím, povídá Betty, jen se ptal po tobě, jak se máš, co budeš dělat, jestli půjdeš někam na Silvestra slavit, a tak. Řekla jsem mu, co je mu do toho a zavěsila jsem. Za chvilku telefon zvonil znovu, ale já už jsem to nezvedala. Podíval jsem se znovu na Annie, tuší snad něco, nebo se mi to jen zdá. Je jasné, že také přemýšlí, kdo jí to včera kolem desáté volal, není hloupá, musela by to být velká náhoda, když během dvaceti minut někdo volá její kamarádce a pak také jí. Musím jí a Betty říci pravdu, budeme jeden druhého potřebovat, abychom to zvládli. Zapálil jsem si další cigaretu a nalil sobě i oběma děvčatům další drink. Teď mne dobře poslouchejte, řekl jsem a nahnul se blíže k oběma, jako kdyby nás někdo poslouchal. Ten Carl, co ti Betty včera večer volal, ten volal poté i do bytu Annie. Obě se na sebe podívaly a překvapeně pak na mne. Musíme to Betty říci, říkám a dívám se jak zareaguje Annie. Ta souhlasně přikývla, tak jsem začal povídat. Ten detektiv, co pro mne předtím přijel, vyšetřuje vloupání do klenotnictví na Amsterdam Avenue, kousek od bytu Annie. Byl jsem tam s Rockym a ten nás vedl po stopě směrem do ulice k bytu Annie, pak naštěstí ztratil stopu kvůli hustému dešti, naštěstí pro nás, jinak by nás zavedl až k tobě do bytu Annie. Obě seděly a trpělivě naslouchaly. Víš Betty, k Annie do bytu se po půlnoci někdo vloupal, chtěl Annie ublížit a ona ho zastřelila. Betty se chytla za ústa a tiše vykřikla, Annie začala potichu vzlykat a chytila Betty kolem ramen. Já už vím, že ten lupič byl Carl Bricks a hledal v bytě klíče od auta. Věděl, že má Annie ten zlozvyk, že své auto občas nezamyká, a schoval si v kufru svůj lup, tašku s uloupenými klenoty. Poté si šel do bytu pro klíče, aby s autem odjel. Myslel si, že Annie není doma, ale když vyrazil dveře od bytu, viděl, že v obývacím pokoji hraje televize a byl schopen Annie omráčit nebo i zabít, aby si vzal co hledal a utekl. Jenže Annie byla připravená a když se na ni chystal vrhnout a praštit jí železnou tyčí, střelila po něm. Trefila ho přímo do srdce, v momentě bylo po něm. Pak jsem ještě vylíčil, jak jsem jej prohledal, zabalil do koberce a zamkl do koupelny. Všechny doklady a věci co mněl po kapsách posbíral a vyhodil do kontejneru na odpadky cestou domů. Dopoledne jsem pak jel do bytu Annie pro její věci, dál už Betty víš.

No páni Annie, to sis tedy užila a ty Micku také. Samozřejmě jsem v tom s vámi, můžete se spolehnout, pomůžu vám, toho šmejda se nějak zbavíme. Nalili jsme si další drink a připili si jednak na Nový rok a také na naše spojenectví, teď jsou z nás spolupachatelé. Páni, nějak mi vyhládlo, povídá Annie a Betty se přidala. Tak si zajdeme někam na oběd, kousek odtud je dobrá italská restaurace Gennaro, je to na Amsterdam Avenue, nedaleko toho vyloupeného klenotnictví. Dopili jsme, Rockymu jsem dal čistou vodu a trochu psí konzervy do misky, oblékli jsme se a šli na novoroční oběd. Vyšli jsme z domu, už přestalo naštěstí pršet a chvilkami vysvitlo i mezi mraky sluníčko. Přešli křižovatku a dali se po West 87th Street až na Amsterdam Avenue, pak jsme zahnuli vpravo a pokračovali asi deset minut až k té italské restauraci. Cestou jsme míjeli ten vyloupený obchod naproti baptistického kostela, žádné policejní pásky už tam nebyly, jen na dveřích visela cedule s ručně psaným nápisem DOČASNĚ MIMO PROVOZ. Chudák Marco Agostino, pomyslel jsem si, něco vymyslíme a ty klenoty ti vrátíme, ještě nevím jak, ale určitě si je nenecháme. Přišli jsme k restauraci a vešli dovnitř. Bylo tady poloprázdno, vybrali jsme si stůl u okna, v momentě tady byl číšník, podle vzhledu určitě Ital, objednali jsme si jídlo a pití, chvilku si jen tak povídali a popíjeli aperitiv. Jídlo nám za pár minut přinesli, dali jsme si všichni to stejné, italské těstoviny se sýrovou omáčkou, k tomu míchaný zeleninový salát. Annie s Betty si daly po obědě zmrzlinový pohár, já jsem si dal pivo Budweiser. Poseděli jsme asi hodinku a pak Annie zaplatila, trvala na tom, že nás pozvala, oblekli jsme se, vyšli z restaurace a vraceli se stejnou cestou zpátky k mému domu. Betty domů nepospíchala, řekli jsme jí ať jde s námi, že se doma domluvíme co a jak dále podnikneme. Přišli jsme ke mně do bytu, Rocky už nás slyšel za dveřmi a vítal nás všechny, vrtěl ocasem, pak odběhl a lehl si zpátky na to své místečko u okna. Annie s Betty se posadily v obývacím pokoji, já jsem přinesl z lednice v kuchyni láhev whisky, pár skleniček a plechovek s džusem. Chvilku vás tady nechám, musím jít k počítači a něco zařídit. Sedl jsem do kuchyně, na stůl položil svůj laptop a napsal krátký vzkaz pro oloupeného majitele klenotnictví. Stálo tam jen:

Vážený pane Agostino, nějakou náhodou jsem se dostal k věcem, co patřily vám, vracím vám je tedy touto cestou. Jen mám jednu podmínku, necháte si to pro sebe, nikomu, ani policii o tom neřeknete. Váš přítel.

