Povídky

Povídky jsou většinou vzpomínky a postřehy z mého života, z dětství a dospívání, příběhy z minulého století. Jsou zde ale také příběhy fiktivní. Jména, postavy a charaktery osob v nich jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s někým známým či příbuzným je čistě náhodná...

ZE ŽIVOTA
FIKCE



       Naše skupina vznikla na jaře roku 1981 v Roštíně. Zakládajícími členy jsme byli já a Jiří Pánek. Pamatuješ, Jirko, jak jsme táhli na dvoukoláku tu obrovskou reprobednu ze starého kinosálu? Naše první aparatura, vážila asi 200 kg. V místě nebyl nikdo vhodný k doplnění kapely, vlastně tady bylo pár muzikantů, ale buď neměli patřičné zkušenosti, nebo se zajímali o zcela jiný hudební žánr, nic proti skupinám ABBA či Boney M. Ale ti kluci měli nástroje a tak třeba naše první bicí jsme měli od nich asi rok půjčené. Pátrali jsme tedy v okresním městě Kroměříži, kde bylo muzikantů vždy dost. Tak se přidávali, baskytarista Jan Klčo, jinak můj vrstevník a kamarád z učení, který hrál na elektrickou kytaru dříve než já. V patnácti letech už vyráběl různé boostery a efekty ke kytaře. Z vojny přišel právě kytarista a zpěvák, později klávesista Olda Sigmund. Ten také doporučil bubeníka a zpěváka Františka Daniela. A byli jsme kompletní. Vlastně jsme se původně měli jmenovat Laser. Ale nakonec jsme se dohodli na jménu Prorok. Scházeli jsme se každou neděli v Roštíně. Zkoušeli jsme v místní škole, která tehdy byla prázdná a nevyužitá. Dávali jsme dohromady jednak repertoár a také nástroje a aparaturu. Cvičili jsme a chystali se na tehdy povinné "přehrávky", bez kterých nemohla žádná kapela veřejně vystupovat. Vzhledem ke stylu repertoáru skupiny, rock šedesátých a sedmdesátých let, jsme museli většinu převzatých skladeb otextovat česky. Velkou naší výhodou bylo, že jsme si také sami skládali a textovali vlastní věci. Byli jsme mladí, nezkušení a hráli jsme naplno, někdy až moc nahlas, v souladu s nepsaným zákonem, že rocková hudba by potichu hraná "umělecky" nevyzněla, taková blbost...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




       Býval jsem docela hubený, takový normální klučina, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v mém věku. Bylo léto, já tehdy ještě žák základní školy ve Střílkách. Právě skončil školní rok a začaly prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsem se těšil, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšil jsem se, že zase pojedu za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsem se narodil a do osmi let bydlel a chodil do školy. Těšil jsem se také na svého kmotra, strejdu, co mně naučil rybařit a dělat spoustu jiných důležitých věcí. Byl to mamčin bratr. Vyrůstal jsem totiž bez vlastního otce, pouze s mamkou a otčímem, a ten mně toho v životě moc nenaučil. O všechno se bál, nářadí si zamykal do dílny a pro jistotu jej měl ještě zamčené ve velké dřevěné truhlici. Nevěřil, že bych uměl třeba opravit psovi boudu nebo spravit plot, aniž bych nepolámal kladívko. Když jsem si chtěl něco spravit na kole, musel jsem využít chvíle, kdy byl v práci. Potajmu rychle odemknout dílnu šperhákem, poté odemknout truhlu náhradním klíčem, o kterém ani nevěděl, že existuje. Rychle udělat co bylo třeba a zase rychle všechno vrátit na své místo a pozamykat. Panečku, to byl adrenalin. Nejhorší to bývalo v neděli. To jsem si nesměl ani očistit kolo a boty od bláta. Vždycky hlasitě volal: Neper v tú nedělu !!! To bylo po moravsky, jako abych ničím nemlátil, že je neděle. On byl totiž zapřisáhlý katolík, a v neděli musel být klid. Ráno do kostela a domů. Chraň bůh jít do hospody na pivo. V hospodě byl vždy asi jen jedenkrát v roce, to když měli včelaři výroční schůzi. To vypil tak dvě sodovky, snědl pár obložených chlebíčků a doma pak nadával, že smrdí kouřem. Ten by měl žít tak dneska. Můj soused nejraději řeže dříví v neděli, k tomu má tak dvě a půl promile a nadává u toho sprostě jako ten pověstný dlaždič...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




