Úvod  Povídky  Texty  Demo  Hobby  Kontakt

Říkají mi Jimy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit...

Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně...

Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky...

Mám dva sousedy, jako asi většina lidí, co bydlí v řadové zástavbě v ulici nějaké vesnice nebo města. Soused vlevo je hodný, jmenuje se Václav a je truhlář. Pracuje doma ve své dílně, živí se kusovou výrobou nábytku a nejrůznějších doplňků pro domácnost. Je vždy uctivý, ochotný nezištně pomoci člověku a udělat nějaký dobrý skutek pro svého bližního, jak to sám říkává, i když není věřící a do kostela se modlit nechodí. Druhý soused, vpravo, se jmenuje Josef, je řidič a pracuje v místním dřevařském podniku. Neustále naštvaný na celý svět, zatrpklý, nerudný, sotva kdy odpoví na pozdrav, věčně nadávající a kritizující všechno, od počasí přes fotbal, politickou scénu až po program v televizi. Je to zlý člověk, podle standardního sociálního měřítka. Jako Ábel a Kain, Jekyll a Hyde, odvěké srovnávání dobra a zla, a jejich vzájemný boj.Nic ale není nikdy černé ani bílé, ve všem je ještě něco jiného. Jako Jin Jang, temnota a světlo, v každé černé je něco bílého a v každé bílé něco černého. Stejně tak jako má zlý člověk v sobě něco dobrého, má hodný člověk nějakou chybu, nikdo prostě není dokonalý, to ani já ne. A ani nejsem hoden toho, abych mohl někoho jiného soudit, hodnotit a kritizovat. V životě jsem udělal mnoho chyb, mnoho věcí, které bych dneska s odstupem času udělal jinak, lépe, tak, abych nikomu neublížil. Ale nikdy jsem tím, co jsem udělal špatně, nechtěl vědomě nikomu ublížit. Tímto se všem dotčeným srdečně omlouvám a lituji všech svých omylů a chyb, omlouvám se všem, všem živým tvorům, mravencům, žížalám a broukům, které jsem při své chůzi přehlédl a svou botou je zašlápl...

Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Jasmínka. Od malička vyrůstala s babičkou a dědečkem na samotě v malé chaloupce na kraji borového lesa nad rybníkem, nedaleko od vesnice. Když bylo teplo, na jaře, v létě a na podzim, celý den si hrávala na zahrádce před domem. Babička s dědečkem pracovali na poli nebo v lese, ona se starala o slepice, králíky, husy a kachny, krmila je a také pejska Bročka a kočku Mínu, hrávala si s nimy se všemi. Také připravovala pro všechny jídlo, když babička pomáhala dědovi na poli, bylo jí teprve šest let a v září měla jít do školy, ale byla velmi nadaná, pracovitá a šikovná, od čtyř let už uměla číst, psát a počítat. Babička s dědečkem ji naučili všechno, hlavně o přírodě, o rostlinách a stromech, o zvířátkách, také o plodech, co nám příroda dává.
Tenkrát v létě, bylo to v pátek, tři dny před svatým Jánem, babička s dědečkem sváželi z pole seno a dávali ho na půdu. Bylo už k večeru a začínalo se šeřit, Jasmínka zaháněla domů husy a kachny z pastvy, pak nakrmila králíky a zavřela slepice do kurníku. Zrovna chtěla jít domů do chaloupky, když tu náhle přiletěl k plotu malý svatojánek. Kroužil kolem mladé jabloně a přiletěl i blíže, zatočil se kolem Jasmínky a vyletěl zase ven za plot. Jasmínka zapomněla co jí babička s dědečkem přikázali, aby večer nikdy nechodila daleko od chaloupky, vyběhla ven a běžela za tím světýlkem, za malým svatojánkem. Ten chvíli poletoval sem a tam nad pasekou, pak ale si to namířil do borového lesa. Jasmínka běžela za ním, dál a dál, najednou už byla hluboko v lese a skoro nic neviděla. Kolem už byla černočerná tma, jen to malé svatojánkovo světýlko jí ukazovalo směr a lákalo ji dál do tmavého lesa...

Je 2. dubna 2023, sedím v křesle, piju svoji ranní kávu, k tomu oblíbené cigárko a poslouchám rádio, právě hrají písničku In The Army Now od skupiny Status Quo, vzpomínám, ano, Toho času v zeleném. Tak je to tady, dneska je tomu přesně padesát let. Je pondělí, půl osmé ráno, 2. dubna 1973 a já jedu narukovat na vojnu, na Slovensko, do města Sereď. Ne, není to žádný Apríl, ten byl včera, je to fakt. Vycházím z hospody, kde jsem se rozloučil s kamarády a mířím k autobusu, který právě přijel na zastávku na náměstí ve Střílkách. Z něj vystupují cestující a mezi nimi také můj kamarád Mirek, ten právě z vojny přijel domů. Zdravíme se a já se jej ptám, tak co, jaké to bylo?, já tam právě jedu. On se zasmál a říká, raději bych se oběsil než tam jít znovu. To mně moc nepotěšilo, nicméně jsem vykročil k autobusu. Řidiči jsem místo jízdenky předložil svůj povolávací rozkaz a posadil se vzadu vpravo u okna. To abych ještě zamával klukům co se škodolibě pošklebovali za okny hospody. Autobus se rozjel směr Koryčany, zamával jsem kamarádům a pomalu opouštěl svoji rodnou obec. Vlastně to nebyla moje rodná obec, narodil jsem se a do osmi let bydlel v Pošumaví, v jižních Čechách. Ale doma už jsem byl tady na Moravě, prožil tady větší část svého života, takže moje vzpomínky patří sem....

Ten muž byl na první pohled mrtvý, právě jej srazil projíždějící kamion, když se snažil přeběhnout přes ulici. Vlastně jsem to já, kdo je mrtvý, až u něj najdou doklady a budou se snažit jej identifikovat, zjistí že je to nějaký David Heller, a to jsem vlastně já.
Je to asi tak tři hodiny zpátky, potkal jsem toho muže na mostě přes řeku, stál polonahý u zábradlí a vrávoral, snažil se zábradlí přelézt. Každou chvíli se měl zřítit dolů do rozbouřených vln řeky Mississippi. Přistoupil jsem k němu a podával mu ruku, díval se na mně nedůvěřivě a váhal, nakonec si dal říci a slezl zpátky na chodník před zábradlí. Na zemi se válely jeho věci, co tady chtěl asi zanechat, bunda, košile, kalhoty, boty. Pomohl jsem mu to všechno posbírat, on se oblékl a obul si boty. Já jsem Johny, povídá a podává mi ruku, celý se přitom třese.
Moc Vám děkuji, zachránil jste mi život, víte, já neumím plavat, určitě bych se utopil. To je v pořádku, říkám, pojďte, půjdeme si někam sednout a popovídat, já jsem David, říkám a nabízím mu tímto tykání. S radostí nabídku přijímá a zdá se najednou, že mu zmizel z očí ten zvláštní smutek co tam ještě před chvílí měl. Jak se tak dívám, ten Johny je jako můj dvojník, stejná postava, chůze, vlasy, oči, úplně jako kdybychom byli bratři dvojčata...