Poté jsem na druhou půlku listu napsal adresu, kde Marco Agostino bydlí. Papír jsem vytiskl, navlékl si rukavice a ustřihl tu část s adresou. Oba lístky pak vložil do průhledné fólie. Vzal jsem laptop a odložil jej zpátky na skříňku u okna, vedle tiskárny. Šel jsem do obývacího pokoje, sedl si na pohovku, a nalil sobě i děvčatům drink. Chvilku jsme jen tak seděli a popíjeli. Zapálil jsem si cigaretu a vyfoukl kouř někam nahoru ke stropu místnosti, najednou zde zavládlo hrozivé ticho. To nám ten nový rok pěkně začal, pokusil jsem se zavtipkovat, obě se usmály, ale moc do smíchu nám nikomu nebylo. Čeká nás ještě hodně nervů a sil, než tuhle záležitost vyřídíme tak, abychom z toho všichni vyvázli bez úhony. Tak poslouchejte obě, řekl jsem, myslím, že mám nějaký nápad, co bude dále. Zítra jdete spolu do práce, já k večeru zavezu Betty domů a dáme tu tašku s uloupenými věcmi z mého kufru do kufru jejího auta. Ráno pojedeš Betty do práce, autem zajedeš do dvora vaší firmy, tam kde vám vykládají objednané zboží. Navlékneš si rukavice, vezmeš z kufru auta tu tašku a spolu s Annie, která si také vezme rukavice, přendáte věci z tašky do papírové krabice, do takové, v jaké vám vozí do obchodu knihy. Vložíte tam také tento list papíru, podal jsem Betty papír zabalený do fólie, na který jsem vytiskl krátký vzkaz pro Marca Agostiniho. Krabici zalepíte, nalepíte lístek s adresou a spolu se zásilkami, co každý den odesíláte svým zákazníkům, předáte doručovací službě. Ta balíček doručí na adresu toho oloupeného klenotníka, Marco Agostino, Amsterdam Avenue 652. Nebude to nic neobvyklého, často odesíláte knihy pro zákazníky v takových balíčcích, jen tam prostě tentokrát nebude odesílatel, a na té krabici nesmí být také žádné jiné nálepky a nápisy, jen ta adresa k doručení. Pak si zajedete autem někam směrem do centra a cestou se někde zbavíte té tašky, vhodíte ji nenápadně do nějakého kontejneru u parkoviště, to je jedno kde, jsou jich tady v okolí desítky. Nezapomeňte ale, že všechno musíte dělat v rukavicích. Tady jsem vám jich několik párů připravil, řekl jsem a vytáhl z kapsy balíček s tenkými elastickými rukavicemi.

Dobrá, povídá Betty, ale co ty Micku, kdo ti pomůže s tím balíkem? Jo, přidala se Annie, my bychom ti chtěly také nějak pomoct. Já vím, odvětil jsem, musí to ale být dneska, je svátek, spousty lidí jsou ještě mimo město, zítra už to tak jednoduché nebude. Dobrá tedy, tak pojedeme všichni spolu, nejdříve zajedeme k Betty a přeložíme tu tašku do jejího auta, poté pojedeme k bytu Annie, vy budete hlídat a já přenesu tělo Carla v koberci do svého Jeepu. Musím sklopit přední sedadlo a půlku zadního, aby se tam dvoumetrový koberec vešel. Je výhodou, že auto má zatmavená okna a není dovnitř vidět. Zpátky k mému bytu půjdete pěšky, a počkáte tam na mne, já pak zavezu Betty domů. Ten koberec s mrtvolou zavezu za město, napadlo mně jedno místo, je to velká skládka odpadů, skoro na konci Amsterdam Avenue, před mostem George Washingtona, co vede do New Jersey. Nedávno jsme tam s Rockym hledali s policií jednu pohřešovanou ženu. Budu muset být velice opatrný, je tam hlídač, je to takový starý pán, senior, naštěstí si občas rád přihne a pak usne, když jsme tam tehdy byli s poručíkem Brownem a dvěma detektivy z oddělení, museli jsme jej budit. Myslím, že to může vyjít, řekl jsem. Annie s Betty zvědavě poslouchaly, a nakonec souhlasně pokyvovaly. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne, ještě tak hodinku a začne se pomalu stmívat. Vstal jsem a nahlédl z okna ven na ulici, jindy celkem rušné místo se zdálo být dneska klidné, navíc se začala nad městem tvořit bílá mlha. Snad nám štěstí bude přát i nadále, pomyslel jsem si, a zapálil si další cigaretu. Drink už si žádný nedám, pojedu autem, a co kdybych se připletl do nějaké bouračky, nestojí to za to. Annie s Betty si ale nalili další drink, prý na kuráž. Stejně jsou statečné, pomyslel jsem si. Jen seďte, povídám, vezmu Rockyho chvilku ven vyvenčit a omrknu to, jak to tam vypadá. Obě pokývaly na souhlas. Oblékl jsem si kabát, vzal Rockyho, připnul mu vodítko, a vyšli jsme ven z bytu.