       Jmenuji se František, můj bratr byl Pavel. Byli jsme jednovaječná dvojčata, hodně podobní, nepoznala nás ani vlastní babička. Narodili jsme se ve Strakonicích, záhy nás ale převezli do nemocnice v Písku, ve Strakonicích ještě tehdy neměli inkubátory. Potřebovali jsme je, drali jsme se na svět předčasně, v sedmém měsíci, tak jsme potřebovali trochu dopéct. Vážili jsme dohromady spolu tak něco přes tři kila. Mamka vůbec nevěděla, že bude mít dvojčata, tenkrát nebyly žádné ultrazvuky a tak. Pavel dostal jméno po tátovi, já po svém kmotrovi, strejdovi, byl to mamčin bratr. Ale i náš dědeček se jmenoval František. Později jsme se z legrace ptali mamky, proč nám nedala Petr a Pavel, prý, že jí to tehdy v tom šoku ani nenapadlo. Já jsem ale se svým jménem spokojený, jméno je přece vedlejší. Hlavně, že budu den za dnem hodnější, to není z mojí hlavy, to je z jedné mojí oblíbené knížky. No, moc hodní jsme s bráškou nebývali jako kluci. Zlobili jsme a stále vymýšleli nějaké lumpárny. Vždycky jsme ale dostali výprask oba, aby to bylo spravedlivé. Když jeden z nás třeba rozbil okno, jak jsme si kopali s balónem na dvoře, nebo vypustil králíky, sváděli jsme to jeden na druhého. Táta odpásal řemen a bylo to, dostali jsme oba a někam se uklidili. Asi když nám byly čtyři roky, chytli jsme spálu. Byli jsme ve Strakonicích v nemocnici. Bylo to někdy na jaře, měli jsme pokoj v prvním patře budovy. Tehdy byla k obědu mléčná polévka s rýží, my jsme ji neměli rádi, tak když odešla sestra, vylili jsme ji z okna ven. Pod okny ale zrovna nějaký pán, asi zahradník okopával záhony, a dostal sprchu. Podíval se nahoru do okna, a za chvíli už byl u nás v pokoji i s doktorem a sestrou. Rýže s mlékem mu ještě kapala z vlasů na podlahu. Zase jsme dostali, ale ne řemenem, jen tak vynadáno. Tak to šlo s námi stále, chodili jsme všude spolu, jeden bez druhého jsme neudělali krok a nikdy jsme se nenudili, zato rodiče a babička si s námi užili...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Moře neklidu, moře krizí, moře rozhodujících okamžiků. Takový byl, nebo tak mi připadal můj dosavadní život. Po tragédii s mým bratrem Pavlem, mi dlouho trvalo znovu začít normálně žít, bavit se a pracovat. Velkou oporou mi v té době byla moje rodina, hlavně manželka a děti. Dokončili jsme náš rodinný domek a přestěhovali se do nového. Ještě stále jsem měl docela dost práce kolem domu, dvůr, zahrada a všechno, co s tím souvisí. Chodil jsem do práce a vydělával. Manželka Danuše byla doma na mateřské a starala se o domácnost a dceru Andreu. V té době jsem s kamarádem Jirkou a spolu s třemi muzikanty z Kroměříže založil v Roštíně kapelu Prorok. Hrávali jsme po zábavách v okolních obcích a na čas jsem byl zase trochu v pohodě. 1. února 1982 se nám narodila druhá dcera Edita. Čas běžel dál, skupina se koncem roku rozešla kvůli odchodu dvou spoluhráčů na vojnu. Na jaře 1983 přišel z vojny kamarád Peter, pracovali jsme spolu ve fabrice ve Zborovicích. Ještě než šel na vojnu, dávali dohromady také kapelu s pár kamarády ze Zborovic. Bubeník Robert, kytarista Ilja a zpěvák Milan. Hráli dobrou jednoduchou muziku, ve stylu tehdy populárních Katapult. Jenže odchodem na vojnu se také rozešli. Nyní chtěli pokračovat dále, ale zpěvák už prý neměl zájem a kytarista Ilja také ne. Zkoušeli jsme tedy s Peterem a Robertem, a přizvali k sobě dobrého klávesistu Milana Šóna. To celkem šlo, Milan také skládal svoje věci a já a Peter také. Zkoušeli jsme ve Zborovicích na Sokolovně a vypadalo to, že nám to půjde. Párkrát jsme si zahráli i před publikem, ale ne na zábavách, jen tak na nějakých odpoledních akcích pro děti a tak. Časem se ale začaly projevovat mírné rozpory mezi námi třemi a klávesistou Milanem, názory na budoucí podobu repertoáru. Milan opustil styl svojí vlastní tvorby a tíhnul spíše ke komerční podobě kapely, takzvané kavárně a hraní pro peníze. My jsme s Peterem a Robertem chtěli hrát spíše pro nás samotné a tvořit si svůj styl. Jenže to nebylo jednoduché se tenkrát nějak uplatnit, tak jsme vlastně jenom zkoušeli a zkoušeli, pro sebe a pro naši zábavu. Byl to náš koníček...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Bylo to ve čtvrtek, 19. června 1969, mimo jiné moje současná manželka Pavlína slavila tento den svoje první narozeniny. Já s bráchou Pavlem jsme si jeli do Brna pro naši novou kytaru, šestistrunku, jak zpívá dnes již slavný kanaďan Bryan Adams ve své písni Summer of 69, že dostal také svou první, když mu bylo deset let. No, naše první to nebyla, ale jako nová ano. Doposud jsme hráli na starší španělky a gibsonky, co jsme buď koupili v bazarech nebo od kamarádů, co měli majetnější rodiče a koupili jim je, ale nebavilo je to, nebo neměli hudební sluch, tak se nástrojů zbavili. Bylo nám patnáct a už jsme měli svoje občanky. Blížily se prázdniny a ve škole se tou dobou jezdilo na školní výlety, tehdy jsme z toho důvodu měli ve čtvrtek a v pátek ve škole vyučování jen do desáté hodiny, tak jsme si naplánovali s bráchou tenhle výlet. Do Brna jsme jeli poledním autobusem, z nádraží pak šli pěšky po Třídě Vítězství, dnešní Masarykově, a pak nahoru nad Zelný trh, do prodejny hudebních nástrojů. Tam jsme si vybrali tu španělku šestistrunku, stála tehdy i s koženkovým obalem přes sedm set Kčs, a padly na ni téměř naše veškeré úspory, co jsme měli z loňského roku ze žňových brigád v zemědělském družstvu ve Střílkách. Vyšli jsme z obchodu a pyšně kráčeli s naší novou kytarou dolů po Zelném trhu, zpátky na hlavní, a že půjdeme na nádraží a pojedeme domů. Když vcházíme na tu Masarykovu, vidíme zástupy lidí jak se hrnou do tramvají, ptám se jednoho kolemjdoucího místního, cože se to děje. Pocem kemo, ty to nekomeš?, na Zimáku hrajó Beach Boys, kořeni z Ameriky, poďte za mnó, pojedeme šalinó, jsme tam za chvílu...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Říkají mi Jimmy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně...

Celá povídka v PDF ke stažení zde






        Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Mám dva sousedy, jako asi většina lidí, co bydlí v řadové zástavbě v ulici nějaké vesnice nebo města. Soused vlevo je hodný, jmenuje se Václav a je truhlář. Pracuje doma ve své dílně, živí se kusovou výrobou nábytku a nejrůznějších doplňků pro domácnost. Je vždy uctivý, ochotný nezištně pomoci člověku a udělat nějaký dobrý skutek pro svého bližního, jak to sám říkává, i když není věřící a do kostela se modlit nechodí. Druhý soused, vpravo, se jmenuje Josef, je řidič a pracuje v místním dřevařském podniku. Neustále naštvaný na celý svět, zatrpklý, nerudný, sotva kdy odpoví na pozdrav, věčně nadávající a kritizující všechno, od počasí přes fotbal, politickou scénu až po program v televizi. Je to zlý člověk, podle standardního sociálního měřítka. Jako Ábel a Kain, Jekyll a Hyde, odvěké srovnávání dobra a zla, a jejich vzájemný boj.Nic ale není nikdy černé ani bílé, ve všem je ještě něco jiného. Jako Jin Jang, temnota a světlo, v každé černé je něco bílého a v každé bílé něco černého. Stejně tak jako má zlý člověk v sobě něco dobrého, má hodný člověk nějakou chybu, nikdo prostě není dokonalý, to ani já ne. A ani nejsem hoden toho, abych mohl někoho jiného soudit, hodnotit a kritizovat. V životě jsem udělal mnoho chyb, mnoho věcí, které bych dneska s odstupem času udělal jinak, lépe, tak, abych nikomu neublížil. Ale nikdy jsem tím, co jsem udělal špatně, nechtěl vědomě nikomu ublížit. Tímto se všem dotčeným srdečně omlouvám a lituji všech svých omylů a chyb, omlouvám se všem, všem živým tvorům, mravencům, žížalám a broukům, které jsem při své chůzi přehlédl a svou botou je zašlápl...

Celá povídka v PDF ke stažení zde




       Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Jasmínka. Od malička vyrůstala s babičkou a dědečkem na samotě v malé chaloupce na kraji borového lesa nad rybníkem, nedaleko od vesnice. Když bylo teplo, na jaře, v létě a na podzim, celý den si hrávala na zahrádce před domem. Babička s dědečkem pracovali na poli nebo v lese, ona se starala o slepice, králíky, husy a kachny, krmila je a také pejska Bročka a kočku Mínu, hrávala si s nimi se všemi. Také připravovala pro všechny jídlo, když babička pomáhala dědovi na poli, bylo jí teprve šest let a v září měla jít do školy, ale byla velmi nadaná, pracovitá a šikovná, od čtyř let už uměla číst, psát a počítat. Babička s dědečkem ji naučili všechno, hlavně o přírodě, o rostlinách a stromech, o zvířátkách, také o plodech, co nám příroda dává. Tenkrát v létě, bylo to v pátek, tři dny před svatým Jánem, babička s dědečkem sváželi z pole seno a dávali ho na půdu. Bylo už k večeru a začínalo se šeřit, Jasmínka zaháněla domů husy a kachny z pastvy, pak nakrmila králíky a zavřela slepice do kurníku. Zrovna chtěla jít domů do chaloupky, když tu náhle přiletěl k plotu malý svatojánek. Kroužil kolem mladé jabloně a přiletěl i blíže, zatočil se kolem Jasmínky a vyletěl zase ven za plot. Jasmínka zapomněla co jí babička s dědečkem přikázali, aby večer nikdy nechodila daleko od chaloupky, vyběhla ven a běžela za tím světýlkem, za malým svatojánkem. Ten chvíli poletoval sem a tam nad pasekou, pak ale si to namířil do borového lesa. Jasmínka běžela za ním, dál a dál, najednou už byla hluboko v lese a skoro nic neviděla. Kolem už byla černočerná tma, jen to malé svatojánkovo světýlko jí ukazovalo směr a lákalo ji dál do tmavého lesa...