Seběhli jsme po schodech dolů a vykročili hlavním vchodem na ulici. Přešli jsme pár bloků po Columbus Avenue směrem k bytu Annie, sem tam projelo nějaké auto, většinou žluté taxi, co rozváželo zákazníky z restaurací a barů domů, pár lidí také prošlo kolem nás po hlavní ulici. V postranních ulicích mezi bloky domů bylo však úplně liduprázdno, navíc kvůli tvořící se mlze nebylo vidět dále než na deset, patnáct metrů. Bude to dobré, pomyslel jsem si, k večeru se ještě ochladí, a každý bude raději doma v teple, než aby chodil venku po ulicích. Také v té West 92nd Street bylo liduprázdno, pokud jsem viděl v té mlze, jen od hlavního vjezdu z Champion Parking svítil velký neonový nápis a sem tam vyjelo z toho podzemního parkoviště nějaké auto, jinak nic. Zvládneme to, pomyslel jsem si, otočili jsme se s Rockym, a vraceli se zpátky kolem těch pěti bloků k našemu domu. Cestou zpátky jsme opět potkali jen pár chodců, dvojice, co se vracely z návštěvy u známých, partičku mladých lidí, co měli na sobě ještě konfety a třpytky z půlnoční oslavy, a také pár pejskařů jako já, co vyšli vyvenčit své mazlíčky. Přicházeli jsme k našemu domu, Rocky najednou začal čenichat kolem mého auta, větřil a táhl mně i s vodítkem dozadu ke dveřím od kufru. Tam se zastavil a párkrát zaštěkal. Je fakt dobrý, pomyslel jsem si, od rána kdy očichal stopy toho lupiče, cítí tu jeho tašku v kufru mého auta. Pojď Rocky, nech to být, řekl jsem a přitáhl jej za vodítko k sobě. Jako by rozuměl, šel ke mně a spolu jsme vešli do domu, po schodech nahoru k mému bytu. Odemkl jsem, otevřel dveře a odepnul Rockymu vodítko. Rozběhl se do obývacího pokoje a vítal se s Annie a Betty, jak by jim chtěl něco říct, pochlubit se, co právě venku našel v mém autě. Zavřel jsem dveře, sundal si kabát, pověsil ho na věšák v chodbě u dveří, a šel za děvčaty do pokoje. Bude to dobré, povídám, venku je klid, navíc se valí od vody mlha, ochladilo se, zvládneme to.

Annie a Betty už byly netrpělivé a bylo vidět, že si na kuráž připíjely celkem dost, láhev whisky byla téměř prázdná. Ale ani se jim nedivím, nikdy nic takového nezažily, na obyčejného člověka je toho docela dost. Sedl jsem si na chvilku na pohovku vedle Betty, vzal ji i Annie za ruku a utěšoval je, že nám to vyjde, když budeme opatrní a uděláme to tak, jak jsme si naplánovali. Vstal jsem a řekl, tak tedy jdeme na to. Betty s Annie se zvedly a šly z pokoje za mnou. Rocky jen zvedl hlavu z předstíraného spánku, klid Rocky, zůstaneš tady, povídám. Jako by rozuměl, položil hlavu zpátky na zem, zvědavýma očima nás ale dál pozoroval, dokud jsme nezmizeli ze dveří na chodbě. Sundal jsem z věšáku svůj kabát a oblékl se. Podal jsem také Betty a Annie jejich kabáty a pomohl je obléci. Obě si vzaly své kabelky, otevřel jsem dveře od bytu a vyšli jsme ven na chodbu, zavřel jsem a zamkl, sešli jsme po schodech dolů do přízemí. Hlavním vchodem jsme vykročili na ulici, k mému Jeepu. Nasedli jsme, Annie vedle mne, Betty dozadu za Annie. Nastartoval jsem a rozjel se ke křižovatce, zahnul vpravo a na další křižovatce zabočil do West 88th Street a jel až na hlavní Central Park West, kde jsem zahnul vlevo a jel až před dům, kde bydlela Betty. Před domem jsem zastavil vpravo u chodníku a vystoupil z vozu. Betty vystoupila také a přešla ke svému autu, co stálo kousek před námi. Byla to tmavá zelená Toyota Corolla. Betty odemkla a otevřela kufr, já jsem otevřel kufr svého Jeepu, nasadil si rukavice, vzal tašku s lupem, zavřel dveře a přenesl tašku do kufru auta Betty. Betty do tašky vložila ještě balíček s rukavicemi a fólii s papíry, co jsem jí dal doma. Pak zavřela kufr u auta a zamkla. Přešli jsme k mému vozu a nasedli. Vyjeli jsme od chodníku a jeli na křižovatku, kde jsme zahnuli vlevo do West 96th Street. Celou ulici jsme projeli, přes křižovatku s Columbus Avenue až na Amsterdam Avenue, poté zabočili vlevo a pokračovali až ke křižovatce s ulicí West 92nd Street, zde jsme odbočili vlevo a pokračovali pomalu až k domu, kde bydlela Annie. Zaparkoval jsem vlevo u chodníku, přímo naproti vchodu do bytu, těsně před bílým Golfem Annie. Chvilku jsme seděli v autě a pozorovali okolí. Zdálo se, že je tady naprostý klid, žádní chodci, okna v domě potemnělá, jen kousek za námi, vpravo na druhé straně ulice svítil neonový nápis od Champion Parking. Ale i zde byl klid, žádné auto nevjíždělo ani nevyjíždělo z podzemních garáží. Navíc se pěkně ochladilo a mlha byla čím dál hustější.