Celá pohádka v PDF ke stažení zde


Celá pohádka v MP3 ke stažení zde






       Je 2. dubna 2023, sedím v křesle, piju svoji ranní kávu, k tomu oblíbené cigárko a poslouchám rádio, právě hrají písničku In The Army Now od skupiny Status Quo, vzpomínám, ano, Toho času v zeleném. Tak je to tady, dneska je tomu přesně padesát let. Je pondělí, půl osmé ráno, 2. dubna 1973 a já jedu narukovat na vojnu, na Slovensko, do města Sereď. Ne, není to žádný Apríl, ten byl včera, je to fakt. Vycházím z hospody, kde jsem se rozloučil s kamarády a mířím k autobusu, který právě přijel na zastávku na náměstí ve Střílkách. Z něj vystupují cestující a mezi nimi také můj kamarád Mirek, ten právě z vojny přijel domů. Zdravíme se a já se jej ptám, tak co, jaké to bylo?, já tam právě jedu. On se zasmál a říká, raději bych se oběsil než tam jít znovu. To mně moc nepotěšilo, nicméně jsem vykročil k autobusu. Řidiči jsem místo jízdenky předložil svůj povolávací rozkaz a posadil se vzadu vpravo u okna. To abych ještě zamával klukům co se škodolibě pošklebovali za okny hospody. Autobus se rozjel směr Koryčany, zamával jsem kamarádům a pomalu opouštěl svoji rodnou obec. Vlastně to nebyla moje rodná obec, narodil jsem se a do osmi let bydlel v Pošumaví, v jižních Čechách. Ale doma už jsem byl tady na Moravě, prožil tady větší část svého života, takže moje vzpomínky patří sem....

Celá povídka v PDF ke stažení zde




        Ten muž byl na první pohled mrtvý, právě jej srazil projíždějící kamion, když se snažil přeběhnout přes ulici. Vlastně jsem to já, kdo je mrtvý, až u něj najdou doklady a budou se snažit jej identifikovat, zjistí že je to nějaký David Heller, a to jsem vlastně já. Je to asi tak tři hodiny zpátky, potkal jsem toho muže na mostě přes řeku, stál polonahý u zábradlí a vrávoral, snažil se zábradlí přelézt. Každou chvíli se měl zřítit dolů do rozbouřených vln řeky Mississippi. Přistoupil jsem k němu a podával mu ruku, díval se na mně nedůvěřivě a váhal, nakonec si dal říci a slezl zpátky na chodník před zábradlí. Na zemi se válely jeho věci, co tady chtěl asi zanechat, bunda, košile, kalhoty, boty. Pomohl jsem mu to všechno posbírat, on se oblékl a obul si boty. Já jsem Johny, povídá a podává mi ruku, celý se přitom třese. Moc Vám děkuji, zachránil jste mi život, víte, já neumím plavat, určitě bych se utopil. To je v pořádku, říkám, pojďte, půjdeme si někam sednout a popovídat, já jsem David, říkám a nabízím mu tímto tykání. S radostí nabídku přijímá a zdá se najednou, že mu zmizel z očí ten zvláštní smutek co tam ještě před chvílí měl. Jak se tak dívám, ten Johny je jako můj dvojník, stejná postava, chůze, vlasy, oči, úplně jako kdybychom byli bratři dvojčata...

Celá povídka v PDF ke stažení zde





       Jmenuji se Nicolas Mernes, je mi 42 let, jsem profesorem filozofie a historie na lyonské Claude Bernard University. Povím vám svůj příběh, neskutečný příběh....
Celý svůj dosavadní život jsem zasvětil své profesi, nejprve svému studiu, poté neustálému sebevzdělávání, a následně výuce svých studentů. Moje práce je mým koníčkem, mým smyslem života, kvůli ní jsem ani neměl čas na založení rodiny, neměl jsem nikdy žádnou vážnou známost, jen pár letmých přátelství. Nejraději jsem mezi svými studenty a kolegy v práci, s nimi máme takový malý hudební kroužek, scházíme se po práci jednou za týden, vždy v úterý, a muzicírujeme, já hraji na flétnu a foukací harmoniku. Mám malý domek na předměstí Lyonu, bydlím tam sám jen se svým psem, je to pyrenejský ovčák, jmenuje se Max. Každé ráno, než jedu do práce, chodíme spolu do nedalekého parku na procházku, také večer, když přijedu z práce domů, jdeme se zase projít tou samou cestou parkem kolem jezírka, kde plavou v každou roční dobu hejna divokých kachen. Tak to chodí každý den, jen o víkendech, když je pěkné počasí, vyjíždíme s Maxem na delší cestu, daleko od velkoměsta, až tam, kde nepotkáte za celý den ani živáčka. Jezdíme tak dvě hodinky cesty na jih, do města Avignon. Bydlí tam moje sestra s manželem, vlastně jediní moji příbuzní, naši rodiče již oba zemřeli. Sestra bydlí v hezkém domku na nábřeží řeky Rhony, s výhledem na známé torzo avignonského mostu. Jeanne, tak se jmenuje moje sestra s manželem Gerardem, oba pracují v místním papežském paláci, Jeanne jako průvodce a kurátorka muzea, Gerard jako kastelán a správce budov. Obě jejich děti, dcera Michelle, 27 let a syn Daniel, 32 let, jsou už samostatní a mají své rodiny, Daniel bydlí s manželkou Hellene v Nice, Michelle se svým manželem Louisem v Paříži. Tolik o mé rodině. Je sobota v podvečer, krásný dubnový den, přijíždím se svým Maxem ve starém Renaultu před dům mé sestry do krásného městečka Avignon. Tolik jsem se tentokrát celý týden těšil. Je jaro, a neznám nic krásnějšího, než vzít svého Maxe a zajet pár kilometrů na jih od města, do rozsáhlého přírodního parku Alpilles Natural Regional Park. Tady se celé hodiny procházet pohořím, kolem skalních útesů a jezer, přírodních útvarů, dívat se kolem a přemýšlet jak tudy šla historie...