Tak dobrá, jdeme na to, řekl jsem a kývl na Annie a Betty. Vystoupili jsme z vozu, Betty šla kousek směrem k podzemnímu parkovišti, Annie šla na druhou stranu, ke křižovatce s Columbus Avenue. Popošli jen tak deset, patnáct metrů, jen tak, abychom na sebe v mlze stále viděli. Já jsem sklopil sedadlo spolujezdce a také pravou třetinu zadního sedadla. Poté jsem otevřel dveře od kufru a zhasl světlo, co kufr osvětlovalo. Chvilku jsem zase počkal a naslouchal, nic neobvyklého jsem neviděl ani neslyšel. Domluvili jsme se, pokud by nastal nějaký problém, objevila se například policejní hlídka nebo kolemjdoucí, začne jedna na druhou volat jménem, jako že se ztratily jedna druhé v mlze, nebo tak, a přejít na druhou stranu ulice, prostě odvést pozornost od bytu Annie, nic originálního to nebylo, ale alespoň nějaký signál v nouzi. Ještě jsem dal Annie a Betty znamení, že jdu do bytu. Obě ukázaly prsty na ruce O.K., vykročil jsem tedy k bytu Annie. Opatrně otevřel dveře a naslouchal, nic neobvyklého, přešel jsem chodbou ke koupelně, vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře. Bylo tady celkem šero, ale po paměti jsem se dobře orientoval, otevřel dveře a nohou nahmatal koberec, ve kterém už nějakou dobu odpočíval Carl Bricks. Sehnul jsem se a uchopil ten balík oběma rukama a nadzvedl jej z podlahy. Přenesl jsem jej do chodby, dveře od koupelny zase zavřel, zamkl a klíč schoval zpátky do kapsy kabátu. Vyšel jsem dveřmi bytu ven na ulici a kývl na Annie a na druhé straně na Betty, jestli je všechno v pořádku. Obě ukázaly opět gestem ruky, že je vše O.K. Vrátil jsem se do chodby, zvedl koberec a nesl jej ven ke svému Jeepu. Těch pár vteřin se mi zdálo nekonečných, navzdory klesající venkovní teplotě jsem se během té chvilky pořádně zapotil. Carl Bricks i s kobercem mohl vážit tak něco přes sedmdesát pět kilo, ale i tak, než jsem jej přenesl k autu a rychle nasoukal zezadu do kufru až na sklopené přední sedadlo, dalo mi to zabrat. Konečně je v autě, zavřel jsem dveře od kufru a auto zamkl.

Vrátil jsem se zpátky ke dveřím bytu Annie, zavřel dveře tak, aby nebylo na první pohled poznat, že nejsou v pořádku, že nejsou zamčené. Zítra ráno zavolám zámečníka a nechám zámek vyměnit a dveře opravit. Kývl jsem na Annie a Betty, ať jdou ke mně. Obě přišly a navzájem jsme se objali, že to nejtěžší snad máme za sebou. Pochválil jsem obě za dobrou práci, pak jsem jim dal klíče od mého bytu, ať jdou klidně zpátky a počkají tam na mne. Rozloučili jsme se, ony šly po chodníku ke křižovatce, na rohu zahnuly vpravo na Columbus Avenue. Já jsem odemkl Jeepa, nasedl a nastartoval. Rozjel jsem se od chodníku do ulice, na křižovatce odbočil vpravo na Columbus Avenue, na další zahnul do West 91st Street a po ní jel až na Amsterdam Avenue, kde jsem zabočil vpravo. Annie s Betty už jsem nezahlédl, asi pospíchaly do tepla mého bytu. Venku se pořádně ochladilo, teploměr v autě ukazoval pouze 2 stupně nad nulou. Mlha byla čím dál hustější a na čelním skle auta začínala tvořit námrazu. Jel jsem po Amsterdam Avenue asi 4 kilometry, až nakonec, tam, kde začíná Fort George Avenue. Tady jsme nedávno hledali a našli s policejními detektivy v čele s poručíkem Frankem Brownem jednu pohřešovanou ženu. Zásluhou mého psa Rockyho jsme ji našli. Policie měla podezření na jejího manžela, ten pracoval tady blízko v Campusu George Washingtona jako správce, blízko té skládky odpadů. Jeho žena měla mladého milence, on to zjistil, podle sousedů se často hádali, ona nakonec zmizela. Všichni si mysleli, že prchla někam s tím svým milencem, jenže ten nikam nezmizel. Poskytl ale důležité informace a pomocí pachových stop oblečení zmizelé se nakonec podařilo ji vypátrat, a usvědčit jejího manžela z vraždy. Udělal prostě velkou chybu, nezahrabal tělo dostatečně hluboko, navíc to udělal v pátek večer a vývoz kontejnerů a kuka vozů se provádí vždy až po víkendu, nebo po svátku, první pracovní den. Kdyby počkal do neděle, v pondělí by mohlo být tělo zavezeno tunami odpadů a nikdy by jej nikdo, ani můj skvělý Rocky, nenašel. Právě jsem přijel k velké bráně do areálu skládky, kupodivu byla otevřena. Strážný zřejmě počítal s tím, že bude nejspíš spát a nebudou jej muset budit řidiči kuka vozů, až sem začnou brzy po páté hodině ráno vyvážet odpadky. Zastavil jsem kousek od vjezdu, vypnul motor a zhasnul světla. Z nedaleké budovy, kde jsme nedávno s poručíkem Brownem budili strážného, svítilo modře do mlhavého večera jedno jediné okno. Vystoupil jsem z vozu, zavřel dveře a zamkl. Pomalu jsem kráčel směrem k budově strážného, obloukem obešel malé prostranství a vrátil se kolem zdi budovy k osvětlenému oknu. Koutkem okna jsem opatrně nahlédl do místnosti. Strážný samozřejmě spal. Na skříňce v rohu hrála televize, na stole stála skoro prázdná láhev od whisky, sklenička a šálek od kávy. Vedle ještě talíř s nějakým nedojedeným jídlem, kus chleba a nůž. Strážný spal na židli u stolu, hlasité chrápání bylo slyšet až ven. Tak ten asi vůbec neví, že je už Nový rok, vypadá to, že takhle tady sedí už od včerejšího večera, od Silvestra. Je to dobré, pomyslel jsem si a vracel se pomalu ke svému autu. Odemkl jsem, otevřel dveře, nasedl a potichu dveře zavřel. Nastartoval jsem, světla jsem nezapínal, vjel jsem hlavní bránou do objektu, asi 200 metrů jsem pokračoval na kraj skládky, tak jak jsem si to pamatoval, když jsem tady byl s policií. Zastavil jsem, vystoupil z vozu, motor jsem nechal běžet. Otevřel jsem dveře od kufru a vytáhl koberec s mrtvolou Carla Brickse, nadzvedl jsem ten balík, vložil si ho na rameno a popošel asi deset metrů ke kraji skládky. Poté jsem koberec shodil ze strmého srázu dolů. Svlékl jsem si rukavice a vhodil je opačným směrem než koberec. Tak, to by bylo, pomyslel jsem si.

Vrátil jsem se k autu, nasedl a dal obě sedadla do původní polohy. Pomalu jsem se rozjel směrem k hlavnímu vjezdu. Vpravo jsem v husté mlze zahlédl svítící okno od místnosti strážného. Sem tam světlo zablikalo modrou barvou televizní obrazovky, jinak se nedělo vůbec nic. Strážný spal v klidu dál. Carl Bricks už byl také na svém místě. Zítra ráno jej přikryjí tuny odpadu. No co, dostal to, co si zasloužil, na světě je o jednoho darebáka méně, moje sestra Annie i Betty budou v klidu spát, Marco Agostino dostane zpátky svoje zboží a peníze. Já budu mít sice trochu černé svědomí, ale spravedlnost je někdy taková. Nejsem a ani nechci být nikoho soudcem, ale někdy té spravedlnosti musíme trochu pomoci. Vyjel jsem zpátky na ulici a rozsvítil světla. Pomalu jsem se vracel po Amsterdam Avenue zpátky, na West 104th Street jsem odbočil vlevo a přejel ji až na křižovatku s Columbus Avenue. Pak už jsem pokračoval až ke svému domu na West 87th Street. Zastavil jsem u chodníku před domem, vystoupil z auta, zavřel a zamknul dveře. Šel jsem k domu, odemkl druhým