Celá povídka v PDF ke stažení zde





        Právě jsem vyšel ze sprchy v koupelně, když tu náhle zvoní na stole moje Motorola. Kdo to může být takhle pozdě večer, pomyslím si a beru mobil do ruky, dívám se, neznámé číslo, zvedám to a slyším na druhé straně naléhavý ženský hlas: To jsem já Elen, prosím tě Tome, přijeď sem okamžitě, prosím, jsou tady nějací chlapi v černých kuklách, jsou tři, bojím se, přijeď prosím. Promiňte, říkám do telefonu, promiňte, já nejsem Tom paní, asi jste si spletla číslo. To není možné, slyším plačtivý a naléhavý hlas té ženy v telefonu, co mám dělat?, kdo mi pomůže, naříká zoufale. V tom se ozve rána, zní to jako výstřel, potom bolestivé zasténání a pak jen ticho, hrozivé ticho. Haló, křičím do telefonu, haló, jste tam? Nic, slyším jen svůj zrychlený dech, napínám uši a najednou další rána, další výstřel, ale už tady v mém domě, v mém pokoji, cítím prudkou bolest v levé paži...
Náhle jsem se probudil, celý zpocený a vystrašený. Tak to byl naštěstí jen zlý sen, noční můra, jak se říká. Občas se mi zdá něco takového, ale tohle bylo tak skutečné, ještě mi v uších zní ten zoufalý a naléhavý hlas té ženy a ozvěna té rány, toho výstřelu. Posadil jsem se na posteli, protáhl se a zívnul. Dívám se z okna ven, dneska bude krásně, půjdu něco pěkného vyfotit, na ten zlý sen musím zapomenout. Vstal jsem a ustlal postel. Připravil jsem si lehkou snídani, káva a dva toasty se sýrem a šunkou, sklenice džusu. Posnídal jsem a šel si dát sprchu, převlékl jsem se a nachystal si svoji brašnu s fotoaparátem. Mám zrcadlovku Canon s veškerým příslušenstvím, skládací stativ, clony, teleobjektivy a tak. Fotografování je mým velkým koníčkem. Každou volnou chvilku, podle počasí a světelných podmínek, využívám k cestám do přírody a focení. Nejraději si vyjedu do přístavu k jezeru Erie nebo do nedalekého lesoparku v Mayfield Heights, tam zaparkuji u kostela sv. Francise z Assisi a celé hodiny chodím lesoparkem a fotím. Nebo si vyjedu tátovou jachtou na jezero, až tam na sever na kanadskou stranu, tam je také krásně. Vlastně jsem se ještě nepředstavil, jmenuji se Simon Robinson, bydlím ve městě Cleveland, ve státě Ohio.

Celá povídka v PDF ke stažení zde





        Ten starý dům jsem viděl ve svých snech snad už tisíckrát. Ano, tisíc a jedenkrát a teď stojím před ním. Tak tady jsem žil, tady jsem bydlel a tady jsem umřel, ano, v mém minulém životě... Těch pár schodů co vedou k domovním dveřím, vidím stále před sebou. Těžké vstupní dveře, za nimi tmavá chodba, na podlaze velké dlaždice. Uvnitř je krásně chladno, dokonce i v horkých letních dnech je zde příjemně chladno. Na podlaze u stěny stojí velký hliněný džbán s chladnou pitnou vodou...

Ukázka z připravované povídky...

Texty

Většinu textů a veršů jsem napsal jako mladý a zamilovaný blázen, potřeboval jsem vždy nějaký podnět, něco jako "Jen ho nechte, ať se bojí", ale v obráceném gardu. Potřeboval jsem něco pěkného, krásného, nový začátek, nové přátelství, novou lásku, pak jsem tvořil texty a básně. Kromě textů k vlastním písním jsem otextoval ještě kolem padesáti písní převzatých...

STÁLE NESTÁLÁ MÍT SVOJE TOUHY SPÁLENÝ MOSTY
MONA LISA IKAROS KDO SE DÍVÁ
PRVNÍ A POSLEDNÍ KRÁČEJ PŘÍMOU JINÝ SVĚT
BUMERANG LETNÍ BLUES MEZI RYBAMI A VODNÁŘEM
TROSEČNÍK TO NEMUSÍM MÍT CESTY DOMŮ
PROMETHEUS LESNÍ VÍLA ZA HVĚZDOU
NĚCO O VÍNĚ JAKO PRVNÍ SNÍH LÁSKY PŘIJDOU
TÁTA HRÁVAL ROCK´N´ROLL PAN RYTMUS CTIBORŮV DUB
ŘEKNI NÁM OD JARA AŽ DO ZIMY TALISMAN
TAJEMNÁ ZÁŘ JEŠTĚ SNÍ CHCI TI NĚCO DÁT
ZÍTRA POLETÍM STO RŮŽÍ POD STŘÍLECKÝM HRADEM


STÁLE NESTÁLÁ

Jednu špatnou vlastnost mám, jsem stále nestálá
o všechno se zajímám jen napůl bezmála
asi jsem zvláštní, spoustu vášní mám

Stovky věcí poznávám, stovky dalších o čem sním
a ten, kdo mne nezná soudí, že jsem povrchní
ne já jsem jiná, téměř přímá, nestálá

Stále nestálá, jsem dívka, tak se mi říká, nestálá
stále nestálá, mých vášní pokud se týká, nestálá
nic mi nevadí, mně stačí že jsem svá, nestálá
kdy se usadím, to nevím ani já, ani já

Jednu dobrou vlastnost mám, jsem stále nestálá
dneska knížky pročítám, zítra lezu po skalách
jako ti lháři, spoustu tváří mám

Nemám ráda průměr, dělám co mne zajímá
nesmíš, musíš, zákaz, příkaz, to já nevnímám
ti co mne znají, jen tak říkají, nestálá





MÍT SVOJE TOUHY

Chtěla bych zpívat lépe každý den je to málo ?
možná to přece jenom není sen co se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Já chtěl bych psát písně slavíkům je to málo ?
asi však nemám talent básníků jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Mít svoje touhy a k cíli jet na plný plyn mít rád
vnímat a všímat si lidí co kolem nás jdou
každý je jiný ten šaty ten džíny já mám je rád
neboť láska i přátelství naštěstí nad věcí jsou

Já chtěl bych jednou objet celý svět je to málo ?
zatím však nemám šanci na výhled jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání

Já chtěl bych lidem plnit přání je to málo ?
kouzelný prsten není k sehnání jak se zdálo
co se zdá to je pouhý sen tak to neplatí
za měsíc možná za týden bude k mání





SPÁLENÝ MOSTY


Zase končí jeden krásný román lásko má
a nechápu že konec sám je tak dlouhý
odcházím a neloučím se bývalá
snad někdo jiný vyplní Tvé touhy

Zase končí jeden krásný román lásko má
jen jednou ohlédnu se tam k Vašim dveřím
psáno bylo dál se toulat světem v náhodách
možná nikdy nezmizí to vzácné čemu věřím

Mezi námi jsou mosty spálený to vím to znám
tady mám už mosty lásko spálený to vím to znám

Nevím co mne táhne zase zpátky jít tam k Vám
už není cesta dlážděná jako tenkrát
dál se nechci bránit všem Tvým milým nástrahám
co svádí podívat se tam jen jedenkrát

Zase skončil jeden krásný román krásný sen
a zmizel jako sníh co tál v horkých dlaních
bolí probuzení z lásky žádný happy end
všechny mosty spálený tam k Vám cesta není





MONA LISA

On stál přede mnou cvakal dál fotku za fotkou
pak zívnul a schoval aparát jen se dívá dívá
být mladší dvacetkrát mohla být bych jeho milenkou
make up z šestnáctého století co jen skrývá co skrývá

To jsem já, to jsem já, Mona Lisa tajemná i známá
To jsem já, to jsem já, Mona Lisa tajemná i známá