klíčem, co jsem měl spolu na klíčence s klíčky od auta, vyšel po schodech nahoru a zazvonil u dveří. Rocky zaštěkal, Annie mi přišla otevřít, Betty v závěsu za ní, Rocky se lísal, očichával mne, asi zase ucítil ten známý pach, co nasál v klenotnictví Marca Agostiniho. Pohladil jsem Rockyho a ukázal na dveře do obývacího pokoje, věděl, co to znamená a odběhl zpátky ke svému pelíšku. Zavřel jsem za sebou dveře, vysvlékl si kabát a pověsil jej na věšák. Poté jsem obě, Annie i Betty objal. Obě měly v očích slzičky dojetí a radosti zároveň. Máme to za sebou, řekl jsem. Obě mi děkovaly, že jsem to všechno naplánoval a vyšlo to. Řekl jsem, že pro někoho cizího bych tak nikdy neriskoval, udělal jsem to pro svoji sestru, a ty Betty jsi nám také moc pomohla. Jestli nyní chceš, zavezu tě domů, ale klidně tady můžeš zůstat s Annie, můžete spát v ložnici. Ráno pojedeš s Annie k tobě, vezmeš si své auto a spolu pojedete do práce. Zařídíte vše tak, jak jsme se domluvili. Betty řekla dobrá, Annie byla také ráda, že si ještě můžou spolu popovídat. Já jsem si sedl na pohovku do obývacího pokoje, nalil si drink z nové lahve whisky, co mi přinesla z lednice Betty, zapálil jsem si cigaretu a uvolnil se. Annie navrhla, že si dáme kávu, a s Betty připraví něco malého k večeři. Zavřel jsem oči, asi jsem vypadal jako Rocky, když předstírá, že spí. Vychutnával jsem si whisky a cigaretu. Za chvilku jsem ucítil vůni dobré turecké kávy, kterou mi přinesla z kuchyně Betty. Poděkoval jsem a dál odpočíval, na nic už jsem nemyslel. Bylo sotva sedm hodin večer, mně se už chtělo docela spát. Skoro jsem usnul a už se mi začalo něco i zdát, škubl jsem s sebou, až se lekl i Rocky. Cigareta mi skoro vypadla z ruky, zahasil jsem ji a napil se kávy, snad mne to trochu probere. Vypil jsem ten šálek kávy tak, jak ji mám rád, ještě pořádně horkou. Opravdu mne to probralo, dal jsem si další drink a nalil také Annie a Betty. Ty přišly za moment do pokoje a přinesly velký obložený talíř se vším možným, salám, šunka, sýr, zelenina, nakrájená vařená vejce, k tomu toastový chléb. Ani jsem nevěděl, co všechno mám v lednici. Vonělo to nádherně, seděli jsme všichni spolu na pohovce a pojídali. Rocky dostal také kousek salámu a šunky, také si zaslouží něco jiného než pořád ty svoje konzervy. Pojedli jsme, pak si povídali, popíjeli whisky a kouřili. Na to, co jsme prožili od dnešního rána, už jsme si ani nevzpomněli. Pustili jsme si televizi a sledovali novoroční program. Kolem jedenácté hodiny se Annie s Betty šly umýt a převléci, že půjdou už spát. Já jsem se také osprchoval a převlékl. Vypnul televizi a ulehl na pohovku. Také jsem byl už celkem ospalý. Za chvilku jsem usnul.

Ráno jsem se vzbudil před sedmou, Annie a Betty už byly pryč, v kuchyni na stole jsem měl připravenou snídani, pár toastů, v konvici voněla čerstvá káva. Nalil jsem si šálek a posnídal. Převlékl jsem se, nalil si ještě jeden šálek kávy a popíjel. Pak jsem zavolal známému zámečníkovi, sdělil mu adresu bytu Annie a zadal mu zakázku, co má spravit. Klíče od nového zámku ať přiveze na moji adresu, že tu zakázku s ním vyrovnám. Sotva jsem telefon odložil a napil se kávy, telefon zazvonil. Zvednu sluchátko a říkám prosím, na druhém konci se ozve mužský hlas, pane Jonesi, tady je Mathew Bricks, chtěl bych, abyste mi pomohl najít mého bratra. Bydlí v Queensu, předvčerem zmizel, naposled jej viděli někde na Manhattanu, prý jede navštívit svoji známou, nějakou Annie. Jmenuje se Carl Bricks. Polkl jsem naprázdno a málem zavěsil. Nadechl jsem se a už klidným hlasem řekl, dobrá pane Bricksi, podívám se na to. Můžeme se někde sejít?, budu potřebovat nějakou fotografii vašeho bratra a popis oblečení, co měl naposled na sobě. Dobrá, odvětil, co navrhujete?, já vezmu nějakou fotku Carla a odpoledne bychom se mohli sejít. Můžeme se tedy setkat odpoledne ve tři v té italské restauraci na Amsterdam Avenue, jmenuje se Gennaro, víte, kde to je?, ptám se. Ano, znám to tam, tak dobrá, ve tři odpoledne tam budu, odpověděl a zavěsil. Bylo po půl deváté, když znovu zvoní telefon. Zvednu to a než stačím něco říci, poznávám hlas Annie. Ahoj Micku, jen volám, že je všechno v pořádku, všechno jsme s Betty zařídily tak, jak jsme se domluvili, zboží ráno převzal přepravce a to ostatní je také zařízené, jsme teď s Betty v práci, ostatní si povíme později. Řekl jsem, že jsem rád, že to všechno vyšlo, pak jsem Annie oznámil, že jsem nechal opravit zámek od dveří, pro klíče ať se pak staví tady, u mne v bytě. Odpoledne musím pracovně pryč, náhradní klíče přece máš. Annie poděkovala, ještě vyřídila pozdrav od Betty, já ji také nechal pozdravovat, a zavěsil jsem. O rozhovoru s Mathew Bricksem jsem schválně neřekl ani slovo, chci, aby to bylo vše jako vyřízené, aby Annie ani Betty neměly již žádné starosti.

Nějak to budu muset s tím bratrem Carla Brickse vyřídit, ještě nevím jak, snad na něco přijdu. Na jedné straně jsem rád, že se obrátil na soukromého detektiva a ne na policii, ale asi věděl, proč. Carl byl beztak kvůli svým průšvihům nějakou dobu v hledáčku policie, kdo ví, co měl všechno za sebou a co ještě plánoval. Moment, co když v té vloupačce jeli se svým bratrem spolu a on něco ví nebo tuší? To by nebylo dobré, zvláště pro Annie ne. Co když to měli všechno naplánované spolu a on čekal jen, až Carl přijede s lupem a autem Annie, a spolu pak prchnou někam pryč. Čekal, ale nedočkal se, na policii jít hned nemohl, pátrání po pohřešovaných se vyhlašuje až po 48 hodinách od nahlášení zmizelého. Myslím, že mu nejde ani tak o bratra, jako o to, co měl Carl přivézt. Tak jsem o tom přemýšlel, probíral to ze všech stran, vzápětí jsem tuto možnost zamítl. Kdyby to klenotnictví udělali spolu, byly by tam stopy také Carlova bratra, ledažeby jen hlídal venku na ulici, to by zase šel s Carlem také k bytu Annie. Ne, Carl to provedl sám a bratrovi ani nic neřekl. Uvidím, setkám se s Mathewem jakoby nic, a zjistím všechno, co ví, pak se rozhodnu, co dál. Zapálil jsem si cigaretu a sedl si v obývacím pokoji na pohovku. Rocky spokojeně ležel na svém místě pod oknem, občas mrkl očima a podíval se, co se kolem děje. Nic se nedělo, zavřel tedy oči a pokračoval v předstíraném spánku dál. Sedím, kouřím a přemýšlím, vtom někdo zazvoní u dveří mého bytu. Vstanu a jdu otevřít, Rocky vyskočil a hrnul se ke dveřím, pohybem ruky jsem mu ukázal na jeho místečko, pochopil a vrátil se zpátky, nelehl si ale, sedl si a zvědavě pozoroval, co se bude dít. Otvírám dveře, to je ten zámečník, pan Adams, přinesl mi klíče od nového zámku z bytu Annie. Dobrý den pane Jonesi, všechno je spravené, tady máte klíče, řekl a podává mi klíče. Poděkoval jsem, vzal klíče a položil je na skříňku vedle věšáku. Vyřídím to s vámi, pane Adamsi, povídám a vytahuji z kapsy kabátu peněženku, ale pojďte na chvilku dále, posaďte se, udělám vám kávu nebo čaj, jestli chcete. Nabídl bych vám drink, ale jste asi autem, tak vás nebudu pokoušet, povídám se smíchem. Děkuji mockrát pane Jonesi, rád bych poseděl, ale čeká mne ještě dneska spousta práce, to víte, při takových oslavách se to rozbíjí jedna radost. Chápu, řekl jsem, tak kolik vám dlužím za ten zámek a opravu, ptám se. Pan Adams mi podává papírek s nějakým ručně psaným výpočtem, součet byl 8 dolarů a padesát centů. Podal jsem mu z peněženky desetidolarovku a řekl, že to je v pořádku. Pan Adams poděkoval, málem se klaněl a couval ke dveřím. Poděkoval jsem také, otevřel dveře a vyprovodil jej na chodbu. Rozloučili jsme se, vrátil jsem se do bytu a zavřel za sebou dveře. Rocky mi běžel naproti a lísal se kolem nohou. Já vím, povídám mu, dneska jsme ještě nebyli venku, tak pojď, půjdeme se projít. Oblékl jsem si kabát, Rockymu připnul vodítko a vyšli jsme z bytu, po schodech dolů, a vykročili ven, na ulici. Zase mne táhl první k mému autu a čmuchal vzadu u kufru. No tedy, ty máš čich Rocky, asi budu muset zajet do autoumývárny a nechat vyčistit i vnitřek vozu. Člověk nikdy neví, raději se zavčas zbavit všech stop po tom mrtvém Carlovi zabaleném v koberci. Koberec, vzpomněl jsem si, měl bych koupit Annie nový koberec do předsíně, ten její leží s Carlem teď někde pod hromadou odpadků. Odpoledne, než pojedu za tím Mathewem, stavím se po cestě v prodejně koberců, je také blízko té italské restaurace, vyberu tam a objednám pro Annie nějaký hezký koberec.