Tváří milion poznávám je to málo znát
ten úsměv můj co znamená kdekdo hádá hádá
také on přišel blíž snad mi vážně vrásky nehledá
jen čas ten je můj společník mám ho ráda, mám ráda

I on půjde dál vždyť je stejný jak všichni ostatní
a doufá až fotky vyvolá že mě má, má
nikdo neví že nebýt zasklená polibkem mě lehce oživí
tak tu čekám kdo rozbije ten štít, to jsem já, to jsem já





IKAROS

K oblakům stoupá, snad chtěl by říct
ty duše hloupá, já umím víc
přiznám si rázem, že chtěl bych rád
z té výšky na zem se podívat
jen shora křídly mi zamává,
je to marná touha tvá

Ze staré báje se dozvídám
ta touha zlá je, vám povídám
Ikaros létat se naučil
a mnoho lidí tím poučil
k oblakům vzlétnul jak dlouho snil
však životem to zaplatil

Tenhle věčný sen jak zdá se,
ještě dlouho zdáti má se nám
lehce mávnout perutí a rozletět
se k modrým dálavám, ó je

Pták po čem touží, já chtěl bych znát
možná se souží, chtěl by se smát
jak malé dítě, zpívat si, hrát
snad naučí tě to jedenkrát
já potom vzlétnu, poletím sám,
lehce až vzhůru ke hvězdám





KDO SE DÍVÁ

Ráda se dívám na hvězdičku svou
už vím kde se skrývá svítí září kouzelnou
já hvězdy mám ráda snad všechny je znám
dál oblohou bádám v souhvězdí už já své místo mám

Kdo se dívá se mnou ke hvězdám
vidí víc než bys viděl dírkou klíčovou
kdo se dívá toho ráda mám
každý znát by měl hvězdičku svou

Tam v souhvězdí Býka mám hvězdičku svou
ta stále mi říká Jen kvůli Tobě zářím tmou
ten kdo někdy mívá pár minut i víc
tak jen ať se dívá každý má tam svou hvězd je na tisíc

Kdo se dívá se mnou ke hvězdám
vidí víc než bys viděl dírkou klíčovou
kdo se dívá toho ráda mám
každý znát by měl hvězdičku svou





PRVNÍ A POSLEDNÍ

Léta běží, zkouším písně psát
o tom co jsem prožil a co měl jsem rád
čas je velký Pán změní mnohý plán
tak to chodí, já vím nač si lhát

Kdybych ztratil všechno co mám, budu jenom hrát
kdybych na světě měl všechno, zas tu budu stát
mít a nemít znám to už řekl jeden moudrý pán
láska štěstí vždy je o co stát

První a poslední lásku znám, první a poslední štěstí dám
první a poslední všechno dám, já se vracím, já se vracím k dětským hrám, už mám, co mám

Rád se vracím k prvním písním svým
ten kdo ztratil to co našel jednou, tomu napovím
hledej nejsi sám, láska štěstí přece není klam
neztratí se, není jako dým

Mám rád slunce jeho světlo mám rád také stín
radost každého dne svého mám rád i svůj splín
slunce oheň sníh a mráz tak se mění denně každý z nás,
plus a minus první a poslední





KRÁČEJ PŘÍMOU

Nevěř těm co ti říkají, můžeš jít oklikou
častokrát sami neznají cestu správnou
počítej s tím, že klopýtneš, párkrát, když tou svou cestou jdeš
půjdeš déle než ti rádcové, ale s čistým štítem

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát

Nevěř těm, co ti slíbí víc, nesplní ani půl
častokrát sami nemají na rozdávání
můžeš být třeba nejmenší, toužíš však ale větším být
někteří, co dříve velcí jsou, svý touhy ztrácí

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát

Nevěř všem, co tě pochválí, ikdyž si to zasloužíš
mnozí z nich by rádi šplhali po tvých zádech
co lidí, tolik názorů, správný jen časem prověříš
kdo se šplhá příliš nahoru, ten padá níž a níž

Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
Kráčej přímou, ať se stane to, co má se stát
staň se, co má se stát





JINÝ SVĚT

Každý z nás touží vzhůru k výškám
snad sen se jednou vyplní
a lidé poletí ty víš kam k výsluní - báječné

Tam jistě nejsou žádný války
a místa pro všechny je dost
lidé si píšou bez obálky trápení neznají

Ten jiný svět jsou naše touhy
zdá se nám o něm když jdem spát
ptáci tam zpívaj písně dlouhý
a děti neumí se bát

Každý z nás touží vzhůru k výškám
ikdyž nás Země spoutává
jednou se splní co je v knížkách cesta je popsaná

Z okna se dívám je to zvláštní
barvy se ztrácí vadne květ
pro nový život plný vášní jiný svět vyhledám

Ten jiný svět jsou naše touhy
zdá se nám o něm když jdem spát
ptáci tam zpívaj písně dlouhý
a děti neumí se bát





BUMERANG

Hej zahoď starý bumerang
doufej že víc se nevrátí
láska je jako bumerang
zpátky se vždycky navrátí

Zdá se mi zdá, že to spolu něco má
má, zákon zlý, že se vždycky navrátí

Hej štěstí snad jsi rozumné
dej na nás ať se nevrátí
vím je to s námi dosti zlé
láska nám život ukrátí

Hej podívej, hezky s námi fair play hrej
á, nech nás hrát, běž se jinam podívat

Hej lásko už se nevracej
proč chceš si s námi stále hrát
nám je tu i bez tebe hej
hej utíkej, my chcem si hrát

Zdá se mi zdá, že to spolu něco má
má, zákon zlý, že se vždycky navrátí
Hej lásko už se nevracej
Hej lásko už se nevracej





LETNÍ BLUES

Ta léta byla tehdy velmi zrádná
však prázdniny a mládí nejsou věčně
pryč peníze a rozum - šance žádná
jen s kytarou a láskou k jedné slečně

To byly první verše milé
pak přišly dlouhé chvíle
nejdelší ze všech co znám
a léta jdou, a léta jdou

Slunce žár a letní horka souží
je dovolená v roce jen jednou
a mačkáme se u kdejakých louží
nám ztmavne kůže účty vyblednou

Se spoustou nových zážitků
táhneme do svých příbytků
jiné trable nastanou to znám
a léta jdou, a léta jdou





MEZI RYBAMI A VODNÁŘEM

Řekni dívko vzdálená kdo tě dneska svádí
ten tvůj dárek stále mám co každý večer hladím jenom já
řekni dívko kouzelná kdo tebe dneska hladí
já tě stále vzpomínám jak měli jsme se rádi a co dál

tenkrát neposlouchal jsem tvá šeptání co toužíš jednou mít
časem zavátá jsou všechna vyznání jenom dál si můžem snít

Mezi Rybami a Vodnářem
náš svět je stále sluncem prozářen
mezi Rybami a Vodnářem
a každé ráno vstáváš se snářem

Řekni dívko vzdálená kdo ti dneska zpívá
ty staré písně stále znám a stále si je zpívám jenom já
také já jsem stále sám tak to někdy bývá
stále věřím náhodám a zítra zase nové potkávám

tenkrát neposlouchal jsem tvá šeptání co toužíš jednou mít
časem zavátá jsou všechna vyznání jenom dál si můžem snít