Teď jdeme s Rockym chodníkem po Columbus Avenue na sever, obcházíme pár bloků, na chvilku se zastavíme v malém parčíku, Rocky se proběhne kolem opuštěných laviček, za půl hodinky se vracíme stejnou cestou zpátky domů. Rocky se proběhl, u domu samozřejmě nezapomněl na kufr mého auta a táhl mne kolem něj. Přitáhl jsem jej za vodítko a nasměroval ke dveřím domu, vešli jsme dovnitř a po schodech nahoru do mého bytu. Dal jsem Rockymu do misky čerstvou vodu a do vedlejší nasypal hromádku jeho oblíbených psích granulí. Pustil se do toho, za chvilku byla miska prázdná. Šel jsem do kuchyně, že si připravím také něco k jídlu, ale neměl jsem ani hlad ani chuť na nic, nalil jsem si jen trochu kávy a vzal si jen suchý plátek toastového chleba. Dám si něco třeba až odpoledne, v té italské restauraci, kde se mám sejít s tím bratrem Carla Brickse. Sedl jsem si v kuchyni, na stůl položil svůj laptop, že vyřídím pár věcí ohledně mojí práce, přečtu si poštu a tak. Asi hodinku a půl jsem se věnoval práci, dával dohromady nějaké fotografie a dokumenty k mým posledním případům, odesílal poštu a vyřizoval nějaké vzkazy. Mezitím popíjel kávu a pokuřoval. Kolem druhé hodiny jsem skončil, vytiskl, co jsem potřeboval a odložil laptop zpátky na skříňku vedle tiskárny. Oblékl jsem se, Rockymu pokynul, aby zůstal doma, a vyšel z bytu, po schodech ven z domu, ke svému autu. Vyjel jsem a přejel křižovatku směrem na Amsterdam Avenue, tam zahnul vpravo a pokračoval dále na sever. Minul jsem sotva tři bloky a zastavil u obchodu s koberci. Vešel jsem dovnitř, vybral takový, co se mi líbil a líbil by se určitě i Annie, zaplatil jej a uvedl adresu, na kterou jej mají doručit. Zrovna vycházím z obchodu, kolem se po ulici řítí nějaký blázen v Mercedesu, za ním jedou dva policejní vozy, blikají a houkají. Po obou stranách ulice zastavují auta, chodci na chodnících se otáčí, co se to děje. Nasedl jsem do svého Jeepu a rozjel se směrem, kterým zmizela ta policejní auta. Jedu pár set metrů, právě projíždím kolem klenotnictví Marca Agostina, za výkladem obchodu jsem zahlédl něco, co mne docela překvapilo. Viselo tam z červeného papíru vystřižené velké srdce a v něm bílý nápis, DĚKUJI, KAMARÁDE. Nikdo na světě jistě netuší, co to znamená, jenom Marco Agostino, já, Annie a Betty. Není zač, pomyslel jsem si, užij si to, kamaráde. Jedu dále k italské restauraci Gennaro a chystám se zaparkovat na parkovišti. Zahnul jsem do ulice k parkovišti, najednou vidím, několik policejních vozů zablokovalo cestu tomu Mercedesu, co jim prve ujížděl po hlavní ulici. Zaparkoval jsem na parkovišti a vystoupil z auta. Šel jsem blíže k místu, kde stály ještě blikající policejní vozy, abych se podíval, co se děje. Na zemi leží mrtvý chlápek, asi pětatřicátník, nad ním se sklání můj známý detektiv, poručík Frank Brown, a vytahuje mu z kapsy bundy doklady. Vedle těla leží na zemi pistole a pár prázdných nábojnic. Poručík se zvedá a přechází ke svému vozu, zaparkovanému nedaleko mne. Ahoj Micku, co ty tady?, povídá, když mne spatří. Ahoj Franku, ale náhodou jsem jel tady do Gennaro na oběd, a vidím, že máš zase práci. To mám, představ si, hlídka zaregistrovala na ulici dlouho hledané kradené auto, tak jej pronásleduje a ejhle, kdo jej neřídí – rovněž dlouho hledaný pachatel. Ještě se bránil a střílel po policistech, když jej zablokovali a chtěli zatknout. Tak to dostal a má to za sebou.

Odjakživa zastávám názor, že většina problémů se časem vyřeší sama. Tohle je jeden z těch případů. A kdo to vůbec je, ten mrtvý, ptám se poručíka. Ten říká, je to nějaký Mathew Bricks, bydlí v Queensu, a se svým bratrem Carlem byli vyhlášená dvojka, podvody, krádeže, vloupačky do bytů a tak, ale vyložení amatéři. Mimochodem, ten jeho bratr Carl také někam zmizel, jako by se po něm slehla zem. Poručík nasedá do svého auta a říká, tak zase někdy, Micku, měj se, zavírá dveře a auto se rozjíždí z parkoviště. Kývnu rukou na pozdrav a vracím se ke svému autu, na jídlo dneska nemám ani pomyšlení. Tak to bychom měli, vyřešeno, říkám si v duchu sám pro sebe. Po Carlovi se neslehla zem, ale pořádná halda odpadků, a tenhle Mathew co jej hledal, jel na schůzku se mnou, ale to detektiv, poručík Frank Brown ani netuší. Nasedám do svého Jeepa a pomalu jedu ke svému domovu, je půl čtvrté odpoledne, druhého ledna, je krásný den ve městě New York City.