Mezi Rybami a Vodnářem
náš svět je stále sluncem prozářen
mezi Rybami a Vodnářem
a každé ráno vstáváš se snářem





TROSEČNÍK

Počítám hvězdy bílé, počítám z dlouhé chvíle
vzpomínám, léta běží, vzpomínám, stále věřím
bouře zlá mi vzala smích co měl jsem rád
stále čekám v nadějích, co má se stát

Jsem trosečník co v chýši bývá a pátý rok si počítá
jsem trosečník co žízeň mívá a další láhev rozbitá

Posílám v láhvi psaní, posílám to své přání
s nadějí vám všem cizí, s nadějí láhev mizí
teplý proud ji nese dál přes oceán
dávný sen co se mi zdál, že nejsem sám

Jsem trosečník co v chýši bývá a pátý rok si počítá
jsem trosečník co žízeň mívá a další láhev rozbitá





TO NEMUSÍM MÍT

Žádný z lidí ještě nevidí jak jsi krásná
je spousta věcí které nikdy sám nezkusím
jen ať si klidně s nimi závidí i hvězda jasná
je spousta věcí které vůbec mít nemusím, nemusím

Já nechci žádné šaty na míru to nemusím mít
nechci mébl v bílém empíru to nemusím mít
já nechci žádný z hvězdných manýrů chci tě jen za ruku vzít
nechci haldy cenných papírů když tebe mám rád

Žádný z lidí ještě neslyší jak ti zpívám
o všechno po čem toužíš já se rvát pokusím
já nechci žádnou víru věřím že na tebe se dívám
je spousta věcí které vůbec mít nemusím, nemusím

Já nechci žádné šaty na míru to nemusím mít
nechci mébl v bílém empíru to nemusím mít
já nechci žádný z hvězdných manýrů chci tě jen za ruku vzít
nechci haldy cenných papírů když tebe mám rád





CESTY DOMŮ

Znám, cesty znám, když se vracím z dálky k nám
rozpálené sluncem nebo sněhem zaváté
mám, ráda mám všechny cesty klikaté
zavedou nás jednou, nikdo ani neví kam

Ta síla táhne k novým poznáním
ta dálka čeká na mně já to vím
pak se ráda domů navracím

Všechny cesty vedou k nám domů
do nejhezčího místa co znám
lemované alejí stromů
já cesty znám, ty vrátí mně zpátky sem k nám

Mám, touhy mám, křížem krážem celou zem
kam nohy vedou já bez váhání musím jít
znám, já se znám, nestačí mi jenom snít
chci se toulat světem, dneska tam a zítra sem

Dám, všechno dám, za těch pár bot toulavých
co mně vláčí světem z jedné strany na druhou
vím, já to vím, půjdu ráda zase za duhou
navzdory všem šrámům a jizvám nohou svých

Ta síla táhne k novým poznáním
ta dálka čeká na mně já to vím
pak se ráda domů navracím

Všechny cesty vedou k nám domů
do nejhezčího místa co znám
lemované alejí stromů
já cesty znám, ty vrátí mně zpátky sem k nám





PROMETHEUS

V modrých horách vzdálených slunce vstává
probouzí se k ránu Rajské údolí
sám Hélios mu sílu nekonečnou dává
cizí rány drápem více nebolí

Šumění křídel ptáků zlých to už znáš
to mocné opeřené boží prokletí
dávno víc už ale sám nedoufáš
že skončí jednou dlouhé tvé zajetí

Marně celá staletí ten oheň z nitra chtějí vzít
stejně s prázdnou odletí se bohům poklonit
hejna bílých labutí tě hladí hebkou perutí
Prométheus, Prométheus

Kolik lidí s tebou dál po staletí touží
jen svobodně si žít a v noci klidně spát
také jejich žití dávná křídla souží
nepatří však žádným orlům ve skalách

Marně celá staletí ten oheň z nitra chtějí vzít
stejně s prázdnou odletí se bohům poklonit
hejna bílých labutí tě hladí hebkou perutí
Prométheus, Prométheus





LESNÍ VÍLA

Tak sám bloudím noční tmou
tak sám hledám spásu svou
hledám velký lásky dům
a stejně vím dávno nemám ani malou šanci k úspěchům

Tak pojď svádí víla zlá
jen pojď z očí touha plá
touhou zahoří ti líc
ty víly znám jo a domů z tý dálky už nevrátíš se víc

S tebou co tě dávno znám
jen s tebou toužím zůstat sám
tak dlouho jsem si to přál
a každou noc když jsem hledal v lese stín co by za to stál





ZA HVĚZDOU

Za hvězdou bílou letíme raketou
úžasnou sílou v nádržích zakletou
vesmír nás vítá, s námi zmítá, lítá kolem nás
vesmír nás vítá, s námi zmítá, lítá kolem nás

Na pohled zdá se že hvězdám závidí
nesmírné kráse daleko od lidí
zatím co touží každý bílou hvězdu někde má
zatím co touží každý bílou hvězdu někde má

Za hvězdou bílou chtěl bys jít
a její světlo v očích mít
vesmír nám skýtá spousty hvězd
tam také růže mohou kvést

Do mléčné dráhy až květy zavoní
a každý záhy svou hvězdu dohoní
vesmírné dálky, té dálky se nikdo nebojí
vesmírné dálky, té dálky se nikdo nebojí





NĚCO O VÍNĚ

Stráně voní révou, slunce dává dlouhý stín
listí s barvou zlatou, z holých polí stoupá dým
sklízí vinař s pýchou z vinic zralý hrozen svůj
víno, to je zázrak, je to pramen můj i tvůj, bílé, červené

Víno, bílé i červené, to je vzácný nápoj od věků
bývá sladké i kyselé, s jakou zprávou se dává člověku

S vínem pravdu poznáš, ani zlé ti neskrývá
v kopcích prací tvrdou léty změní tvou tvář
zpíváš písně známé, smutné, veselé
sdílíš všechny rány i dobré s přítelem, žízeň zaháníš

Víno, bílé i červené, to je vzácný nápoj od věků
bývá sladké i kyselé, s jakou zprávou se dává člověku





JAKO PRVNÍ SNÍH

Ten kdo znal všechna jména, dřív než stvořil svět
snad jen on zná odpověď co v srdci mám, co postrádám
jak se den s nocí střídá, nepočítám
je to tím že lásku mám a nevnímám

Jako první sníh je láska má, je kouzelná i bázlivá
taje v dlaních mých a na řasách mi ulpívá, srdce zahřívá pokrývá celou
láska bývá tou sílou, co ti zboří svět, vzápětí však jen pro tebe postaví

Ten kdo znal všechny tváře, dřív než stvořil nás
napočítal každý vlas, kdo co bude mít, a čím chce být
všechny zná moje touhy, i tajemství
neschovám se ani tam co je temný stín

Jako první sníh je láska má, je kouzelná i bázlivá
taje v dlaních mých a na řasách mi ulpívá, srdce zahřívá pokrývá celou
láska bývá tou sílou, co ti zboří svět, vzápětí však jen pro tebe postaví

Ten kdo znal naše hříchy, dřív než stvořil nás
tak to chtěl ať láska věčná zůstává...





LÁSKY PŘIJDOU

Holky jsou stejný dávno je znáš
holky jsou stejný dávno je znáš
když se ptají když se ptají
jestli máš je stále rád a jak často na ně vzpomínáš

Kluci jsou stejní dávno je znáš
kluci jsou stejní dávno je znáš
když se ptají když se ptají
jestli přijdeš dneska večer to co chtějí jestlipak jim dáš

Slova jsou stejná včera dnes a zítra tolikrát
holky se stále ptají kluci lžou mám tě rád mám tě rád

Lásky jsou stejný dávno je znáš
Lásky jsou stejný dávno je znáš
zase přijdou zase přijdou
zase přijdou k tobě zpátky v době kdy to vůbec nečekáš





TÁTA HRÁVAL ROCK´N´ROLL

Chlapče zahrej ten starý rock´n´roll jak dřív se hrával
zahrej ho hezky česky od podlahy žádnej soul ať je tu nával
táta mi říká chlapče hrej dál jenom hrej

Můj táta hrával rock´n´roll
můj táta hrával rock´n´roll
já taky denně musím to svý hobby
ať se na mne někdo zlobí hrát

Když hraju tenhle starej známej boogie rock´n´roll to se mi líbí
rázem zapomenu i na sebevětší bol všechno ti slíbím
máma mi říká že jsem prej jako táta můj

Můj táta hrával rock´n´roll
můj táta hrával rock´n´roll
já taky denně musím to svý hobby
ať se na mne někdo zlobí hrát





PAN RYTMUS

Tak jako Beatles, tak jako Rolling Stones
tak jako Elvis Presley, hrajeme rock and roll
tak prosím račte dál, teď váš je celý sál
nikdo nesmí v koutě stát právě hrát, hrát se začíná
právě hrát, hrát se začíná

Rock and roll náhle začne si s vámi hrát
tancujte rock and roll, nikdo se nesmí bát
a proto náhle zdá se, že kolébá se s vámi celý sál
rock and roll vám krev v žilách rozproudí
rock and roll vám krev v žilách rozproudí

Jak čas letí v tuhle chvíli ani nevnímáš
tak seber všechny svoje síly
ať červenou máš tvář
to nás baví, když tančí celý sál
to nás baví, když tančí celý sál

Kytara svádí a rytmus udává
vzývá to krásné mládí a s ním si pohrává
a proto náhle zdá se, že kolébá se s vámi celý sál
rock and roll vám krev v žilách rozproudí
rock and roll vám krev v žilách rozproudí





CTIBORŮV DUB

V horách hříběcích stojí šesté století
ten dub starý vypálený kvůli sovám ať vyletí

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený

Tenkrát kluků pár chtělo sovy vyhnat ven
dutý kmen je ukrýval tak to vzali plamenem

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený

Půjdeš kolem poctu vzdej starému stromu pod hradem
poslední větev co k nebí ční dnes už také nezná zem

Ctiborův dub vzpomínka na dětství
stojí tam dál napůl spálený
Ctiborův dub torzo a svědectví
jen lidí se bál čas je vzdálený





ŘEKNI NÁM

Kam všechny cesty vedou, kam všechny vody tečou
kam letí všichni ti ptáci, a proč se z dálky k nám vrací
kde je ten cíl našich cest a po které nechám se vést
jakou cestou a kterým směrem já dát se mám?
ty pravdu víš, tak prosím, řekni ji nám

Ty všechno víš, ty všechno znáš, tak řekni nám
kterou dál jít, kterou dál plout a letět mám

Kam všechny cesty mizí, kam ztrácí se v dálkách cizích
kam naše myšlenky táhnou, kam představy nedosáhnou
kde je ten limit nás lidí a co všechno oči tvé vidí
jakou cestou a kterým směrem já dát se mám?
ty pravdu víš, tak prosím, řekni ji nám

Ty všechno víš, ty všechno znáš, tak řekni nám
kterou dál jít, kterou dál plout a letět mám





OD JARA AŽ DO ZIMY

Zjara mívám ještě tmavý vousy
na podzim jsou trochu šedivý
zjara na vše zuby svý si brousím
spřádám velký plány, bláznivý

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh

Na jaře to vidím všechno jasně
věřím že se všechno podaří
v zimě píšu jenom smutné básně
zase čekám nové předjaří

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh

Zjara mívám vždycky zvláštní touhy
rozletět se světem do všech stran
ze všech plánů zůstanou sny pouhý
v zimě léčím každou z nových ran

Od jara až do zimy si žiju
toulám se a lezu po kopcích
zpívám, tančím, dobré víno piju
v zimě ležím jako padlý sníh





TALISMAN

Ztratil jsem svůj malý talisman
co měl jsem léta pro štěstí
snad štěstí má jeho nový pán
a nezná tíhu starostí
já žádné štěstí nečekám, svůj život ve svých rukou mám

Dívka co slýchala píseň mou
a měla oči jako já
zmizela, zbyl v srdci prázdný kout
zas jenom jednu lásku mám
tu lásku nikdy neztratím, zůstaneme dál jak s ohněm dým

Dál život svůj v písních rozdávám
a toužím dál tou cestou jít
přes všechny trable se nevzdávám
já nechci vážně jinak žít,
už nemám žádný talisman, a stejně velké štěstí mám





TAJEMNÁ ZÁŘ

Něco jako stín nade mnou se sklání
saténový závoj ze tmy utkaný
zmizí jako dým když dotknu se ho dlaní
zanechá jen vůni věcí minulých

Ty pocity už znám, ta pohlazení vnímám
jako něžný dotek perutí andělských
to nemohu se ani hnout, tak jen se tiše dívám
na ta kouzla, zář věcí nadzemských

Tajemná zář, ta mne doprovází
nade mnou bdí celý život můj
hladí mou tvář, když mi něco schází
přispěchá, stůj, při mně stůj

Kdo já vlastně jsem, ptám se neustále
a jestli tenhle zvláštní pocit mají ostatní
život snad je jenom sen, zdá se mi někdy málem
když se dějí tyhle věci nevšední

Do srdcí a do duší někdo se nám dívá
zvláštní pocit člověčí, že není tu sám
nikdo netuší co se za tím skrývá
tajemná záři, kam kráčím, kam?

Tajemná zář, ta mne doprovází
nade mnou bdí celý život můj
hladí mou tvář, když mi něco schází
přispěchá, stůj, při mně stůj





JEŠTĚ SNÍ

Ještě sní, modré oči nevidí,
ještě sní, omámený sen
ještě sní, sen co stejně ošidí,
ještě sní, za okny je den
skrývá kdo poprvé jí dávku dal,
netuší že je zlý co je zač
dívá se skrze tátu s mámou v dál,
nevidí neslyší jejich pláč

Ještě sní, na krku svých sedmnáct,
na rukou konstelace hvězd
říkají, že netušíme co je v nás,
na schodech rovnou do nebes
s láskou prý dávali jí víc než dost,
poslední co si víc mohla přát
s páskou to na očích jde lhostejnost,
nepoví co se jen může stát

Sní, sama sebe potkává, v ulicích tak podivných, neskutečných příběhů
sní, s životem si pohrává, nezná konce těhle snů, co bude dál?

Ještě sní, hlavu jako závaží,
v myšlenkách hloubky černých jam
nepozná, život není nádraží,
přesednout ani není kam
zbývá teď jenom dlouhé mámení,
zahojí tuhle ránu všech ran
smývá jen časem vinu trápení,
za nocí bezesných krutých rán

Sní, sama sebe potkává, v ulicích tak podivných, neskutečných příběhů
sní, s životem si pohrává, nezná konce těhle snů co bude dál?





CHCI TI NĚCO DÁT

Tak dávno já znám tě děvče znám
tak dávno tvé kroky počítám
já toužím jsem blázen já to vím
já toužím a ty jsi bůhví s kým

Co když já ti právě chci dát
lásku svou ti právě chci dát

Tak dávno já znám tě děvče znám
tak dávno tvé kroky počítám
jsi kámen co studí do dlaní
jsi kámen co se ohni ubrání

Co když já ti právě chci dát
Lásku svou ti právě chci dát





ZÍTRA POLETÍM

Zítra poletím
až nás dva uvidí bude průšvih století
zítra přijeď k nám
má dívka pozvala mne, já však nejsem sám

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám

Zítra poletím
jó čau-čau nikdo nechtěl už to neletí
zítra přijdem k vám
já a můj čau-čau ale ten byl nepozván

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám

Zítra poletím
já s kufrem a můj čau-čau už letos potřetí
zítra zazvoním
poletím, cestou svýho čau-čau dohoním

Já doma čau-čau mám
co jen s ním udělám
asi ho někomu dám, nevím však nevím
co dělat mám, co když pak zůstanu sám





STO RŮŽÍ

Daruj mi růži voňavou
ať vím že chvíli bylas mou
bylo to krásné přiznávám
přesto ti růží zamávám

Té růži jméno dám jó tohle dávno dávno znám
pak s tváří nevinnou půjdu zas dál to já se znám

Sto růží doma ukrývám
sto krásných jmen však sotva znám
hladím jen jednu jedinou
královnu růží paní mou

Na věky s touhle vůní a z očí tůní lásku pít
a skrývat všechny růže a jejich vůni necítit





POD STŘÍLECKÝM HRADEM

Pod stříleckým hradem
na pasece kámen
na něm je napsáno
že je s hradem ámen

Ach lesy dubové
co jen s námi bude
až my tu nebudem
jenom kámen zbude

Pod stříleckým hradem
bývávala sláva
teď tam leží kámen
všude kolem tráva

Všechny texty v PDF ke stažení zde

WEB PAGES

Nabízím grafické návrhy a šablony web stránek dle vašich požadavků, vytvoření a umístění na web server. Poskytuji kompletní webhostingové služby, aktualizace a zálohování. Web stránky tvořím responsivní, zobrazení funguje v desktopech, laptopech, tabletech i smartphonech. Níže je pár ukázek mojí tvorby.

Autoškola Piškula
Ceniga & Synové
Top-Install - Aleš Kostrůnek
Kamenické práce - Petr Mikula
Penzion pod Chřiby
Sokolovna Roštín
Voch Nábytek
Stolařství - Roman Vymazal

OPERAČNÍ SYSTÉMY LINUX

       Poskytuji služby v oblasti software, hlavním zaměřením jsou instalace a reinstalace PC operačních systémů a aplikací. Nabízím poradenství k instalacím a ovládání operačních systémů a aplikací v prostředí Linux. Pokud vám na svém starším PC už Windows v nových verzích nefungují nebo jsou pomalé, vyzkoušejte Linux. Nemusíte se starat o žádný antivirus, kupovat kancelářské aplikace, a nemusíte také ihned kupovat nový PC. Pokud chcete Linux na svém PC vyzkoušet, nabízím vám bezplatnou zkoušku. Většina linuxových distribucí funguje v tzv. live módu, na CD nebo USB. Vyzkoušením live distribuce se na vašem PC nic nezmění, všechna data zůstávají beze změny. V současné době mám k dispozici na ukázku několik různých verzí OS Linux. V nabídce mám také unikátní Wubuntu - Ubuntu Windows. Je to distribuce založená na linuxovém jádru ale zcela totožná s Windows 11 od firmy Microsoft. V každé distribuci systému Linux jsou k dispozici ke stažení a instalaci aplikace Wine ( PlayOnLinux, Bottles atd. ), po instalaci některé této aplikace můžete instalovat a spouštět v prostředí Linux všechny své oblíbené aplikace určené pro systém Windows.

Pokud máte zájem o moje služby, potřebujete poradit nebo se zeptat, zavolejte nebo napište...

Blues rockové trio

                           František MacharaBřetislav PůdaPavel Machara

Machara - Půda - Machara

       Formaci založili v sedmdesátých letech minulého století dvojčata František a Pavel Macharovi a Břetislav Půda v obci Střílky. Skupina se věnovala převážně vlastní tvorbě ačkoliv navzdory svému nástrojovému obsazení si zpočátku brousila a lámala zuby na kapelách stylu Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin, Omega atd. Jak bylo v té době zvykem, nebylo možné zpívat jinak než česky, tvořila si kapela svoje vlastní texty na převzaté písně. Postupně se ale čím dál více formace věnovala své vlastní tvorbě, žánrově téměř nezařaditelné do žádné škatulky co se týče tehdejší populární hudby. Členové skupiny se zajímali o současné hudební dění a poslouchali celé spektrum tehdejších žánrů. Nejvíce se jim líbila hudba skupin jako Cream, Doors, Black Sabbath a pod. V zemi české pak Blue Effect nebo The Progress Organization z období LP Barnodaj. Tak jako si The Progress Organization upravovala některé skladby, tak i M.P.M si upravili pár převzatých věcí a hráli je ve svém aranžmá. Založení formace se datuje na jaro roku 1975. V období let 1975 až 1976 odehrála několik úspěšných produkcí. Hrála převážně na tanečních akcích s repertoárem svých i převzatých skladeb. Na podzim 1976 odchází Břetislav na vojnu. Zbylí členové nejprve hledají náhradu na post bubeníka, ale po pár pokusech a zkouškách se nakonec rozhodnou počkat a obnovit činnost kapely v původní sestavě. Jedním z důvodů je fakt že baskytarista Pavel odchází po dokončení střední školy také na vojnu - v říjnu 1977. Na podzim roku 1978 se vrací Břetislav z vojny a pokračuje spolupráce s Františkem. Připravují nový repertoár pro comeback formace po návratu baskytaristy Pavla z vojny. Mezitím se František a Břetislav na čas usadí v zavedené skupině Sekvence v Koryčanech. Po boku zkušených rockerů - Olin Berka, Jarda Šmehlík a Milan Jurák - objíždí blízké i daleké okolí a hrají na tanečních zábavách repertoár hardrockových skupin 70. let. Po návratu Pavla z vojny v září 1979, odchází František a Břetislav ze skupiny Sekvence ( později Magion ), a v původním obsazení chystají comeback formace M.P.M.
       Všechny plány ale ukončí tragická dopravní nehoda dne 28.října 1979 kdy Pavel a Břetislav jedou s přáteli ze zábavy a v ranní mlze automobil dostane smyk a skončí nárazem do stromu u cesty. Pavel je na místě mrtev, Břetislav je zraněný ale přežije. František momentálně nemá sílu dále pokračovat v obnovení M.P.M. Břetislav se zotaví a časem začíná hrát ve známé a dobré skupině ROKS jako baskytarista.

František zakládá v roce 1981 s klávesistou Jiřím Pánkem v Roštíně skupinu PROROK.

rocková skupina z osmdesátek

František DanielJan KlčoFrantišek MacharaJiří PánekOldřich Sigmund

Více o skupině v sekci Povídky - BUZENÍ SPÍCÍHO PROROKA